Láska z obrázku vydržela třicet let!

Také jste doslova jedním dechem „zhltli“ březnový portrét plemene? To jste na tom stejně jako my a právě z tohoto důvodu jsme požádali jeho autorku ještě o další zajímavosti prostřednictvím rozhovoru. Určitě nepohrdnete podrobnějšími chovatelskými informacemi a zabrousíme také na fámy, které se kolem šarpejů šíří. Stačí jen stisknout enter…

Známe to již od dětství z pohádek, princ se nade vše zamiluje do princezny z obrazu a nakonec to dobře dopadne. Jak je ale zřejmé, funguje to i v běžném lidském životě. Své o tom jistě ví i Eva Durasová, kterou plemeno šarpej okouzlilo právě na fotografii v kynologickém časopisu, a to hned dvakrát krátce po sobě. A je mu věrná už třicet let…

Paní Durasová, zpracovala jste nám pro tento měsíc krásný portrét plemene, ale chybí mi jedna zásadní informace. Čím si získal vaše srdce exotický šarpej? Proč právě on a nikdo jiný?

Několik let jsem se starala s bývalým manželem o chovatelskou stanici německých ovčáků. Bylo to samé ježdění na cvičák, cestování vlakem se psem, zkoušky k dosažení chovnosti, bylo s nimi hodně dřiny. Když už jsem věděla, že zůstanu sama, hledala jsem plemeno, které je menší (abych psa unesla) a které mě nějak osloví. Šarpeje jsem poprvé uviděla na obrázku v časopisu Pes přítel člověka. Pak jsem pracovně vycestovala tehdy ještě za železnou oponu, kde jsem v jednom penzionu našla opět v časopisu fotku dvou odrostlých štěňátek, jak mají hlavy v jedné misce a nakrabacenou kůži až k nosu a bylo rozhodnuto.

Máte doma opravdu velmi početnou smečku těchto psů. Jak spolu navzájem vycházejí, dá se to nějak rozumně zvládnout? A jak se projevují obecně ve vztahu k cizím psům třeba někde venku na procházce? 

Vztahy ve smečce jsou opravdu velmi složité, šarpejové jsou někdy náladoví a denně se musí sledovat, jak to vzájemné soužití klape. Stačí, když nějaká fenka začne hárat a ostatní se chovají podrážděně, některé další fenky do týdne začnou hárat také a jsou pak nevrlé a protivné. Psům to samozřejmě není jedno, ale mají to mezi sebou uspořádané tak, že jeden z nich je ten hlavní (alfa), který „má nárok“ na všechny feny.  Nakryje-li pak fenku, kterou mu dovolím, tak si ji hlídá několik dní jako oko v hlavě, nespustí z ní oči a porval by se, aby ji ochránil před ostatními loudily.

K ostatním psům např. na procházce se chovají každý jinak, některý je přátelský, některý ne, ale obecně platí, že šarpeje žádné jiné psí plemeno v oblibě moc nemá. Snad pro jeho exotický vzhled, či vůni, vážně nevím. Podle mojí zkušenosti jsou „nepřítelem číslo jedna“ jezevčíci a ovčáci.

A co šarpej a volně žijící zvěř?

No, o tom by se dalo opravdu dlouho povídat. Opět je to případ od případu. Některý šarpej, když prvně v životě vidí slepici nebo kočku, tak hned ví, že ji musí ulovit, druhý zas vyjeveně kouká, co to je za zvíře a přemýšlí, jak se k tomu postavit. To samé se týká i zvěře v lese. Pachy lákají, v někom se lovec probudí a chytí stopu. Pak neplatí žádné takové pravidlo, že se pes vrátí s nosem na zemi zpět na stejné místo. Slyšela jsem i o případu od myslivce, který měl šarpejku mnoho let a ta, když se takhle „ztratila”, běhala pak po lese a páníčka vyhlížela. Moje fenka zas jednou před léty vyrušila zajíce, okamžitě se za ním pustila a komické na celé situaci bylo, že se honili kolem velkého lískového keře dokola, až zajíc přestal kolečkovat a utekl.  A ona pak odstředivou silou lehla na bok a hrabala vleže tlapkami, jako když běží a strašně u toho funěla.

Vaše chovatelská stanice Antilo Gold Pei patří k jedněm z těch prvních u nás a vy jste také jako jediná zůstala celých těch třicet let šarpejům věrná. Mohla byste nějak zhodnotit vývoj českého chovu za tu dobu? 

Nevím jak správně ty roky zhodnotit. Nedá se přímo mluvit o nějakém vývoji u nás, informace o odchovech se mezi kluby nepředávají tak, jako tomu bylo dřív před mnoha lety. Nyní platí zákon na ochranu dat a z plemenné knihy ani od klubů se nedozvíte o odchovech, každý si vše přísně tají a domluva, či dokonce spolupráce nefunguje a fungovat „díky“ zbytečné rivalitě nebude. Ale není to jen u našeho plemene, slyším to od více klubů zastřešující jiná plemena.

U nás je dost moderní chovat barevné šarpeje, tedy barvu modrou, čokoládovou, isabelovou apod., tedy barvy, které v sobě geneticky nemají černý pigment. Taková štěňátka jsou pak o mnoho dražší a to některé chovatele láká. Já jsem zůstala věrná barvě zlaté a červené. V typu jsou takoví jedinci dle mých zkušeností vyrovnanější, i když genetika si občas ráda pohraje.   

V současné době není výjimkou, že mnoho psů špatně kryje, feny obtížně a zdlouhavě rodí, často je potřeba pak přistoupit i k císařskému řezu apod. Jak je na tom v tomto ohledu vaše plemeno a jsou šarpejky dobré matky?

Tak u šarpejů se s tímto jevem setkáváme opravdu jen zřídka. Krytí, pokud je ten správný den, probíhá zpravidla bez komplikací, v případě, že se nějaké vyskytnou, může to být nepřipraveností, či přehnanou nedůtklivostí fenky nebo vzájemnou nesympatií psích partnerů. Porody probíhají většinou hladce, císařský řez je nutný opravdu jen málokdy. Občas dělám po telefonu „porodní bábu” nebo pomáhám radami při krytí. Jako matky jsou šarpejky vzorné, starají se o miminka skvěle, když povyrostou, hrají si s nimi a učí je hbitosti a pohotovosti, stále jim myjí upatlané tlamičky od jídla a čistí pelíšek od případných bobečků. Malí šarpejíci jsou obvykle velmi čistotní, jakmile začnou používat nožičky a posunovat se, vylézají se vyprázdnit ven z pelíšku. Ve vrhu bývá v průměru čtyři až šest štěňátek, nejpočetnější vrh si pamatuji desetihlavý a nejméně jen jedno miminko. S laktací u fenek nebývá problém, uživí svoje potomstvo opravdu dobře. Co se týče otců, není u nich omezená věková hranice, ani četnost krytí, u matek je to v každém klubu dané jinak. Obecně je ale fenka chovná do věku osmi let a maximální četnost vrhů je dvakrát nebo třikrát do dvou let, každý klub má svá pravidla. Odvíjí se to ale také od zdravotního stavu a vitality dané fenky.

Před časem jsme v našem časopise pokládali různým chovatelům otázku, zda by fenám velkých a středních plemen stačily tři vrhy za život, či zda je vhodné nebo přínosné je i při vícehlavých vrzích vytěžovat více. Zvedla byste ve vašem klubu ruku pro návrh takového opatření? 

Pro takovéto opatření bych ruku nezvedla. Problematika má mnoho aspektů, které je třeba promyslet. Pokud rodiče – pes i fena jsou do chovu přínosem, proč nepovolit více vrhů. Je ale odpovědností každého chovatele, v jakém zdravotním stavu fenka je a zda jí více vrhů umožnit. Přínosem do chovu je např. kvalitní cizí krev, pevné zdraví do pozdního věku, výborné exteriérové vlastnosti (stavba těla, pohyb...), také povaha atd. Uvědomme si, že všechno toto se dědí podle některých genetiků až třináct generací zpětně. Proto se nám někdy zdá, že si příroda pohraje a říkáme si, po kom že to ten náš pes asi zdědil, když má takové skvělé rodiče.

Tento „zmuchlaný“ krasavec se asi nikdy nestane módním plemenem, ale přesto mne zajímá, jak je to s případným „chovem“ bez PP? Objevují se často inzeráty na taková štěňata?

Nemám ráda výraz „módní plemeno“, i když se u sebe v práci – ve psím salonu ponejvíce setkávám s obrovským množstvím jorkšírů a jejich napodobenin, takže jsou zřejmě poslední dobou hodně v kurzu. Na první pohled poznám v tomto případě psa s PP a bez PP. S PP chodí do salonu asi jedno procento, zbylých devadesát devět procent je bez PP a nestalo se mi, že by si byli dva psi podobní. Moje rčení je: „Co kus to originál.“

U šarpejů to není až tak patrné, ale asi tak třetina zájemců o štěňata stále tvrdí, že PP nepotřebují, že chtějí miminko na mazlení, ne na výstavy a také chtějí ušetřit. Taková štěňátka se inzerují o polovinu i dvě třetiny levněji. Stále dokola vysvětluji, proč je rodokmen důležitý, ale někdy bohužel marně. Pak se dočítáme v různých rubrikách na FB, jak majitelé takových jedinců žádají o rady s různými problémy, protože jim chovatel bez PP nedokáže k tomu nic říci. Pak zoufale běhají s pejskem po veterinách a někteří veterináři neznalí plemene dokážou štěně nebo i dospělého šarpíka svými opatřeními a zákroky doslova zahubit. Setkala jsem se takto už s několika případy. Ale o tom by se dalo psát dlouho.

U šarpejů se vyskytují dvě varianty v typu srsti, a to tzv. „horse coat“ – krátká a pichlavá a na dotyk příjemnější – tzv. „brush coat“. Čtenáře bude určitě zajímat, která z nich je více preferovaná do chovu, ale také třeba na výstavách?

V případě typu srsti nejde o preference do chovu, či na výstavách, rozhoduje stavba těla, pohyb, zdraví a další aspekty a vlastnosti jedince. Horse coat je srst hodně pichlavá, krátká a někteří citliví lidé mohou mít pak po pomazlení se s takovým šarpíkem pupínky na rukou. Ty ale brzy zase zmizí. Stavba těla je u tohoto psa stejná jako u druhé varianty srsti, ale na první pohled nám připadá malinko sušší s vyrýsovanějšími svaly a hlava působí jako méně „naducaná”.

U druhé varianty srsti máme příjemnější pocit při pohlazení, srst je trochu delší a tím se zdá malinko měkčí. Hlava bývá v nosní partii o něco širší a celkově se zdá takový šarpej o trochu mohutnější. Obě varianty srsti se mohou mezi sebou v chovu spojovat.

Každé plemeno má nějaké své zvláštnosti a specifika, k tomuto vašemu se ale váže celá řada fám a pověr ohledně nemocí, přešlechtění apod., nicméně o typické faldíky a hlavně záhyby pod nimi je jistě třeba správně pečovat, aby byl pejsek v pohodě. Jak na to a je to hodně časově náročné? 

Ano, souhlasím, fámy a pověry jsou to nejhorší, co může být. Poplašné zprávy veterinářů a některých neznalých majitelů šarpejů mohou budit dojem, jak problémový je to pes. Co se týče kůže, je to opravdu nesmysl, že se denně musí faldy pudrovat a pečovat o ně, jinak kůže plesniví, zapařuje se a podobně. Jen kroutím hlavou, co všechno se lze dozvědět či dočíst na internetu. S kůží je to hodně podobné jako u všech dalších plemen psů. Na zdraví a imunitu, která má největší podíl na stavu srsti, má vliv strava, pohyb a všeobecná psychická pohoda v domácnosti. Šarpej na změny reaguje často velmi citlivě a my pátráme v krvi, ve stěrech z kůže apod. a příčina je pravděpodobně úplně někde jinde, a to v psychickém stavu pejska. Ano, stejně jako u lidí se vyskytují i u psů alergické reakce na různé podněty. V poslední době jsem se ponejvíce setkala s bouřlivými reakcemi na bleší kousnutí, či na přítomnost třeba jen jedné jediné blechy v kožichu.

Mohou se majitelé spolehnout na šarpeje i jako na hlídače nebo je to spíš pes, který případného zloděje přivítá mezi dveřmi s „otevřenou náručí“?

Opět, je to individuální, ale přikláním se spíše k tomu, že šarpej dobře hlídá. Není to vítací pes, jako bývají někteří dobrosrdeční labradoři. Navíc má šarpík i při své střední výšce dosti hluboký a silný hlas, takže pokud štěká někde za rohem, máme dojem, že v domku bydlí doga.

Vzpomněla byste si na nějakou úsměvnou historku nebo naopak kdy vám některý z vašich psů pořádně „zatopil“? 

Napadá mě snad jen jedna úsměvná historka ze zahraničního krytí, která se stala před mnoha lety. Vypravily jsme se s mojí fenkou Fida Antilo CS do Belgie za ženichem. Majitelé měli malý útulný domeček s malou zimní zahradou zezadu a udržovaným trávníkem obehnaným vzrostlými tújemi. Ale vzadu byla velká voliéra s dvěma velkými a nádherně barevnými papoušky ara. Zprvu jsem si jich nevšimla, koukala jsem po psím ženichovi, který se mi velmi líbil. Ale Fida měla naprosto jiný názor na situaci. Když uviděla papoušky, rozsvítily se jí oči jako žárovky a ženich neženich, letěla k voliéře a sápala se na pletivo s tím, že je prostě musí ulovit. No, ostuda byla, ale všichni to naštěstí brali s humorem, protože u nás takové „barevné slepičky“ nejsou a nebylo možné ji předem poučit o slušném chování k takovým vznešeným ptákům. Nakonec se stihla i seznámit s novým manželem a za dva měsíce z toho byla ošatka červených štěňátek.

Co byste popřála plemeni do budoucna?

Jen a jen hodné, vstřícné a milé majitele, aby ta naše zlatíčka s námi žila co nejdéle ve zdraví a spokojenosti.

Foto: archiv Evy Durasové