Jsem asistenční pes! Ne roztomilý plyšák!

Také vás někdy napadlo v okamžiku, když vidíte vodícího nebo asistenčního psa někde ve městě, se k němu přiřítit a bez dovolení si ho pohladit? A tušíte, proč právě toto chování nás ostatních majitele těchto čtyřnohých pomocníků moc zlobí? A v následujícím rozhovoru nám to vysvětlí jedna moc sympatická mladá dáma…

Asistenční pes je obvykle líbivý jak vzhledem, tak povahou. Tváří se mírumilovně a roztomile, když nás klidně míjí bok po boku svého majitele většinou upoutaného na invalidním vozíku, je tak klidný a vycvičený. Ačkoliv na internetu, v tisku i v televizi je nepřeberné množství informací o tom, jak se k takovému psovi chovat a proč, jako by jich nebylo dost.

Anna Vocelová (32) je v podstatě po celý život odkázána kvůli vrozené vývojové vadě rozštěpu páteře na invalidní vozík. Do puberty zvládala i chůzi o berlích, ale to je už dávno minulostí. Přesto se věnovala aktivně sportu i para atletice – hodu oštěpem a diskem. Izolace během covidu u ní však vyvolala a prohloubila psychické problémy, které se čas od času u nemocných lidí objevují, nebyla už schopna samostatně fungovat a jediným východiskem bylo pořízení osobního chlupatého canisterapeuta, vlastního asistenčního psa. Protože ve dvou se to lépe táhne, ať jste venku nebo doma. A před třemi lety se jí cesty konečně zkřížily s fenkou flat-coated retrívra Kiwi, se kterou nejprve prošly speciálním výcvikem a díky projektu na Donio si splnila svůj sen.

Kiwi (4) ji vytáhla z nejhoršího. K životu dnes Anička zase přistupuje pozitivně, a když to jen kapku jde, i optimisticky. Miluje procházky v přírodě, sport a krom psů i všechna ostatní zvířata. V mnohém jí pomáhá její přítel Ondra, principál ochotnického divadla, se kterým již nějaký ten pátek žije v Praze, ale ten nemůže být stále doma. Navíc je i dobrou hospodyní. Díky své vytoužené parťačce zvládá levou zadní péči o domácnost, dennodenní povinnosti a starosti i strasti s hendikepem. Kiwi jí pomáhá hlavně, když musí zůstat doma sama, protože pejsek vycítí problém dříve, než se dostaví. Působí jako prevence deprese či psychických atak, pomáhá Anně racionálně jednat a podává jí věci, ke kterým by se jen obtížně či vůbec nedostala. Fenka nepůsobí tedy jen jako pohlazení po duši, ale poskytuje jí i samostatnost. Co to jen jde, její panička se snaží fungovat aktivně, společně chodí do obchodu, k lékaři, na návštěvy i za kulturou. Vůči okolí je Anna tolerantní, ale velmi jí komplikuje život chování cizích lidí k jejímu psovi na veřejnosti, zvláště v přelidněné metropoli.

Stýká se i s dalšími lidmi upoutanými na invalidní vozík a ráda by poslala i za ně touto cestou apel veřejnosti:

„Někdy jsem z toho už hodně unavená, bezradná a nešťastná“, říká zamyšleně. „Dnes a denně se nejen já, ale všichni hendikepovaní lidé potýkáme s nešvarem nedovoleného hlazení, mlaskání a mluvení na psa, který nás doprovází. Ať už je vodící, asistenční, či canisterapeut, musí interagovat se svým majitelem a stoprocentně se soustředit na svou práci. Bohužel když lidé vidí „vestičku“, často se mylně domnívají, že je dovoleno takového psa hladit, hovořit na něj, pomlaskávat a všelijak na něj ňufat, protože je to přeci ten hodný rozkošný pejsánek, který nikomu neublíží“, mračí se.

Ano, neublíží. Většinou. Tito psi jsou vycvičeni tak, aby se to nestalo, jenže mimo to existují velká ALE. Do hlavy zvířeti nevidíme! Jen mylně se někdy domníváme, že jo.  I asistenční pes je stále „jen“ pes. Takže se může polekat, může ho, něco zabolet či si nemusí nebýt v dané situaci jistý, neboť se snaží vnímat více vjemů najednou, aby je mohl vyhodnotit pro všechny strany přijatelně, i byť se snaží primárně vnímat svou paničku nebo páníčka.

„Pro psa je velmi složité spolupracovat, pokud je z ničeho nic vytržen ze své práce“, objasňuje Anna a důrazně upozorňuje: „Ne! Není to mazel pro kdekoho, a kdyby mohl mluvit, řekl by to jasně: Jsem asistenční pes! Ne roztomilý plyšák.“ A dále vysvětluje: „A i když si kdekdo myslí, že asistenční pes musí být stoprocentně vyrovnaný a musí zvládnout zcela všechny situace, věc se má poněkud jinak. Nesnáším sice přirovnání je to „jen“ pes, ale zde to je třeba zvláště zdůraznit: má své strachy, ať už jsou to rány, prudké pohyby, nepříjemné zvuky, nebo se mu prostě jen dotyčný člověk nelíbí. Není to robot, mívá své bolístky nebo blbý den. A mluvit nemůže. Je však poslušný, a protože útok nemá dovolený, snaží se z takové situace vymanit co nejméně „bolestivým“ způsobem.

Ovšem toto vyhodnocení, které je pro takového psa zcela logické a pro mě de facto i pochopitelné, není slučitelné s jeho prací. Musí se totiž soustředit na danou věc a tím, že já akceptuji chování, respektive jednání svého psa, který, světe, div se, má své bubáčky, mu dávám jistotu, že ho nebudu vystavovat zbytečně krizovým situacím. A neutuchající touha některých lidí, co vidí „toho krásného pejska pomocníčka“, je nejen hodně kritická situace, ale doslova krize. Takovým působením na živou bytost, kterou pes bezesporu je, mi berou možnost vyhodnotit situaci a pes je vyveden z míry natotata. A navíc může docházet k jakési ztrátě důvěry mezi mnou a psem. A je to snad dobře? Není! A můžu s tím něco já sedící na vozíku udělat? Nic!“

Lidé jsou různí a mají všelijakou povahu, někdo si nepřeje, aby se kdokoliv cizí jeho psa dotýkal. Známe to i z běžného pejskaření. Někomu to ale nevadí, a dočista mu to může udělat i radost. Třeba Anička s tím problém nemá, ALE…: „Když se mě někdo předem zeptá a já mám tím pádem o celé situaci přehled, čas se na ni připravit a mohu korigovat jak jednání svého psa, tak dotyčného člověka, proč by si mou Kiwi někdo pohladit nemohl? Nakonec je to velký mazel a lidi má ráda. Je ovšem až k nevíře, kolik lidi se cítí být dotčených, když se ohradím, že mi bez upozornění na Kiwi chmatají, aniž by se předem alespoň slušně zeptali. A ruku na srdce, komu by se líbilo, kdyby na něj někdo cizí nečekaně třeba někde v krámě sáhl, začal ho objímat, hladit, drbat a žbrblat na něj, jak je roztomilý? Nebo by se vrhl na jejich děti či manžela?  

Myslím, že nikomu. NE, ASISTENČNÍ PES NENÍ PLYŠOVÝ MEDVÍDEK NA BATERKY! U dětí jsem ale smířlivější. Ty z toho, co se smí a nesmí, nemají ještě úplně rozum a za svoje rodiče nemohou. Když se za tím velkým haf haf vrhají, Kiwi oslovím jménem, přivolám ji, lehce přitáhnu vodítkem k vozíku a posadím. A pokud rodič vlaje kdesi za svou ratolestí, mám psa pod kontrolou a snažím se mile vysvětlit dítku, které je fascinováno tím velkým haf haf, že je sice Kiwi jemná a hodná holka, jako jejich maminka, ale nejdřív si je lehce musí očichat.  Dítko pak na Kiwi hledí, zkoumá ji a dost často si ji nakonec ani nepohladí. Rodič přivlaje k robátku, bafne ho, neřekne ani sorry jako, a že by drahému synkovi či dcerušce vysvětlil, že se to nedělá, je naprostou výjimkou. Proč taky? A to se netýká jen „asisťáků“, čas od času se s tím setká každý majitel psa, ať je malý nebo velký, hodný nebo ostrý jako břitva. Že se lidé ptají, zda si Kiwi smí pohladit, se mi stává mnohdy spíše, když nemá svou asistenční vestičku. Takže mám kolikrát dojem, že její pracovní mundúr je víc pro zlost, než aby nám to ulehčoval. A to moje holka má navíc na vestičce napsáno NEHLADIT. Ach jo!“

Je to docela smutné, že v současné době nadupané informacemi ze všech stran, tolik lidí neví a netuší, jak se k těmto psům chovat. Buďte ohleduplnější, a pokud uvidíte psa s vestou a označením „ASISTENČNÍ PES“, „VODÍCÍ PES“ či „PES VE VÝCVIKU“, nežeňte se k němu jak smyslu zbavení a když už to jinak nejde a máte dojem, že jste nikdy neviděli a už nikdy neuvidíte krásnější zvíře, a bez toho, aniž byste se ho dotkli, nebudete moci už dál žít, mile pozdravte a předem se zeptejte. A bude-li vaše prosba vyslyšena, poděkujte a berte to jako poctu. A pozorně čtěte nápis na vestě. Nápis „NEHLADIT“ má vždy svůj důvod. Můžete zkusit se postavit opodál a slušně bez halekání zjistit, proč tomu tak je.

Kdybyste se chtěli osobně s Kiwi potkat a poprosit Aničku o její pohlazení, zcela jistě se s touto dvojkou setkáte na některém z představení pražského divadla DiAj, kde bývá se svým přítelem Ondřejem pečená vařená. Bude-li na to čas, můžete chvilku i poklábosit…

Jak jsem si pořídila Kiwi – letem světem s „asistenčním flatem”

Co má společného exotické ovoce s kynologií? Budete se možná divit, ale mnohé. Položte si ...

29.4.2024CanisterapieOstatní rozhovory

Petra Baďurová

Anna Vocelová

Foto: archiv Anny Vocelové