Cesta byla nerovná, já jsem šlápnul do …..!

Máme tady volný den, venku krásné počasí, tak co si ještě více přát, že? Tentokrát tedy nedělní porci zábavy pro vás pojmeme trochu odlehčeně a netradičně, i když, přátelé, přeci jenom PŘEVÁŽNĚ VÁŽNĚ! A řeč bude o psích exkrementech…

Dovedu si živě představit, jak již při přečtení nadpisu samotného, některým čtenářům neudržitelně cukají koutky nebo nevěřícně kroutí hlavou a říkají si: „Proboha, co má tohle zas být?“ Následující povídání by však mělo dát nám, pejskařům, především námět k zamyšlení se nad sebou samotnými. Nakonec posuďte sami…

To by se z toho asi jeden po (minul)…

Nejsou také občas námitky našich běžných a celkem normálních spoluobčanů-nepejskařů naprosto oprávněné? Nezaséváme si semínko jablka sváru nakonec vlastně sami a nutno říci, že i celkem zbytečně? V tomto případě je odpověď jednoznačná – bohužel ano. Jistě se mnou budete souhlasit, že elegantní lodička madam směřující na autobus do práce, obalená čímsi, pro co v tu chvíli asi neexistuje slušný a spisovný český výraz, se rozhodně nesetká s pochopením pro naléhavou potřebu našeho psa vyvenčit se zrovna na pěšince pro pěší a ani nezlepší mínění nekynologické veřejnosti vůči nám.

Sakramenty, sakramenty, všude samé exkrementy!

Rozhlédnu-li se dnes po valné většině našich sídlišť, a to nejenom po trávnících a asfaltových cestičkách, cloumá se mnou opravdu vztek. Dokonce ani dětská hřiště a jejich okolí nejsou ušetřena sobeckosti některých lidí. Bohužel oblíbený táborákový hit mých studentských let „Cesta byla nerovná, já jsem šlápnul do.….!“, už zdaleka neslouží jen k obveselení posluchačů po desáté hodině večerní, ale stává se holou a smutnou realitou dnešních dní a ukazuje zároveň na velkou neukázněnost a nekultivovanost některých majitelů psů. A nikoliv pouze cesta nerovná, ale i veřejné chodníky jsou „vyzdobeny“ hromadami zcela jasného původu s parametry mnohdy gigantickými, téměř na nominaci k zápisu do Guinessovy knihy rekordů. Nedávno jsem podobný úkaz zaznamenala při návštěvě známých v jinak rovinatém Polabí. Tam snad někdo venčil slona! V dané lokalitě se tak skoro nabízelo zanést do místních zeměpisných map i záznam o náhlém zvýšení terénu. A nesmějte se!

Když se chce, všechno jde!

Nejen současná moderní sídliště, ale už i většina menších měst jsou v turisticky frekventovanějších částech vybavena speciálními pytlíky a koši k jednoduché likvidaci příslušného produktu. A kdyby se někdo náhodou vymlouval, že neví, k čemu taková pomůcka slouží a nedej Bože, jak se používá, má smůlu. Sice nejsme v Americe, ale na každém sáčku je celkem podrobný návod včetně nákresu, jak ho použít a ono „enóno“ následně odklidit.

Zaneřáděná lhostejností ovšem nejsou jen sídliště! Zmíněný problém se totiž nevyhýbá ani okrajovým lokalitám a čtvrtím s rodinnými domky včetně jejich přilehlého okolí. Zde se sice většinou nenacházejí příslušné košíky, ale zřejmě každý z nás by doma našel nějaký ten mikrotenový sáček, který by měl být na procházce stejně samozřejmý jako vodítko nebo obojek. Specializované prodejny pro zvířata navíc nabízí celkem široký a pro nás skladný sortiment zboží určený na likvidaci psích exkrementů. Takže žádné výmluvy! Pochopitelně, pokud s naším čtyřnohým kamarádem vyrazíme do přírody a on má možnost se vyvenčit v lese nebo v polích mimo běžné komunikace, nemusíme uklízet nic. Vždy je potřeba rozumně zvážit, zda hromádka opravdu nebude nikoho obtěžovat. Ona ani turistická či polní cesta lemovaná nevábně vonící hmotou se vznášejícím se rojem much a jiné havěti nad tím nadělením příliš nepřispívá k dobrému zvuku kynologie mezi našimi spoluobčany. Velký talent trefit se přesně do „hnědého“ mají zejména děti, které si ovšem ještě nezapomenou botičky otřít o část svého či našeho oděvu nebo jimi potom „vyzdobit“ polstrování v našem autě (nejlépe novém nebo právě vyčištěném). O likvidaci takové pohromy se raději nebudu podrobněji rozepisovat.

Ruku na srdce, přátelé… 

Já sama vlastním několik psů a nikdy bych si nedovolila nechat to, co občas nevhodně vyprodukují, na místě naprosto nepřijatelném. Není žádnou ostudou po svém psu uklidit, naopak velkou hanbou je to tam nechat a dělat jakoby nic nebo se tvářit, že nic nevidím. Zkusme tedy všichni dát ruku na srdce a snažit se, aby naše okolí, kde žijeme my i naše děti, bylo co nejčistší a pokusme se zároveň nezavdávat zbytečné příčiny k nevraživosti vůči nám a jít příkladem těm méně ukázněným, případně se je snažit vhodně, avšak bez zbytečných emocí uvést na správnou cestu. Stejně jako všude jinde existují lidé slušní a ohleduplní a pak ti druzí. A do které skupiny patříte vy?

Foto: Michaela Weidnerová