Bedlingtoni jsou teriéři každým coulem!

Měli byste chuť seznámit s dalším, ale ne až zas tak zcela typickým zástupcem teriérských plemen, který je velmi příjemným společníkem, ale bez problému zastane práci v lese a k tomu navíc vůbec nelíná? Dovolte nám tedy představit vám blíže u nás zatím málopočetného bedlingtona.

„Snažím se hledat cesty, aby se mí dravci, psi nebo koně se mnou měli dobře, nebyli vystavováni zbytečně tomu, co jim dobře nedělá, a i když někdy možná mezi chlapy působím směšně, vím, že se mi tohle jednání a vztah vyplatily, protože žádné zvíře není hloupé a opravdu ví své“, to mimo jiné v našem poutavém rozhovoru říká Mgr. Marcela Medková, dáma, která si kromě bedlingtonů zamilovala i další představitele úžasné zvířecí říše a sdílí s nimi svůj život. Za mne opravdu krásné a výstižné moudro…

Ano, velmi ráda. Moji rodiče byli a jsou milovníky chrtů, od nejranějšího dětství si vzpomínám, že jsme měli anglické chrty – greyhoundy. Bylo i období, kdy s nimi můj otec závodil, jezdilo se do Lednice nebo do Mladé Boleslavi na dostihy chrtů. Jako dítě jsem mu pomáhala s jejich přípravou, v té době se vše odehrávalo amatérsky, nebyly takové možnosti jako dnes, nedaly se koupit žádné pomůcky, vše si člověk musel nějak vyrobit nebo opatřit. Také se krmilo masem, nebyly granule, příprava krmení zabrala chovateli mnohem víc času.  Aby chrt chtěl běžet, potřebuje nějaké lákadlo, které se pohybuje, otec si tedy ze starého kola vyrobil zařízení, za jehož pomoci táhnul králičí kůži, aby psi měli motivaci lovit a samozřejmě „za kořistí“ běhat, a tím se připravovali na dostihy.

Nějakou dobu jsme měli i barzoje, vzpomínám si, že nám ho přivedli policisté, mysleli, že je náš, že nám utekl. Když zjistili, že náš není, nechali ho u nás doma s tím, že jejich služební ovčáci ho nesnesou. Po několika měsících se vrátil ke své majitelce, která ho po dobu svého pobytu v lázních svěřila na hlídání, a pes jim utekl. Zní to v dnešní době zvláštně, že hledání majitele trvalo tak dlouho, ale bylo to v době, kdy nebyl internet, sociální sítě a možnosti komunikace byly mnohem, mnohem omezenější.

Bedlingtoni byli mým vysněným plemenem už od dítěte. Rodiče měli knížku „400 rad pro milovníky psů“, mimochodem mám ji dodnes v knihovně. Bylo mi asi šest nebo sedm let, už jsem uměla číst, když jsem si ji vytáhla z knihovny a začala v ní listovat. Dodnes nezapomenu na to, jak jsem je prvně v knížce uviděla na fotce a na text, který tam byl napsaný. Na fotce seděli tři bedlingtoni a pod fotkou bylo napsáno: „Jestli si myslíte, že vás teď po svém pozdraví tři ovečky, tak jste na omylu. Jsou to bedlington teriéři a vůbec ne mírňoučtí. Jsou bystří a rychlí, takže se jich používá při lovu králíků a jsou chrabří v obraně.“  Musím říct, že to byla láska na první pohled.

To, že mým budoucím psem bude bedlington, jsem si upevnila, když jsem ho prvně v životě viděla naživo. Byli jsme Vyšším Brodě na soustředění (jezdila jsem slalom a hlavně sjezd na divoké vodě, kdy se můj otec s tréninkem přesunul ke své druhé lásce – vodě, takže se už nevěnoval závodění se psy, ale s dětmi a psi rodičům zůstali pro radost jako společníci) a právě tam byla trénovat se svými svěřenci v tu dobu již bývalá reprezentantka v kanoistice Renáta Knýová, která ho měla na soustředění s sebou. Tak jsem ho viděla prvně naživo, a ani na tohle setkání nikdy nezapomenu. Vím, že to byl typický modrý pejsek, dodnes lituji, že nevím, odkud ho měla, tenkrát jsem byla holka a nenapadlo mě zeptat se na věci, které bych dnes strašně ráda věděla.

A tak, když jsem se již dospělá, ve chvíli, kdy jsem věděla, že budu mít na pejska čas a správné podmínky, rozhodovala, jaké plemeno, byla má volba jasná.

Aktuálně mám dva bedlingtonní kluky, předesílám, že spolu vychází velmi dobře, mají se rádi a neprovádí si nic špatného. Můj první pejsek se jmenuje Guard, je z chovatelské stanice Slovanský Perun paní Stanislavy Třešňákové ze Záborné, což je obec na Vysočině u Polné. Čekala jsem na něj docela dlouho, protože sehnat štěně bedlingtona jen tak, když si člověk vzpomene, by bylo dílem obrovské náhody. Guardík je krásně modré barvy, na svůj věk dokonale pigmentovaný (už je ve věku veterána), typický představitel plemene. A to nejen po fyzické stránce, ale i po stránce mentální.

Můj druhý kluk nepochází z Česka, ale je to „čistokrevný Švéd“, byť se narodil ve Varšavě, ale dvěma importovaným rodičům ze švédského chovu. Jmenuje se Danny von Ebingen a jméno Danny dostal ode mě, protože hned po narození jsem se spojila s chovatelem a domluvila se, že si ho pojmenuji sama, takže mi jen sdělil, že se musí jmenovat na „D“ a já ho pojmenovala, jestli to mohu říct, po literární postavě – Dannym Smiřickém. Danny má barvu liver - játrovou, která je méně frekventovaná, protože modrá barva je u bedlingtonů dominantní, takže modrých je víc než játrových. Dovolím si se pochlubit, Danny „hrál“ ve filmu 3 bobule, je to jen taková epizodka, ale natáčení zvládnul. Jen pro pobavení, kudy se ubírají cesty osudu, Dannyho dcera se vrátila do Švédska a profese jejích majitelů jsou režisér a herečka.

Jako většina teriérů má plemeno původ ve Velké Británii, konkrétně bedlingtoni pochází z hrabství Northumberland, z pomezí Anglie a Skotska. Jedná se o jedno z nejstarších plemen teriérů a jeho původ je spjatý s hrabětem z Antrimu. Ač se to tak na první pohled nemusí jevit, je blízce spřízněn s dandie dinmont teriérem. Na rozdíl od něj je však na vysokých nohou, což bylo dosaženo přikřížením whippeta. Podobně jako chrti má bedlington  typicky klenutý hřbet od bederních partií a dokáže toho dokonale využít. Je jediným psem, který se otočí v noře a to díky svému pružnému hřbetu. Dokáže také běžet jako chrt, kdy zadní běhy dává typickým způsobem před přední, je nesmírně rychlý, mám vyzkoušeno, že whippetům v rychlosti pohybu stačí, i když má menší kohoutkovou výšku. Když se vrátím k minulosti bedlingtonů, významně se na vzniku plemene podílel i vydrař (otherhound). V době svého vzniku jako plemeno bedlingtoni samozřejmě nevypadali tak, jak nyní, na vzhledu tolik nezáleželo, neupravovala se jim srst, rozhodující byla jejich lovecká upotřebitelnost, kdy se využívali pro obohacení jídelníčku k lovu králíků, a v hornických oblastech severní Anglie byli využíváni jako horničtí psi, byli bráni do dolů, aby chytali potkany a myši. Až na přelomu 19. a 20. století se jejich postavení změnilo, se změnou způsobu života, se stal postupně více společenským psem a jeho lovecké uplatnění již nebylo tak významné jako v době, kdy bylo plemeno vyšlechtěno. Začala se také uplatňovat úprava srsti, kdy na výstavách se samozřejmě upravený pes líbil víc, než pes neupravený.

Samozřejmě ani v dnešních bedlingtonech se nezapře jejich původní poslání, lov. I když již nejsou tolik využívaní jako v minulosti, lovecké vlastnosti si v sobě nepochybně nesou a jde jen o to, zda jim jejich majitel dá příležitost je využít, nebo s nimi bude provádět jiné aktivity. Jsou majitelé, kteří je využívají jen na výstavy, ale myslím, že je to škoda, protože jejich vlastnosti je předurčují k pohybu, který milují.  Nemusí být využívaní jen pro lovecké účely, ale hodí se na různé psí sporty, agility apod. Jsou chytří, učenliví a rychlí. V pohybu i rozhodování. Bylo by škoda jim nějakou zábavu, ať už v podobě loveckého uplatnění, v myslivosti nebo u některého psího sportu, nedopřát.

Osobně moji „kluci“ mají složeny zkoušky lovecké upotřebitelnosti, od malinka s nimi jezdím na umělou noru, která je bezpečná i z hlediska možného zranění, což by pejska na výstavách mohlo handicapovat. Snažím se dopřát jim to, co je baví, Guard norování miluje, Danny když má možnost, upřednostňuje vodu. Opravdu rád plave, nedělá mu problém prohledávat rákosí… Je pravda, že kdybych se tomu věnovala, neměl by problém složit i zkoušky z vodní práce. Jsem si jistá, že by je zvládnul. Sama s nimi chodím jak do lesa, tak na výstavy. Snažím se zachovat nějakou rovnováhu v těchto dvou odlišných oblastech jejich využití. Když jsem si pořizovala Guardíka, netajila jsem se tím, že ho chci i lovecky využít. Někteří z jeho předků měli složeny i zkoušky lovecké upotřebitelnosti, ale i v Dannym lovecké vlohy nepochybně jsou, stačilo je v něm probudit, a to přesto, že pokud se mi podařilo dohledat, žádný z jeho předků lovecky veden nebyl. Mým cílem a snahou je zachovat jejich typické původní vlastnosti, včetně schopností uplatnit se v myslivosti. Ovšem, aby se dostali do chovu, je třeba absolvovat i výstavy. Jak už jsem uvedla, snažím se o obojí. Navíc jsem si jistá, že chodit do lesa, nebo na noru, je nesmírně baví.

To víte, že stalo, občas slyším „Kam jdeš s těma ovcema!?“ Ale jen do chvíle, kdy je kolegové třeba na noře vidí pracovat, oba moje pejsky to fakt baví, jsou i patřičně hlasití a ta chuť „do práce“ a nadšení je na nich vidět. Jen na okraj, já jsem na různé poznámky zvyklá, když jsem chodila lovit s dravcem, s jestřábem, a nosila jsem ho několik hodin na ruce, často jsem ho nesla tak, abych ho chránila před větrem nebo únavou, protože i pro dravce je namáhavé stát několik hodin na sokolnické rukavici. Chlapi – „drsňáci“ se mi posmívali, ale jestřáb se mi vždy za tu úlevu, kterou jsem mu poskytnula, odměnil nějakým pěkným úlovkem. Snažím se hledat cesty, aby se mí dravci, psi nebo koně se mnou měli dobře, nebyli vystavováni zbytečně tomu, co jim dobře nedělá, a i když někdy možná mezi chlapy působím směšně, vím, že se mi tohle jednání a vztah vyplatilo, protože žádné zvíře není hloupé a opravdu ví své.

Myslím, že je stoprocentní pravda vše, co se o jejich teriérské povaze píše. Jsou to nepochybně teriéři každým coulem, rychlí, hbití, plní energie, svobodomyslní, protože i to k jejich teriérské povaze nepochybně patří, když se někde v noře sami museli rozhodovat a žádný povel člověka k nim nedoléhal. Mně jejich aktivní nezávislá povaha opravdu vyhovuje, myslím, že je na každém majiteli, aby si cestu ke svému pejskovi našel, a já chci věřit, že se mi to alespoň do značné míry podařilo. Pravda je, že k lidem jsou vstřícní, i k většině zvířat, jsou nesmírně inteligentní, rozlišují situace, ve kterých se ocitají. Chápou, že teď jsou na noře, v lese… a teď jsme doma, kdy o nich člověk často ani neví. Jsou tvrdí a skromní. Ale nepochybně to není pes někam do boudy na dvůr. Aby byl téměř dokonalý, potřebuje důslednou socializaci a to jsme, věřím, zvládli.

Jak už vyplývá z předchozího textu a mých osobních zkušeností, ačkoliv jsou to teriéři a samozřejmě jsou živí, akční, plní energie, patří k těm klidnějším, zvladatelnějším. Myslím, že lovecké vyžití nepotřebuje, i když nepochybně je to baví, ale určitě potřebuje dostatek pohybu, dlouhé procházky, nebo nějaký ten psí sport, při kterém vybije svou energii. Mám zkušenost, že pokud mají dostatečné vyžití, doma o nich člověk neví. Takže nevidím důvod, aby nemohl být i rodinným psem. Pokud mu bude poskytnuto dostatečné vyžití v podobě pravidelného pohybu a výletů, což mají velmi rádi, určitě se bez myslivosti obejde.

Mohu potvrdit to, co se o bedlingtonech píše, že respektují zvíře v domácnosti, které tam bylo před ním. Přesto bych nedoporučovala, aby tímto zvířátkem byl křeček, morče, či králíček. Přeci jen spoléhat na to, že se takové drobnější kožešinové zvířátko nestane v některém okamžiku loveným, nelze.

Když jsem si pořizovala Guardíka, žil s námi v domácnosti již nějakou dobu handicapovaný kalous ušatý Hříbek. Po střetu s autem měl amputované jedno křídlo, takže nelétal, měl několik svých míst v obýváku, kde trávil dny. Měla jsem trochu obavy, ale riskla jsem to. Ačkoliv se to zdálo nepravděpodobné, naší smečce, do které po třech letech přibyl ještě Danny, šéfoval Hříbek, dvaceti deková sovička bez křidýlka, kterou mí psí kluci bezvýhradně respektovali. Zažili jsme spolu všichni spoustu těžko uvěřitelných příhod, ale já jsem za to opravdu vděčná, že jsem mohla být svědkem věcí, které lidé obvykle nezažijí. Jsem vděčná, že jsem měla možnost nahlédnout do jejich duší a vztahů. Škoda, že Hříbek po sedmnácti letech, co u nás byl, vloni v srpnu umřel.

Ano, ačkoliv jsem původně o výstavách příliš neuvažovala, osud tomu chtěl jinak. Přiznám se, že i výstavnictví mne chytlo, baví mě to, ale nejsem sběratelkou titulů. Snažím se zachovat rozumnou míru, která je příjemná pro pejsky. Nechci být „panička“, která kvůli výstavám, aby se náhodou pejsek někde neumazal, budou neustále zavření v přepravkách, a nemohli by žít normální psí život, tedy aby se nemohli venku vyběhat na volno, počenichat si, nedostali se do lesa, na noru. Určitě je pro mě primární jejich spokojenost, ne získané tituly z výstav. I když samozřejmě i nějaký ten titul potěší.

Je to Klub chovatelů teriérů se sídlem v Praze, Klub má internetové stránky (www.kcht.cz), kde lze nalézt i ostatní plemena, která klub zastřešuje, podmínky členství a rovněž případnou nabídku štěňat. Podmínkou chovnosti u bedlingtonů je absolvování nejméně jedné klubové výstavy, kde pes nebo fenka získá ocenění minimálně „velmi dobrý/á“, což znamená, že nemá žádnou z chovu vylučující vadu. Pejskům mohou chybět nejvýše dva zuby, ovšem při krytí jeden z partnerů musí být plnochrupý.

V České republice se jedná o málopočetné plemeno, které se asi nikdy nestane módním, což ovšem z hlediska jeho zachování a jeho typických vlastností není špatně. Chovatelská základna je poměrně úzká, je jen několik chovatelských stanic, které se chovem bedlingtonů zabývají. Ročně v Česku bývají přibližně dva až tři vrhy štěňat, takže když člověk bedlingtona chce, většinou si musí na štěně počkat. Proto jsem si dovezla Dannyho ze zahraničí, aby se k nám dostala nová krev, pes nepříbuzný s těmi, kteří tady jako chovní již řadu let působí. Nejlepší bedlingtony ve světovém měřítku z pohledu výstav měla ještě před pár lety švédská chovatelská stanice Isotop's, jsem moc ráda, že v Guardíkovi kolují jejich geny. Bohužel paní chovatelka předčasně zemřela na rakovinu, přiznám se, že mým chovatelským snem mimo udržení loveckých vlastností bedlingtonů, je udržet v chovu geny téhle chovatelské stanice. Kdyby se mi podařilo získat někde nepříbuzného bedlingtona s předky z chovatelské stanice Isotop's, neváhám a budu se snažit ho získat. Co mě mrzí, že jsou mezi námi chovatelé, kteří nerespektují to, že se jedná o teriéra, tedy psa k určeného k norování a zařazují do chovu příliš vysoké psy a oproti standardu plemene se odchylky stávají větší a větší. Přesto nejsou na výstavách penalizováni, což by měli. Rozdíl o víc než deset procent v kohoutkové výšce je dle mého soudu příliš.

Bedlingtoni jsou obecně zdravým plemenem a dožívají se klidně kolem patnácti let. Jedinou opravdu závažnou nemocí, která se u nich může vyskytnout, je dědičné onemocnění -  měďná toxikóza. Je to onemocnění jater, které se projevuje podobně jako cirhóza a bohužel, pokud propukne, je to záležitost letální. Naštěstí existují genetická vyšetření a zodpovědní chovatelé před zařazením do chovu tato vyšetření provádí a vyžadují je i po partnerovi.

Nevím, zda je to zajímavost, ale nikde jsem se o tom nezmínila, že bedlingtoni mají zvláštní druh srsti, které se říká „cupovitá“. Tvoří takové drobné prstýnky obzvláště na hlavě a péče o tenhle typ srsti je poměrně náročná. Bedlingtoni nelínají, jejich srst po bytě nenajdete, říká se, že je mohou mít i alergici, ale je potřeba, nejlépe každý druhý, třetí den je vyčesávat, aby jim srst neplstnatěla. Bedlingtona je potřeba také poměrně často stříhat, většinou po šesti až osmi týdnech, aby zůstal hezký. I to je zřejmě důvodem, proč je bedlington i přes své vynikající lovecké vlastnosti v myslivosti jen málo využívaný.  Je pravdou, že občas dostat jim ze srsti bodlák nebo svízel, je náročné.

Chovu bedlingtonů přeji, aby se dařilo zachovat všechno pozitivní, co v bedlingtonech je, aby se štěňátka dostávala do rukou těch, kteří jim dopřejí nejen výstavy, ale především skutečný radostný psí život, s dostatkem pohybu a všeho hezkého, co může se svou smečkou mít.

Úplným závěrem bych si dovolila nám všem chovatelům i budoucím majitelům bedlingtonů připomenout citát Antoina de Saint- Exupéryho: „Jsi navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal….“ Pokud tato moudrá slova přijmeme za svá, budeme šťastní a spokojení nejen my, majitelé, ale samozřejmě i naši pejsci a mnohonásobně se nám za naši odpovědnost odmění svou láskou a radostí, kterou nám věnují.

Moc vám děkuji za překrásný rozhovor.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Mgr. Marcely Medkové