Laik se diví, odborník žasne!

Víte, jaké historky jsou ty nejlepší? Přece ty, co sám život psal! A nejinak je tomu i v tomto případě. Pojďme se tedy jednou takovou „z dílny“ mezinárodní rozhodčí z exteriéru Míši Čermákové společně pobavit.

Byla to jedna z těch méně obsazených výstav; tedy žádných sto dvacet psů v kruhu, ale hezky pěkně „jen“ sedmdesát, a protože bylo vedro k padnutí, tak ještě nejmíň sedm jich nepřijelo... Prostě sice teploučko, ale po dlouhé době jsem si nepřipadala jak vězeň na útěku Nikdo mě nehonil…

Komu já to dám?

Jenže ta úroveň předvedených pejsků nebyla nic moc. Krátké krky, měkké hřbety, sbíhavá hlezna, neexistující předhrudí a ta srst tedy také žádná hitparáda. Navíc se i ostřílení výstavní harcovníci na trávníku sotva plouhali, hlavy dolů, o každý krok aby je člověk prosil; no ani jsem se jim v tom vedru nedivila, ale velmi dobrými se posudky jen hemžily a občas i nějaká ta dobrá sedla.

Fuj, potvoro!

Pak přišla na řadu třída mladých fenek a do kruhu vysloveně vtančila zrzka jak malovaná. Hubu měla od ucha k uchu, klusala jak kočárový kůň a celou tu situaci si vysloveně užívala, jenže majitelka se k její radostné náladě nepřidala. Přišourala se s hlavou sklopenou, vodítko držela jen dvěma prsty a vypadalo to tak, že je na výstavě vlastně proti své vůli.
„Dobrý den“, pozdravila jsem tu dvojici a fenka se zavlnila jak harémová tanečnice. Vypadalo to, že se mi chce předníma opřít o kolena, ale majitelka jí docela tvrdě stáhla zpátky. „Fuj, potvoro!“ otočila se s fenou dokolečka a zády ke mně odpověděla na můj pozdrav... No, psy chovají různí lidé a na výstavy také nejezdí jen samí smíškové.

Ta paní byla fakt divná

Posoudila jsem fenu v postoji i v běhu a nešetřila jsem při tom superlativy, protože byla opravdu hodně hezká a pak jsem požádala majitelku, aby mi ji dala na stůl.
„Ne, paní rozhodčí, to určitě nechcete,“ ta paní byla prostě divná.
„Ale chci, prosím, dejte mi ji na stůl,“ co všechno si ti lidé nevymyslí. Copak asi bude mít ta fešanda v hubě, že mi ji panička nechce předvést. Zrzka na stole tančila přímo odzemek, aby se ke mně dostala, ale majitelka jí pevně držela a potichu feně vyhrožovala, co všechno jí udělá, jen co budou zase doma. Fakt divná. Zuby měla holčička předpisové; raději jsem se koukla dvakrát, a než jsem ji stačila pohladit po zádech, už ji vystavovatelka sundávala na zem.

A udělila jsem CAJC koni…

„Ještě moment, prosím,“ zadržela jsem paní  a položila feně ruku na zadek.
„Proboha, paní Čermáková, nesahejte na tu naši příšeru, copak vy nic necítíte?“ Musela jsem přiznat, že ne, protože moje senná rýma se právě rozjela na plné obrátky. „Jo, proto! Tak já vám to tedy povím. Ta naše mrcha na sebe včera na zahradě shodila misku s naloženým masem na grilování, takže byla od oleje od hlavy až k patě. Vykoupala jsem ji snad pětkrát, no celý večer jsem s tou můrou strávila a teď chvíli před tím, než jste nás zavolala do kruhu, s ní byl manžel na venčení a ona se mu tam na pěšině vyválela v koňských koblihách, stačila jsem ji jen otřít ubrouskem a už jsme šly do kruhu... Smrdí jak Šemík!“
„Šemík“ se snažila olíznout mi nos a já se musela smát.
„Tak to máte fakt štěstí, že dneska vůbec nic necítím,“ otočila jsem se na zapisovatelku a poprvé v životě jsem udělila titul CAJC koni.

Ilustrační foto: archiv Míši Čermákové, Josef Štětina, Luděk Novotný