Když má pes víc faldů než panička..., anebo žádné!

Znáte staré známé pořekadlo „Jsme to, co jíme“? V případě psa by to mohlo znít jako „Jsme to, co žereme“… Vydejte se tedy společně s námi na výživovou horskou dráhu, kde na jedné straně sedí chlupatá koule jménem Max a na straně druhé kostnatý asketa jménem Hugo. Fejeton o tom, jak láska prochází žaludkem a někdy nás dovede až k veterináři.

V psím světě existuje jedno staré dobré moudro: „Jaký pán, takový pes.“ Kdyby to byla pravda doslova, chodily by po parcích tisíce čtyřnohých stvoření v legínách, s proteinovým koktejlem v ruce a s aplikací na počítání kroků na obojku. Ale realita je trochu jiná. Po ulicích se procházejí psi, kteří by mohli účinkovat buď ve spotu na psí wellness, nebo – bohužel častěji – jako varování na veterinárních plakátech…

V jedné části pelíšku máme obézního psa – huňatou kuličku, která připomíná něco mezi plyšákem a netečnou koulí z gauče. V části druhé se vyvaluje pes hubený – elegán, jehož žebra se rýsují jako topografická mapa Alp a který vypadá, že by uvítal i kůrku chleba, jen kdyby ji stihl chytit dřív než vítr.

A mezi nimi? Kynolog. Majitel. Ten, který to celé (většinou neúmyslně) způsobil.

Když láska chutná jako uzenina

Majitel obézního psa obvykle neví, že svého miláčka pomalu zabíjí svou nehynoucí láskou. „Ale on se tak krásně dívá,“ říká a dává čtvrtý piškot, osmý párek a kousek bábovky „jen aby ochutnal“. Pes u nohou spokojeně mlaská, jeho boky se přelévají přes koberec jako těsto z formy a na procházku ho dostane jen vidina dalšího jídla.

A když se někdo opatrně zeptá: „Není trochu při těle?“ zazní obvyklé: „Má těžké kosti.“ Nebo oblíbené: „To je tou srstí.“

Srst sice může hodně zamaskovat, ale srdeční problémy, zatěžované klouby a cukrovku už ne.

Když pes vypadá jak stín – a je to záměr    

Na druhé straně spektra máme opačný extrém. Majitelé, kteří jedou v barfu, rawu, půstech, detoxech a duchovním očistci. Psi, kteří žerou lépe než většina lidí, jenže zároveň méně než většina toulavých koček. „Strava podle vlka,“ vysvětlují hrdě. Jenže když vidíte jejich chrta, jak se třese zimou v červenci, protože jeho tělo už nemá ani tuk na termoregulaci, začne vás svrbět svědomí i když zrovna držíte pytlík granulí v ruce.

Jejich pes má dietu, výživového poradce, vlastní účet na Instagramu a zřejmě i duševního kouče, ale přitom se na piškot kouká s takovou touhou, že by ho vzal i s tím pytlíkem.

Všechno, co je extrém, je trochu mimo misku

Proč to vlastně děláme? Proč nejsme schopní udržet obyčejnou, zdravou rovnováhu? Odpověď je jednoduchá: protože promítáme svoje potřeby do psů. Kdo se sám přejídá, rád přilepší i svému čtyřnohému příteli. Kdo propadl dietám a „očistám“, má pocit, že i pes musí držet krok. Jenže pes není člověk. Není vegetarián, není veganský influencer, není ani ten, kdo má rozhodovací právo nad svým jídelníčkem. Je odkázán na to, co mu dáme – a čím ho (ne)krmíme.

Psi by v ideálním světě neměli být ani baculatí mazlíčci, co se zadýchají po pěti krocích, ani vychrtlí modelové, kteří se bojí pohnout, aby nespálili poslední kalorie. Mají být prostě… psi. Silní, veselí, připravení běžet za míčkem i za životem. A to nejde, když má jeden břicho jako medicinbal a druhý energii jen na to, aby se dobelhal k misce.

Zlatý střed není nuda. Je to ideál!   

Je tedy na čase odhodit předsudky. Odložit piškoty i váhové extrémy. Zavolat veterináři, přečíst si občas složení granulí, zapomenout na to, co dělá soused. A dívat se hlavně na to, co říká pes – ne očima, ale tělem. Má chuť běhat? Je aktivní? Není apatický, nemá problém s chůzí nebo srstí? Pak jste na dobré cestě.

A pokud máte pochybnosti? Nebojte se zeptat odborníka. Ne Googlem prošpikovaného diskuzního bojovníka, ale skutečného odborníka na výživu psů. Protože stejně jako není jeden ideální jídelníček pro všechny lidi, není ani univerzální recept pro všechny psy.

Takže jak na to?

Milujte svého psa. Ale nejezte s ním čokoládu ani ho nenuťte žít na dýňových semínkách. Vnímejte ho jako živého tvora, ne jako doplněk ega. A hlavně – mějte ho rádi dost na to, abyste mu dali to, co potřebuje. Ne to, co si myslíte, že by „si dal“.

Pak bude jedno, jestli máte doma mopslíka, ridgebacka nebo třínohou směsku z útulku. Hlavně že bude zdravý, veselý a dostatečně rychlý na to, aby vám sebral rohlík, když ho náhodou položíte na kraj stolu.

Michaela Weidnerová

Foto:   Pixabay