Co je zakázáno, není povoleno!

Také byste chtěli svého psa jen chválit a drbat za uchem, i když víte, že to pokaždé není možné? A umíte vždy správně načasovat a také používat zákazové povely a tresty? Pokusíme se vám v tom tedy udělat trochu jasno…

Každý rozumný majitel psa jistě ví, že svému miláčkovi nemůže vždy a všechno dovolit, a že je občas nutné být i ten „zlý“. Nejen pochvaly a povely, ale i vhodně načasované zákazy k životu se psem prostě neodmyslitelně patří. Jen je potřeba se v nich dobře zorientovat a také je ve správný moment používat tak, aby měly smysl.  

Naučme se i zakazovat

Kde jsou ty doby, kdy pes jen hlídal naše obydlí nebo stáda a do misky dostával pouze zbytky od oběda? Naštěstí dávno pryč! Dnes už se nikdo nepozastavuje nad tím, že nejlepší přítel člověka je opravdu naším parťákem a pořizujeme si ho i z jiných důvodů, než že nám bude bezvýhradně sloužit. Je tedy zcela právem považován za člena naší rodiny a k jako takovému k němu i přistupujeme. Mnoho lidí však nezná hranice, svého čtyřnohého přítele přehnaně polidšťuje, dovolí mu absolutně všechno a to se může jednoho krásného dne šeredně vymstít. Pes by se prostě měl naučit nejen se správně chovat, ale v případě potřeby na náš povel přerušit i činnost nežádoucí. Stejně tak, jako určitý druh chování netolerujeme našim dětem, musíme i psovi, ať už ho milujeme sebevíc, rázně zakázat chování nevhodné nebo v dané situaci neadekvátní či nebezpečné.

Pes prostě není člověk…

Jak tedy na to? Ne všichni totiž dokážeme vždy správně a rychle zareagovat a použít povel psovi zcela jasný a srozumitelný. Obecně platí, konečně stejně jako u všeho ostatního, že i zákazový povel musí být s patřičnou hlasovou intonací vydán v ten okamžik, kdy pes provádí něco pro nás nepřijatelného. V praxi to znamená, že přistihneme-li např. svého miláčka na jídelním stole, jak si labužnicky pochutnává na kachničce určené k obědu pro naši nedělní návštěvu, zasáhneme ihned vydáním rázného „Fuj!“ a přiměřeným fyzickým trestem (např. odtažením z inkriminované zóny). Psa pak vykážeme na jeho místo. Je totiž bezpodmínečně nutné, aby si své nežádoucí chování spojil bezprostředně s trestem. Pokud totiž počkáme, až si dostatečně pochutná nebo přijdeme-li až po skončení neplánované „hostiny“, nemá pak v žádném případě cenu se rozčilovat, ani psovi hubovat. Stejně tak nemá absolutně smysl ho později po zdárně dokonaném činu za doprovodu našich jadrných výrazů „za trest“ například zavřít na dvě hodiny do kotce nebo ho někam postavit „na hanbu“. Ten si již není schopen svůj prohřešek spojit s naším lamentováním. Spousta majitelů toto nedokáže nebo nechce pochopit, protože psa prostě polidšťuje a bude tvrdošíjně tvrdit: „No, jen se podívejte, jak se tváří! On moc dobře ví, co vyvedl“! Chyba lávky! Neví vůbec nic. Samozřejmě, že se bude tvářit zkroušeně, ale nikoliv proto, že by si „uvědomoval“ to, co právě provedl, nýbrž proto, že je nejistý a rozčarovaný z našeho, pro něj absolutně nepochopitelného, počínání. Zkuste schválně někdy jen tak cvičně vyhubovat psovi, který neprovedl vůbec nic… A uvidíte. Bude se „tvářit“ úplně stejně. Pes prostě není člověk, uvažuje a vnímá jinak. Věřte tomu.

I trestat se dá s citem

S touto tematikou také úzce souvisí slůvko „trest“, resp. fyzický trest. Tím je míněn psovi nepříjemný vjem, nikoliv však způsobující bolest nebo utrpení, jak by se někdy mohlo na první pohled zdát. Nakonec trest nemusí nutně být vždy fyzický. Musíme-li tedy trestat, činíme tak zásadně úměrně věku zvířete, jeho velikosti a také dané situaci. Jinak budeme kárat malé štěně, které škrábe na dveře a zcela odlišně dospělého psa, který bude chtít vyprovokovat rvačku. Vždy bychom ale měli postupovat tak, aby to byl pes schopen pochopit, tedy podobně jak to probíhá u divoce žijících psů nebo vlků ve smečkách. Co je tím myšleno? Např. fena-matka trestá svá štěňata vytřepáním za kůži v zátylku, nadřízený jedinec ve smečce smí při nějakém přečinu toho podřízeného přitlačit k zemi a počkat, až se tento řečí těla naprosto podřídí nebo mu přímým „zíráním“ do očí a ceněním zubů, eventuálně za doprovodu vrčení dát najevo svou převahu apod. Psům je také velmi nepříjemná ztráta rovnováhy, tedy pevné půdy pod nohama. Toho všeho můžeme využít i my, potřebujeme-li psa efektivně potrestat. Mnohdy však při delším soužití a správném vedení již od počátku postačí důrazně vyslovený zákazový povel a pes okamžitě svou nekalou činnost přeruší.

Ve dvou rovinách… 

Vraťme se ale k tomu zakazování a pokusme se obecně se zorientovat v zákazových povelech. V podstatě je totiž nutné osvojit si dva druhy těchto zákazů – zákaz absolutní a zákaz příležitostný. Jaký je mezi nimi rozdíl? Velmi podstatný a je tudíž nezbytně nutné je od sebe přesně odlišovat a vždy také správně používat. Předejdeme tak mnoha nedorozuměním nebo zmatkům a rovněž si usnadníme komunikaci s naším psem.

To je tabu vždy a všude!

Zákaz absolutní se používá pro činnosti a aktivity, které jsou vždy a v každé situaci pro nás naprosto nežádoucí a neakceptovatelné a tudíž je pes nesmí dělat nikdy. Obecně by k nim šlo přiřadit např. požírání výkalů, odpadků a vůbec všeho, co pes kde najde, dominantní naskakování na lidi, event. demonstraci kopulačních pohybů na našich nohou i jinde, vrčení nebo ohánění se po lidech v jakékoliv situaci vyjma hry, napadání ostatních psů, honění zvěře, aut, cyklistů, kradení jídla ze stolu, žebrání apod. Nejčastěji používaným povelem v tomto případě je krátké a ostré „Fuj!“ vyslovené v momentě, kdy pes páchá něco nekalého nebo pokud se k tomu právě chystá.

Dnes můžeš, zítra nesmíš!

Zákaz příležitostný je v podstatě oslabenou formou zákazu. Používá se v případě, kdy pes momentálně provádí nebo se chystá dělat něco, co v dané situaci nechceme, ale jindy, při jiné příležitosti nám takové chování nevadí. Přijdeme-li třeba z práce domů v kostýmku a lodičkách, není zrovna žádoucí, aby nás v tomto okamžiku pes vítal skákáním, ale o dvě hodiny později, pokud jsme ve sportovním a jdeme s ním na procházku, nám to nevadí. Jiným příkladem může být kontakt s ostatními psy. Někdy svého parťáka pouštíme ke hrám s ostatními psy a jindy, pokud spěcháme nebo se druhý pes neprojevuje přátelsky, naopak nechceme, aby k němu ten náš běžel. Vydáme tedy povel jiný než v případě prvním např. „Ne!“ nebo „Nesmíš!“. I tady je namístě vyslovit povel s důraznou hlasovou intonací.

Hranice má každý jinde

Samozřejmě pro každého majitele psa znamená přijatelné či nepřijatelné chování jeho kamaráda něco jiného. Někdo spí se svým psem klidně v posteli, pro jiného je to tabu. Další zase naopak bez okolků utrousí nějakou tu dobrotu od stolu, což vadí druhému apod. Jak jsou různé povahy psů, tak jsou i různí lidé se svými názory na to, co ještě ano a co už ne. Pro všechny společně však platí, že povely bychom měli vždy aplikovat přesně tak, aby to vyhovovalo právě naší rodině, našemu způsobu života a představám o společném soužití s nejlepším přítelem člověka.

Terminologie je jen na nás

Stejně tak slůvko, které zvolíme pro zákaz absolutní nebo jen příležitostný, záleží jen a jen na nás, co se nám bude dobře vyslovovat a co si nejlépe zapamatujeme. Platí však, že jednou zvolený povel musí všichni členové domácnosti používat vždy pro danou situaci stejný a neměnný. Pes si jej tak snáze zapamatuje, nebude v tom mít chaos a bude na něj dříve správně reagovat. I tady samozřejmě jako u všeho ostatního platí naprostá důslednost. Nemá cenu na psa z plných plic křičet „Fuj!“ a přitom bez hnutí pozorovat, jak sousedovi provádí nucenou selekci jeho milovaných slepiček. Musíme vždy také patřičně zasáhnout a psa vhodně od nekalých choutek odradit, v uvedeném případně nejlépe odtáhnout.

Pohodové soužití – to je cíl! 

Vhodně a správně zvolená povelová technika nám značně usnadní komunikaci, a tím pádem i naše pohodové soužití se psem a správné používání zákazových povelů k tomu rozhodně patří. Samozřejmě je příjemnější psa chválit a pozitivně motivovat (a to by mělo vždy převažovat) než kárat, ale i to je někdy nezbytné a nutné, a právě proto je potřeba, se to správně naučit. Přeji vám, abyste svého pejska vedli správně a s pochopením už od začátku a museli tedy tak činit co nejméně.

Foto: archiv red.