Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Bavlnkový sen

Sháníte milého malého pejska do rodiny? Hodil by se vám nekonfliktní a veselý parťák na agility nebo třeba dogdancing? Rádi zaboříte svou tvář do neuvěřitelně heboučké srsti? Pak možná právě pro vás bude Coton de Tulear tou správnou volbou. A třeba vás ještě více přesvědčí poutavé povídání Míši Čermákové s předsedkyní klubu tohoto plemene Ludmilou Schaferovou.


Bavlnkový sen

Partu „od cotonků“ jsem poprvé měla tu čest poznat letos na minitáboře ve Vlastějovicích. Pořádali jsme tam s Frantou Šustou trénink výstavního předvedení vedený pozitivní motivací a na druhý turnus se dostavila na první pohled „nóbl“ společnost. Bělostní pejskové (má psiska byla už za ty čtyři dny hodně střapatá), „vystajlované“ dámy (můj outfit měl po prvním běhu k dokonalosti víc než jeden krok) a vybavení měli jak na světovku konanou na Floridě. Dost mě překvapilo, že dámy ustály chatky ze sedmdesátých let bez zásuvek zato s palandami nad sebou, jak bylo na pionýrských táborech za mého „mlada“ zvykem. A když zvládly i první poněkud nepovedenou večeři ve společnosti vos na dřevěném stole pod slunečníkem, hbitě jsem si opravila názor – žádná honorace, ale skvělá parta s úžasným smyslem pro humor a s pejsky, kteří se dokázali za jeden večer obalit čumbrky úplně stejně jako kavalíři... Hned jsem poznala, že si s nimi budu rozumět.

Jinak – byly jste hodně náročné studentky, měla jsem chvílemi pocit, že vám dvaceti čtyřhodinový den rozhodně nestačí. Všechny informace jste vstřebávaly rychlostí světla a nikdy jsem neměla pocit, že to stačilo, vždycky jsem tušila nevyřčené – a dál? Co bude pak? Pokroky ve vystavování, vnímání psa jako parťáka, dlouhé polední rozhovory o všem, co dělá správný klub klubem, debaty o nemocech, genetice, vztazích mezi chovateli... Tedy byl to trochu náročnější turnus, ale vaše výsledky stály za to. S chutí budu sledovat vás a vaše cotonky na cestě za snem a budu vám všem držet palce.

A s předsedkyní klubu cotonků Ludmilou Schaferovou jsem si ještě stihla trochu popovídat…

Nazdárek Lído, jakpak se mají Tvé „bavlnky“? A jak se s nimi vůbec žije? Perfektně nacvičený pohyb ve výstavním kruhu

Jé, ahoj Míšo! V téhle chvíli Pan Bavlnka spí, neb je po celém dnu a víkendu řádně unavený, ale Dračí Princezna Pippi přemýšlí, co by ještě vyvedla. Protože když jsou štěněti čtyři měsíce, tak má prostě energie na rozdávání a jen tak něco ho neudolá. A pak třeba odpadne z minuty na minutu a spinká zcela nevinně. Ale na to ses asi neptala, že? Možná tě zajímá víc to, jak se s bavlnkama žije obecně… Tak já bych řekla, že Coton de Tulear je pes pro radost. Říká se o něm, že s tebou bude trávit čas na gauči, ale klidně také ujde desetikilometrovou túru. Já můžu potvrdit spíš to druhé. Na gauči moje bavlnky moc nevydrží, je jim na něm horko. Ale odběhat agility a pak se ještě honit po zahradě, to zvládnou s přehledem. Jsou to šašci s věčně dobrou náladou. Na běžícího cotona je úchvatný pohled – on totiž vlaje, víš? A milují celou rodinu – nejen toho, kdo jim plní misku (nebo chceš-li šéfa smečky). Takže naplňují zařazení do skupiny společenských plemen beze zbytku, jsou to opravdu neuvěřitelní parťáci, se kterými se dá dělat prakticky cokoli od zmiňovaného agility, přes dogdancing, obedience, skvělí jsou pro canisterapii, myslím, že někdo z našich členů se věnoval  i coursingu.

Když sis před lety vybírala to své „jediné a jedinečné“ plemeno, byla to jasná volba nebo jsi procházela obdobím výběru?

Na správně upraveného cotonka je radost se dívat. Vidíš, tohle je pro mě otázka z rodu ambivalentních… Mou velkou láskou jsou jezevčíci, už od dětských let a jak už to tak někdy bývá, přání mít jezevčíka se mi jako dítěti nesplnilo, moje rodina moc „psí“ nebyla, a když už pes, tak hlídač, takže ovčák, vlčák a podobně, hlavně stoprocentně poslušný voják. To já tak úplně nemusím, ten dril a disciplínu…Takže můj první jezevčík přišel až ve chvíli, kdy už jsem to rozhodnutí mohla udělat sama. A měla jsem své „drsňáky“ dvacet let, vždycky ale máme ve smečce i jednoho nalezence, prostě proto, že to tak cítím, že když si člověk kupuje psy s rodokmenem, může a měl by (v mém případě, nikoho nechci k něčemu takovému nutit) pomoci i psovi, který to potřebuje. Před dvěma lety jsem ale během roku a půl celou svou smečku ztratila – první dva zemřeli stářím, třetího napadl a zabil ovčák a já automaticky hledala jezevčíčka drsňáčka, který zaplní prázdné místo vedle Maxíka, mladého křížence z útulku, který se zoufale bál zůstat doma sám, když jsem třeba jen na chvíli odešla. Ale štěňátko nikde nebylo nebo to „nekliklo“ při setkání. O cotonech jsem něco málo věděla a shodou okolností jsem tohle plemeno v té době doporučila kamarádce, která chtěla prvního psa pro svou rodinu s dvěma dětmi školou povinnými a potřebovala tedy psa zvládnutelného a k dětem vhodného. A ve chvíli, kdy jsme jí vybrali fenečku, jsem si uvědomila, že by to mohlo být správně i pro mě, tedy nesrovnávat, ale jít do něčeho úplně jiného. A byť to, co já potřebuji, bych našla i u dalších plemen, byla bavlnka najednou jasnou a jedinou volbou. Nijak výrazně jsem hledat nepotřebovala. Věděla jsem, že povaha těchto bílých koulí mi bude vyhovovat. I proto, že svým sebevědomím a samostatností si s jezevčíky nezadají.

Cotonci jsou šašci s věčně dobrou náladou.

Co je na cotoncích to TOP a bez čeho by ses u nich klidně obešla?

I bavlny zvládnou prvky poslušnosti – v tomto případě odložení na pařezech. Myslím, že jsem o tom už hodně řekla – výjimeční jsou svou povahou, založením. Každý pes dokáže být se svým pánem v dobrém i zlém a toho zlého kus odebrat, ale bavlnky jsou vyložení terapeuti. Jejich dobrá nálada je nakažlivá, pohled na cotona vlajícího ve větru je estetický zážitek, a sáhnout si do jejich srsti je úžasné. Nakonec je to nejčastější reakce, když jdeme na procházku. Velmi často nás někdo zastaví a ptá se, jestli si může bavlnku pohladit – a v té chvíli vidíš, jak je to těm lidem příjemné se jich dotknout. Já jsem původně textilák, takže vím, jak vypadá a jaká je na pohmat mykaná bavlna – to je totiž přesně ono. A nedávno to charakterizovala naše norská rozhodčí slovy: „Správnou srst cotona poznáte snadno. Pokud byste se chtěli odlíčit, měla by vám být příjemná představa dotyku téhle srsti na tváři.“

A bez čeho bych se obešla?  V poslední době bohužel podobně jako u jiných plemen přibývá i u cotonů dědičných nemocí. Před uchovněním povinně testujeme PRA a luxaci patelly, ale v současnosti narůstají i počty cotonků s problémy s páteří; krom nemocí, které lze zjistit pomocí testů DNA. Tohle je něco, s čím se mi těžko smiřuje, protože pro každého majitele je velmi krutý střet s těžkou nemocí u psa, kterému je hrozně málo – vypadá to, že kritický věk pro tuto chorobu je kolem pěti šesti let.

Je společnost chovatelů cotonků něčím výjimečná nebo máš pocit, že je to parta jako každá jiná?

Myslím, že máme jeden společný rys;  dříve či později dojdeme k tomu, že jeden coton není dost. Nedávno jsem viděla někde na internetu trika s nápisy: „Před třemi cotony jsem bývala normální“, případně „Starší dámu s cotonem neradno podceňovat!“ – to nás možná dost vystihuje. S cotonem máš povětšinou srdce mladé a veselé a jsi tak trošku blázen. Často však opakuji, že výjimky samozřejmě existují. Viděla jsi nás na táboře – umíme se bavit, umíme kolem sebe soustředit i další lidi, majitele jiných ras, umíme podnikat různé akce společně a je nám spolu dobře. Ale mluvím spíše o „majitelích“ než o chovatelích. Klub prý býval spíše ringem k utkání než zájmovým spolkem. Tak zle už snad není a doufám, že bude ještě lépe. I poměrně vysoké áčko překoná cotonek bez nejmenších problémů. 

Rozhodla ses k poměrně vážnému kroku – převzali jste s několika přáteli funkce ve výboru klubu Coton de Tulear a to je podle mě dost závažné rozhodnutí … Co Tě k tomu vedlo? A myslíš, že něco důležitého změníte?

Popravdě, bylo to pár lidí, kteří mě znali a požádali mě, abych kandidovala... A já jsem ten typ člověka, který má chuť něco dělat ve prospěch ostatních, posouvat věci dál, a tak jsem tu výzvu přijala. Volební program jsem uváděla tím, že bych chtěla, aby klub byl odrazem povahy cotonů – přátelský, veselý, hravý. Tohle je možné pouze za předpokladu, že chov bude zdravý, takže další kroky směřují k tomu, abychom získali co nejvíc informací o aktuálních zdravotních rizicích, a hledali cesty, jak je minimalizovat. Pro mne jsou tyhle dvě věci nejdůležitější.

Co je podle Tebe nejhorší vlastnost činovníků klubů?

Budu velmi stručná, je to závist a nepřejícnost. Možná někoho napadne, že jsou to dost „české“ vlastnosti... Ba ne, komunikuji docela často s chovateli ze zahraničí a ti mi říkají: „My vám tak závidíme vaše společné procházky a akce! Něco takového by u nás vůbec nebylo možné“. Tak je to asi všude. Nu což, změnit můžu jenom to, co mám ve své sféře vlivu. Snažíme se v rámci výboru podnikat správné kroky, spolupracuje se nám dobře a určitě se nezavděčíme všem, ale pro některé lidi naše práce snad smysl mít bude.

Správnou srst cotona poznáte snadno. Pokud byste se chtěli odlíčit, měla by vám být příjemná představa dotyku téhle srsti na tváři.

Kdybys měla dnes znovu zvážit – do výboru klubu ano nebo ne, jak by to dopadlo?

Za pohybu hebká srst nádherně vlaje. Na tohle teď odpovědět neumím. Členská základna mě zvolila v březnu a agendu jsem převzala o měsíc později, takže je to krátká doba na jakoukoli bilanci. Zeptej se mě za rok, za dva, to budu mít jasnější představu. Něco se nám už povedlo a z toho mám radost, něco by mohlo být rychlejší, ale nejde to – všichni chodíme do práce, pro klub pracujeme ve volném čase a zdarma a to mě pak lehce frustruje, protože jsem člověk netrpělivý. Uvidíme, co převáží, až budeme mít za sebou aspoň půlku volebního období.

Jsi nadšenec a vizionář, jak vidíš budoucnost cotonků v Čechách a na Moravě?

Je nás víc a víc vidět a bavlnky se lidem líbí. Pořád se sice setkáváme s tím, že si je lidi pletou s bišonky a maltézáčky, ale čas od času mě někdo překvapí, že pozná cotona. Tak to je takové to prvoplánové – přála bych si, aby cotonků bylo v našich zemích víc a byli známější a dělali radost více rodinám. Mluvíme ale pořád o málopočetném plemeni, a tak bych si zejména přála, abychom měli chov zdravý a krásný. O zdraví jsem už mluvila – tady chceme působit na chovatele, aby dbali o zdraví budoucích štěňátek. DNA testování je jedním z velmi potřebných kroků. Krása a zejména pak kvalita srsti je u cotona také důležitá, jenže málokdo z nás umí o specifickou srst bavlnky dobře pečovat. Odborných salonů není v republice mnoho, česká literatura na dané téma neexistuje a zejména noví majitelé velmi často tápou, bojují s úpravou svého psa a na kvalitě srsti je to znát. Když začne bavlnka měnit srst na dospělou, propadají rovnou zoufalství. Takže moje vize? Přispět k tomu, abychom tyhle dvě věci posunuli správným směrem. Aby ti, co si cotonka pořídí, měli doma krásného, zdravého a veselého psa, jak už coton má být!

Tento ryze společenský psík může být i výborným parťákem na agility. Tento ryze společenský psík může být i výborným parťákem na agility.

           Tento ryze společenský psík může být i výborným parťákem na agility.

Co vzkážeš případným zájemcům o plemeno a co jim dnes již „Tvůj klub“ může nabídnout?

Čas od času se na některého z členů výboru takový zájemce obrátí. Máme z toho vždycky radost, když se lidé zajímají, ptají, hledají informace. Každý z nás je rád poskytne, ale občas spíš radíme, co hlavně nedělat. I u cotonů se už bohužel objevují inzeráty typu „Štěňátka po výstavně úspěšných rodičích, bez průkazu původu“. A cenový rozdíl oproti pejskovi s rodokmenem? Pár tisíc korun. Ty se s tím určitě potkáváš také. Pořád koluje spousta pověr typu že „fena rodila v neděli, takže u toho nebyl veterinář a tudíž štěňata PP nedostanou“, případně jakýkoli jiný pseudo důvod. Budoucí majitel štěňátka by měl vědět, že jsou to lži. Jediné, co chybí, je uchovnění cotona, které alespoň ve srovnání s jinými plemeny je u nás poměrně jednoduché – nemáme žádné svody a zkoušky, zato máme velmi důležitá zdravotní vyšetření dědičných chorob. A pokud štěňátka pochází od neuchovněného páru, „chovatel“ zřejmě nebyl schopen předložit negativní výsledky těchto povinných testů. Já vím, je to stejné u všech plemen, ale ušetřit pár korun při nákupu štěněte může znamenat velké výdaje za veterinu během života pejska. A to už vůbec nemluvím o tom, co je daleko horší – jak strašné je vidět svého psa trpět.

Takže jinak a veseleji – chcete si pořídit bavlnku? Nebudete litovat, je to malý psík s velkým srdcem, který vám přinese obrovskou spoustu radosti do života. Dbejte ale na to, aby byl z dobré chovatelské stanice, zajímejte se, hledejte, informujte se. A když se nás zeptáte, určitě vám rádi poskytneme veškeré informace. Budete-li chtít jakoukoli radu jako noví páníčci bavlněné kuličky, najdeme ve svých řadách toho, kdo vám nejlépe poradí se vším, co v dané chvíli budete potřebovat. A budeme se těšit, že se brzy potkáme i osobně na některé z našich prima akcí.

Ráda vstupuji zajímavým lidem do života, sdílím s nimi jejich radosti a někdy i strasti a u některých se zabydluji natrvalo... Ludmilu Schaferovou, Pana Bavlnku a princeznu Pippi nehodlám hned tak opustit.

Foto: archiv L. Schaferové

Kdo je koupí, neprohloupí…

kniha        kniha

Cavalier King Charles Spaniel – Jemný průvodce životem

Cavalier King Charles Spaniel – Jemný recept na život

 

Úryvek z knížky…

Kohopak to tu máme?

O psí rase se dá hovořit teprve v okamžiku, kdy je pro ni vytvořen plemenný standard. Ten je sepsán nejen proto, aby se jednotlivá plemena od sebe dala odlišit, ale také z toho důvodu, aby bylo možné srovnávat a hodnotit kvality jedinců daného plemene. Standard tvoří, anebo může později měnit, pouze země původu. Plemenný standard popisuje všechny požadavky, které jsou kladeny na ideálního jedince rasy, tedy popisuje co nejpřesněji vzhled správného představitele plemene. Některé standardy jsou velmi podrobné, jiné spíše obecné, ale vždycky je v nich spoustu volného prostoru, jak je vyložit. Tím se vysvětluje to, že se vzhled některých plemen za posledních třicet let velmi změnil, i když se nezměnily nebo jen málo změnily standardy; a stejnou odpověď máme i na otázku – jak je možné, že během jednoho výstavního víkendu dostane jeden a týž kavalír od jednoho rozhodčího titul a od druhého známku – dobrá. Prostě každý rozhodčí si standardního pejska představuje trochu jinak; jeden dává důraz na perfektní pohyb a jiného zase zajímá třeba dokonalé utváření hlavy.

Michaela Čermáková

www.zlaty-kavalir.cz

 

 

Kam dál ...