Jak jsem si pořídila Kiwi – letem světem s „asistenčním flatem”

Co má společného exotické ovoce s kynologií? Budete se možná divit, ale mnohé. Položte si základní otázky, a odpovídejte s námi. Je kiwi chlupaté? Je! Je sladké? Je! No a přesně taková – chlupatá a sladká, je i asistenční fenka křížence flat coated a zlatého retrívra jménem Kiwi, která pomáhá a dělá radost své paničce Aničce Vocelové.

Anička je jedna z mála lidí, kteří „změnili orientaci” a z člověka kočičího se stal člověk psí. V pubertě sdílela domácnost s labradorkou Roxy, a jak sama říká, zpětně ji mrzí, že si k sobě nenašly cestu a v té době měla jiné zájmy, než rodinného pejska. Postupem času však začala koketovat s myšlenkou nad psím parťákem. Dříve se věnovala aktivně atletice. Další zdravotní komplikace však Anně znemožnily sportovat úplně. K fyzickým indispozicím se tak přidaly i problémy duševní. A jak všichni dobře víme, štěně dokáže být lékem na „kde co”.

Napadlo mě to po „době covidové”, kdy se u mě naplno projevily psychické problémy. V podstatě jsem celý život stále kolem sebe někoho měla. A i když přítel chodil v době omezení do práce, byl doma mnohem více než dřív. Pak když se omezení rozvolnila a posléze zrušila, začala jsem na sobě cítit, že je to velký problém. „Díky” separačně úzkostné poruše jsem měla v tomto období i sklony k sebepoškozování. Budoucí pejsek tak měl plnit především roli společníka – asistenta a canisterapeuta, protože jsem nikdy nevěděla, kdy mě přepadne ataka úzkosti.

Moje fenka je cílený kříženec flat coated a zlatého retrívra. Jmenuje se Kiwi a jsou jí čtyři roky. Druhé narozeniny už slavila doma, ale stále jsme byly ještě ve „střídavé péči”. Byla to však láska na první pohled a všem nám bylo jasné, že už ji nedáme. Povahově je to velký mazel, občas trošku plašan a zlobivec. Stejně jako já. Tím, že jsem spíše tíhla ke kočkám, tak jsem v podstatě ani nechtěla takového toho typického „sedni-lehni” psa. Samozřejmě, že Kiwi prošla výcvikem, nicméně, přiznávám se bez mučení, že jsem spíš ten rozmazlovací typ a Kiwinčin výcvik tím trošičku utrpěl. Ale opravdu jen trošičku. Na druhou stranu, když má „vestičku” a pracuje, je to na ní znát, a i já po ní požaduji přesnější plnění cviků.

Byla to vlastně velká shoda krásných náhod. Když dozrálo rozhodnutí pořídit si asistenčního psa, oslovili jsme více organizací. Odrazovala nás však spousta byrokracie, která okolo toho probíhala. Můj stav byl v té době už poměrně hodně vyhrocený. Cítila jsem, že nemám moc času na to shánět posudky od psychologů či psychiatrů. Přestože je duševní zdraví v poslední době velké téma, stále je zoufale málo lékařů, a čekací doba na termín návštěvy se nepočítá v dnech, ale spíše v měsících. A to ještě musíte mít obrovské štěstí, aby vám lékař vyhovoval i „lidsky”. Mně se, bohužel, takového odborníka sehnat nepodařilo. Také medikace či hospitalizace bylo něčím, co bych nechtěla absolvovat. Přítel Ondra měl v té době (teď už naši společnou) nevidomou kamarádku, která má pejska od občanského sdružení HE+PA. Paní z tohoto sdružení cvičí především vodící psy. V té době měla volnou fenku. „Naštěstí” pro nás fenka hodně řešila okolí, hlavně zvuky, pohyb, a nebyla tedy vhodná k práci vodícího psa. Přes kamarádku jsme se spolu tedy spojily. Její povaha byla přesně taková, jakou jsem „potřebovala”. Paní cvičitelka byla ráda, že fenka bude mít skvělý domov a bude pracovat jako canisterapeut a asistent.

Já vlastně vůbec nevím, jestli existuje nějaký „mustr”. Tím, že jsme vlastně dostali na sdružení HE+PA kontakt od kamarádky, u jiných organizací jsme ani pejska nepoptávali. U nás to byla opravdu velká shoda náhod, že jsme měli kontakt a aktuálně byla volná Kiwi s povahou v podstatě na míru mým problémům. Samozřejmě, že proběhla nějaká rozmluva o tom, za jakým účelem si pejska pořizujeme. Jsem sice na invalidním vozíku, ale Kiwi není typickým asistentem, který by mi sundával ponožky, podával klíče atd. S určitým omezením jsem v podstatě soběstačná. Moje osobní požadavky na Kiwi byly spíše na té duševní úrovni – takže je téměř úplně „jen” canisterapeut. Ale ano, jak říkám, mám sedavé zaměstnání a jsem líná se ohnout, takže Kiwi umí například i podávat předměty.

Ano, přesně tak. Nějakou dobu jsem Kiwi pouze navštěvovala. Musely jsme si na sebe zvyknout, sladit se. To, co se naučila u paní cvičitelky, jsme pak trénovaly spolu pod dozorem. Já jsem se musela naučit povely, na které byla zvyklá, a také jak mám reagovat jako psovod. Samozřejmě postupem času, jak už byla Kiwi doma, jsme si to časem tak nějak upravily samy podle sebe. Pokud nastal nějaký problém, vždy jsem jej konzultovala s výcvikářkou z HE+PA, která nám pomáhá kdykoliv je to možné. Většinou je to tedy zádrhel z mé strany. Takže je mi vysvětleno, jak postupovat, a Kiwinka už se chytne sama. Takové to „velké finále” už byly vlastně jen papírové formality, podpisy atd.

No, já ty povely spíš upgraduju. Kiwča umí třeba podávat věci. Když jsem ji chtěla více zabavit, naučila jsem ji podávat ze země pravítko. Což tomu psovi jde dost blbě. A ji to hrozně baví. Samozřejmě má k tomu odpovídající motivaci. Ona je hodně chytrá. Na některé věci až moc, takže třeba učit ji otevírat dveře by mohlo být vyloženě kontraproduktivní. Ona mi především pomáhá po psychické stránce – v tom je mistryní, a tam není co zdokonalovat. Je to velice vnímavá a empatická fenka, která citlivě reaguje na moje úzkostné stavy, a já se na ni můžu absolutně spolehnout. Jsem ráda, že když má „volno”, může být hlavně psem.

Děkuji za rozhovor a přeji tobě i Kiwi, ať vám to spolu klape ještě spoustu let.

Kateřina Smětáková

foto: Anna Vocelová