Farmář splňuje vše, co jsem si přála!

Dovedete si představit, že i malý pes dokáže velké věci? Tak třeba drobnější zhruba osmikilový akční dán zvládá běhat někdy v bahně, někdy ve vodě a někdy na souši nejrůznější překážkové závody, ale na druhou stranu dokáže být i naprosto v pohodě se svou paničkou doma na gauči. A přesně s takovou univerzální veselou fenkou vás seznámíme v následujícím rozhovoru…

Staré známé české přísloví říká, že kdo hledá, ten také najde. A tak svého vysněného pejska, nebo spíš fenku našla i Kateřina Lieblová. Potřebovala totiž plemeno, které nebude příliš velké, bude přátelské a nekonfliktní a navíc spokojené v rodině s malými dětmi, ale také se bude hodit k rekreačnímu sportování a jako parťák na procházky do přírody. A to všechno jí dánsko-švédský farmářský pes beze zbytku splnil. Co víc si tedy ještě přát?

Hledala jsem pejska, který by byl spokojený v rodině s malými dětmi, s přátelskou a pohodářskou povahou. Trávíme hodně času venku na výletech, rádi cestujeme, chtěla jsem parťáka, který by se mnou rád chodil běhat, ale zároveň jsem potřebovala najít plemeno, které zvládne pár dní nicnedělání, když třeba marodíme. Takže to musel být hodně přizpůsobivý nekonfliktní pes se správnou mírou energie a sebevědomí. Aby nebyl výběr moc jednoduchý, chtěli jsme malého pejska, abychom se všichni vůbec vešli do auta, když někam jedeme, a abychom se všichni společně vešli na gauč. Pátrala jsem opravdu dlouho, ale nakonec jsem narazila na „farmáře“, který tohle všechno splňuje, takže to byla jasná volba.  

Naší fence říkáme Ixi, i když oficiálně se jmenuje Alisia Star Hvězda z Montary. Na začátku března (2024) jí budou dva roky. Je to mazel a tak trochu můj ocásek. Jejím nejlepším zvířecím kámošem je naše kočka. Miluje lidi, zajímají ji mnohem víc než psi. Když děláme blbiny, je to divoch. I trenérka na cvičáku si myslela, že je (jack russell) teriér (ve skutečnosti patří „farmáři“ mezi pinče). Zvládá počkat sama doma, když jsme všichni v práci, dokáže odpočívat, když se jí nemůžeme věnovat. Když to jde, podnikáme výlety, trénujeme triky, běháme, nebo se mnou třeba jezdí na paddleboardu.

Psí školičku jsme navštěvovali hlavně kvůli setkání s dalšími psy a lidmi. Podle mého názoru nejsou cvičák nebo školička pro toto plemeno nutností, ale je to dobrá příležitost, jak naučit pejska soustředit se na práci i v rozptylujícím prostředí. Ixi byla jako štěňátko hodně nesmělá, takže pro ni je ideální trénink pomocí her, bez drilu nebo fyzických trestů a korekcí. Učení ji baví, často mě překvapí, jak dobře si pamatuje cviky, které jsme dělaly jednou kdysi dávno.

Běhám s Ixi překážkové závody, nenazvala bych to extrémním sportem, ale obě nás to občas vytáhne z komfortní zóny – například když se plazíme blátivými loužemi nebo prolézáme trubky. Ixi bývá na závodech jedním z nejmenších pejsků, takže z jejího pohledu to možná trochu extrémní zábavou je.

Ixi má dlouhý postroj, který je speciálně přizpůsobený, aby mohla dobře dýchat, a mohla při běhu táhnout. Já mám canicrossový sedák, na který se připne pružné vodítko. Díky sedáku mi Ixi při běhu pomáhá a já mám volné ruce na běh i překonávání překážek. Na překážkové závody jsou sedák, amortizační vodítko a postroj povinnou výbavou. Postroj může být i obyčejný (krátký). Většina závodů povoluje start psům s náhubky, ale náhubek není povinnou výbavou. Při běhu nesmí docházet ke kontaktu mezi psy a jakákoliv agrese je důvodem k diskvalifikaci. Při nočních závodech je povinná ještě čelovka.

Na překážkových závodech startují závodníci s odstupem – většinou po půl minutě. Po celou dobu musí být pes na vodítku, které je připnuté na sedák. Na překážkách buď pejsek počká, až například trefím terč, nebo společně prolézáme tunely, probíháme potoky, plazíme se pod sítí a podobně. Některé překážky hodně testují, jak jsme se psem sehraní – například když máme přelézt kousek po boulderové stěně, a pokud by se pes rozběhnul, strhne mě, nebo když je třeba vyskočit na překážku/prolézt otvorem a podobně. Některé překážky mají definované hendikepy (kliky/dřepy apod.) v případě, že se ji nepodaří překonat předepsaným způsobem. Na překážkových závodech se mi líbí, že běhají nejen závodníci, kteří se snaží mít co nejlepší čas v cíli, ale také mnoho účastníků jako jsem já – nejrychlejším běžcům se nepřiblížím, ale závody baví mě i Ixi.

Ixi běhání hrozně baví, na startu se nemůže dočkat, a táhne celou trasu nebo dokud jí úplně nedojdou síly. Proto někdy říkám, že si o sobě myslí, že je ESP (evropský saňový pes, což jsou psi šlechtění pro závodní běhání). Některé pejsky je třeba učit táhnout a potřebují hodně práce a motivace, než se naučí běhat delší trasy v tahu. Ixi jsem tohle učit nikdy nemusela – chce sama. Co se týká porovnání s ostatními plemeny, tak je drobounká (váží 7,5kg), takže i když táhne, nemá takovou sílu, aby mě výrazně zrychlila. A já nejsem rychlý běžec, takže co se týká výsledků, radši se s ostatními moc neporovnávám.

Ixi většinou nemá problém prolézat překážky nebo někam vyskočit. A když je potřeba někam ji vysadit nebo jí pomoct, je manipulace s drobným „farmářem“ mnohem jednodušší než třeba s německým ovčákem.

Ixi nerada plave. Nevadí jí probíhat vodou nebo blátem, ale když je voda hlubší, nechce do ní. Doufám, že časem přijde na to, že plavání může být fajn, ale zatím to řeším tak, že ji skrz hlubší vodu na závodech přenáším na rameni.

Největší trénink potřebuji já. Snažím se běhat tak často, jak to jen jde. Když se připravujeme na závody, běhám s Ixi v tahu cca dvakrát týdně, většinou kratší úseky. Ale v první řadě jsem máma od dětí, takže trénujeme tak, jak nám to vyjde a bereme to hlavně jako zábavu. Díky závodům jsem našla kamarády s podobnými zájmy a jednou za čas trénujeme společně. Pro psy je skvělý trénink a motivace, když nás běží víc dohromady. Závody jsou pořádané víceméně celoročně, i když v zimě je jich jen pár. Závodit jsem začala vloni v květnu a od května jsem každý měsíc běžela jeden závod až do října. Soutěží je hodně, každý pořadatel má trochu jiné překážky, některé závody jsou tematicky zaměřené (hodně vodních překážek nebo třeba hodně bláta), některé se běhají v noci. Někdy je těžké vybrat kam jet.

Na závodech bývá k dispozici voda na umytí lidí i psů – takže Ixi z toho nejhoršího umyju na místě. Než dojedeme domů, bývá čistá. Většinou ji ale doma koupání nemine, protože je její srst cítit blátem. Žádnou přípravu před závody neděláme.

Krmím granulemi, snažím se volit vyšší kvalitu. Ixi je, co se týká jídla, velmi vybíravá – většinu granulí po chvíli přestane žrát, takže granule vybírám spíš podle toho, aby jí vyhovovaly zdravotně a chutnaly jí. Netrénujeme v úrovni závodních psů, takže si myslím, že není třeba extra strava, i když mám v plánu letos zařadit podpůrnou kůru pro udržení zdraví kloubů.

Rada jednoduchá: Zkuste to. Před závody bych doporučila najít si v okolí canicrossovou skupinu a párkrát absolvovat společný výběh – ať si i s pejskem vyzkoušíte běh s více psy. Zjistíte, jak se váš pes bude chovat – jak zareaguje, když vás někdo předběhne nebo budete předbíhat vy, jestli se bude snažit běžet ke psům nebo se po nich zkusí ohnat. Na závodech je atmosféra mnohem víc vypjatá, takže to může být pro psa, který je zvyklý běhat jen sólo, hodně náročným prostředím. Pak už jen vybrat závod – některé závody mají přímo kategorii „můj první závod“, popřípadě napište do poznámky k registraci, že začínáte (ať nestartujete ve vlně nejrychlejších běžců), vyberte na začátek nějakou kratší trasu a jděte do toho. Hezký (neoficiální) přehled termínů konání závodů lze najít např. na stránce www.mushingmaniacs.com. 

Moc děkuji za příjemné povídání.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Kateřiny Lieblové, archiv pořadatele závodu Experience Run, Daniel Vaníček