O vlcích a psech – cesta od vlka k dnešnímu psovi

Stále slýcháte, že je potřeba být pro psa alfou a vůdcem smečky? Vrtá vám hlavou, co to znamená, jak to udělat a jestli je to s tou psí dominancí a smečkovostí opravdu tak horké? Pak by vás mohl zaujmout náš nový článek, ve kterém se těmito otázkami zabýváme. Možná se vám po jeho přečtení i trochu uleví.

O podobnosti chování a sociálních systémů vlků a psů toho bylo zjištěno a napsáno již mnoho. Díky biologům, behavioristům i dalším vědcům a odborníkům se dozvídáme nové a čím dál tím přesnější informace. Některé z těch již překonaných jsou však v kynologii zakořeněny skutečně hluboko a jsou na nich postaveny výchovné a výcvikové metody. Pojďme se společně podívat na to, jaké poznatky dnes máme a co můžeme sami v přístupu k našim psům změnit.

Nejčastější mýty o chování psů

„Psi jsou přímými potomky vlků, proto se chovají stejně jako oni.“

„Ve vlčí smečce panuje hierarchie založená na dominanci alfa vlka, který si ostatní podřizuje.“

Tyto dvě věty jsou velkými mýty, hluboko zakořeněné v našich myslích. Nejčastěji z nich odvozujeme, že pes má po vzoru vlka vrozenou dominanci, snaží se mít vždy navrch a ovládnout jak ostatní psy, tak i lidi. Pokud odhlédneme od toho, že toto tvrzení není podle poznatků získaných v posledních desetiletích pravdivé a budeme se ho držet jen silou vůle, samo o sobě to možná nebude nijak škodlivé. Škody vznikají až ve chvíli, kdy z chybného předpokladu používáme výchovné a výcvikové postupy. Cukáte se psem na (škrtícím) obojku, když vám nechce jít přímo u nohy a namísto vzorné chůze je výsledkem neochotné ťapání v čím dál tím větší vzdálenosti od vás? Povalili jste psa na bok a zalehli ho, když na vás zavrčel, a on po vás příště chňapl bez předchozího varování vrčením? Neznamená to, že se nad vámi nadále snaží mít převahu a je čím dál dominantnější, pouze se v důsledku použitých trestů naučil některá chování nedělat. A to přesně ta, která považujete za žádoucí (chůze u nohy) nebo byste v zájmu vlastní bezpečnosti považovat měli (vrčení jako informace, že se cítí ohroženě). Když se obdobné situace v jeho životě opakují, pravděpodobně v nich prožívá strach, úzkost, a nakonec i bezmoc z toho, že ať se zachová jakkoli, přijde trest.

Pes je potomkem vlka, ale…

Příbuzností psa s vlkem i s ostatními psovitými a historií psů se podrobně zabývá John Bradshaw v knize „Cesta do psí mysli“. Díky mnohým vědeckým studiím dnes víme, že jediným předchůdcem psa je skutečně vlk, konkrétně vlk obecný. Psi vznikli z vlčí DNA, domestikace však výrazně změnila jejich myšlení i chování. Nicméně ani značně se překrývající DNA u více druhů neznamená, že se chovají stejně. I drobná změna v DNA může mít za následek obrovskou změnu v chování. Bradshaw uvádí jako příklad šimpanze a šimpanze bonobo, kteří mají společných 99,6 % DNA, a přitom je jejich chování naprosto odlišné. Šimpanzi jsou všežravci, kteří často loví jiné druhy opic a základem jejich sociálních skupin jsou vysoce agresivní samci, zatímco šimpanzi bonobo jsou vegetariáni, jejichž společnosti se soustředí kolem skupin příbuzných samic, jen málokdy projevují agresivitu a nikdy nebyli spatřeni v přírodě při zabíjení.

Podobně mají vlci a psi z větší části společnou DNA, na základě toho však nelze předpokládat, že mají stejné sociální systémy. Domestikace u psů odstranila velké množství chování typického pro vlky a zanechala chování, která mají společná se vzdáleněji příbuznými druhy, jako například kojotem nebo ještě vzdálenějším zlatým šakalem.

Vlci, kteří byli přímými předchůdci domácích psů, žili před tisíci let a jsou ve své původní podobě vyhynulí. Dnes máme hodně informací o severoamerických vlcích obecných a jsou studovány jiné vlčí populace v Evropě. Tyto studie nám však poskytují jen málo poznatků o chování domácích psů. Moderní vlci jsou z pohledu příbuznosti označováni za vzdálené bratrance domácího psa a ze strany lidí navíc v posledních několika stech letech zažívali vehementní pokusy o své vyhubení. Dnešní vlci jsou tedy lidmi vyselektovaní jedinci, kteří jsou vůči nám přirozeně ostražití. Dají se jen obtížně socializovat, i krotcí jedinci si zachovávají nevypočitatelnost a potenciální agresivitu vůči lidem po celý život.

Dnes již o našich psech také víme, že nepocházejí od jednoho konkrétního druhu vlka. Jsou výsledkem mísení mnoha druhů vlků z celé Asie a Evropy. Jediný, který v jejich složení chybí, je právě severoamerický vlk obecný. V dnešní době tedy nežije žádný vlk, který by mohl posloužit jako dokonalý model pro pochopení psů a způsobů jejich chování. Jako správné se dnes jeví nepovažovat psa za produkt jednoho druhu – vlka obecného, nýbrž celé čeledi psovitých.

Psi s námi žijí více než deset tisíc let, kdy se oddělili od vlků. Po celou tuto dobu probíhala domestikace a současně značnou proměnou procházelo naše společné prostředí. Tyto procesy daly psům příležitost se výrazně změnit.

První vlci, kteří se přibližovali člověku, žili v blízkosti lidských osad. Vyžadovalo to toleranci vůči blízkosti lidí, kterou by nezvládl žádný moderní vlk. Pravděpodobně ji i tehdy zvládalo jen málo jedinců starodávných vlků, nicméně lidé se k jejich selekci na tento rys přičinili. „Vesničtí“ vlci, kteří se živili odpadky po lidech, se oddělovali od těch divokých, kteří se vraceli zpět ke svým smečkám. Postupně ti vlci, kteří nepředstavovali pro lidi hrozbu, byli přijímáni a žili s nimi ve vesnici. Od počátku tedy probíhala selekce v závislosti na tom, jak byli tolerantní či naopak nebezpeční vůči lidem. Zřejmě velice záhy je lidé začali cíleně krmit a oni s nimi zůstávali.

Vlk tedy zůstal s lidmi dobrovolně, čímž se vytvořil vzájemný vztah. Na rozdíl od jiných zvířat, která s lidmi žila, se plně domestikoval a přivedl v lidské vesnici na svět svá první mláďata. Těchto několik vlků se dokázalo socializovat současně na dva biologické druhy – na člověka a zároveň na jiné vlky. Dokázali se, na rozdíl od ostatních druhů zvířat, i rozmnožovat v prostředí vytvořeném člověkem.

Z popisovaných socializovatelných vlků se vyvinuli psi, dnešní moderní vlci naopak již jejich potomky nejsou. Moderní vlci jsou od nich hodně odlišní, dají se velmi obtížně ochočit, natož socializovat na lidi. Z jejich chování tudíž nelze dovozovat chování moderních psů.

Smečka či rodina, dominance či spolupráce?

Druhý mýtus praví, že vlčí smečky jsou despotické, přísně a agresivně kontrolované alfa párem. Dnes již naštěstí máme přesnější informace o struktuře a silách, které vlčí smečku, přesněji rodinu, ovládají.

Vlci obecní jsou vysoce sociálními zvířaty, stejně jako většina ostatních psovitých šelem. Vlčí smečky žijící mimo zajetí jsou rodiny. Osamělý samec obvykle vytvoří pár s osamělou samicí a odchovají společně vrh. Mláďata, pokud rodina vyloženě netrpí nedostatkem potravy a hladem, zůstanou s rodiči do dospělosti. Po získání zkušeností se účastní lovu, čímž vzniká smečka. Mladší členové zůstávají s rodinou i v době, kdy se rodičovskému páru narodí další mláďata a pomáhají rodičům se o ně starat, nosí jim potravu a hlídají je, když jsou ostatní členové smečky na lovu. Podstatou přirozené vlčí smečky je jednoznačně spolupráce, nikoli dominance. Jsou to obvykle harmonické jednotky, kde je agresivita spíše výjimkou než pravidlem. Teprve když se rodinná skupina rozroste natolik, že není schopna se uživit, odejdou mladší členové a zakládají vlastní rodiny.

Omyl, kterého jsme se v minulosti při výkladu chování smečky dopustili, vznikl v důsledku pozorování smeček žijících v zajetí. Byla to namátková společenství nepříbuzných jedinců, v nichž obvykle chyběl jeden nebo oba rodiče. Vlci tím byli uvrženi do stavu zmatení a konfliktu, navíc neměli možnost nikam odejít, jak by tomu bylo u jejich přirozené smečky. Vzniklé vztahy tudíž nebyly založeny na vzájemné důvěře, ale na rivalitě a agresivitě. Stejně tak submisivita, která je snahou o odvrácení agresivity, je artefaktem chovu v zajetí, nelze je proto aplikovat na vlky jako biologický druh.

Teprve od chvíle, kdy se z vlků stala chráněná zvířata, jim bylo umožněno vytvářet přirozené smečky a nebyli neustále pronásledováni lidmi. Díky tomu jsme se dozvěděli, jak smečky přirozeně fungují.

Výstižně tento fenomén popisuje ve svém článku z roku 2008 s názvem „Whatever happened to the term ALPHA wolf?“ („Co se stalo s termínem alfa vlk?“) přímo L. David Mech, biolog, který studuje vlky od roku 1958. Vysvětluje, že v šedesátých letech ve svých publikacích vycházel z tehdy dostupných zdrojů založených na pozorování vlků v zajetí. V článku popisuje své následující kroky a nová zjištění, která přineslo studium vlků v jejich přirozeném prostředí, a to právě jejich rodinné uskupení a vzájemnou spolupráci.

Barry Eaton ve své rozsahem malé, avšak obsahem ohromné knize „Psí dominance: mýtus, nebo skutečnost?“ shrnuje, že když se během osmdesátých a devadesátých let minulého století stala z výcviku psa a zejména pak z poradenství ohledně jeho chování módní a široce rozšířená záležitost, vyšlo mnoho knih o tom, jak vychovávat psa s využitím pravidel smečky a jak s jejich pomocí vyřešit jeho problémové chování. Obecně se chybně předpokládalo, že je většina případů poruch chování způsobena tím, že je pes dominantní a snaží se zvýšit své postavení v lidské smečce. Za řešení problému bylo považováno to, co by v takové situaci udělal vlk. Takže lidé začali napodobovat vlčí chování, aby snížili postavení psa, přičemž vycházeli právě z mylných zjištění získaných pozorováním vlků žijících v zajetí. Eaton doplňuje, že být alfou ve skutečné vlčí rodině vlastně znamená mít právo na plození potomků. Uvědomíme-li si, že je nám dáno rozhodovat o většině, ne-li o všech zdrojích psa, včetně toho, jestli se bude moci pářit, nemůže být ani vlčí pojetí dominance coby „hnací síly zaměřené na vyřazení soka při soutěži o partnera“ aplikováno na domácího psa.

Pes a člověk

Psi jsou sociálními zvířaty, a pokud jsou dobře socializovaní, jsou schopni klidně žít v jedné skupině s mnoha různými živočišnými druhy. Během kritického období socializace dochází v důsledku vzájemných interakcí se sourozenci a s matkou ke vtištění psí identity do mozku štěněte. Jinak řečeno, bude vědět, že je pes, pozná jiného psa a bude se podle toho chovat. Přijímáme psy do naší lidské rodiny, ale vzhledem k interakcím a vtištění, ke kterým došlo během prvních pár týdnů života štěněte, není možné, aby pes s lidmi tvořil smečku. Pokud pes sám sebe nevnímá jako součást lidské smečky, nedává ani smysl, aby se snažil vystoupat v hierarchii smečky nad člověka.

Člověk absolutně ovlivňuje psův život, rozhoduje o tom, co bude jíst, kde bude bydlet, zda a s kým se bude pářit, kdy a s čím si bude hrát, jakou bude mít fyzickou a mentální stimulaci, společnost, prvky a vjemy v prostředí i zdravotní péči. Zároveň mu zpravidla toto vše zajišťuje. Toto uspořádání opět nezavdává důvod, proč by se psi měli snažit zvýšit svoje postavení ve smečce. Pes si utvoří silnou sociální vazbu na svého majitele a rodinu (a naopak), stává se členem této sociální skupiny a neusiluje o zvýšení svého postavení.

Když pes zahájí hru jako první, vyskočí na váš gauč či postel nebo vstoupí první do dveří, nikdy to není výrazem dominance. Je to přirozené chování a pokud nechcete, aby to dělal, potřebujete mu srozumitelně vysvětlit, že to ve vaší domácnosti není žádoucí.

Jak psal Eaton již v roce 2010: „Je na čase smířit se s tím, že tyto třicet let staré, zastaralé a ošuntělé teorie patří minulosti, a začít vycházet z aktuálních poznatků. Se svým psem bychom měli mít symbiotický vztah, naše společné soužití by mělo být prospěšné pro obě strany. Psovi zajišťujeme vše, co by mohl potřebovat, a my si na oplátku můžeme užívat radostí, které vlastnictví psa přináší. Máme své psy rádi, těší nás jejich společnost, užíváme si psí sporty a dlouhé procházky. Pokud přijmeme fakt, že se pes domácí nepovažuje za člena lidské smečky, můžeme se k němu začít chovat jako k tomu, čím skutečně je – jako ke psovi. Pokud už bychom měli použít nálepku označující naše postavení ve vztahu ke psovi, měla by znít zodpovědný majitel psa. Nemusíme být dominantní, alfou či vůdcem smečky. Potřebujeme jen být majitelem zodpovědným za vedení svého psa, člověkem, jež ovlivňuje jeho chování prostřednictvím socializace a výcviku tak, aby mohl žít v harmonii s námi i společností. A ještě jednu věc psům dlužíme – měli bychom se lépe naučit číst jejich chování, abychom mu lépe porozuměli. Pokud budeme postupovat podle těchto pravidel, nemusíme se bát, že by náš pes ovládl celou rodinu.“

Simona Šimíčková

Foto: pixabay.com

Použité zdroje:

BRADSHAW, John (2014). Cesta do psí mysli. Co psi cítí, jak myslí, odkud přišli a jaká je jejich budoucnost. Praha: PLOT. Z anglického originálu přeložila Jana Dušková.

MECH, L. David (2008). Whatever happened to the term “Alpha Wolf?” International Wolf 18(4):4-8

EATON, Barry (2010). Psí dominance: mýtus, nebo skutečnost? Praha: PLOT. Z anglického originálu přeložila MVDr. Martina Načeradská.

Další skvělé zdroje o tématech tohoto článku:

BENDER, Allie, STRONG, Emily (2021). Ten NEJ život pro vašeho psa. Komplexní pohled na to, jak psovi obohatit každodenní život. Praha: PLOT. Z anglického originálu přeložila Jana Dušková.

HOROWITZ, Alexandra (2014). Uvnitř psa. Co psi vidí, čenichají a vědí. Praha: Práh. Z anglického originálu přeložila Veronika Kratochvílová.

http://davemech.org/

http://davemech.com/