Americký pitbulteriér – tak jak ho možná neznáte

Máte chuť dozvědět se něco více o americkém pitbulteriérovi? K čemu všemu se hodí a komu patří do rukou? A víte třeba, že ne každý by se s ním měl pustit do všestranného výcviku? A čekají na vás i neméně zajímavé informace týkající se chovu. Pojďte se tedy seznámit s tím, co jste o tomto plemeni možná ještě nevěděli…

Asi budete jen velmi těžko hledat povolanějšího člověka, který se tímto plemenem zabývá, než je Radek Kryštof. Ten je nejen dlouholetým chovatelem, ale také rozhodčím a genetikem. A věřte, že s opravdovým znalcem, který do toho jde navíc celým svým srdcem, se povídá krásně.

Kladete úplně standardní otázku, kterou pokládá spousta lidí podobným způsobem – tolik diskutované, obávané a nedoceněné plemeno. V čem vidím jeho výjimečnost? Tak v každém případě lidé, kteří to plemeno opravdu dokonale znají a obdivují, tak ho doceňují. Nedoceňuje ho spíše veřejnost, ta má velmi špatné informace „díky“ negativnímu vlivu médií, které jsou spíše dezinformacemi. A lidé mají obavu a strach. Ve skutečnosti je americký pitbulteriér jedním z nejlepších plemen, které se člověku podařilo vyšlechtit. Je to jedno z posledních plemen, které je ve většině částí světa využíváno ke svému původnímu určení, což se o mnoha jiných plemenech psů dnes nedá říci. Porovnal bych to třeba ke standardnímu využití saňových psů v saňovém sportu. Pokud chce někdo absolvovat Iditarod na Aljašce, tak to lze s původními psy, jako byl malamut, samojed nebo husky. Ovšem to jsou plemena, která v současné době již nemají šanci proti například nově kříženým alaskánům a podobně. Pitbulteriér je jednoznačně nejlepším plemenem, které člověk vyšlechtil s tím cílem, ke kterému měl být určen. No, a stále určeno je. Pokud je pitbulteriér správně odchován, to znamená, pokud chovatel pracuje se standardně vyzkoušenou krevní linií, ať již imbrendingu, linebreedingu (liniova plemenitba) nebo eventuálně v cross nebo outcross (meziliniove krizeni uvnitr plemene), tak je to středně velký, silný a dynamický pes s obrovskou inteligencí, se schopností sebereflexe, se schopností podávat maximální sportovní, fyzický ale i pracovní výkon. A to vše protože to bylo potřeba. Jiná plemena se dnes chovají spíše proto, aby uspěla na výstavách a proto jejich kvalita na poli sportovním či pro lovecké účely upadá. V tomto je pitbulteriér naprosto jedinečný. A navíc to souvisí s jeho povahou. Až na několik málo jedinců s agresivním chováním je to pes vyrovnané povahy a s velkým vztahem k člověku a rodině.

Naprostá většina původních psů, kteří byli používáni k zápasnickému sportu, jsou zvířata, která mají vynikající povahu, charakter a ve většině případů i vynikající zdraví. Ale i americký pitbulteriér prochází krizí, protože se stal nesmírně populárním. A v okamžiku, kdy se stane plemeno populárním, tak mu to pochopitelně ublíží. Protože velké množství odchovů je prováděno nikoliv profesionálními chovateli, ale amatéry, kterým záleží na zisku a ne na kvalitě chovu. Takže i toto plemeno je tímto poškozováno. Nicméně pořád je na špici v té kvalitě a záleží na tom, jestli dotyčný člověk, který má o toto plemeno zájem, najde ve výběru zvoleného chovatele to, co očekává.

Mnoho lidí si myslí, že americký pitbulteriér nemá standard a že se teda posuzuje spíše podle toho, jací významní rozhodčí jej hodnotí a to dle svého vkusu. Ale není tomu tak. Americký pitbulteriér má samozřejmě velmi pečlivě zpracovaný standard, ale záleží spíše na jeho výkladu. To znamená associace typu United Kennel Club (UKC)  nebo American Dog Breeders Association (ADBA), Bohemia Royal Breeders Association (BRBA) mají jednoznačně stanované specifikum standardu a podle něho rozhodčí posuzují. Výklad těchto standardů bývá ovšem už trochu odlišný. Nejvýznamnější je mezi psy registrovanými ADBA a BRBA. Zcela profesionální standard bych respektoval pouze od společnosti ADBA. Standard plemene podle ADBA lze najít na jejich vlastních stránkách. Je v celku velmi jednoduše zpracovaný, lehce přeložitelný, jeho přeložené verze kolují i mezi chovateli, nicméně originál můžete tedy najít na stránkách ADBA. Spíše si myslím, že k tomu výkladu bude potřeba komentář špičkového chovatele nebo nejlépe rozhodčího pro exteriér, což jsem pro společnost ADBA třeba i  já.

Spousta lidí dodnes nevidí rozdíly mezi americkým pitbulteriérem a americkým stafordšírským teriérem. Každopádně tak, jak vypadá AST, může vypadat i americký pitbulteriér ale tak, jak vypadá pitbulteriér, nemůže vypadat staford. Je to trochu komplikované vysvětlení, ale standard hovoří naprosto jasně. Specifikuje kompletně celé tělo bodovým hodnocením, takže se to lze naučit. Jde spíše o to, jaké má člověk oko a jak to vidí. V této problematice opravdu doporučuji konzultaci s rozhodčím, který je u ADBA.

Existuje mnoho různých registrů a registračních agentur a asociací po celém světě včetně ČR, které se zabývají registrační činností. Tedy něčím takovým, co bychom přirovnali k plemenné knize FCI. Americký pitbulteriér je registrovaný plejádou registračních agentur po celém světě. ADBA, která vznikla na přelomu 18. a 19. století nebo spíše na přelomu 19. a 20. století a je tedy již významnou asociací ve světě. Té sekunduje celá řada dalších asociací menších. Nicméně ADBA bych považoval za stěžejní v chovu amerického pitbulteriéra. BRBA a ADBA plní prakticky funkci plemenných knih srovnatelnou s jakýmikoliv jinými plemennými knihami různých plemen. Jedná se zcela o profesionální registraci zvířat včetně vydávání certifikací identifikačních karet. Podmínky pro uchovnění tak, jak je známe u FCI, jsou u tohoto plemene úplně odlišné. Každý chovatel si určuje, jaký „materiál“ ve svém chovu použije. To samozřejmě umožnuje velkou variabilitu, na druhé straně tu však není tak velký prostor pro podvody nebo nechci říkat přímo podvody, ale použití nestandardních jedinců v chovu.

Nicméně při studiu rodokmenů a krevních linií pak chovatel může přijít na to, co si vlastně chce pořídit. Takže každá ta krevní linie více či méně umožnuje odchovy odpovídajících jedinců, na které je ta krev vedena. Registrační agentura nebo asociace registruje pouze to, co chovatel vyprodukuje. Přes nesporně velké množství nekvalitních a množitelských odchovů považuji tento systém za velmi svobodný a více prospěšný pro chov amerického pitbulteriéra. Určitě je to lepší než nějaký diktát FCI. Takže podle mého názoru je jenom dobře, že americký pitbulteriér není uznán FCI. Ještě bych měl asi podotknout, že ta standardní práce s archivem, s řízením databází a s tiskem výsledných certifikací. Nicméně rozdíly mezi jednotlivými asociacemi jsou asi velké, to zejména rozsahem toho registru. V tomhle je ADBD jistě nejlepší, protože má největší počet jedinců. Ty ostatní registrační organizace jsou proti ní malé a pro některé chovatele méně významné. Na druhou stranu poskytují v něčem třeba zajímavější servis. Takže není úplně jedno, kde máte ta data registrována.

To je velmi dobrá otázka, v každém případě záleží na tom, zda jste začátečník, který o plemeni vůbec nic neví a má možná amatérské představy o tom, proč ho chce. Anebo jste již zkušený či poučený držitel tohoto plemene, který ho využívá ke sportovním činnostem. V každém případě jako amatérovi a začátečníkovi vám studium rodokmenu v ničem nepomůže, protože o těch jedincích v rodokmenech vůbec nic nevíte. To znamená, že je potřeba studovat historii, studovat kvalitu jednotlivých psů, kteří se historicky uplatnili v chovu, na které jsou vedeny linie těchto psů. Takže nejlepším způsobem jak hledat pitbula je najít si svého vlastního guru, kterého můžete považovat za profesionála v chovu, sportu a v držení těchto zvířat. Toto ve skutečnosti nebude vůbec snadné, protože na internetu se za odborníka považuje kdekdo. Takže já bych vybíral mezi lidmi, kteří jsou dlouholetí významní chovatelé (30 – 40 let) , kteří jsou rozhodčí ADBD pro posuzování plemene. Prostě hledal bych opravdu VIP odborníky, které za odborníky považovat mohu. Hlavně musím vědět, co chci a proč to chci, ale i s tímto potřebujete poradit od profesionála.

Žádná z registračních asociací nestanovuje podmínky chovu. To znamená, že vy můžete chovat na psu, kterého máte doma i přes to, že to zvíře má mnoho negativ. To je na jedné straně velmi svobodomyslné, na druhé straně to nahrává nekvalitnímu odchovu. Ale ten chovatel by se měl stát chovatelem až tehdy, když opravdu nastuduje z historie a aktuálních materiálů to, jak má vypadat správný americký pitbulteriér a jak se má chovat a jaké má mít vlastnosti. To znamená, jakou má mít povahu, exteriér a jaké má mít zdraví. A pokud váš pes tomuto odpovídá – vy sama si jej uchovníte. A ne jako u jiných asociací. Váš pes, aby byl chovný, by měl splňovat všechna tato kritéria.

Tak plemeno americký pitbulteriér je stejně jako plemena jiná také zatížen některými degenerativními onemocněními. Ať je to DKK, DLK, kolena, víčka, torze a tak dále. V žádném případě to ale není v takovém množstvím jako u jiných plemen. Já sám jsem se za třicet let chovu nejčastěji setkával s kožními onemocněními, to souvisí s velkým používáním inbreedingu, kdy pak možná někdy dojde k nějakému oslabení. Některé krevní linie jsou více zatíženy dysplazií kyčelních kloubů, kolen a loktů. Občas se objeví poruchy autoimunity nebo u bílých jedinců hluchota. Ale jak jsem již uvedl, proti jiným plemenům je na tom americký pitbulteriér stále ještě dobře.

Je mnoho privátních organizátorů výstav.  Já jsem také takto začal před více jak dvaceti lety. Pořádal jsem výstavy a podobně. Pak se z toho stala každoročně opakovaná Bull show, což byla možná v Evropě jedna z nejúspěšnějších sérií výstav, za což jsem rád. Nicméně dnes bych doporučil oficiální výstavy ADBD, které se konají po celé Evropě, takže i u nás v Čechách.

No, vidíte, to já jsem teďka v práci se svým NO, který se narodil v Madridu. Já nyní působím na anglických územích, kde oficiálně nemohu používat pitbula, a tak jsem toho svého prodal do Bahraimu Arabům. Jestli jste viděla některé pity při práci, tak možná znáte Cow boye, což je pes z mého chovu. Osobně nedoporučuji amatérům a začátečníkům požívat pita jako všestranného psa k výcviku, a to hlavně kvůli rizikům. Pokud totiž někdo takový narazí opravdu na dynamickou střelu, jako je třeba právě Cow boy, tak je to skoro na utržení rukou v případě, že by se podobný pes opravdu takto používal.

No, původní určení tohoto plemene vidí spousta lidí v něčem jiném. V každém případě to byli jedinci, které držely různé typy lidí, například farmáři. Původní zvířata byla schopná pomáhat na farmách – hlídat a podobně. Ale původním jednoznačným využitím je zápasnický sport.

U různých psů se specifikují různé krevní linie. Nejčastěji hovoříme o krevních liniích na chovatele, kteří je produkovali – to bývá u jiných plemen. U amerického pitbulteriéra je zcela zásadní vnímat krevní linie na extrémně kvalitní jedince v historii daného sportu. To znamená, že v historii zápasnického sportu se vyskytovali jedinci, kteří produkovali odpovídající materiál, tedy ve svých odchovech vyprodukovali zvířata jim podobná se stejným úspěchem, výsledky, vizáží a podobně. Takže ty krevní linie amerických pitbulteriérů se vrací na původní jedince, ať jsou to Redboy, Jocko, Jeep, Mayday, Bullyson. Takových psů je obrovská spousta. Těch linií existuje opravdu hodně, ale někde hodně vzadu několik generací zpět se většina těch původních i dnešních krevních linií vrací zpátky do základu, který kdysi dávno tvořily například linie Dibo, eventuálně staří původní červení – zvířata, která přišla do USA z Irska a podobně. Ale to už je tak daleko, že dneska každého zajímají spíš ty moderní krevní linie.

To je super otázka, která je momentálně i hodně frekventovaná. Myslím, že by pitbul mohl být pro každého, když by lidé byli zodpovědní. Ale protože lidé takoví nejsou, tak pro každého není. Je tedy vhodný pro ty, kteří jsou zodpovědní. Pro ty, kterým nevadí, že se čas od času v jeho charakteru objeví atakování jiného psa. Proto jde o to, aby byl majitel zodpovědný, psovi to nedovolil a užil si s ním mnoho radosti. Pitbul pod zkušeným vedením může být i součástí rodiny s více zvířaty. Rozhodně bych ho však nedoporučoval v případě, pokud majitel nemá zkušenosti. Berme to tak, že amatérský přístup není ideální pro držení amerického pitbula. Není to o tom, že bych ho klasifikoval jako nebezpečného. Je to o tom, že např. když bude mít někdo rád koně, nezačne hned s arabem či plnokrevníkem, ale pořídí si klidnější plemeno – hucula, koba nebo něco celkově klidnějšího. A tak podobně je to i s americkým pitbulteriérem, má velký fyzický i psychický fond a vyžaduje tedy ekvivalentní vedení, čímž myslím inteligentního majitele s chutí se vzdělávat, který je ale také dynamický a sportovně laděný. Takový majitel svého pita určitě zvládne. Pokud některou věc postrádáte, určitě si toto plemeno nepořizujte.

Foto: archiv Radek Kryštof