Když dobré úmysly nestačí…

Setkali jste se někdy s tím, že některé útulky mají tak přísná pravidla, že i ideální domov může být odmítnutý? Přečtěte si příběh jedné naší čtenářky, která narazila na tak trochu nepochopitelné překážky při svém zájmu o adopci štěněte. Nabízí se samozřejmě i zamyšlení nad tím, zda by neměl být přístup některých útulků malinko flexibilnější...

Adopce psa by měla být krokem k naplnění nového začátku – jak pro zvíře, které hledá domov, tak i pro člověka, který mu jej chce nabídnout. Bohužel někdy celý proces ztroskotá na přísných podmínkách, které mohou odradit i ty nejlépe připravené zájemce. Zkušenost naší čtenářky poukazuje na potřebu větší vstřícnosti a individuálního přístupu, který by umožnil více psům najít vhodný domov, kde budou skutečně šťastní.

E-mail čtenářky

Dobrý den, mám momentálně špatnou zkušenost s adopci štěněte. Vyhlídli jsme si štěně křížence, líbila se nám fenečka jak vizuálně, ale i popisem povahy, který uváděla paní, u které je momentálně v dočasné péči. Nevybírali jsme jen kvůli tomu, jak vypadá, a štěně chceme, protože už jednoho pejska máme. Vyplnili jsme dotazník o 25 bodech. Máme dům s velkou oplocenou zahradou, pes může být venku i uvnitř, stále na domě někdo je, protože rodiče jsou na důchodě. Měli jsme už několik pejsků i kříženců a dožili se vysokého věku. Jsme finančně zabezpečení a víme, co obnáší péče o psa. Psa bereme na dovolené, výlety, dlouhé procházky. Jsou to prostě naši parťáci. Ale problém nastal v momentě, kdy jsme napsali, že máme kotec... V ten moment už náš dotazník ani nečetli dál a fotky už je nezajímaly... Nenechali si vysvětlit, k čemu kotec využíváme, ani že kotec je otevřený. Náš pes se do něho chodí ráno dospat, bere to jako místo, kde má klid, ale to už je nezajímalo. Úplně mě to odradilo od toho psa adoptovat.

Naše odpověď

Děkujeme, že jste se s námi podělila o svou zkušenost. Rozumíme tomu, jak zklamaná musíte být, když se upřímná snaha nabídnout láskyplný domov zvířeti setká s nepochopením. Bohužel je pravdou, že některé podmínky adopce bývají nastaveny až příliš striktně – bez ohledu na to, že každá situace je jiná a měla by být posuzována individuálně.

Váš příběh krásně ukazuje, že i když má rodina perfektní zázemí, zkušenosti a opravdový zájem, může tvrdě narazit na zeď jen kvůli detailu, který není správně vysvětlený nebo pochopený – v tomto případě přítomnosti kotce, který navíc pejsek používá dobrovolně a s oblibou. Takový přístup pak zbytečně brání tomu, aby pes našel domov, který mu jinak nabízí vše, co potřebuje.

Je to situace, která otevírá důležitou otázku: jak skloubit snahu chránit zvířata s otevřeností vůči těm, kteří jim chtějí dát druhou šanci? Věříme, že změna směrem k větší vstřícnosti a lidskému přístupu by mohla pomoci mnoha psům dostat se rychleji do těch správných rukou.

Děkujeme, že jste na to upozornila – i sdílení zkušeností může být prvním krokem ke změně.

Chceme dát domov – ale nesmíme mít kotec?

Rodina, která má zkušenosti se psy, nabízí stabilní zázemí, dostatek času, prostoru i lásky. Žijí v domě se zahradou, jeden pes už je součástí jejich života a nového parťáka by rádi přivítali mezi sebe. Když si vyhlédli fenečku křížence a vyplnili obsáhlý dotazník, byli připraveni na osobní pohovor, fotky domu, i další „kolečka“, která adopce obnáší. Jenže přišla jedna věta: „Máme na zahradě kotec.“ A to byl konec.

Bez další diskuse, bez šance cokoli vysvětlit, byla žádost odmítnuta. Kotec, ačkoli byl otevřený a pes ho využíval jako dobrovolné útočiště, byl pro pečující osobu důvodem, proč s rodinou přerušit komunikaci. A to i přesto, že šlo o lidi, kteří o psy pečují zodpovědně celý život.

Přísnost, která bolí

Ano, je důležité chránit psy a zajistit jim co nejlepší budoucnost. Některá pravidla ale mohou být natolik nepružná, že namísto ochrany házejí klacky pod nohy právě těm, kteří chtějí pomoci. Například zmínka o kotci automaticky znamená „nepřijatelná podmínka“ – bez ohledu na to, jak je skutečně využíván nebo jaký má pes režim.

To pak působí až absurdně – obzvlášť když si uvědomíme, že proces adopce psa je v některých případech přísnější než adopce dítěte. Dotazníky o desítkách otázek, fotodokumentace, prověřování každého detailu… a přitom chybí to nejdůležitější – ochota naslouchat.

Chce to rovnováhu

Nejde o to rušit bezpečnostní opatření. Jde o to, aby byla aplikována s rozumem a hlavně lidsky. Každá rodina je jiná. Každý pes má jiné potřeby. A pokud skutečně chceme, aby co nejvíce psů našlo nový domov, měli bychom v adopčním procesu hledat rovnováhu mezi důsledností a důvěrou.

Naštěstí existují i organizace, které se dívají na žadatele jako na lidi – nejen jako na odpovědi v dotazníku. Ptají se, diskutují, zajímá je, kdo vlastně za tím jménem stojí. A právě tam vzniká prostor pro skutečná propojení mezi člověkem a psem.

Zkušenosti je třeba sdílet

Příběh této čtenářky není ojedinělý. Podobné zkušenosti zažilo mnoho dalších – a přestože se o nich tolik nemluví, jejich sdílení je důležité. Pomáhá otevírat oči, upozorňovat na přehmaty a motivovat k větší otevřenosti ze strany útulků či dočasných pečovatelů.

Protože když člověk s dobrým srdcem a láskou ke psům narazí na takovou překážku, není to jen jeho zklamání. Je to také ztracená šance pro zvíře, které mohlo najít skvělý domov.

Když hranici mezi pohodlím a izolací určuje člověk

V debatách o tom, jak má vypadat ideální život psa, patří kotec k těm nejdiskutovanějším tématům. Pro někoho je symbolem nesvobody, pro jiného praktickým řešením. A jako většina věcí v kynologii – i tady platí, že správná odpověď závisí na tom, jak je kotec využíván, proč a kým.

Kotec jako bezpečné zázemí

Začněme tím, že kotec nemusí být nutně synonymem utrpení. Pro mnoho psů, především pracovních plemen nebo hlídačů, je kotec klidovým místem, kde mají přehled, svůj prostor a žádný stres. Pokud je dostatečně prostorný, vybavený stříškou, boudou, vodou a pes má pravidelný pohyb i kontakt s lidmi, může sloužit jako praktický doplněk – nikoli hlavní způsob držení.

Kotec také chrání psa před nebezpečím (například při práci s technikou na pozemku), může být dočasným útočištěm při návštěvách, opravách nebo v případě, že pes potřebuje klid. U sportovních psů je to běžná součást režimu, kterou znají a respektují.

Kotec jako izolace

Na druhé straně, kotec se stává problémem, pokud je využíván jako trvalý a jediný způsob chovu. Pokud je pes v kotci zavřený od rána do večera, bez kontaktu s lidmi, bez pohybu, bez duševního podnětu – vede to k frustraci, stereotypnímu chování, nebo naopak k otupění a pasivitě. Psi jsou společenští tvorové a dlouhodobá izolace jim nesvědčí. Kotec pak přestává být zázemím a stává se klecí, ve které duševně chátrají. To už není o praktickém využití – to je o nepochopení potřeb zvířete.

Panýrková Iveta

Foto: redakce, pixabay