Na farmu i na bojiště.

Tak by se dali charakterizovat psi ve druhé skupině FCI. Najdeme zde rozdílná plemena jak velikostí, tak i zaměřením. Jsou tu psi vyšlechtění na chytání malých hlodavců na farmách, ale i starobylá plemena, používaná v boji již ve středověku.

Dvojka neznamená druhořadý

Druhá skupina FCI se dělí na tři podsekce pinčové a knírači, molossoidní plemena a švýcarští salašničtí psi.  Celkově se tato skupina dá považovat za různorodou, jsou to psi různých povah, velikosti i barev. Nejmenší plemeno je zde opičí pinč a největší německá doga. Nejznámější je knírač ve všech třech velikostních rázech. Malý, střední a velký s různými barevnými variantami. Zajímavostí je, že malý knírač byl vyšlechtěn pouze jako společník, ale pro svou povahu se brzy stal oblíbených služebním psem. Z molossoidních plemen můžeme vyjmenovat hovawarta a ze švýcarských salašnických psů bernského salašnického psa.

Hrdinní obři  

(Pojem "molossoidní" označuje těžká a velká psí plemena, jako jsou dogy a mastifové). O většině molossoidních plemen se dá říct, že jsou starobylá. Už ve starověku byli obří psi využíváni tlupami lidí při bojích o území. Známy jsou i případy obrovských psů, kteří doprovázeli římská vojska do bitev. Podobné to bylo i za první a druhé světové války. Díky nim vzniklo i několik plemen, avšak jejich osud nebyl příliš slavný. Například moskevský strážní pes, sic je neuznán FCI, je molossoidní pes, který vznikl a rozšířil se i díky druhé světové válce. Jeho úkolem bylo se s bombou na zádech vrhat pod nepřátelské tanky pro maso, které mu tam hodil psovod. Avšak jakmile anténka bomby zavadila o nárazník tanku, vybuchla. Předci těchto velkých a obřích psů jsou neznámí, ale za jejich rozvoj mohou Féničané, kteří je převáželi na lodích do Evropy.

Švýcaři

Švýcarští salašničtí psi jsou velcí s typickým zbarvením; mají tříbarevné znaky, přičemž většina těla je černá, obličejová maska a náprsenka mohou být bílé a místa na nohou jsou hnědá a nazývají se podle lokality kantonů, entlebušský salašnický pes, který se rodí již se zakrnělým ocasem, bernský salašnický pes, nebo apenzelský salašnický pes s ocasem stočeným nad hřbet.  Velcí salašničtí psi pocházejí ze psů starých Římanů. V odloučených alpských údolích se pak dále vyvíjeli v odlišná plemena podobných zabarvení, ale různých velikostí, nebo forem ocasu. Největší rasy se dříve používaly i pro tah menších vozíků. Švýcarští psi ochraňovali hlavně dobytek.  Velký švýcarský salašnický pes se používal i za 2. světové války k nošení těžkých nákladů a k tahu v nepřístupných horských terénech.

Foto: archiv redakce, N. Kovaříková, R. Fajmanová, A. Zelenková