Novofundlanďan a canisterapie? Proč ne!

Napadlo by vás někdy, že i tak velký a huňatý pes, jako je novofundlanďan, může rozdávat lásku i radost ostatním potřebným lidem? A dovedete si představit, že byste si mohli takového cizího obříka jen tak půjčit třeba na procházku nebo si ho vzít na chvilku k sobě domů? Nejen o tom všem je tento náš rozhovor, tak si ho nenechte ujít.

S Janou Bednářovou žijí impozantní novofundlandští psi již více než třicet let. Za tu dobu se je naučila dokonale znát a především nade vše milovat. Každý z nich byl jiný a každý svým způsobem jedinečný a nezapomenutelný. Nyní již devítiletý Alfréd má ale neuvěřitelnou povahu a dalo by se říci, že i empatii k lidem. A právě proto byla hlavní náplní jejich společné činnosti canisterapie. Takové krásné poslání…

To nebylo rozhodnutí moje, ale fenky Bely, která ke mně přišla v roce 1992 na Lipně a moc ji za to děkuji. To první setkání mě přivedlo na myšlenku, že bych asi takovou parťačku moc ráda přibrala do svého života. Její a tohoto plemene důstojnost mě natolik oslovila, že jsem se rozhodla po návratu do Prahy hledat cvičák nebo chovatelskou stanici, kde bych se dozvěděla víc a hlavně se s nimi kamarádila. Když jsem objevila satelit a na něm byla obří hlavu novofundláka, neváhala jsem ani chvilku a už jsem ťukala na dveře prodejny a drze se ptala, zda mají něco společného s těmito psími krasavci. Vyšlo to. Po mnoha letech se tomu musím smát, jak je to vlastně vše tak jednoduché. Majitelé firmy, manželé Jandovi byli zakladateli Novofundland klubu ČR v Praze. Naše první setkání přešlo z kamarádství do velkého přátelství, které je dnes naší společnou historii nejen rodin, ale i klubu.

Mám spousty vzpomínek, jak se moje rodina a toto velké a důstojné plemeno nese naším společným rodinným životem s trpělivostí, a grácií jim vlastní a dnes již vzhledem k letům se dá říci i generacím. Když se otevřou při rodinných příležitostech alba, nikdy tam nechybí „čumák” a nepřestává nás rozesmávat, jak děti vždy dorůstali, až přerostli a znovu a znovu se ty černé tlapy motají mezi těmi našimi lidskými. 

Nebyl to záměr a život tohle píše sám. Teď už to jsou skoro dva roky, co spolu žijí a mě nepřestává bavit to pozorovat. Každá smečka má svou hierarchii. Naše si ji buduje každým dnem a pomalu přizpůsobuje potřebám těch dvou. Na počátku bylo roztomilé štěňátko, které se postupně měnilo ve zlobra, který se snažil projít psí pubertou (Trochu jako Iris od pana Čapka, ale v mužském provedení. Vlastně ne trochu. Úplně. Ten krásný novofundlandí ocas už nikdy nedoroste). V této fázi jsem se mnohokrát přistihla, že bych asi měla trochu tomu empatickému starému tátovi (sedm let) trochu pomoci. Kluci to zvládli sami a já jim děkuji za úžasnou lekci. Dnes je Ada/Alfréd starý pán, který na procházkách se svým synkem ožije natolik, že popoběhne jako mladík a když se díky horšícímu se zraku a sluchu trochu zapomene, tak synek vše zařídí. Vlastně se mám co učit pořád.

S velkým úsměvem přiznávám, že to byl hec z mé strany. Občas se v různých situacích, podmínkách a předpisech člověku přihodí, že si řekne: „Když si myslí, že je to nutné, tak na to budu mít i papír.”  Já byla trochu zaťatá, a to poslání má asi nadělené Alfréd.

Alfréd má neopakovatelnou povahu z celé té řady „ňufáků”, jež prošla naší rodinou. Nejsem žádný odborník na plemena a nemám vlastně ani zkušenosti s jiným plemenem. K výběru psa na canisterapii se musí setkat víc faktorů a hlavně je musí člověk i vidět.

Během výcviku a pak i aktivit s Alfrédem jsme se dostali do takového vztahu, že ani jeden z nás nepotřeboval toho druhého vlastnit a na druhou stranu na něm být závislý. Má to příběh, kterým to začalo. Bydlíme v rodinném domě a okolo prochází na procházky lidé směřující do Obory Hvězda ať už s pejsky, s dětmi či prarodiči. Jednou u nás zazvonili manželé, že jim do psího nebe odešla jejich fenka, a zda bychom si vzali krmivo, co zbylo. Bylo mi smutno, že okruh našich psích kamarádů opustila. Než jsem donesla pytle do garáže, tak přišel nápad. Alfréd souhlasil a já ze srandy, abych odlehčila situaci, jsem narychlo vyrobila poukaz na procházku proti smutku. Vyšlo to a Alfréd se vydal na první sdílenou procházku. Všichni jsme z toho měli radost a další sdílení na sebe dlouho čekat nenechala. (technické provedení sdílení je na vyžádání, hihihi).

Má canisterapeutický výcvik a jak řekla naše instruktorka, která nás připravovala na zkoušky: „Nekaž mu to, on všechno umí.“ To vzájemné nastavení je individuální a z naší společné zkušenosti už umíme pracovat s tím, co máme a nesnažíme se něco měnit. Proč? Umět se přizpůsobit je dnes důležité a i tam je nějaký vývoj, pokud se chce všem.

Dnes většina všeho začíná tím, že si najdete informace a postupně se to vše snažíte napasovat na realitu a vaše představy. Já zvolila cestu individuálního výcviku a pak zkoušky pod záštitou Centra pro výcvik psů Alfa. Certifikát jsme získali během třetího roku života Alfréda. Byli jsme první novofundfláci a brali plný počet bodů (heč, heč). Pardon občas si potřebuji odlehčit tu zodpovědnost...

My jsme zkoušky dělali s tím, že se vrátíme k našim kamarádům z chráněné dílny a jejich rodinám. Postupně nás začali oslovovat další a další lidé v našem okolí a my si vlastně vyzkoušeli obrovské množství různého prostředí i klientů. Preference jsme neměli. Rádi jsme sbírali zkušenosti a až věkem jsme občas museli někoho zklamat. Neradi totiž něco děláme na polovic. Neumíme se moc chlubit, ale pokud by to bylo třeba, asi bychom něco jako seznam vypsali.

Novofundláci jsou prostorově výrazní jedinci. Určitě se na klín nevejdou a naposledy si je pochováte v náručí někde mezi čtvrtým a šestým měsícem jejich života. Naproti tomu kolik lidí si současně pohladí malého psíka? Při návštěvách škol a mateřských škol jsme současně mohli být hlazeni tolika dětmi, kolik bylo ochotno se okolo nás nahrnout. Svou výškou jsme seniorům dopřáli podrbání, aniž by se museli sehnout a pro vozíčkáře byla hlava vedle područky vždy akorát. Ještě jsme měli jednu disciplínu a to polohy. Ono totiž někdy jen tak položit hlavu na takhle důstojného psa pomůže si v ní mnohé srovnat.

Již den před samotnou „prací” jsem Alfréda připravovala tak, že byl vyčesán a vyfoukán, abychom měli krásný kožíšek. V den aktivity jsme se byli ráno proběhnout a pak hurá do společnosti. Vzhledem k tomu, že to bylo na základě dobrovolnické činnosti, tak jsme zvládli maximálně tak tři návštěvy do týdne v rozsahu tři až čtyři hodiny. Množství klientů bylo různé. Od individuálních návštěv až po procházky skupin.

Alfréd je držák a vždy odvedl perfektní výkon a odměnou mu byla božská koupel v místním Libockém rybníčku a mírný hon na „hloupé” kachny. Samozřejmě bez úlovku. Někdy jsme si řekli, že si za to, co dokázal, může zrýt i nějaký ten záhon na zahradě. Když jste s někým parťák, tak pohled na materiální a duševní hodnoty může být jiný, než je klasická společenská smlouva. Prostě když jdu do zahradnictví pro nový rhododendron (ideální v květu), tak u pokladny říkám, že ho kupuji Alfrédovi za odměnu. 

Mám jeden příběh a je asi poslední, neboť Alfréd je již křehký staříček, který má ve svém okolí úžasnou pověst a kdykoliv někoho potkáme, tak otázka zní: „To je náš Alfréd?“ To je to krásné sdílení. Je náš. A teď jeho poslední velmi dlouhá služba, kterou jsme vlastně odhalili až zpětně.

Žijeme v části Prahy 6 Ruzyně a máme tu komunitu lidí trochu jako na menším městě či vesnici. Zdravíme se a pořádáme společná setkání. Alfréd je v této společnosti tím sdíleným psem a jedna z těchto rodin nás také požádala, zda by Alfréd mohl chodit na jejich rodinné procházky a výlety s nimi. Vše bylo úžasně nastavené a vzájemná spokojenost bez jediného obláčku jménem problém, až nám jednou přistálo parte v poštovní schránce a oznamovalo nám, že maminka z té rodiny nás navždy opustila. Až při posledním rozloučení mě její děti a manžel začali vyprávět, jak si brali Alfréda domů, když už jejich maminka nezvládala procházky. On si lehnul vedle postele a pomáhal jim tu nálož těžkého života trochu poponést.  Jak jsem již několikrát řekla. Učím se pořád.

Děkuji vám za krásné povídání.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Jany Bednářové