Oči průvodců Neviditelné výstavy – vodicí psi – 2. díl

Už víme, že Neviditelná výstava na pražské Novoměstské radnici je projektem, který již čtrnáctým rokem přibližuje veřejnosti život se zrakovým handikepem a zároveň nevidomým a slabozrakým lidem nabízí pracovní příležitosti. Ti provádí návštěvníky v naprosté tmě a předávají jim svoje poznatky a zkušenosti z každodenního života. Nyní nám dovolte, abychom vám blíže představili i nenahraditelné čtyřnohé pomocníky…

Naprostá samozřejmost. Zrak. Světlo, barvy, tvary, svět kolem nás. Nejdůležitější lidský smysl. Osmdesát procent všech informací vnímáme zrakem. Vážíme si však toho, že nám dobře slouží? Představme si, že bychom žili v naprosté tmě.  V Neviditelné výstavě na pražské Novoměstské radnici poznáte, jaké to je, když se tato noční můra změní v realitu. 

Některé průvodce výstavy doprovází do práce jejich vodicí psi. Jejich výcvik trvá dva roky. Secvičování se psem je vždy záležitostí na týdny či měsíce, každý pes je individualita jako člověk. Je tedy nutné pro nevidomého člověka najít takového psa, který mu tzv. sedne. Aby se stali parťáky. Secvičování probíhá zpočátku pod vedením cvičitele. Pes si musí zvyknout na nového páníčka, jeho rodinu, nové prostředí a naučit se trasy, kudy spolu budou roky kráčet bok po boku dnes a denně. Celé je to i o budování důvěry a toho nejdůležitějšího – cítit ve vodění souhru.

A toto jsou oni, vodicí psi průvodců Neviditelné výstavy:

BARUNKA (9 let), fenka labradorského retrívra a JAROSLAV TRNKA (59 let)      

Vodicím psem je sedmým rokem, a i na prahu seniorského věku je duší stále štěně. Miluje lidi a především děti. Ráda si hraje, aportuje a mazlí se. Je to aktivní a veselý pes, který nejraději tráví čas se svým páníčkem Jardou. Na výstavě pracuje již od samého začátku. Původně byl Jarda elektromechanik a je prakticky nevidomý od šestatřiceti let, takže vodicí pes byla pro něj záhy jasná volba. Jeho první vodicí fenka byla černá labradorka Hebby, mírná a přátelská pomocnice. Užili si spolu spoustu výletů, dovolených na horách i u moře, návštěvy zoologických zahrad i památek. A spoustu cvičení pod dohledem kynologa i účast na závodech výkonu vodicích psů, i mezinárodních. Její zlatá následovnice Barunka má ve svém psím pasu Barbie Star. Jardovi vyhovuje, že je akčním a rychlým psem, i když začátky byly poněkud napínavé. Např. při cestě do obchodu a vyhazování plastu do kontejneru pokračovala sama do cíle, načež z krámu vyběhla paní prodavačka se slovy „Zrovna jsem ohnutá myla výlohu a ona mě štípla do zadku! Pojďte si pro ni, teď zrovna čmuchá ve skladu". Po sedmi letech jsou v obchodě velice oblíbení a při každém příchodu i odchodu dostane Bára piškot, což není moc výchovné. No, ale co už. Obdivovaná je i v prostředcích MHD či vlacích nejen řidiči a průvodčími, ale i dětmi i ostatními spolucestujícími, dokonce i odpůrci psů.

„Vodicího psa ale nikdy nehlaďte, i když jeho uhrančivá velká kukadla k tomu doslova vybízí. Nejprve se zeptejte jeho majitele!“, snažně prosí Jaroslav a dodává: „Já bez vodicího psa v podstatě neudělám ani krok, a pokud mu někdo zasáhne do práce a rozptýlí ho, je to velký problém. Není to žádný stroj, ale živý tvor. Přijďte si k nám na výstavu zkusit, jaké to je. Ale jen na hodinku. Při troše štěstí uvidíte i mou mazlivku Barču.“ 

CIRA (7 let), fenka labradorského retrívra a PETR KYNCL (51 let)

Vodicím psem je čtyři roky a bezmezně miluje jídlo, mazlení a pochvalu. Ráda dovádí se svou psí kamarádkou Fanynkou, která také vodí a její páníček Petr říká, že je to ten nejhodnější, nejmazlivější a vůbec nejlepší pes na světě. A to se tedy neplete. Každého by nejraději ulízala k smrti, a když dostane něco na zub, je nejspokojenější bytostí na celém světě. Petr je prakticky nevidomý od čtrnácti let po úrazu očí. Je ženatý, hrdý otec dvanáctileté dcerky a na výstavě pracuje třináct let a rád kutí. Jak v práci, tak doma. Se psy žije celý svůj život. Už v dětství měli doma německého ovčáka Derinu, jezevčici Ťapku a pak křížence ovčouna a dalmatinku Astu. Svou první vodicí fenku dostal v roce 1996 a dožila se patnácti let. Druhá pak dokonce šestnácti. „Moje černá Cira je třetí v pořadí.“ I jeho zcela nevidomá manželka má rovněž již třetího psa. A taky holky. A jejich holky se mezi sebou vždy dobře snášely a byly kámošky na život a na smrt. Výhodou je, že žijí v rodinném domě se zahradou, kde mají čtyřnohé princezny velký výběh, a navíc spoustu ovoce, které jim pomáhají sklízet. Sice ne do košíku, ale přímo do svých bříšek. Jsou to gurmánky, které s aktivním voděním skončily vždy úderem desátého roku věku a pak si doma užívaly zaslouženého důchodu. Jejich dcera má zrak jako ostříž a výborně spolu vychází a tráví spolu mnoho času. Se psy jezdí na soustředění s výcvikovým subjektem Mathilda, kde si procvičují dovednosti, zároveň trénují s cvičiteli i svými majiteli a v rámci výcviku se účastní orientačních nočních i denních závodů, tzv. SrandaMačů, při kterých si užijí mnoho legrace. Třeba loni měli své vodicí psi zaměnit za AI psy (tzn. psy umělé inteligence). Naštěstí si nakonec všichni nechali svého živého psího parťáka. Venku vstávají Petrovi hrůzou vlasy na hlavě, když na psa lidé mlaskají, sahají, hladí a není žádná výjimka, že mu nabízí i jídlo. A to i přesto, že na postroji (tzv. vodiči) má plachtičku s nápisem „PROSÍM, NERUŠTE MĚ, PRACUJI“.

Nechápe, když některé maminky svým dětem rovnou říkají: „Koukni, to je ten hodný pejsek, pohlaď si ho!“. Nebo když se sice zeptají, jestli si ji pohladit mohou a on odvětí, že to nejde, protože momentálně pracuje, často se urazí, nadávají nebo brblají, proč ne. „Nedávno jsem šel v metru po nástupišti k přednímu vagónu a najednou se Ciruše prudce zastavila, že jsem se o ni málem přerazil. Ptám se: ´Co je, Ciruš? Co se stalo?´ A z lavičky vedle se zvedne pán: ´Já jsem si ji pohladil, je roztomilá…´ No, co na to říct,“ zvedá oči v sloup Petr a mračí se: „Když byla moje žena těhotná a byla v porodnici, tak jsem občas chodil s její vodicí fenkou Grétkou. Najednou zas v metru se zastavila a natahovala někam krk. V tu chvíli se ozvala nějaká žena: ´Já jí dala kousek sýra´. Mně zůstal rozum stát, a když jsem se ohradil, utrhla se na mne, že tito psi jsou chudáci, slepci ty chudáčky jen vykořisťují a že ona má doma také psa a nechápe, proč by mému nemohla dát nějakou dobrotu, notabene lahodnou. Jednou má vodicí fenka Maruška někde venku při venčení něco snědla a způsobila si tím velmi těžký zánět žaludku“, vypráví Petr. „Měla častý a silný průjem, zvracela a musela chodit na kapačky. Čtyři dny jsem denně skoro tři hodiny proseděl na veterině a čekal. Naštěstí se uzdravila a vše dobře dopadlo. S Cirou jsme byli jednou na soustředění a objevila se jí tam na zadní pacce mezi prsty boulička. Na veterině diagnostikovali kožní nádor a ten musel pryč. Domluvili jsme se tedy na termínu operace. Odstraněný nádor putoval na histologii a díky Bohu nebyl zhoubný. Třítýdenní rekonvalescence nebyla jednoduchá. Pořád jsem ji kontroloval, a i když měla límec, jeden steh si vytáhla.“ Ale všechno se zhojilo a Cira je stále čilá a zdravá.

GARET (5 let), flat coated retrívr a LIBUŠE PETRAŠOVÁ (52 let)

Garýsek má světlou barvu kožíšku, což není pro toto plemeno zcela typické. Je v nejlepším věku, stále je v dobré náladě, a kromě své paničky zbožňuje i další členy její rodiny a nikdy nepohrdne žádnou ručkou, která ho pohladí. Je přátelský jak k lidem, tak k dalším psím kolegům i kamarádům a volný čas nejraději tráví běháním a porcováním či aportováním klacíků, prostě chlupatý chlap. Libuška se nenarodila se zrakovým postižením, přišla o zrak postupně během života a vodicí pes jí do něj od první chvíle přinesl více samostatnosti a pomohl jí překonat nejistotu v pohybu venku. Chůze s bílou holí byla pro ni jedním z nejobtížnějších úkolů, které musela s těžkým zrakovým postižením zvládnout. S vodicím psem se cítila hned od začátku mnohem jistější. Garet je její již čtvrtý vodicí pes. Jeho předchůdkyní byla Connie. Temperamentní a veselá kopa s darem herectví a velkou zálibou v kňourání, kvílení, které nazývala zpěvem. Nejlépe v dálkovém autobuse, když jezdívaly do Prahy a zase zpět domů. V Hradci míval autobus přestávku, a jakmile zastavil, fenka hned upoutala pozornost mnoha cestujících svým prozpěvováním.

A dostávalo se jí politování a nabídek: „Nebolí ho něco? Nemá ten pejsek žízeň? Nate, tady máte vodu!“ nebo: „Chudáčku, tobě se v autobuse nelíbí, je to dlouhá cesta, viď?" Či přišel pan řidič se slovy: „Tak nám to pěkně řekni!“, čímž dal najevo, jak vděčné získala publikum. Connie také nerada stála ve frontě, ať už šlo o dav u eskalátorů či někde v obchodě. Dokázala šikovně nadběhnout řadu a většinou nás někdo z pozorných a hodných lidiček pustil před sebe se slovy: „Pojďte s pejskem, já vás pustím.“ A chlupatá slečna se rychle naučila, jak je to praktické.“ Libuška pochází z východočeské vesnice, takže ji od mala provázela různá zvířata a bylo pro ni přirozené mít kolem sebe živého tvora i ve městě. Není to pro ni jen pomoc, ale především kámoš a parťák, který má stále dobrou náladu, a to je nakažlivé!  Do Prahy začala jezdit v roce 2007, aby se naučila techniku hmatového modelování pro zrakově postižené a chvíli na to našla práci na Neviditelné výstavě. Této technice se věnuje dosud a několik let má i svoji vlastní dílničku. Přidala i pletení z pedigu, přírodní liány, ze které vyrábí hlavně ošatky a její výrobky jsou ve výstavě i k vidění. V metropoli to byl pro ni samostatný pohyb zpočátku pořádný oříšek: „Musela jsem si zvyknout na mnohem hektičtější prostředí s nemálo záludnostmi, se kterými se člověk na vesnici nepotká. Bravurně jsem to po čase zvládla jen díky tomu, že mi pes dodal větší pocit bezpečí. Vztah lidí k vodicím psům je většinově pozitivní, ale strašně mne mrzí, jak často lidé nerespektují, že na psa nemají sahat, hladit ho, krmit a upoutávat jeho pozornost. A co hůř, jako bonus to komentují větou: ´Já vím, že se tihle psi nemají hladit, ale on je tak roztomilý...´“, stěžuje si i Líba.  Ráda chodí s kamarádkou na různé výstavy s možností alespoň některá vystavená díla si osahat a naštěstí takových míst přibývá. Samozřejmě ji vždy doprovází Garet a je moc ráda, že už se jí dnes téměř nestává, že by ji někam nechtěli se psem pustit, třeba do obchodu, restaurace či právě na kulturní akci.

První díl našeho povídání o neviditelné výstavě si můžete připomenout zde:

Oči průvodců Neviditelné výstavy – vodicí psi – 1. díl

Zamysleli jste se někdy nad tím, jaké má člověk bez hendikepu štěstí, že ho nic neomezuje ...

23.2.2025Tam nesmíte chybět

Petra Baďurová a tým Neviditelné výstavy

Foto: archiv Neviditelné výstavy a jejích průvodců