Desatero při výběru krycího psa

Také se při výběru vhodného plemeníka pro svou fenku nejraději řídíte heslem „dvakrát měř a jednou řež“ a snažíte se najít tu nejlepší možnou variantu? Co všechno by bylo dobré v tomto případě zohlednit a na co dávat velký pozor je už obsahem článku z pera paní Vladimíry Tiché a my vám ho vřele doporučujeme…

Máme tady jaro a chovatelská sezóna je v plném proudu. To je období, kdy chovatelé zvažují, zda budou či nebudou své fenky krýt a poradci chovu vystavují největší počet krycích listů. Chovatele psů obecně lze rozdělit do několika kategorií. Existují chovatelé, kteří touží odchovávat samé šampiony. Existují i chovatelé, které oslovila povaha a často i vzhled plemene, nemají titulové ambice, ale chtějí mít odchovy, které budou dělat radost podobně zaměřeným lidem. Existuje i skupina „taky“ chovatelů, která v chovu vidí hlavně finanční zisk. Těm o chov psů jako takových vůbec nejde a většinou brzy zjistí, že se na korektně vedeném chovu psů nedá vydělat.

Bez ohledu na to, zda chovatel patří do první či druhé uvedené kategorie, měl by uvažovat nad vlastním přístupem k chovu. Jednou z jeho částí je i výběr krycího psa. Tedy budoucího otce našich štěňat. Existuje jakési „desatero“ výběru chovného psa a v následujícím povídání se pokusím jednotlivé body vysvětlit. Měli bychom:

1. se řídit opravdovou znalostí daného jedince – ono je moc hezké si podle obrázku nebo inzerátu vybrat psa. Jsou ale o něm uváděné informace pravdivé? Získal uvedené tituly na seriózních výstavách a od seriózních rozhodčích nebo si pro ně dojel do států, kde se stačí na výstavu přihlásit a leckdy tam pes ani nemusí být předveden? Ideální je, pokud si můžeme psa opravdu prohlédnout, nebo si o něm alespoň získat co nejpodrobnější informace.

2. brát v úvahu rodokmenovou hodnotu – to jsou informace, které můžeme vyčíst z rodokmene psa, tedy informace o jeho předcích. Pro krytí je určitě zajímavější pes, který má uváděny velmi pěkně hodnocené předky než pes, jehož předkové na výstavách, zkouškách atd. získávali jen průměrné nebo podprůměrné hodnocení.

3. brát v úvahu výsledky podobných spojení – dáli sestra naší fenky s určitým psem štěňata nemocná nebo štěňata s vylučujícími vadami, není rozumné si jej na krytí vybrat.

4. zajímat se o to, jak vypadají předkové a sourozenci – i z lidské populace víme, že se děti velmi často podobají spíše sourozencům rodičů než rodičům samotným a že hodně často vypadají stejně jako prarodiče.

5. nespojovat jedince se stejnými vadami – vykazuje-li fenku určitou větší vadu, určitě není rozumné ji spojovat se psem, který je na tom stejně. To bychom uvedený problém z chovu nedostali, ale naopak jej upevnili.

6. nedostatek nebo vadu vyrovnávat standardní vlastností - nestandardní znak bychom se měli snažit vyrovnat znakem standardním. V chovu psů průměrování neplatí. Velký pes s malou fenkou středně velká štěňata nedají.

7. krycí pes by měl být zdravý – je velmi složité jet stovku kilometrů za psem a bez nakrytí se vrátit domů, protože jsme na místě zjistili, že kulhá, má nemocnou kůži, nevidí, zdá se být hluchý a kryje jen inseminací. Přesto bychom měli být takového rozhodnutí schopní. Zdraví je základním požadavkem chovu.

8. u všech plemen je třeba brát v úvahu povahu. Krýt kousavým nebo bázlivým psem se nevyplácí.

9. myslet na budoucnost – vybrali jsme si pěkného a zdravého psa. Bude ale mít jeho potomstvo možnost výběru nepříbuzných partnerů? Při výběru psa bychom se měli ptát nejen na to, zda je zdravý, jakou má povahu a jaký exteriér, ale také jak moc často kryje.

10. vzdálenost by neměla být rozhodujícím faktorem – poradci chovu to dobře znají. Chovatelé si často vybírají psa, který je co nejblíže a nad kvalitou spojení moc nepřemýšlí. Je to škoda a není to ku prospěchu chovu psů ani chovatelů samotných. Pravdou ale je, že jet na první krytí 1000 km daleko, také není nejrozumnější. Některé fenky obtížně snáší cestování, nervózní jsou i chovatelé začátečníci a to všechno může kvalitu říje fenky i její zabřeznutí negativně ovlivnit.

Jak se dívat na příbuzenskou plemenitbu?

V poslední době se hodně brojí proti příbuzenské plemenitbě. Některé chovatelské kluby dokonce mají ve svých předpisech přesně stanoveno, jakou příbuzenskou plemenitbu povolují. Většinou jsou požadovány dvě volné generace předků, přičemž platí, že rodičovská generace se nepočítá. V praxi to znamená, že společný jedinec se objeví až ve čtvrté generaci předků. Své k tomu říká Mezinárodní chovatelská strategie FCI (viz www.cmku.cz – dokumenty- řády a předpisy ČMKU - řády FCI). Není to příliš dlouhý materiál a určitě stojí za to si jej přečíst. O příbuzenské plemenitbě se v něm říká že „k zachování nebo posílení genetické rozmanitosti plemene bychom se měli vyvarovat matadorbreedingu (= opakování stejného jedince několikrát v jednomrodokmenu) a úzké příbuzenské plemenitby. Nemělo by docházet ke spojení sourozenců, matky a syna nebo otce a dcery. Obecně se doporučuje, aby žádný pes neměl více potomků než je 5% počtu štěňat registrovaných v populaci plemene během pěti let. Velikost populace by neměla být brána jen na národní úrovni, ale také na mezinárodní, zvláště u plemen s málopočetnou chovnou základnou.“

Závěrem…

Většina chovatelů nad výběrem krycího psa hodně přemýšlí a snaží se vybrat pro svoji fenku toho nejlepšího. Stejně ale musíme počítat s tím, že pracujeme s živým organizmem, že dědičnost je věc složitá a žádoucí i nežádoucí vlohy mohou přeskočit velký počet generací a že i to nejlépe vymyšlené spojení může mít nežádoucí výsledek a opakovaná spojení nemusí dopadnout stejně.

Bc. Vladimíra Tichá

Foto: Pixabay