Jiné plemeno bych už nechtěla!

Už jste se také nemohli dočkat, až si konečně budeme povídat s nějakým majitelem border teriéra, který se věnuje především lovecké kynologii a skládá nejenom zkoušky povinné do chovu, ale chodí se psem i aktivně do terénu? Pak vám jistě nyní uděláme radost!

Alena Auerbach se v  kynologii pohybuje již pěknou řádku let. Po jejím boku se vystřídali němečtí krátkosrstí ohaři, jezevčíci, irský setr a nakonec border teriéři, kterým naprosto propadla. Sama patří mezi aktivní myslivce a se svými psy tedy skládá nejen lovecké zkoušky, ale využívá je i v praxi. Velmi ráda jezdí na výstavy a v  současné době zastává i funkci předsedkyně Klubu teriérů, z. s. Pes je však pro ni především skvělým parťákem pro život. 

Paní Auerbach, vy jste dlouholetou pejskařkou. Mohla byste tedy tak trochu zavzpomínat na své kynologické začátky a co vás k  tomuto krásnému koníčku vůbec přivedlo?

Ke psům mě přivedla myslivost. Manžel byl myslivec a tak jsem také složila zkoušky a pořídila si prvního psa. Byl to irský setr, ale k  myslivosti se nehodil, bál se totiž rány. Tak jsem přešla na německého krátkosrstého ohaře. K nim pak přibylo něco menšího, a to jezevčíci všech velikostních rázů a druhů srsti.

Čím vás nakonec okouzlili border teriéři?

Protože u nás máme hodně kopcovitý revír, tak po úbytku drobné zvěře jsem měla jezevčíky, ale v  zimním období naháňky pro ně byly terény velmi náročné, neboť jsem měla jen králičí a trpasličí ráz. Tak jsem začala hledat něco nového. Byl mi doporučený border teriér, který však měl v  té době u nás velmi malou základnu. V  roce 2000 jsem si pořídila prvního bordra a byla jsem z  něj velmi nadšená. Mohl bydlet v  bytě a v  revíru se velmi uplatňoval na naháňkách a dosledech. K  němu jsem posléze importovala z  Anglie dalšího pejska a prostě jsem se do tohoto plemene zamilovala. 

Dali by se bordíci nějak celkově porovnat s jezevčíky a německými krátkosrstými ohaři, se kterými máte také bohaté zkušenosti?

Tak s ohařem těžko, ten je totiž více ukázněný, nesmí honit zvěř a musí pracovat pod puškou. Jezevčík to je jiné kafe, ten vždy rád zmizel a musela jsem počkat, až se z lovu vrátí. Border je něčím podobným, ale jeho práce na naháňkách, dosledech i v noře je vynikající. Samozřejmě také po stopě zmizí, ale zatím se mi vždy všichni vrátili, někdy hned, jindy to trvalo chvíli a někdy jsem si v lese sedla na pařez a čekala. Protože však revír dobře znali, často pak běželi rovnou domů a já jsem byla jen informována telefonem, že už jsou zpátky.  

V současné době vám milou společnost dělají jeden pejsek a jedna fenka. Pověděla byste nám o nich něco bližšího?

Momentálně mám devítiletého psa Justa a pětiletou fenku Lucky, oba z chovatelské stanice Fiery Lucifer. I můj první pes pocházel z této stanice. Předtím jsem měla dva psy a občas to vedlo k neshodám. Pejsek a fenka jsou velcí kamarádi a nemám s nimi žádné problémy. Jinak jsou oba velkými lovci, ale také domácími mazlíčky. Stále panuje občas názor, že když pes spí doma na gauči, tak nebude lovcem, to však není pravda. Stačí jen v revíru vyrazit za plot zahrady a hned se jde na to a je jim srdečně jedno, zda prší nebo sněží. Oba milují vodu, první pes chodil na hony na kachny a nosil je z vody stejně jako ohař. Musím říci, že bych již jiné plemeno nechtěla, jsou to zlatíčka, i když někdy zlobí. 

Kterým aktivitám se společně věnujete a co vás asi baví nejvíc?

Samozřejmě je používám v revíru při lovu a dosledech. Zkoušky s nimi mě také velmi bavily, ale to jsou nervy, je to zvíře a nikdy nevíte, co vám může provést. Tam, kde jste si nejvíc jistá, tak se něco nepovede. A dokud byli mladší, tak jsem jezdila i na výstavy. Teď jsou to mí mazlíčci, společníci a pomocníci v lese.

Jakým způsobem své psy motivujete k  práci?

Mí psi pro mne pracují sami o sobě velmi rádi, ale správná a vhodná motivace je pocho - pitelně potřeba. Ne nadarmo se totiž říká, že ani kuře zadarmo nehrabe. Dobrou zkušenost mám s  pochvalou a dobrým slovem. Border teriér totiž není moc na tvrdou výchovu. A pak samo - zřejmě využívám pamlsky, to je nejlepší. Just a Lucky jsou oba velmi žraví, takže i tato varianta se přímo nabízí. A je celkem jedno, co mám zrovna v ruce.  

A skládáte „jen“ zkoušky nebo své bordíky využíváte i v praxi na honech apod.? 

Již jsem se zmínila, že jsem přes padesát let myslivcem. Máme na Českolipsku krásný revír. Přes rok tedy své psy využívám k individuálnímu lovu a na podzim se mnou chodí naháňky. Oni to potřebují a já také. Jsou to sice domácí mazlíčci, ale lov by jim chyběl. 

U nás v magazínu bohužel není článků o lovecké kynologii příliš mnoho. Zkusila byste tedy našim čtenářům přiblížit, jaký úkol nebo „roli“ může vaše plemeno zastávat přímo v lese po boku myslivce?

Jak se říká, myslivec bez psa je jen polovičním myslivcem. I když jdete jen šoulat po revíru, tak máte společníka. Pokud sedíte na posedu, tak nic nevidíte, ale pes již větří a vy hned poznáte, že se něco děje. Pak když vám zvěř odběhne a nemusí to být ani daleko, tak psa vypustíte a ti moji následně u kusu hned hlásí, tudíž hned vím, kam mám jít. Jinak bych mohla hledat dlouho. Pak máme společné naháňky, kde to bez psů nejde. Divočáky nám musí vyhnat z houštin a podle hlášení jsme připraveni a víme, že něco našli.  

Zajímalo by mne také něco podrobnějšího o norování. Je to asi téma trošku kontroverzní, protože u nás se využívá tzv. umělá nora oproti třeba sousednímu Slovensku, kde je doposud povoleno norování naostro. Mohla byste obojí čtenářům nějak přiblížit?

To je ožehavá otázka. Já to přiblížím z pohledu majitele psa. Pokud pes pracuje na umělé noře, tudíž když doběhne na konec, je tam mřížka, a tak si zaštěká a není vůbec ničím ohrožený. Pak bude pracovat v revíru a vběhne do klasické nory a není vůbec připravený na to, že tam něco bude, což ho může ohrozit. Pokud tam narazí na jezevce, je to vždy špatné a hodně psů na to již nehezky doplatilo. Liška je stále považována za škodnou a může se lovit celý rok. Pes by měl vědět, co ho může v noře potkat. I já jsem proti týrání zvířat, ale tady myslím, že je něco špatně. 

Váš pes má složené skoro všechny lovecké zkoušky a oproti tomu ho zdobí také čtyřicet osm titulů BOB z výstav. To je neuvěřitelné! Jak to všechno jde skloubit dohromady?

Můj Just byl celkem nadaný pes, i když se říká, že bordři dospívají později, on měl v roce a půl složené všechny zkoušky mimo PZ. Tak jsem se potom mohla věnovat výstavám. Hned na první mezinárodní výstavě ve třídě mladých dostal BOB a to mě samozřejmě velmi motivovalo s ním objíždět další podobné akce. Je to náročné jak časově, tak i finančně, ale já jsem sama, a tak jsem jezdila s kamarády a na výstavách vždy byla dobrá společnost. Teď se již rok skoro nic neděje a mě ten kontakt chybí. Svoje psy již moc nevystavuji, jen Justa vezmu občas do veteránů a Lucky pro radost do třídy čestné na klubových výstavách, ale stejně budu jezdit na výstavy, abych se potkávala s kamarády.   

Kterého jeho úspěchu si asi nejvíce vážíte a proč? 

Samozřejmě jsou to výsledky ze zkoušek, oba moji psi mají titul norníka a byli velmi úspěšní i na zkouškách na Slovensku. Justovy výsledky na výstavách jsou ohromné, měla jsem hodně psů, ale žádný nedosáhl to, co Just u nás doma, ale i v zahraničí. 

Myslíte si, že bordík ke svému spokojenému životu nutně potřebuje nějakou práci nebo může být dost dobře spokojený i jen jako rodinný mazlíček? 

Border může být spokojený i jako domácí mazlíček, je velmi milý k dětem a za pohlazení je ochoten udělat vše. Musí však jít do aktivní rodiny, která s ním bude chodit po procházkách, a to ne jen okolo domu, ale i do přírody na dlouhé túry. Já jezdím se psem každý rok do Rakouska na hory. Teď sice již jen v létě, ale předtím i v zimě a na všech dlouhých výpravách, jak na běžkách, tak i pěšky po horách se jim to vždy moc líbilo.   

Jste také předsedkyní Klubu teriérů, jak tedy nahlížíte na border teriéry v ČR celkově? Máme dostatečně širokou chovnou základnu a je třeba plemeno ve srovnání se zahraničím konkurence schopné?

Máme velmi početnou základnu a samozřejmě psy špičkové kvality, ale i ty horší, to je však u všech plemen. V pohledu na naše okolní sousedy máme opravdu početnější základnu a ve srovnání s okolními státy velmi dobrou kvalitu jak v exteriéru, tak myslím, že i pracovně. Naši psi jsou konkurence schopní a přivážejí výborné výsledky i ze zahraničí.  

A co byste na závěr našeho rozhovoru popřála majitelům a jejich psům do budoucna? 

Byla bych ráda, aby se udržela ta úroveň chovu, na kterou jsme dosáhli. A v této době bych si moc přála, aby se vše vrátilo do normálu a my se zase mohli potkávat na našich společných akcích. 

Děkuji vám za milý rozhovor. 

Michaela Weidnerová 

Foto: archiv Aleny Auerbach, Jan Tichý, Hana Spalová, Radim Prokop