Lesk a bída psích parků aneb Co nám mohou přinést a na co si dát pozor?

Jistě s námi budete souhlasit, že psí parky a loučky mají své zavilé zastánce i odpůrce. A tak právě nyní otevíráme další zajímavé téma, a to rovnou z pohledu dvou uznávaných trenérů psů Jakuba Berana a Roberta Zlochy.

V tomto článku se dozvíte, co byste mohli návštěvou takového parku získat a proč byste tam měli čas od času zajít. Zastáncům parků dáme zároveň pár tipů, aby časem neskončili na druhé straně barikády, což se v praxi občas stává. Na závěr se trochu zasníme, jak by takový psí park mohl v ideálním světě vypadat.

Není všechno zlato, co se třpytí…

Psí loučky nebo psí parky, tedy oplocené části „běžných“ parků určené pro setkávání psů v našich končinách v poslední době přibývají a stávají se čím dál tím běžnějšími i v menších městech.

Majitelé psů tento trend většinou vítají, psí trenéři však bývají v přístupu k nim poněkud zdrženlivější. My sami s nimi máme smíšené zkušenosti a v praxi se setkáváme se psy, u kterých se časté návštěvy psích parků staly příčinou celé řady problémů. Rozhodli jsme se proto napsat článek, ve kterém se tímto fenoménem zabýváme poněkud obsáhleji. A z naší pozice psích trenérů vám kromě souhrnu našich postřehů a zkušeností přidáváme i několik doporučení a pravidel, jak psí parky využívat tak, aby vám co nejvíce přinesly a naopak, abyste se vyhnuli problémům, se kterými za námi někteří naši klienti přicházejí.

Dar z nebes – ano, či ne?

Pokud se na celou myšlenku, která za psími parky stojí, podíváme, snadno propadneme pocitu, že se jedná o naprosto dokonalý koncept, doslova „dar z nebes“ pro všechny městské pejskaře a speciálně pro ty, kteří mají v domácnosti pouze jednoho psa. Pokud žijeme se svým psem ve městě, občas máme problém, že se každý den nedostaneme do přírody, kde bychom ho mohli pustit proběhnout se na volno a naplnit jeho potřebu pohybu, zároveň s tím jsou i možnosti setkávání se a interakce s ostatními psy. V běžném městském provozu jsme, ať už „díky“ omezením vyplývajícím z místní vyhlášky, nebo v souladu se zásadami bezpečnosti omezeni na setkávání psů pouze na vodítku, což není právě ideální – u mnoha psů se stává, že s ostatními psy jsou na volno zcela v pohodě, ale při setkání na vodítku se chovají agresivně.

Psí loučka, tedy oplocená část parku, určená pro pohyb psů na volno, všechny tyto problémy řeší. Jeví se tedy jako ideálním místem k tomu, abychom na ni s naším psem vyrazili, pustili ho vyběhat s ostatními psy, tím zároveň „sfoukli“ celou socializaci. A nejen to, mezitím co se socializuje náš pes, můžeme se socializovat s lidskými návštěvníky loučky my. Když už té socializace bylo jak na psí, tak na lidské straně týmu dost, odcházíme s vyběhaným, socializovaným a spokojeným psem, který sebou doma nejspíš plácne do pelíšku a až do večerního venčení máme po starostech. Jenže věci bohužel nejsou zdaleka až tak růžové a pokud budeme psí loučku využívat popsaným způsobem, v dlouhodobém měřítku si s tím můžeme zadělat na nejeden problém.

Jé, jiný pes! Hurá za ním!

Nevhodným využitím psího parku vznikají nejčastěji dvě chování ležící na opačných koncích spektra. Reprezentantem toho prvního jsou ti, kterým se lítání se psy v parku stalo vrcholem každého dne a cílem celoživotního snažení. Což vlastně není vůbec problém do toho momentu, kdy si majitel uvědomí, že by chtěl zároveň psa, který je přinejmenším stoprocentně přivolatelný. Navíc netahá na vodítku, dobře poslouchá a neutíká za všemi psy, které potká na ulici. Naše zkušenost je však taková, že pokud neuděláme větší změny v nastavení aktivit psa, je to boj s větrnými mlýny. Majitelé zažijí větší úspěchy v tréninku až v momentě, kdy akceptují, že každodenní neřízená a nekončící hra nejde vždy ruku v ruce s dobrou poslušností psa a jeho sebekontrolou. Chování psa se totiž odvíjí do velké míry z očekávání, která pes má. A park nezřídka přináší ty nejvyšší. Proč se tedy zdržovat klidnou chůzí, když můžu do parku majitele dotáhnout, proč nezkusit zaběhnout za psem přes cestu, když mu také z očí určitě kouká chuť si se mnou hrát? To je možná fajn a milé, když má pes pět kilo a půl roku. Ale časem to taková zábava nemusí být.

Ne každý musí být ale „happy“!

Druhým protipólem, který parky generují, jsou nejistí a někdy i agresivní jedinci vůči jiným psům. Na psí loučce dochází k desítkám situací, kdy majitel nerespektuje signály svého psa, zatímco jiní na něj dorážejí, naskakují, válcují, anebo si ho prostě jen očichávají v momentě, kdy by se nejraději z parku vypařil. A mnohdy přijde moment, kdy pes zjistí, že jedinou možností, jak dát světu vědět, že se mu něco nelíbí, je vrčení nebo kousnutí. Jenže ani to nemusí být dostatečným signálem v momentě, kdy přes sebe skáče pět psů najednou. To vše stačí pro jistotu zopakovat každý den a problém je na světě. Málokdy pak majitele napadne, že u zrodu nežádoucího chování stál právě psí park. Vždyť jedna paní přece povídala, že je ten náš hafan málo socializovaný. Takže ho stačí pořádně socializovat. Jen jestli on už není tak trochu „přesocializovaný“.

Po přečtení předchozího odstavce by jeden snadno propadl dojmu, že psím loučkám je nutné se za všech okolností obloukem vyhýbat. To by podle našeho názoru byla škoda. Myslíme si totiž, že při jejich rozumném využívání a dodržení některých pravidel nám může psí loučka dobře posloužit. Jaký je tedy podle nás správný přístup?

Efekt „vyparkovaného mozku“

V první řadě bychom měli zabránit efektu „vyparkovaného mozku“ z minulého odstavce. Tedy nenechat situaci zajít tak daleko, že pes je už od momentu, kdy si doma začneme obouvat boty a chystat se na procházku, mentálně na loučce ve víru divoké hry s ostatními psy. To nejlépe zařídíme tak, že většinu procházek budeme směrovat mimo psí loučku a na procházkách budeme pro psa vymýšlet celou řadu různých aktivit v závislosti na našich možnostech a povaze psa. To je samozřejmě tématem, které by vydalo na samostatný článek a bude se lišit v závislosti na vrozených dispozicích plemene i na specifikách osobnosti našeho psa. Pro většinu psů je ale velmi vhodná nějaká podoba pachových prací, třeba vyhledávání pachových vzorků, ale stejně dobře bude fungovat i vyhledávání pamlsků nebo hraček, při kterém pes přirozeně začne pracovat hlavou a nosem, nohy si přirozeně zaměstná sám při zbytku procházky, kdy jej pustíme na volno a nic po něm nechceme. Pokud už se rozhodneme na psí loučku zamířit, existuje jednoduchá poučka. Paradoxně nejvíc z psích louček vytěžíme v době, kdy psa do oplocené části, ve které se psi pohybují na volno, vůbec nevpustíme.

Méně je někdy více

Otevírá se nám totiž jedinečná příležitost naučit svého psa soustředit se a věnovat nám pozornost i v době, kdy si v jeho bezprostřední blízkosti hrají jiní psi a zároveň neriskujeme, že nám pes do hry s nimi uteče, aniž bychom jej museli držet na vodítku. Ze začátku nechceme příliš mnoho, mnohem spíše, než že bychom chtěli našeho psa něčemu naučit, nám půjde o to, aby si dané místo, tedy psí loučku, spojil s klidným rozpoložením místo divoké hry. Tady nám může dobře posloužit například žvýkací hračka naplněná nějakým hodně atraktivním pamlskem, kterou psovi předhodíme, necháme jej obsah vydolovat a poté loučku opustíme a pokračujeme v procházce (samozřejmě dbáme na to, aby psa při žvýkání hračky nerušili třeba psi přicházející nebo odcházející z loučky, případně aby kvůli hračce nevzniknul konflikt). Postupně můžeme hračku vyměnit za standardní sérii jednoduchých cviků za odměny a podle potřeby pracovat se vzdáleností, na kterou se je pes schopen se soustředit a nevěnovat většinu své pozornosti psům v oplocené části. Tato fáze, kdy loučku navštěvujeme, ale psa do ní nevpustíme, bude trvat různě dlouhou dobu. Pokud půjde o psa, který už má z minulosti „vyparkovaný mozek“, nebo o psa, který jeví velký zájem o hru s ostatními psy, neměli bychom první vpuštění příliš uspěchat. V některých případech může dávat význam z pěti návštěv loučky dovolit psovi hrát si s ostatními psy pouze jednou. Pokud si myslíme, že už jsme připraveni psa mezi ostatní pustit, i zde dodržujeme jistá pravidla. Mnoho z nich jste si již měli možnost přečíst v článku o socializaci na psy zde, ale jejich připomenutí ani tak nebude na škodu.

Nesocializujte svého psa aneb socializace naruby!

Také se vždy těšíte na články od našeho sympatického psího trenéra Roberta Zlochy? Je ...

Moderní výcvik psů

Rozum do hrsti, prosím!

Předtím, než vůbec začneme uvažovat nad vpuštěním psa mezi ostatní, zhodnotíme, jestli jsou psi, kteří se zrovna v prostoru loučky pohybují, vhodnými partnery pro hru s naším psem. Asi tušíme, že předhodit našeho jorkšíra „smečce“ divoce si hrajících ridgebacků není právě ideálním nápadem. Ale pokud je to možné, je dobré psy v prostoru loučky nějakou dobu pozorovat. Nebo se alespoň zeptat ostatních účastníků, jestli jejich psi nemají s ostatními problém. Ovšem i pokud se dozvíte, že nemají, je nutná jistá obezřetnost – zdaleka ne každý majitel je schopen svého psa správně odhadnout. Poté, co tedy vše zhodnotíme a našeho psa mezi ostatní vpustíme, musíme celou dobu věnovat pozornost tomu, co se při interakci s ostatními psy děje.

Mezi pejskaři někdy koluje názor „neplést se jim do toho, ať si to mezi sebou vyřídí sami“, ale my nejsme právě příznivci tohoto přístupu, zvláště pokud jde o štěňata. Většina psích plemen je po generace cíleně šlechtěna na to, aby se dokázala dohodnout s člověkem, a jejich schopnost dorozumět se s vlastním druhem je tím nezřídka kdy narušena, navíc psi z velkoměsta často nemají mnoho zkušeností s kontaktem s ostatními psy a vytrácí se u nich smysl pro základní pravidla mezipsí komunikace, jako je respektování „štěněcí licence“ apod. Pokud váš pes získá z kontaktu s jiným psem špatnou zkušenost a ještě k tomu se naučí, že ho v tom necháte, začne případné problémy řešit ve vlastní kompetenci, často dokonce preventivně ještě předtím než vzniknou. A to je něco, co v žádném případě nechcete.

Pár „zlatých“ pravidel…

My se při monitorování mezipsích interakcí držíme těchto pravidel: V první řadě situaci celou dobu monitorujeme a sledujeme signály a komunikaci všech účastníků. To může být pro někoho složité, nicméně pro zjednodušení zde platí jedno pravidlo: Při vyvážené a harmonické hře si její účastníci průběžně vyměňují role a sami sebe „hendikepují“ tak, aby byly jejich síly vyrovnané – z lovce se stává kořist, z pronásledovaného pronásledovaný apod. Pokud je hra příliš jednostranná a například jeden pes je celou dobu v roli pronásledovaného, pak pravděpodobně nejde o vyváženou hru a je na místě aktivitu přerušit. Dalším neméně důležitým pravidlem je, že pokud nás pes „požádá o pomoc“, snaží se za nás schovat apod., tak mu pomůžeme a situaci vyřešíme, protože je pro nás důležité, aby naši psi věděli, že odpovědnost za řešení konfliktů a jeho bezpečí je na nás a pes ji nemusí řešit sám. Obecně platí, že správně socializovaný a zdravě sebevědomý pes bude většinu situací schopen řešit sám a adekvátně situaci, ale i tak jsme tu vždy pro něj, pokud nás požádá o pomoc. A naopak – samozřejmě nenecháme našeho psa šikanovat ostatní, zaděláváme tím na problém nejen druhému psovi a jeho majiteli, ale i sami sobě. Samozřejmě i tady je potřeba používat zdravý rozum a spolehnout se na vlastní úsudek, abychom nepřešli do extrému „helikoptérového rodičovství“. Rozhodně jsme ale spíše zastánci toho, že člověk by měl v případě potřeby do psí komunikace zasáhnout, než varianty „nechte je, oni si to vyřeší“. S řízením psí interakce souvisí i optimální délka setkání.

Častým jevem je, že hra vyeskaluje do potyčky kvůli tomu, že trvá příliš dlouho. To sice u vyvážené hry správně socializovaných psů zpravidla nehrozí, přesto je i zde jistější držet se pravidla „méně je někdy více“. Pokud jde o interakce mezi štěňaty, kloníme se k variantě raději více krátkých, třeba minutových nebo dvouminutových setkání a proložení jinými aktivitami. Zároveň úplně nepreferujeme hru velkého množství psů v malém prostoru, už kvůli tomu, že je mnohem těžší velkou skupinu celou dobu sledovat a v případě potřeby včas zasáhnout.

Studie provedené u lidí opakovaně potvrzují, že vliv prostředí i uspořádání průběhu situací má podstatný vliv na jejich chování. To stejné funguje i u psů!

Inspiraci hledejme v zahraničí

Právě s vhodným prostorem parku souvisí náš pohled na to, jak by takový ideální psí park měl vypadat. Oplocený čtverec nebo obdélník trávy, v lepším případě s pár stromy uprostřed. To je typický psí park nebo loučka v současné době v České republice. Co kdyby ale šlo psí park vytvořit zajímavěji a hlavně tak, aby co nejlépe posloužil našim psům? Studie provedené u lidí opakovaně potvrzují, že vliv prostředí i uspořádání průběhu situací má podstatný vliv na jejich chování. To stejné funguje i u psů.

Pokud psí setkání nastavíme správně, máme vyšší šanci, že si z něho všichni zúčastnění odnesou to nejlepší. Kromě edukace vlastníků psů nám tak může přijít vhod i trocha úsilí navíc při vytváření takového parku. Tato část může být inspirací pro ty, kteří by chtěli psí park zřídit ve svém okolí nebo vylepšit ten stávající. To, co budu popisovat, neberu jako utopii, protože podobné psí parky najdete v Anglii, USA, Austrálii a dalších zemích. I když je pravdou, že v některých těchto krajinách není volnost psů tak samozřejmá jako u nás a platí více omezení. Což vytváří právě tlak na kvalitu psích parků, kde mohou být psi na volno.

Jedním z nejdůležitějších prvků dobře navrženého parku je dostatečný prostor a rozdělení na sekci pro malé a pro velké psy. Najdeme sice spoustu případů, kde se doga nebo mastif dokáže krásně hendikepovat a hrát si s mnohem menším pejskem, jako je třeba čivava. Na to bychom ale určitě nespoléhali. Zvlášť pokud je přítomno více psů nebo se ještě spolu neznají. Hra hafanů, kteří mají podobnou velikost, případně i styl hry, je bezpečnější a vzniká při ní méně nedorozumění.

Stejně tak je skvělé mít v parku ještě jednu část, díky které se pejskové mohou po vstupu trochu rozkoukat, případně uklidnit své emoce a vysoké očekávání. Taková část může být vyřešena několika způsoby. Buď jako pár oddělených „kójí“, kde bude pejsek sám s majitelem. Čas v této části mohou využít na procvičení jednoduchých povelů. Případně může majitel nechat pejska zatím napozorovat, co se děje v „akčnější části“, nebo ho uklidnit a zaujmout čichacími hrami (často stačí prostě rozhodit pamlsky do trávy a nechat pejska hledat nebo trénovat relaxaci na dece). Další možností je část, která je senzoricky velice zajímá, jsou tam různé povrchy, předměty a překážky a pachově pro psy výrazné objekty. Díky tomu se pes může začichat a zklidnit a poté bude lépe připravený na vstup mezi ostatní pejsky. Úžasnou inspirací pak může být koncept senzorických parků, které najdete na internetu podnázvem „snuffle garden, sniffing garden nebo senzory parks“. O těchto projektech najdete více informací zde.

Zápisky z Dog Sympozia v Oslu: O snižování psího stresu, či spokojeném životě podle Turid Rugaas

V této těžké době, kdy je svět ponořen do strachu, vám přinášíme malou reportáž z Dog ...

Moderní výcvik psů

Vstup do takového parku by měl být řešen dvojitou brankou. Majitel tak vstoupí bezpečně s vodítkem a rozhodne se, do které části pak půjde. Pejsek by měl vstupovat mezi jiné psy vždy bez vodítka, aby nebyl znevýhodněn proti ostatním. Dvojitá branka také zajišťuje, aby ostatní psi nemohli utéct, když někdo park opouští. Umístění vchodu do samotného výběhu pro psy by mělo být řešeno tak, aby se pes měl šanci rozhodnout, kam se vydat. Jestli přímo za pejsky nebo zvýšit vzdálenost a třeba se přiblížit obloučkem. Branka by neměla být v rohu, kde se pes po vstupu může ocitnout v „slepé uličce“, protože se za ním ostatní rozběhnou.

Park by měl obsahovat různé povrchy, stromy i překážky, aby se pejskové nesoustředili jen na hru, ale dokázali se v přítomnosti ostatních psů uklidnit a zajímat se nosem i packami o své okolí. Různými povrchy mám na mysli nejenom trávu. Ta je sice do parku ideální, i když může představovat omezení při nebo po deštivých dnech. Přidat bychom mohli části s kamínky, dřevem, pískem nebo menší vodní plochou. Případně na zemi položíme staré koberce, které v sobě drží pachy a jsou pro psy zajímavé na prozkoumání.

Stromy by v takovém parku určitě neměly chybět. Poslouží jako stín v horkém počasí i jako přirozená překážka, která může sloužit pejskům ke chvíli klidu nebo jako vizuální bariéra od dalších psů. Vzhledem k očurávání stromů může stát za zvážení jejich ochrana zároveň s umístěním dřevěného nebo jiného sloupu. Ten poslouží jako značkovací místo.

Park může obsahovat i terénní nerovnosti, jako jsou vyvýšené kopečky nebo kopy větších (neostrých) kamenů nebo ležící kmeny stromů. Na ty si pejskové vyskočí a procvičí si koordinaci a lépe využijí propriocepci, tedy vnímání svého těla. Kreativitě a vylepšením se meze nekladou, takže takový kopeček může být „provrtán“ tunelem, skrz který se pejskové mohou proběhnout. Kmeny stromů zase můžeme naskládat tak, že po nich psi šplhají nahoru a dolů.

No, a na závěr pár obecných doporučení, jak používat park…

Kromě běžných pravidel slušnosti je dobré vždy myslet na to, aby měla zvířata přístup k vodě. Je dobré návštěvníkům připomenout pravidla, která zvýší bezpečnost samotných pejsků. Jedním z nich je opatrnost při použití pamlsků, hraček nebo pozornosti vůči jiným psům. Toto jsou nejčastější „třecí plochy“, kvůli kterým může vzniknout mezi psy zbytečná potyčka.

Stejně tak by mělo být zakázáno vodit do parku psy, kteří jsou agresivní k ostatním nebo hárající feny. Návštěvníci by neměli sledovat pouze své mobily nebo mluvit s ostatními dvojnožci, ale alespoň po očku sledovat, co jejich psi dělají. A zejména sledovat řeč těla a signály svých psů. Nenechat svého psa šikanovat jinými psy a zároveň zastavit toho svého, když šikanuje ostatní. A v neposlední řadě je nutné podotknout, že by park neměl sloužit jako základ socializace, ale jako její doplněk,případně vybití pro již dobře socializované psy.

Foto: Canva.com a pexels.com

http://www.psitrenink.cz