Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá!

Výstižné heslo – nemyslíte? A každý z nás se s touto větou již určitě setkal. Následující povídka je vzpomínkou na mládí jednoho velmi známého kynologa, a to Pavla Beera staršího. Věříme, že vás pobaví.

Někdy v roce 1961 jsem měl svého prvního německého ovčáka, kterého jsem cvičil dle tehdejšího zkušebního řádu. V tomto řádu byla mimo jiné  i disciplína hlídání předmětu. Tehdy jsem rád zkoušel, co jsem psa naučil na svém mladším bratrovi.  No a rozhodl jsem se tedy vyzkoušet i ono hlídání předmětu a zjistit, jak jsem to mého psa naučil.

Pokusný králík…

Když jsme přišli ze školy, tak bratr doma uklízel. Utíral i prach a prachovku jsme chodili vyklepávat k zadnímu vchodu, kde byla taková terasa  a zahrada. Když to bratr dokončil, nenápadně jsem prachovku vzal a umístil na uvedenou terasu, položil vedle ní psa a dal mu povel „hlídej“. Schoval jsem se za roh a čekal, až bratr bude uvedenou prachovku hledat.

Schytal to otec!

Co jsem ovšem netušil, bylo, že se vrátil otec z práce  dřív, protože měl schůzi. A ještě navíc, že vyrazí zadem přes zahradu. Vypadal jako dokonalý zločinec – měl na sobě hubertus s kloboukem a hrozně spěchal. Když uviděl prachovku válet se na verandě, zlostí zrudl a vrhl se po ní s myšlenkou, že nám vyčiní. Ten náš pes chudák ho snad ani nestačil poznat, protože se na něho vrhl. Otec byl v šoku. Pes v zápalu boje otci utrhl rukáv, rozbil brýle a zranil ho na ruce, než jsme oba, otec i já, stačili zareagovat. Protože otec oněměl překvapením a já strachem. Tenkrát mi do smíchu nebylo, hrozilo mi, že budu muset dát psa pryč. Nakonec vše dobře dopadlo a já na to rád s úsměvem vzpomínám.