Bylo to jako v pohádce, ve které si princ vybral princeznu podle obrazu...

Tušíte, jak to bylo s chovem dalmatinů v Československu? Znáte historii tohoto plemene? Nenechte si tedy ujít rozhovor s dámou, která chová tyto psy více jak čtyřicet pět let a dostala školu od Ing. Jana Findejse! Určitě se dozvíte něco zajímavého...

Mít, jak se říká, šťastnou ruku a narazit na člověka znalého a plemeno opravdu milujícího, je velké štěstí pro nás – redaktory. A já ho tentokrát měla a mé povídání s paní MUDr. Radanou Zachovou je naprosto fantastické. Nejen zábavné a vzpomínkové na léta dávno minulá, ale hlavně pro fanoušky dalmatinů je to „studnice“ vědění. Přeji krásné čtení…

Ano, moji rodiče vlastnili německého ovčáka, který údajně pocházel z vojenského chovu.  Byl to pes velmi chytrý  a samostatný, dožil se vysokého věku. Doslova a do písmene mi počůral kola kočárku, ve kterém mne  jako kojence  nechávali na zahradě spát. Kolečka u kočárku od psí moči zrezavěla a nejspíše právě tím se mi psi dostali pod kůži. Kazana jsem si ale dlouho neužila, brzy po mém narození odešel do psího nebe. Od předškolního věku jsem velmi toužila po zvířátku, prvním zvířetem, které jsem získala, byla suchozemská želva. Ta s námi všemožně  cestovala, vodila jsem ji na vodítku, místo obojku dostala  gumičku kolem krunýře,  ale víc se s ní podnikat nedalo. Touha po pejskovi byla velká, musela jsem si na něj ale ještě počkat. Přesně v roce 1970 se konala na nynějším výstavišti v Praze Holešovicích  první  mezinárodní výstava psů. S maminkou a sestrou jsme se na výstavu vypravily a pro mne se v tom okamžiku otevřel nevídaný  svět. Z výstavy jsme si mimo spousty dojmů a fotek různých plemen psů přinesli domů i knihu autorů Hartl, Němec, Skuhrovský „Výcvik psa“.  Pročetla jsem ji jedním dechem a potom ještě mnohokrát. Postupně jsem ji znala zpaměti. Jen ten pes, s kterým bych  podle ní pracovala, ještě chyběl.

Známí měli překrásnou fenu boxera, slíbili nám štěně z plánovaného vrhu. Vysněného štěněte jsem se však nedočkala, protože fenka vrh neměla. A v takové situaci u nás zazvonil na Vánoce v roce 1971 soused, že jde z města a že se k němu cestou přidal černobílý pes. Hustě sněžilo, soused prosil maminku, aby nechala psa u nás přespat, oni měli  doma kočku, tehdy vzácnou  siamku. Soused se obával, že by kočka mohla vážně protestovat proti přítomnosti neznámého psa. V té vánici venku ale nalezený  pes zůstat nemohl. Přišel k nám na přespání, nikdo ho později  nehledal a Lesan zůstal u nás  doma. Pravděpodobně se jednalo o mladého  křížence kolie a loveckého psa s dlouhou srstí, zbarvením  se podobal černobílé border kolii. Byla jsem přešťastná, začala jsem zkoušet vše dle knihy „Výcvik psa“. Lesan byl šikovný, postupně pochopil všechny cviky. Odměnou dostával kousky  usušeného tvrdého chleba.

U nás na základní škole, kterou jsem navštěvovala, vznikl kynologický kroužek, kam jsme začala s Lesanem docházet a intenzivně jsem se věnovala výcviku poslušnosti. Velká radost a štěstí po čtyřech letech  náhle skončila. Jak rychle se objevil, tak rychle Lesan i zmizel. Dodnes nevím, kde skončil, dlouho jsme po něm bezvýsledně pátrali. Lesan měl v sobě tulácké geny, asi třikrát mi zmizel při vycházce, ale vždy se nám ho podařilo dohledat. Při jeho posledním zmizení se po něm propadla zem a již jsme se o něm nikdy nic  nedozvěděli.

Velké slzy a přemýšlení, co dál. Stále jsem měla velké přání vlastnit psa vhodného ke  služebnímu  výcviku. Listovala jsem Najmanovým „Atlasem plemen psů“ a vybírala psa velikosti 50 – 60 cm, vhodného k výcviku. V dlouhém seznamu  plemen  se mi stále objevoval dalmatin, plemeno v tehdejším Československu prakticky neznámé. Další kniha „Psi společenských plemen“ autorů Findejs, Štěpánský mne utvrdila v tom, že naším dalším psem má být dalmatin. Začalo pátrání, kde získat štěně tohoto plemene. Maminka obvolala kontakty, které jsme získali, a všichni jí jednohlasně říkali: „Obraťte se na pana inženýra Findejse, ten vám poradí a pomůže sehnat štěně.“ Pan inženýr Findejs maminku ubezpečil, že na jaře budou vrhy dalmatinů a že nám doporučí, kde si budeme moct štěňátko vybrat.

Nastalo nekonečné čekání na štěně dalmatina, které bylo ještě umocněné tím, že jsem nikdy neviděla žádného živého, nemohla jsem si na něj sáhnout, měla jsem pouze fotografie. Bylo to jako v pohádce, ve které si princ vybral princeznu podle obrazu a podle obrazu si ji i zamiloval. Jednoho dne pan inženýr Findejs mamince zatelefonoval, že se narodila štěňátka a z vrhu si budeme moci vybrat. Pojede s námi, protože je bude kontrolovat a my si budeme moci vzít jedno štěňátko domů. Již tenkrát jsem snila o vlastních štěňátkách, umluvila jsem tedy maminku, abychom si pořídili fenečku. Nastal den „D“, měli jsme vyzvednout pana inženýra Findejse v Hostivicích u Prahy a s ním jet pro štěně.

No, co vám budu povídat – nádhera. Osm malých tečkovaných dalmatinů u chovatele v Kouřimi bylo kouzelných. Holky byly ve vrhu jen dvě. Jedna měla modré oko, nebyla tedy standardní a druhou si chtěl chovatel ponechat pro sebe pro další chov. Nastala napjatá situace. Pan inženýr Findejs nám řekl, abychom si vybrali z kluků, protože volná holka není vhodná. Byla jsem velmi  zklamaná,  tolik jsem si přála holku.

Pan inženýr vybral dva kluky jako nejperspektivnější z vrhu. Jeden z nich měl s námi cestovat domů. Jak se bude jmenovat? Pan inženýr Findejs řekl, že bude zapisovat jména štěňátek na přihlášku vrhu a my si můžeme zvolit jméno pro našeho pejska dle vlastního přání. Nebyla jsem na výběr jména připravená. Pan inženýr začal vyjmenovávat různá psí jména začínající na písmeno A.  Asmar… Ano, Asmar to je krásné jméno, náš dalmatin se bude jmenovat Asmar.

Jak jsem se již zmiňovala, od počátku jsem si velmi přála nejenom mít vlastního psa, ale měla jsme sen o vlastních štěňatech. Náš první dalmatin Asmar od Lechova kamene byl pes, splnil podmínky chovnosti, úspěšně jsme ho vystavovali a později měl i potomky v několika vrzích. Každý Asmarův vrh jsme jeli navštívit, se štěňátky jsme se potěšili, nafotili jsme je a podle pokynů pana inženýra Findejse jsme štěňátka popisovali v rámci prohlídky vrhu. Tak jsem měla možnost získat první zkušenosti se štěňaty dalmatinů, a s hodnocením vrhů.

Při koupi prvního štěněte dalmatina jsme museli od přání získat fenku ustoupit.

Postupně jsem nahlodávala maminku, že bychom mohli mít k Asmarovi ještě nepříbuznou fenku a později odchovat vlastní štěňátka. První volba padla na plánovaný vrh po feně Biene v. Fleischereck, která se psem Džeri dala nezapomenutelnou  ICh. Adricu Claire Carova. Zkontaktovali jsme majitele feny Biene pana J. Fencla a zarezervovali jsme si fenečku z budoucího vrhu. Nevyšlo to, štěňátka se nenarodila. Hledala jsem dál, nevzdávala jsem se plánu získat krásnou nepříbuznou fenečku. Na výstavách jsme se potkávali s polskými majiteli, kteří vystavovali impozantního psa jménem ICh.  Szatan z Chrustow. Mít tak fenečku po Szatanovi. Požádali jsme majitele Szatana, aby nás informovali, pokud bude po Szatanovi vrh.

Ano, v roce1979 se v Polsku narodila po Szatanovi  z Chrustow černě tečkovaná fena Sawa Rezonans, kterou jsem zakoupila a se sestrou jsme ji dovezly vlakem z Polska domů do Prahy. Sawa byla naší první chovnou fenou, která nám dala celkem tři vrhy dalmatinů. Dva psi z prvního vrhu, Alberto a Arsi po německém psovi Buffalo v Hause Lutzina získali titul Mezinárodní šampion krásy, fena Cassandra ze třetího vrhu byla šampionkou a působila v chovu Noble  Dr. Jiřiny Šlechtové z Prostějova. Fena Areta působila v chovu Heliotrop M. Hradecké a dala pro chov syna Andi Heliotrop. Bonnie Heliotrop z druhého vrhu Arety dala tehdy známého a hojně v chovu využívaného psa ICh. Buddy Jazz Maj   majitelky Inky Pospíšilové.

Původně jsme měli společně s mojí sestrou registrovaný název chovu Rododendron CZ v rámci registrací v tehdejším Československu. Později bylo nezbytné registrovat názvy mezinárodně u mezinárodní kynologické federace FCI. Pro hladký průběh mezinárodní registrace  se doporučovalo přidat  před stávající název slovo Bohemia. Tak vznikl novější název Bohemia Rododendron. Proč název  Rododendron? Rododendron  je překrásná dřevina  a v našem případě jsme o jiném názvu příliš neuvažovali. Dokonce jsme riskovali průtahy v přiznání názvu chovu  a odeslali jsme pouze jeden jediný název. Žádný jiný jsme nechtěli. Maminka pracovala  v Průhonicích u Prahy. Průhonický park je známý velikou sbírkou rododendronů  a tam vznikla i láska k těmto dřevinám. Na naší zahradě  máme stále tyto úžasné dřeviny v hojném počtu.

V současné době mám doma dvě chovné feny dalmatina, obě importované ze zahraničí  a další čtyři  psy dalmatiny mám ve spolumajitelství. Mnozí čtenáři pravděpodobně nemají jasnou představu, co obnáší takové spolumajitelství psa.  Spolumajitelství psa vznikne na základě dohody, smlouvy mezi chovatelem a druhým majitelem, nabyvatelem psa. Výhodu přináší spolumajitelství na prvním místě danému dalmatinovi. Pokud by si chovatel nechával všechny jedince, kteří pro něj mají nějakou perspektivu dalšího využití v chovu, musel by chovatel  velmi brzy vlastnit velký počet psů. To by nebylo dobré zejména pro ty psy, péče o ně by byla velmi náročná, neměli by patřičný komfort, soukromí, dostatečnou pozornost majitele, bojovali by o pozici ve smečce, hrozily by rvačky.

Dohodou o spolumajitelství získá dalmatin svoji vlastní rodinu, má pozici jedináčka nebo psa v malém psím společenství. Spolumajitel má standardního psa, kterého získá za výhodných podmínek jako společníka, chovatel má po předchozí dohodě naopak právo řešit veškeré otázky spojené s uchovněním a vlastním chovným využitím jedince. Chovatel může pokračovat ve svých chovných plánech v dalších generacích.  Jedinec nebude používán v nevhodných spojeních a na druhou stranu zůstane jeho krev zachována pro chov.

Bez smlouvy o spolumajitelství někteří nabyvatelé již nemají zájem, aby byl pes uchovněn, nedají souhlas k využití v chovu a kvalitní jedinec pak může být chovatelsky ztracen. Může  dojít  ke ztrátě cenné těžko nahraditelné krve.

Věřím, že se nám v blízké budoucnosti podaří odchovat další vrhy dalmatinů Bohemia Rododendron. V nedávné minulosti jsme měli trochu smůlu,  velmi kvalitní fena importovaná ze Skotska nám potomky nezanechala. Po letech dobrých přicházejí i roky méně šťastné, tak snad se situace zase obrátí a přivítáme nová štěňátka Bohemia Rododendron.

To je těžká otázka, každý náš pes byl něčím výjimečný, nesmazatelně se zapsal do našich srdcí. Černě tečkovaná fena Ch. Olbero Olympic DreamGirl   z legendární stanice Olbero z Velké Británie byla mým splněným snem o feně z kolébky dalmatinů, tedy z Anglie. Hnědě tečkovaná Anastasia Aura  Bohemia byla učitelkou mých dcer, soutěžily s ní v junior handlingu. Asmar byl první a hodně jsem se s ním učila. Sawa nám dala tři krásné vrhy a zasáhla významně ve své době do českého chovu dalmatinů. Každý další pes je jiný a vždy přinese něco nového. Nyní mám hnědě tečkovanou Niky a černě tečkovanou Viky, které mají nejenom standardní tělesnou stavbu, ale i výrazné typické tečkování, které jsem si u svých dalmatinů vždy přála.

Začínala jsem kdysi s klasickým služebním výcvikem, tzn. poslušnost, obrana, stopa.  Obecně pachové práce byly oříškem spíš pro mne jako psovoda, dalmatin má nos vynikající a vyčichat zvládne ledacos. Obrana s pevným zákusem dalmatinovi vlastní není, výcvik obran tedy vyžadoval hodně energie, ale naučil se ji také. V současné době jsem zkoušela nové výcvikové aktivity – nosework, praktické dovednosti. Zúčastnila jsem se se svými psy  také zajímavých seminářů Františka Šusty.

Ano, zabývám se dalmatiny  a jejich hodnocením již dlouho řádku let. Prakticky čtyřicet pět let sleduji vývoj plemene po celém světě. Hodnocení tělesné stavby dalmatina dle standardu se neliší významně od ostatních anatomicky fyziologicky utvářených plemen a všeobecní rozhodčí (allroundeři) nemívají velkou nejistotu při posuzování plemene. Hodnocení tečkování není tak jednoduché a tam bohužel někdy rozhodčí penalizují požadované zbarvení a upřednostní jedince s nežádoucím typem zbarvení, které se  pak ale  intenzivně  dědí  do dalších generací potomků. Typickým zbarvením dalmatina je tečkování, a to bud´ v barvě teček černých s černým pigmentem nosní houby  a víček  nebo teček  čokoládově (játrově) hnědých s hnědým pigmentem nosní  houby a víček. Dle standardu nepřípustné zbarvení je tečkování žluté buď s černošedým nosem (zvané citronové zbarvení) a pigmentem nebo s čokoládově hnědým pigmentem (zvané broskvové zbarvení).

Vzácně se může objevit dalmatin trojbarevný s černými tečkami a žlutými tečkami v místech obvyklé přítomnosti pálených znaků typických pro zbarvení černá s pálením (black and tan) nebo čokoládová s pálením.

Pro  pochopení, o jaký typ zbarvení chovatelé dalmatinů usilují, a co považují v souladu s platným zněním standardu  za ideální, jsem vypracovala přehled všech požadavků, které je nutné brát v úvahu při posuzování zbarvení.

Paní doktorko, přiznávám, že je pro mne velmi příjemné si s vámi povídat. Ale protože toho obě máme na srdci je ještě mnoho, necháme si něco také na příště. A tak se čtenáři mohou těšit na pokračování našeho rozhovoru, dozvědí se například něco o tom, jak to bylo s vybráním FCI skupiny, jak je to s hluchotou a povíme si i více o panu Ing. Findejsovi – a to opravdu není vše…

Foto: Archiv MUDr. Radana Zachová

www.dalmatini.cz