Moskeváci – moje obří lásky…

Pokukujete po některém z velkých strážních plemen psů a do užšího výběru se u vás dostal i moskevský strážní pes? Jaká jsou pro a proti pořízení právě tohoto plemene? A zajímalo by vás také, jak náročný je odchov těchto obříků? Pak si určitě nezapomeňte přečíst tento zajímavý rozhovor!

S moskeváky žije již dvanáct let a jak sama říká „Stále je poznávám!“ Co to přesně znamená, jaké to je chovat tak velké psy a žít s nimi ve společné domácnosti – to vše a ještě mnohem více je už obsahem následujícího pěkného povídání. Vyzpovídali jsme totiž Moniku Křesákovou, chovatelku moskevských strážních psů a majitelku chovatelské stanice „z Hasištejnského podhradí“.  Tak pojďme na to…

Před moskeváky jsem měla úžasnou fenečku bavorského barváře, je to dvanáct let zpátky. Holčička bohužel v osmi letech odešla kvůli rakovině za duhový most. A moje srdce bylo v tu chvíli okamžitě prázdné.  V tu dobu měla má kamarádka zrovna druhý vrh moskevských strážních psů, tehdy jedna z prvních chovatelských stanic v republice. Napsala mi: „přijeď se pomazlit a potěšit!“  Jela jsem hned ten den, a bylo vymalováno. Již ten den jsem věděla, že jedna holčička bude naše. LÁSKA to byla na první pohled. Jediným problémem bylo, že měla k výběru čtyři fenky a my tam byli čtyři.  Já, manžel a dva synové. No, a co myslíte, každý jsme chtěli jinou. Poprvé jsem ale dala na manžela s jeho výběrem a za pár dní s námi jela domu naše první láska MSP, Bea z Blahunovské dubiny.  Jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. A tak se zrodila moje láska k plemeni. 

V současné době máme doma tři tyhle obříky. Měli jsme jich celkem pět. Bea je tu stále s námi, za což jsem neskutečně ráda, i když už je její věk velmi na hraně a je to na ní vidět, ale snad si ještě to stáří s námi užívá.  Letos 5. Srpna (2022) oslaví své dvanáctné narozeniny. Pak mám doma jejího syna.  Je to skvělý parťák do nepohody, úžasný mazel a nekompromisní hlídač. Bastien Jurij z Hasištejnského podhradí. Ten za tři týdny oslaví své osmé narozeniny.  No, a do třetice tu mám nejmladšího raracha, Arianu od Sněžné řeky, která 8. května oslavila své třetí narozeniny. Je to dcera našeho Juriho (tatínka nezapře) a vnučka naší Bey. 

Nikdy předtím jsem štěnda nechovala, takže porovnávat s jinými plemeny nemohu, a možná je to dobře.  Spadla jsem do toho rovnou po hlavě a úplně nevěděla, co mě čeká. Ale těšila jsem se.  Věděla jsem totiž, jaká Bea je, že jsme tak propojené, že spolu zvládneme všechno. My jsme porodní bednu nikdy neměli a nepoužíváme jí. Vždy jsme vytýčili venkovní zděnou místnost, která byla jen jejich. Prostě porodní pokoj. Obtížný, nebo obtížnější odchov proti jinému plemeni je možná jen proto, že je od začátku všechno větší, nebo jak to nejlépe říct. Štěňátek je hodně, a tím pádem hodně papání, hodně dokrmování, hodně odpadu a jsou prostě všude. Jinak potřebují vše stejné jako jiná plemena. Hlavně péči a lásku od maminky i od nás. 

Vrhy, si myslím, bývají dost velké.  Ano, viděla jsem i vrh s jedním nebo jen pěti štěňaty, ale odhaduji, že průměr je tak osm. Naše vrhy jsou velmi početné, takže mě snad už nic nepřekvapí. Měli jsme za devět let čtyři vrhy a dohromady 45 štěňátek.  První vrh čítal jedenáct, druhý devět, třetí čtrnáct a poslední jedenáct „kousků“.  Takže u nás bývá opravdu veselo a na nudu nezbývá čas!

Určitě jsou úžasné matky, alespoň u nás to tak bylo. Problém při porodu se nevyskytl naprosto žádný, jediné negativum je ten dlouhý proces porodu. Přece jen to opravdu x hodin trvá, a to si člověk opravdu moc přeje, ať už to má zdárně za sebou.   

Ano, výběr je těžký a náročný, ale ani tak nikdy nevíte, zda je nakonec správný. Některé budoucí páníčky znáte osobně, jiní jsou opravdu zdaleka, takže osobní prověřování je někdy nemožné, jako u jiných plemen. Někteří majitelé jezdí do odběru velmi často a stále se zajímají, jiní ne.  Ale ve finále je vše naopak. Samozřejmě se snažíte zjistit, kde a v čem budou žít. Zda budou chtít chovat nebo ne. Jak moc jsou vytíženi a zda budou mít čas, ale do budoucnosti nikdo nevidí. 

Co dodat. Je to moc smutné, ale ano stalo se mi to. A to hned dvakrát.  A právě tam, kde si člověk myslí, jak se jeho štěndo bude mít skvěle. 

Ano, snažíme se zjistit, jestli mají zkušenost aspoň s nějakými pejsky, když si chtějí pořídit takového obříka. Snažím se říct, že to není pes pro úplného začátečníka. Že vypadají roztomile, ale když výchovu zanedbají, průšvih je na světě. A pak se jich právě zbavují, a takto to většinou začíná.  Zrovna ten náš miláček Jurij se k nám po roce vrátil a zůstal u nás už navždy. Když jsem ho viděla, když ho přivezli, věděla jsem hned, že zůstane. Nemohla jsem ho už dát dál a myslím, že rozhodně nelituje. 

Dá se říct, že toto snad hlásí zájemci jako první. Máme velkou zahradu, bydlíme v domku, bude mít prostor.  Ale toto já asi moc neřeším. Oni se totiž někteří psi mají lépe v bytě než u baráku na zahradě. Někteří budoucí majitelé si totiž myslí, že jim ta zahrada stačí, ale ti, kteří je mají v bytě, se jim věnují někdy i více.  Oni totiž, pokud nejste zrovna s nimi, stejně někde na té zahradě jen polehávají a čekají na vaši přítomnost. Chtějí též ven mimo vyhrazený pozemek, ať už ho máte sebevětší. Takže za mě klidně i byt, pokud nemáte až tak veliké pracovní vytížení, že by byl pes celý den doma sám. 

Ano, i po dvanácti letech je poznávám. A nevěřím nikomu, kdo má MSP pár let, že by mohl říct, že je zná.  Měli jsme jich pět a každý byl úplně jiný. Ale úplně jiný!  Jediné, co měli společného, je u nás apetit (protože já mám doma opravdu pažravce, veliká výhoda) a potom závislost na mě.  Páníčka mají opravdu jen jednoho. Vždy jsem si řekla, tak teď už mě nic nepřekvapí a ejhle, zase nová zkušenost, nový zážitek, nový problém. At už chování ve smečce, nebo ničení věcí, nebo snad útěkářské sklony, nebo snad rozdíly chování k lidem, nebo k dětem, nebo i k jiným zvířatům.  Ten se bojí bouřky, ten nesnáší vodu, prostě vždy zjistíte něco nového. Třeba i poslušnost nebo snad zdravotní problém.  Vše se dá a musí řešit. Ale já si vždy řeknu, tak tohle u nás ještě nebylo, co mě může ještě překvapit? Ale jejich láska a oddanost je tak obrovská, jako je jejich srdce. Srší z nich tolik lásky, že je musíte milovat, ať už provedou cokoliv.  Podívají se na vás a vy víte, že jim odpustíte. 

Moje plány jsou jasné, ráda bych pokračovala, doufám, v dobrém chovu moskeváčků. Nyní plánuji krytí naší holčičky, snad již za pár týdnů. Doufám, že vše vyjde tak, jak má a jednou se zase o kousek rozrosteme.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho štěstí ve vaší kynologické práci a samozřejmě nejen tam!

Katka Houšková

Foto: Monika Křesáková