Český fousek – 61 let od uznání plemene FCI

Zajímá vás fascinující historie jediného českého ohaře? Pak si rozhodně nenechte ujít úžasný článek od Mgr. Jaroslava Rataje, jednatele Klubu chovatelů českého fouska! Letos uplynulo 61 let od uznání českého fouska jako plemene a přesně 60 let od jeho prvního předvedení na Světové výstavě psů v tehdejším Československu, kde se hrdě představilo 79 jedinců

Psát o českém fouskovi, o jediném národním plemeni ohaře, od jehož uznání Mezinárodní kynologickou federaci (FCI) uplyne v letošním roce 61 roků je úkol těžký, ale myslím si, že po třiceti letech společného intenzivního soužití s ním se o to mohu pokusit…

Kdo je český fousek a kde se vzal

Má se za prokázané, že obecně hrubosrstá plemena psů mají svůj původ na Kavkaze. Pravděpodobně vlivem probíhající domestikace a vlivem stěhování národů se podařilo českému fouskovi, lépe řečeno jeho předkovi, společně s Čechy, putujícími z východu, osídlit naši krásnou českou kotlinu. Jak víme, cílevědomý chov psů a jejich šlechtění je otázkou konce 18. století, a dále 19. století. Českou krajinu toto „šlechtění“ zasáhlo až výrazně, výrazně později. Zde bych si na dokreslení dovolil krátkou citaci z knihy Stanislava Mottla a kol. Myslivecká příručka, 1. vydání Státní zem. Nakladatelství Praha 1964, kde je na str. 208 (ve druhém přepracovaném vydání na str. 246) o českém fouskovi uvedeno následující: „Český fousek je prostředně velký, má tvrdou, hrubou srst, výrazné obočí a vous. Zbarvením je buď hnědák, nebo bělouš. Prut se zkracuje. Používá se rovněž k všestranné myslivecké práci. Ostatní plemena hrubosrstých ohařů se u nás vyskytují poměrně vzácně. Do nedávné doby se mezi sebou křížila, takže je spolehlivě rozezná jen odborník.“ To ostatně plně koresponduje s textem uvedeným v knize R. Knoll - Jan Báča, Všestranný ohař, třetí doplněné a přepracované vydání SZN Praha 1966, kde je na straně 72 uvedeno toto: „Křížení: K chovu vybíráme jedince, kteří jsou stejného rodového založení, tedy páříme krátkosrstou fenu krátkosrstým psem, hrubosrstou fenu hrubosrstým psem atd. Kdybychom nechali krátkosrstou fenu krýt hrubosrstým psem a podobně, tedy kdybychom spojili individua rozdílného rodového založení, odlišných chovatelských forem, vzniklo by takzvané křížení. Křížení rozdílných jedinců není dovoleno. Kříženci nesmějí být zapisováni do plemenných knih a nesmí být dále používáni v chovu“.  Při tom tehdejší Spolek pro ohaře hrubosrsté – český fousek již v roce 1958 zastavil příliv cizí krve u plemene český fousek.

Vůbec nechci polemizovat s historickým kalendářem, který zpracoval na podkladě poskytnutých podkladů náš bývalý kronikář pan Bohuslav Machek, kde je uvedeno, že „První písemný záznam o českém psu „canis bohemicus“ jsou z roku 1348 – z doby krále Karla IV. Tehdy byl nazýván psem českým – canis bohemicus. Záznam z listin hradu Karlštejna „Věci jagermisterské“ uvádí, že Karel IV. daroval markraběti braniborskému Ludvíkovi k bavení se honbou psy honné, canis bohemicus zvané“., protože myslím, že ani on u toho tenkrát asi nebyl. Tento záznam měl v knihách údajně provést Vilém Zajíc z Valdeku, vychovatel císaře římského a krále českého Karla IV.

Plně chápu pochybnosti pana Michala Císařovského publikované v jeho knize PES, já si také úplně nedovedu představit, že bych svému úhlavnímu nepříteli věnoval několik svých fousků pro zábavu, to spíše lišku do kurníku nebo kunu na půdu (obojí by mohla být zábava, i tenkrát)… Ve své pochybnosti o původu českého fouska jde pan Císařovský ve své knize ještě dál a mimo jiné cituje i pana Františka Housku, který ve své knize Lovečtí psi - jejich plemena, chov a výcvik, na straně 63 uvádí: „O českém fousku kolují již jenom legendy. Byl-li typicky odlišený od hrubosrstých psů jiných, říci nemůžeme. Jistě byl to jeden z typů hrubosrstých i jinde se vyskytujících. Nebyl však pěstitelsky podchycen a utonul časem mezi ostatními ohaři.“ Podle mého názoru by objektivnosti jinak naprosto skvělé knihy PES dodala i citace Františka Housky uvedená na následující straně jeho publikace, tedy straně 64, kde píše: „V poslední době vzal si klub Český fousek za úkol, propracovati k usměrnění chovu hrubosrstých ohařů u nás a napomáhati výběrem chovných jedinců, vynikajících tělesnou formou, srstí a loveckou zdatností, k ustálení hrubosrstého typu ohaře snadno řiditelného a dobře upotřebitelného v našich loveckých poměrech. Zdar jeho práce, jak jsme svědky při přehlídkách a zkouškách z poslední doby, je nepochybný, což můžeme poznati ze zvýšeného zájmu o fousky v kruzích mysliveckých.“. Pro úplnost dodávám, že obě uvedené citace jsou z uvedené knihy Františka Housky, který byla jako druhé vydání vydána v Odborných spisech Knihovny Stráže myslivosti v nakladatelství Novina Praha v roce 1944.

Takže historie a „pravěk“ českého fouska jsou opředeny mnoha záhadami a tajemstvími a není vše tak úplně jasné jako u českého teriéra, s jehož šlechtěním začal pan František Horák z Klánovic v roce 1949 křížením feny skotského teriéra se psy sealyhamského teriéra. V roce 1963 pak Mezinárodní kynologická federace FCI uznala českého teriéra jako české národní plemeno pod číslem standardu 246, tedy jen o jedno číslo vyšší než má český fousek.

Jasné je, že na konci 19. a na počátku 20. století v mnoha českých hájovnách a vesnických staveních, kde žili myslivci (nebo pytláci) se nacházel hrubosrstý pes s vlohou pro vystavování, což je nepochybně dominantní vlastnost ohaře. A zde začíná již poměrně dobře zmapovaná a hlavně doložitelná a doložená historie českého fouska, a to i za pomoci dobové odborné literatury a plemenných knih.

Houska a ti druzí

Již na konci 19. století, možná i vlivem probíhajících historicko-společenských změn dochází v Jižních Čechách k pokusům o organizovaných chov. Zde bych se opět dovolil podržet historického kalendáře, kde je mimo jiné uvedeno následující:

„1896 – Prof. Ing. Ferdinand Sekyrka, písecký pedagog, zakládá první klub Spolek pro ohaře hrubosrsté – český fousek se sídlem v Písku. Pes český – český ohař získává své současné jméno ČESKÝ FOUSEK. Český pes však nesměl být v rakouských plemenných knihách zapisován. Vzhledem k tomu, že tento spolek nepřijal jako jednací řeč němčinu, byl z moci úřední brzy rozpuštěn. Stateční vlastenci však již pozvedli svůj hlas.

1903 – Pes Františka Hrubého, lékárníka z Prahy, se stává prvním světovým vítězem plemene, když na světové výstavě ve Vídni získává titul „Champion“.

1912 – Prof. Ing. Ferdinand Sekyrka formálně obnovuje činnost Spolku pro ohaře hrubosrsté – český fousek se sídlem v Písku. Během I. světové války však činnost tohoto spolku ustrnula a český fousek téměř vyhynul. Chov plemene udrželo pouze několik chovatelů a mezi nimi především František Hostička, čestný předseda klubu a majitel chovatelské stanice Ohař.“

Po první světové válce se na poli české myslivosti a lovecké kynologie výrazně prosazuje pan František Houska (23. 7. 1873 – 10. 8. 1945), z jehož popudu byl již potřetí založen Spolek pro ohaře hrubosrsté – český fousek. V této poválečné době byl český fousek prakticky zlikvidován a bylo nutné začít s jeho cílenou regenerací. Bohužel do činnosti spolku a života Františka Housky zasáhla druhá světová válka a krátce po jejím ukončení František Houska umírá. Jeho nástupcem, pokračovatelem a tvůrcem inbreedních linií se stává MVDr. Kuhn. Jak píše MVDr. Josef KUHN ve své Monografii: „Regenerace starého typu českého fouska postupovala podle zásad vzniku nového plemene, tj. soustředění a zhuštění jeho krve, linie a stálý výběr chovného materiálu a vyřazování všeho nevhodného. Regenerace je však zpravidla těžší a složitější než vznik nového plemene. Musíme při ní mít na zřeteli již dříve vytčený cíl, kdežto při vzniku nového plemene se přizpůsobujeme více nebo méně dosaženým výsledkům.“ Tím byl vytyčen základ liniové plemenitby českého fouska, který byl předložen jako podkladový materiál pro uznání plemene FCI. Za vzor pro tvorbu rodových linií byly pro naše chovatele vynikající výsledky anglických chovatelů, a jak již bylo řečeno, v roce 1958 se zastavil příliv veškeré cizí krve do plemene český fousek (výjimkou je oživení krve ve II. linii psem NKO a v VII. linii psem NDrO v roce 2000).

Linie podle MVDr. Kuhna a uznání FCI

Výběr zakladatelů linií byl komplikovaný a musel ctít zásady vytčené pro regeneraci fouska. Pro uznání plemene byly předloženy materiály o prošlechtění generací psů v celkem osmi liniích. Jednalo se o Linii I. – Jedlový vrch, Linii II. – Povážie, Linii III. – Albrechtice, Linii IV. – Žampach, Linii V. – Soví doly, Linii VI. – Mlýnice, Linii VII. – Zborov, Linii VIII. – Skupina volná (linie Jiná).

Teprve později, již po uznání plemene FCI, se z linie I. – Jedlový vrch, vydělily další dvě linie, a to Linie IX. – ze Starého dolu a Linie X. – z Hložku. Jak to tak v životě a v chovu bývá obvyklé, některé linie nové vznikají, což byl případ linie IX. a X, jiné linie zanikají. Tento osud bohužel potkal linii VI. – Mlýnice.

Když byly MVDr. Kuhnem připraveny veškeré materiály k uznání českého fouska a odeslány v roce 1963 na ústředí FCI se žádostí o uznání plemene, stavěla se Německá spolková republika proti uznání českého fouska mezinárodně uznávaným plemenem. I přes výhrady německé strany došlo k uznání českého fouska a dne 21. 5. 1963 byl zveřejněn jeho plemenný standard, pod číslem FCI 245. O uznání českého fouska Mezinárodní kynologickou federací FCI se však naši předkové dozvěděli až v roce 1964. Traduje se, že naši tehdejší vrcholní kynologičtí představitelé byli informování o námitkách německé strany, a když v roce 1964 učinili nesmělý dotaz, na FCI, jakže je to vlastně s tím uznáním českého fouska, dozvěděli se, že již v roce 1963 bylo plemeno český fousek uznáno. Proto se v některé odborné literatuře mylně uvádí jako rok uznání českého fouska rok 1964, neboť při oslavách 40 let Klubu chovatelů českých fousků (ze Spolku pro ohaře hrubosrsté – český fousek se na nový název  přejmenoval v roce 1958) se toto uznání plemene FCI veřejně prezentovalo. Správným rokem uznání českého fouska je tedy rok 1963.

Osudové chyby a následné poučení

Možná to bylo způsobeno jakousi euforií z uznání plemene v roce 1963, o kterém jsme se však dověděli až v roce 1964, možná to bylo podceněním, možná také trochu neznalostí, ale na konci šedesátých a sedmdesátých let se u českých fousků začala projevovat lysivost. V letech 1979 a 1980 byla zpracována nezávislá studie lysivosti psů plemene český fousek, kterou zpracoval Státní veterinární ústav, veterinární nemocnice Hradec Králové (řešitelé MVDr. Rademacher, MVDr. Sodomková, MVDr. Forejtek) a na ní navazoval Návrh veterinárních opatření a zdravotní selekce při výskytu hereditární alopecie u českých fousků, zpracovaná MVDr. Ladislavem LOJDOU CSc. Vedoucím skupiny veterinární genetiky VÚVL Brno.

Podle studií a návrhu veterinárních opatření je nepochybné, že lysivost je dědičná nemoc, a k jako takové k ní musí být přistupováno. Ač studie byly zpracovávány v roce 1979 a v roce 1980 byly známé jejich závěry, docházelo k jejich naplňování postupně a teprve v roce 1986 je vydán zákaz využití v chovu jedinců postižených II. a vyšší stupněm lysivosti. Dnes můžeme říci, že se nepodařilo zcela naplnit přesvědčení Ing. Jaromíra Dostála, DrSc. „…aby do konce tohoto století (myšleno 20. století) byl český fousek plemenem bez lysivosti.“, publikované ve Zpravodaji KCHČF pod názvem Lysivost – historie a současnost. S potěšením však mohu říci, že již několik let po sobě nebyl žádný chovný pes pro lysivost z chovu vyřazen. To však neznamená, že můžeme v boji s lysivostí polevit. I nadále musejí probíhat kontroly chovných jedinců a kontroly vrhů. Možná jednou nadejde čas, že budou mocí být naplňovány další body selektivních opatření navržené MVDr. Lojdou v již zmiňovaném Návrhu veterinárních opatření.

Lze tedy uzavřít, že lysivost je stejně dědičnou chorobou jako bázlivost a je správné, že klub přistoupil k ověřování loveckých vlastností, protože rozšíření bázlivosti bylo až neúměrné. Tím, že je nyní vyžadováno jak u psů, tak i u fen, došlo k výrazné eliminaci této nežádoucí vlastnosti a ani tato opatření nesmí být podceňována a žádný bázlivý jedinec nesmí být připuštěn do chovu. Jen tak bude nadále český fousek pro české i zahraniční myslivce atraktivní.

Dostál a Čeliš, resp. Čeliš a Dostál a vítězství rozumu

Významným rokem pro českého fouska a pro náš klub byl rok 1993, a to vůbec ne tím, že já jsem si pořídil svého prvního českého fouska Viki z Votického vrchu, ale v souvislosti s dělením federace. Po nabytí svobody v listopadu 1989 se tehdejší mocipáni dohodli na rozdělení federace. Jako obvykle se nikdo nikoho na nic neptal a rázem jsme tu měli dvě samostatné republiky Českou republiku a vedle Slovenskou republiku. Není smyslem tohoto článku pojednávat o tom, co bylo dobře a co by bylo, kdyby bývalo bylo… Podstatné je, že Klub chovatelů českých fousků, který působil v České a Slovenské federativní republice se ze dne na den rozdělil na dva samostatné kluby, jeden v Čechách a na Moravě, druhý na Slovensku, ale tím to skončilo. Na rozdíl od jiných chovatelských klubů zůstal pro plemeno český fousek pouze jeden jediný klub, který působí na území celé České republiky dodnes. Český fousek měl ohromné štěstí, že tehdejší čelní funkcionáři, zejména Josef Čeliš a Ing. Jaromír Dostál dokázali v klubu udržet jednotu a nevznikly různé další kluby v Čechách a na Moravě, neboť tehdejší pravidla ČMKU tomu nijak nebránila. Bylo správné, že tito dva, byť měli na některé věci poměrně odlišný názor, nepřipustili štěpení klubu a my z toho dnes pouze profitujeme. Třeba tím, že se nemusíme s nikým domlouvat na chovných podmínkách. Jak si je nastavíme, takové je v klubu máme. Myslím, že udržení jednoty klubu ocení i další generace chovatelů českých fousků.

Rozhodně nebudu tvrdit, že úplně vše bylo v našem klubu po celou dobu ideální, také jsme si prošli určitým, řekněme, turbulentním obdobím, kdy jsme prožili dvě mimořádné konference, defraudaci klubových finančních prostředků, několik soudních sporů, nefunkčnost matriky až po narušení mezilidských vztahů. Jen díky iniciativnímu přístupu Ing. Tomáše Morbicera, Josefa Javůrka a Josefa Hlaváče se podařilo toto nepříjemné období překonat a dnešní výbor Klubu chovatelů českých fousků, zapsaný spolek, pod vedením předsedy Josefa Tinky se může v klidu věnovat klubové činnosti a rozvoji chovu českého fouska.

Jaký tedy vlastně fousek je?

Asi by šlo vše napsat dvěma slovy: „Prostě skvělý“, ale to by asi úplně na článek nestačilo, a tak si nejprve vypomůžeme plemenným standardem, který hovoří krátce jak o historii, tak i o vzhledu a povaze českého fouska. Plné znění plemenného standardu můžete najít zde:

https://www.ecanis.cz/plemena/cesky-fousek_293.html#plemeno-standardy

Asi nejlépe vystihuje popis fouska to, co o něm vždy říkal Ing. Jaromír Dostál.

 „Víš, kdy já přesně poznám fouska? Když se rozběhne v poli, on totiž zásadně pracuje pro vůdce, a tím se odlišuje od ostatních podobných plemen.“

Ale to jsem, myslím, již někde psal…

Český fousek je typický lovecký pes, ohař, ale není mu cizí ani práce na dosledu se stářím stopy dvanáct a více hodin. Co je asi nejdůležitější, že český fousek se pro svoji nekonfliktní povahu hodí i k dalším kynologickým a kynologicko-sportovním aktivitám, jako jsou canincross, agility a podobně. Pamatuji si, že v 90. letech minulého století byl český fousek zkoušen k vyhledávání výbušnin v Policii České republiky. Pro jeho „aportovací“ vášeň však bylo od jeho použití v zájmu bezpečnosti psovodů upuštěno. Ono by asi nebylo úplně nejlepší, kdyby pes vyhledaný granát aportoval k vůdci… Přiznám se, že své fousky (ale i basety) používám velmi efektivně k zahánění sousedových krav.

Když jsem s Gáyou natáčel pro pořad „Babičky…“ pro Českou televizi, stala se miláčkem celého televizního štábu.

Je to právě ta skvělá fousčí povaha a jeho oddanost, kvůli které je tak milujeme…

Úspěchy českého fouska

Je otázkou, co kdo z nás považuje za úspěch. Pro někoho je v kynologii úspěchem absolvování podzimních zkoušek a získání lovecké upotřebitelnosti, mluvíme-li o ohařích. U někoho je za úspěch považováno vynikající hodnocení a tituly CAC, CACIB, BOB na výstavách. Tady opravdu záleží na tom, co kdo od kynologie očekává…

V české kotlině se u ohařů posunulo měřítko úspěchu jinam. Nevyšší kynologickou akcí pro všechna plemena ohařů je slavný Memoriál Karla Podhajského, který asi není třeba čtenářům nijak dlouze představovat. A jen tak mimochodem letos se poběží již 85. ročník a to také o něčem svědčí.

Memoriál Karla Podhajského se pořádal vůbec poprvé v roce 1932 nejprve ve dvouletých intervalech (v roce 1944 se nekonal) a následně od roku 1946 se koná každoročně. Poprvé zaznamenal český fousek úspěch na MKP v roce 1952. Tehdy 13. ročník MKP vyhrál Argo z Dančiny s vůdcem panem Bednářem a byl tak historicky třetím plemenem, které slavilo vítězství na této vrcholné akci (prvním byl krátkosrstý ohař, za ním byl pointer). Do roku 1978, kdy se konal 40. ročník, uspěl český fousek celkem dalších sedmi ročníků, a to:

19. ročník v roce 1958 – Tok z Kladna – vůdce Pražák,
20. ročník v roce 1959 – Bojka z Mistisk – vůdce Vacek,
21. ročník v roce 1963 – Argo z Karlovy Obory – vůdce Nedvěd,
22. ročník v roce 1964 – Amar z Mezlova sadu – vůdce Skopal,
23. ročník v roce 1970 – Nora z Hradecka – vůdce Rušavý,
24. ročník v roce 1974 – Evar z Bahoňa – vůdce Krasňanský,
25. ročník v roce 1977 – Juno z Čandalu – vůdce Krasňanský,

Dalších třicet let, v období od 1978 do 2008, bylo na úspěchy v podobě vítězství na MKP výrazně slabší, když fousek vybojoval prvenství pouze třikrát a to v letech:

47. ročník v roce 1985 – Chytra z Trocnovských luhů – vůdce Burian,
48. ročník v roce 1994 – Ela Li-ja – vůdce Baraník.
49. ročník v roce 2003 – Asta Hájský revír – vůdce Černý,

Od následujících ročníků se však situace výrazně zlepšila a český fousek se stal vítězem MKP v

75. ročník v roce 2013 – Bor z Podřípské stráně – vůdce Vacek,
76. ročník v roce 2015 – Faty z Lovčických tarasů – vůdce Novotný,
77. ročník v roce 2017 – Cita z Březové stráně – vůdce Hlaváč,
78. ročník v roce 2021 – Delia z Cecemínských vinic – vůdce Novotný.

Každý si může udělat obrázek o tom, kam se výkon českého fouska za posledních pár let posunul. Nechci nikomu nic podsouvat, ale podle mého názoru je to jednoznačně vliv pořádání ověření loveckých vlastností zavedených naším klubem.

Dovolte mi, abych se krátce zastavil u posledně jmenovaného vůdce a jeho feny Delia z Cecemínských vinic, která pochází z chovatelské stanice Ing. Pavla Horáka. Osobně se věnuji lovecké kynologii pouze třicet roků, ale za svoji kynologickou praxi si nepamatuji žádného jiného loveckého psa napříč plemeny, který by v jednom roce vyhrál Nominační soutěž na Memoriál Richarda Knolla, samotný Memoriál Richarda Knolla, Memoriál Karla Podhajského a mezi tím si ještě odskočil vyhrát Memoriál Františka Housky, což je vrcholná soutěž hrubosrstých ohařů. Takový ohař tu doposud nebyl a obávám se, že zase hodně dlouho nebude. Musíme si uvědomit, že na Nominační soutěž se musela probojovat z všestranných zkoušek z předchozího roku (limit je myslím 485 bodů). To znamená, že po dva roky byla fena schopná nepřetržitě podávat špičkový výkon, což je skutečně obdivuhodné. Chovateli i vůdci a majiteli k takovému psu upřímně blahopřeji.

Kde lze českého fouska spatřit

Domovem českého fouska je pochopitelně naše česká kotlina. V chovu nám působí asi 80 – 90 chovných psů a 130 chovných fen. Pravidelně zapisujeme okolo 370 – 400 štěňat ročně. Poměrně široká chovatelská základna je také na Slovenku, u našeho bývalého federálního partnera. Český fousek se chová v mnoha evropských zemích, v Polsku, Německu, Nizozemí, Belgii a Francii, kde jsou poměrně velké a funkční kluby, se kterými náš klub spolupracuje. Několik jedinců je i ve Skandinávii, zde však není v klubech podchycen. Poměrně širokou základnu má český fousek také v USA. Tamní klub, se kterým rovněž úzce spolupracujeme, je prostřednictvím Portorika členem FCI a tam narozený český fousek tak dostává průkazy původu FCI, byť v USA jako plemeno není uznán. Poměrně rozšířený je fousek také v Austrálii a na Novém Zélandu nebo v Jihoafrické republice.

Dovolte mi krátce se zmínit o kolébce demokracie USA a jejich řízeném chovu, který vždy Ing. Jaromír Dostál obdivoval. Jednak tam si může pořídit fouska jenom člen klubu, který je členem klubu již několik let. Podmínky pro uchovnění psa a feny jsou podobné jako u nás. Když je fena uchovněna, požádá její majitel chovatelskou radu o doporučení krycího psa. Chovatelská rada zasedne, zhodnotí a doporučí ke krytí jednoho jediného psa klidně i z druhého konce Spojených států. No, a majitel chovné feny je demokraticky postaven před rozhodnutí krýt nebo nekrýt. Možná se budete divit, ale tam jsou chovatelé schopni se domluvit a neexistuje, že by nekryli. To není jako u nás, když, nedej bože, oblastní poradce doporučí psa z jiné pobočky…

Skutečnost, že je český fousek plnohodnotně rozšířen na třech kontinentech (je na čtyřech) dává možnost k založení světového klubu.

Světový pohár

Našich vrcholných klubových memoriálů (MFH, MDrK, MJD) se účastní hodně zahraničních vůdců, avšak jejich výsledky nebývají nijak oslnivé a zejména disciplíny s liškou jsou pro ně velikým úskalím. Možná je to tím, že s liškou necvičí, nevím…

Je i naším záměrem porovnat úroveň českých fousků chovaných v zahraničí s našimi domácími fousky, proto jsme vymysleli soutěž Světový pohár českých fousků a jeho první ročník se konal v roce 2018 na Konopišti. Světový pohár je soutěží pro neomezený počet psů a skládá se z polní a vodní práce, přičemž důraz je kladen na práci se zvěří pernatou. Obsahuje i disciplínu „Slídění za živou kachnou“ v podobě, v jaké ji schválila Státní veterinární správa pro Memoriál Karla Podhajského, z něhož pak byla vypuštěna. Soutěžní řád byl schválen ČMKJ, ČMMJ a FCI. V roce 2018 se Světového poháru účastnilo 35 českých fousků a historický prvním vítězem se stal český fousek Caro Max od Bouňovské studánky.

Právě další ročník Světového poháru českých fousků, který se konal v září roku 2024 v Bohuňovicích spolu se Speciální výstavou českých fousků, byl vrcholem oslav 60. výročí uznání českého fouska.

Závěr

Jako rozhodčí z výkonu posuzuji ohaře na různých typech zkoušek, odpovědně mohu říci, že český fousek se vyrovná ve výkonu všem ostatním plemenům ohařů, jen si myslím, že se o něco lépe díky svojí povaze a vrozenému aportu cvičí.

Slušelo by se také k tak významnému výročí českému fousku něco popřát do dalších let. Přál bych si, abychom všichni chovatelé českých fousků byli poctiví hlavně sami k sobě a k českému fouskovi. Abychom opravdu chovali na jen bezvadných jedincích, kteří nám pomohou udržet kvalitu plemene pro další generace. I bázlivý pes, který se vychodí, může být skvělým loveckým pomocníkem a milým kamarádem, ale do chovu prostě nepatří, stejně jako tam nepatří olysalí jedinci, jedinci s OCD, DKK nebo jinou dědičnou nemocí. Předpokládám, že by nikoho nenapadlo používat v chovu psa, u kterého se projevila třeba epilepsie. Nebo jinak, pes, kterému chybí zub P1 se sice nikdy nedostane do chovu, ale to neznamená, že nemůže vyhrát Housku nebo třeba Podhaják, a že ho nebude mít jeho páníček rád. Mějme rádi své české fousky alespoň tak, jak mají oni rádi nás…

Mgr. Jaroslav Rataj

Jednatel KCHČF

Foto: Kateřina Lisová