Islandský ovčácký pes připomíná usmívající se lišku!

Líbí se vám středně velcí psi a rádi byste se seznámili s plemenem, jehož název vám možná vůbec nic neříká? Tak vás trochu vyzkoušíme. Slyšeli jste už někdy o islandském ovčáckém psu a napadlo by vás přitom, že se neřadí mezi ovčáky, ale úplně do jiné skupiny? Mezi zajímavosti patří třeba i skutečnost, že nejvíce jedinců nežije v zemi původu, ale úplně někde jinde. A jistě vás mile překvapí i povahové vlastnosti a celkové soužití s těmito akčními úžasňáky…

Islandský ovčácký pes patří mezi málo známá a také málopočetná plemena psů, Českou republiku nevyjímaje. Vlastně je to takový potomek psů dovezených na Island prvními Vikingy, a to v letech 870 – 930 n. l. Řadí se do V. skupiny FCI mezi tzv. primitivní plemena, ale je to pes velmi přátelský s úzkou vazbou na své lidi a hodí se téměř do každé aktivní rodiny a pro celou řadu psích sportů. Je poměrně otužilý a těší se velmi dobrému zdraví. Jedny z prvních jedinců k nám dovezl i Vojtěch Petruňa, který pro své psy doslova a do písmene dýchá. A bude to právě on, kdo nám své milované islanďany blíže představí.

Mohlo by se zdát, že za importem málopočetného plemene u mě stály týdny až měsíce plánování a komunikace se zahraničními chovateli, ale vlastně to byla (jak se později ukázalo velmi příjemná) náhoda. Historicky jsme v domácnosti měli několik psů, převážně hlídačů, a téměř výhradně se jednalo o psy „bezpapírové“. Když před třemi lety padlo slovo na pořízení dalšího čtyřnohého parťáka, myšlence jsem se zprvu bránil, ale nakonec jsem tlaku podlehl za podmínky, že výběr plemene zůstane v mé režii. Po pár dnech se mi podařilo v zahraničním atlasu plemen objevit psa, který svým vzhledem i barvou připomínal usmívající se lišku – islandského ovčáckého psa. Charakterové i exteriérové rysy mi okamžitě padly do noty a já se pustil do hledání chovatelské stanice. Nejbližší z nich se nacházela v centrálním Polsku a shodou okolností zrovna očekávala dva vrhy. Slovo dalo slovo a za pár týdnů jsme vyrazili směrem Lodž pro naše první štěně.

V době, kdy jsem do České republiky přivezl svůj první import, se u nás nacházeli dva psi z Rakouska, o kterých jsem však nevěděl – neměl jsem tedy jasnou představu o tom, jak náročný dovoz psů ze zahraniční může být. V první řadě musím zmínit, že chovatelský svět mi nic neříkal. S postupem času jsem se i díky skvělému mentoringu dostal na výstavní pole a postupně začal zvažoval variantu založení chovatelské stanice – za účelem propagace plemene, kterým jsem byl v dané době po osobní zkušenosti naprosto uchvácen. Tehdy jsem poprvé začal výrazněji komunikovat s chovateli napříč celým světem, od střední Evropy, přes Skandinávii až po USA. Chovatelská základna islandských psů má své klady i zápory stejně jako každá jiná. Co je ale důležité zmínit, ve srovnání s populárními plemeny je nesrovnatelně menší. Pokud chce člověk dovézt opravdu kvalitního psa či fenu, stojí před ním dvě hlavní překážky – vysoká poptávka u renomovaných chovatelů a vzdálenost. Na vysněné štěně si tak mnohdy počkáte řadu let, a navíc jej budete muset dopravit letecky nebo absolvovat stovky kilometrů na cestách.

Má smečka se v současné chvíli skládá ze dvou psů – a aby to nebylo jednoduché, tak na naprosto opačných koncích povahového spektra. Prvním přírůstkem byl a je dnes již tříletý pes „Thorri“ Helgi Kopieccy Poland, kterého jsem dovezl z již dříve zmíněné polské chovatelské stanice. S odstupem mohu říct, že je to ten nejlepší možný první islandský parťák, kterého jsem si mohl přát. Pes s naprosto vyrovnanou, milující povahou, klidným projevem a zápalem pro věc. Kdybych měl vypíchnout jednu věc, která mě velmi pozitivně překvapila, musím zmínit absenci jakéhokoliv pronikavého štěkotu, který je pro plemeno mnohdy tak typický. S druhým přírůstkem, čerstvě „dospělou“ fenou „Blökki" Rosenból Blökk importovanou ze země původu, tedy z Islandu, se nám doma obrátil svět naruby. Od prvního dne vnesla do domácnosti téměř nikdy nekončící akci. Žije ve svém vlastním světě, takže mi občas nezbývá než změnit navyklé způsoby tréninku o 180 stupňů. Na druhou stranu mi bez ustání dokazuje, jak kontaktní dokáží islanďáci být, a je mým neustálým stínem. Jednoduše řečeno, jsou to moje děti – každý je jiný, a to co platí pro jednoho, nemusí zdaleka stačit na druhého – a přesto se nemohu dočkat, co přinesou (třeba již v příštím roce) noví členové rodiny.

Letos nám s malou bohužel nepřálo štěstí a termín poslední klubové výstavy s bonitací se nesešel s potřebným věkem pro uchovnění, doma tedy máme splněno z padesáti procent. Pevně věřím, že chybějící formality vyřídíme začátkem příštího roku a budeme se moci pustit do chovatelských plánů. Mezi ně patří i první vrh v rámci chovatelské stanice v druhé polovině roku. Mým cílem však nikdy nebylo zvolit tu nejjednodušší cestu a krýt doma na dvorku. Po probdělých nocích, stovkách zpráv s chovateli, analýzách databází a rodokmenů jsem zvolil krycího psa z Dánska. Ve vrh vkládám velkou důvěru a věřím, že bude zajímavý i na evropské poměry nejen z hlediska nadprůměrných výstavních úspěchů, ale hlavně perfektního vybalancování povah a exteriérových znaků páru.

Jediným klubem, který plemeno v České republice zastřešuje, je Klub chovatelů málopočetných plemen (KCHMPP). Islandští psi jsou zařazováni do chovu od 15 měsíců věku na základě bonitace a absolvování jedné výstavy pořádané klubem. Podmínky pro uchovnění jsou tedy velmi vstřícné. Osobně jsem za to, aby s narůstající základnou došlo k mírnému, ani ne tak zpřísnění, jako spíše doplnění podmínek minimálně na úroveň západních či severských států – ať už z hlediska genetiky, na které klub v současné chvíli pracuje, ale třeba i dodatečných testů pohybového aparátu. Islandští psi jsou však všeobecně zdravým plemenem, limity tak nemusíme posouvat za pomyslnou hranici.

Základem u mých psů je vyšetření dysplazie kyčelního kloubu, která je napříč populací prorostlá a nevyhnula se ani nám. Vzhledem k velikosti psů a po mnohačetných diskuzích s veterináři však začínám přisuzovat vyšší prioritu luxaci patelly, což u chovatelů plemene není zdaleka tak časté, jako vyšetření kyčlí. Jako jeden z mála chovatelů v rámci střední Evropy či Evropy jako takové navíc provádím testy očních vad na roční bázi po vzoru některých západních států. V nejbližší době bych soupis rád doplnil o DNA profil, který obdrží i všichni majitelé plánovaného vrhu štěňat.

Standard zmiňuje, že se jedná o plemeno přátelské, zvědavé, hravé a sebevědomé a má mírnou povahu. S tímto popisem do puntíku souhlasím. Osobně bych vyzdvihnul hlavně jak stabilní a vyrovnaní islandští psi jsou. Dokáží se perfektně přizpůsobit tempu domácnosti, nezaleknou se dlouhých procházek v náročných terénech, ale stejně dobře zvládnou „vypnout“ a odpočívat po boku majitele v klidných dnech. Přirozeně dobře vychází s jinými zvířaty i s dětmi. Jsou dychtiví vyhovět každému povelu a rychle se učí. Ale ze všeho nejvíc jsou vždy veselí a mají svůj vlastní „smysl pro humor“. Vidíte na nich, jak si užívají života každým douškem. Stejně tak jako pozitivní stránky je ale důležité znát i negativa. Mezi hlavní z nich patří občasná reaktivita, štěkot či tendence k separační úzkosti. Každý ze zmíněných bodů lze však omezit či zcela eliminovat řádným tréninkem.

V prvních oficiálních pramenech z 16. století byly popsány čtyři druhy islandských psů – psi pastevečtí, hlídací, domácí či ti určení k lovu lišek. Byly nepostradatelnou součástí islandských farem a běžně se jich na každé z nich nacházelo několik. V ranních hodinách vyháněli ovce do polí a hor a večer je zase sháněli zpět do ohrad. Ovce však nebyly jedinými zvířaty, u kterých farmáři přítomnost psů ocenili – jedním z úkolů bylo mimo jiné i shromáždění koní do stád či ochrana jehňat před dravými ptáky. Averze vůči ptactvu jim z velké části zůstala dodnes. Pro svou všestrannost se těšili oblibě i v Británii či o pár set let později v USA.

Dokonce patří mezi ta nejstarší popsaná plemena na světě. Na popularitě se bohužel podepsala nejen izolace psů na Islandu, ale během stovek let historie také mnohé rány, které výrazně snížily populaci. První z nich přišla už v 19. století, kdy ostrov sužovala střevní infekce přenášející se na psy, což znamenalo úhyn až šedesáti procent zástupců. Jen o pár desítek let později se na Island začala přivážet zahraniční plemena a islandští psi tak byli vytlačeni pouze na farmy do okrajových částí venkova. Nárůst základny začal být znatelný teprve v druhé polovině minulého století, kdy byl započatý organizovaný chov.

Pokud se někdy s islandskými psy potkáte, řeknete si, že těch kapek bylo možná více. Není den, kdy bych se nepozastavil nad jejich nezdolností přecházející v absenci jakýchkoli energetických limitů. Nemohu jim však upřít, jak skvěle dokáží přepnout mezi prací a odpočinkem. Nejsou to nejchytřejší psi pod sluncem, zmiňuji to však v pozitivním slova smyslu. Velmi dobře udržují pozornost a nesnaží se být přehnaně kreativní. Užívají si každé příležitosti, kdy mohou zapojit hlavu, a velmi dobře reagují na odměňování pamlsky. Učení s nimi je radost bez ohledu na zkušenosti majitele. Nikdy nebudou tak dobří jako border kolie v agility, labradoři v potápění, ale vždy se do každé této činnosti pustí s chutí a zápalem. 

Pokud odpovím, že všem, nebudu daleko od pravdy. V první řadě potřebují dostatek času a pozornosti. Jsou úzce vázáni na své majitele a bez jejich přítomnosti strádají. Z tohoto důvodu se absolutně nehodí jako psi do kotce. Excelentní společníky budou díky své povaze tvořit v rodinách s dětmi či dalšími psy. Nejšťastnější budou poblíž přírody s možností volného pohybu. Tvoří výborné parťáky pro psí sporty či aktivní osoby. Bez problému zvládnou pobyt v bytě, počítejte však s tím, že vysavač se stane vaším nejlepším přítelem.

Nahlédneme-li do pečlivě vedených veřejných databází plemene, zjistíme, že ve světě se v současné chvíli nachází zhruba okolo 25 000 zástupců. Největší podíl na celkovém počtu tvoří překvapivě Dánsko se zhruba pětinovým podílem v populaci. V těsném závěsu je samozřejmě Island, skandinávské země, ale poměrně velká větev se vytvořila díky historickým událostem i v USA. Popularita plemene však pomalu ale jistě roste a počty se zvyšují o nižší stovky ročně. U nás by však ještě začátkem roku ke spočtení stačily prsty na rukou.

Výcvik jsem z velké části popsal v předchozích odpovědích, proto se zaměřím na zbylé dva dotazy. Rád bych zmínil jeden z nejčastějších dotazů, se kterým se osobně setkávám, a to je dotaz týkající se života s paspárky, které jsou jedním z hlavních plemenných znaků. Spousta lidí je překvapena tím, že nesmí být odstraněny, a bojí se jejich poranění. Málokdo ale ví, že tyto drápky mají svou funkci při udržování stability při pohybu v kluzkém terénu. Není třeba se děsit, pravděpodobnost jejich poranění je minimální. Islandští ovčáci výrazněji netrpí na alergie, v krmení máte tedy volnou ruku, ať už se rozhodnete jít cestou suchého krmiva či krmení masem, stejně jako my.

O nás, naší cestě a plánech bylo řečeno mnoho. Pokud mohu vyslovit přání, chtěl bych, aby se o islandských ovčáckých psech, plemeni, které mě natolik očarovalo, dozvědělo více lidí. Tímto děkuji za možnost přiblížit jej vašim čtenářům.

Děkuji vám za moc pěkný rozhovor a přeji, ať se daří.

Iveta Panýrková

Foto: archiv Vojtěcha Petruni

www.islandskypes.cz

https://www.facebook.com/northernlightsicelandics

https://www.instagram.com/kennel_northern_lights