Aljašský malamut mne zaujal na první pohled!

Také si při pohledu na kteréhokoliv zástupce severských tažných plemen představíte nekonečné zasněžené pláně, pořádnou zimu a přesně takovou krajinou uhánějící úchvatné spřežení, které za sebou táhne sáně a čiší z něj obrovská radost a neuvěřitelná síla? A přesně taková aktivita je tou pravou „ořechovou“ i pro impozantní aljašské malamuty. A je super, že se s nimi jejich majitelé mushingu stále ještě věnují. Pokud vás tedy zajímá právě toto téma, určitě si nenechte ujít náš rozhovor.

Vladimír Vraštil propadl aljašským malamutům už hodně dávno a zůstává jim po celé ty roky pořád věrný. Je to prostě plemeno, které si vysnil, a které splňuje všechny jeho představy o dokonalém čtyřnohém parťákovi nejen pro společný život, ale i pro sport. Sám říká, že svým psům přizpůsobil celý chod své domácnosti a vlastně i všechno ostatní okolo. A co jiného zvolit pro přirozené vybití energie a potřebu práce těchto krásných seveřanů než mushingové disciplíny? A právě o tom bude naše společné povídání.

Už delší dobu jsem hledal čtyřnohého parťáka, který by mi dělal společnost při toulkách přírodou, zejména na horských túrách a vícedenních výletech. Vždy mě to táhlo do hor a do klidných koutů přírody, kde člověk načerpá energii a může být sám sebou. Když jsem začal zvažovat, jaké plemeno by mi mohlo být v tomto směru nejbližší, narazil jsem na aljašského malamuta. Zaujal mě už na první pohled – jeho majestátní postava, hustá srst, pohled, který vyzařuje hrdost a sílu. Ale nebyl to jen vzhled – čím víc jsem si o plemeni zjišťoval, tím víc jsem si uvědomoval, že je to pes přesně podle mého gusta. Je silný, houževnatý a extrémně vytrvalý, navíc perfektně uzpůsobený pro pohyb v náročném terénu. Má schopnost přizpůsobit se podmínkám a jít dál, i když by to jiný už vzdal. A to je přesně ten druh společníka, kterého jsem hledal – nejen pro fyzickou aktivitu, ale i pro společnou cestu životem.

Určitě ano. Přítomnost malamuta – a později celé smečky – zásadně ovlivnila každodenní rytmus naší domácnosti. Dříve jsme plánovali dovolené podle našich přání, ale s příchodem psů jsme začali přizpůsobovat vše jim – od výběru destinace až po organizaci výletů. Většinou jsme směřovali do českých hor, kde si to užili jak psi, tak i my. Také jsme museli přehodnotit výběr auta – klasické osobní vozidlo nestačilo, takže jsme pořídili větší, kam se celá smečka pohodlně vejde. Co se týče samotné povahy malamuta – jsou to psi s obrovským charakterem. Mají hluboký vztah ke své smečce a rodině, jsou velmi samostatní, hrdí a často i tvrdohlaví. Není to pes, který bude slepě plnit každý povel. Nepotřebuje dril – potřebuje respekt a partnerství. A když mu ho dáte, odmění vás neuvěřitelnou loajalitou.

Smečka má svá jasná pravidla a hierarchii, a ta musí být respektována – nejen mezi psy, ale i ze strany člověka. Jako vůdce smečky musím být důsledný, spravedlivý a všímavý ke každému jednotlivému psovi. Není to jen o tom „velet“, ale i vnímat jemné signály, které psi mezi sebou vysílají. Konfliktům se dá do značné míry předcházet právě tím, že se nastaví pevná a čitelná pravidla a že každý pes ví, kde je jeho místo. A zároveň – člověk musí být sám sobě autoritou, kterou psi respektují. Když tohle funguje, pak i větší skupina malamutů může žít a pracovat společně bez problémů.

Začátky byly skromné, ale o to cennější. S prvním malamutem jsme začali s disciplínou canicross, což je vlastně běh se psem na postroji. Je to ideální způsob, jak si osvojit základní principy spolupráce, naučit se vnímat tempo psa a zároveň budovat fyzičku a vzájemnou důvěru. Později jsme zkusili i další disciplíny – bikejöring, tedy jízdu na kole se psem, a také koloběžku. U těchto variant je důležité, aby člověk dokázal reagovat rychle, správně rozuměl signálům psa a zároveň si udržel kontrolu nad situací. Všechny tyto sporty byly pro nás přirozenou cestou, jak postupně růst a rozšiřovat naše možnosti.

Dnes se zaměřuji hlavně na delší tratě. Sezónu obvykle začínáme kratšími sprinty kolem pěti až šesti kilometrů, abychom se dostali zpět do kondice a „nastartovali“ týmovou spolupráci. Postupně ale přecházíme na středně dlouhé tratě, tzv. midy – to jsou vzdálenosti kolem dvanácti až dvaceti pěti kilometrů. V zimě pak není výjimkou ani čtyřicet kilometrů v rámci jednoho závodu. Malamut je od přírody vytrvalec – není to sprinter. Má sílu a výdrž, kterou nejlépe uplatní právě na delších a náročnějších tratích. Proto mám nejraději longové závody, kde se jeho kvality projeví naplno.

Je to pravda, malamuti bohužel nejsou na závodech tak častí jako dřív. Důvodů je víc. Především je to otázka tempa. Moderní závody se totiž stále víc orientují na rychlost, a v tom malamuti jednoduše nemohou konkurovat lehčím a rychlejším plemenům, jako je například sibiřský husky. Dalším faktorem je změna klimatu – zimy jsou kratší a teplejší, a to těžkým severským psům, jako je malamut rozhodně neprospívá. Tento pes je stavěný na tah těžkých saní ve sněhu a mrazu, ne na sprinty v blátě. Přesto věřím, že malamuti mají v mushingu stále své místo, jen je třeba volit závody, které odpovídají jejich naturelu

Práce s malamuty je specifická. Není to pes, kterého „zlomíte“ přísností nebo nátlakem. Naopak si musíte získat jeho respekt, důvěru a stát se pro něj přirozeným vůdcem. Vyžaduje to trpělivost, důslednost a velkou dávku empatie. Malamut je inteligentní, ale často jedná podle vlastního uvážení. Proto je důležité, aby cítil, že víte, co děláte, a že jste autorita, která mu poskytuje jistotu. Pokud se to podaří, získáte partnera, který vás nikdy nenechá na holičkách.

Ano, to je velmi častý omyl. Obě plemena sice vypadají podobně, ale jejich pracovní využití se dost liší. Sibiřský husky je rychlejší, lehčí a lépe ovladatelný. Je ideální pro sprinty a rychlé jízdy. Naopak malamut je silnější a robustnější, ale pomalejší. Jeho doménou je tah těžkých nákladů na dlouhé vzdálenosti. Kromě toho je malamut také tvrdohlavější, což v praxi znamená, že musíte být o něco trpělivější a zkušenější, když s ním pracujete.

Každé štěně je od začátku začleňováno do stávající smečky, kde si postupně nachází své místo v hierarchii. Jako nejmladší má samozřejmě nejnižší postavení, ale zároveň od ostatních hodně nasává – učí se chování, reakce, komunikaci. S tréninkem v postroji začínáme kolem dvanáctého měsíce života, kdy už je fyzicky dostatečně vyspělý. A velkou část výuky přebírá samotná smečka – mladý pes se učí od zkušených, napodobuje je a přirozeně přebírá jejich pracovní návyky. Je fascinující sledovat, jak to funguje i beze slov.

Ano, závody se dělí podle plemen do několika základních tříd. Sibiřští husky závodí samostatně, protože tvoří většinu startovního pole. Pak existuje tzv. otevřená třída – tam startují kříženci nebo rychlejší plemena bez omezení. A nakonec je tu samostatná třída pro severská čistokrevná plemena, jako jsou aljašský malamut, grónský pes a samojed. Tyto kategorie zohledňují rozdíly v rychlosti a fyzických schopnostech jednotlivých plemen, aby byl závod co nejvíce férový.

Závod Åredraget ve Švédsku byl pro mě obrovským zážitkem. Jelo se sto dvacet kilometrů rozdělených do tří etap s bivakováním – tedy přespáním venku mezi etapami. Celý závod se konal v nádherné, ale drsné severské krajině nedaleko města Ånn. Byly tam chvíle, kdy člověk obdivoval ticho, rozlehlost a krásu přírody, ale i momenty, kdy si musel sáhnout až na dno, třeba kvůli nepřízni počasí. To, co bych si přál přenést k nám, je především ta otevřená krajina a respekt k přírodě. Bohužel v našich podmínkách je to velmi složité – naše hory jsou často přelidněné a infrastruktura tomu tedy moc nepřeje.

Mám rád longové závody – je to výzva nejen pro psy, ale i pro mě jako mushera. Nejvíce si vážím absolvování slavného Šediváčkova longu v Orlických horách – trať měří 220 km a prověří opravdu vše. A také letošního závodu Åredraget ve Švédsku, který pro mě byl nejen sportovní, ale i osobní výzvou.

Držení psů na úvazech je v mushingu naprosto běžnou a nutnou praxí. Zvlášť při bivakování nebo na velkých závodištích, kde je pohromadě i několik stovek psů, by to ani jinak nešlo. Je to bezpečné, funkční a pro severská plemena naprosto přirozené, protože tímto způsobem  byla držena od pradávna. Nejde o žádné týrání psů, jak si někteří lidé mylně myslí. Naopak, pes má v takovém případě své místo, svůj prostor, a pokud je vše provedeno správně, cítí se rozhodně bezpečně a komfortně.

Přál bych jim, aby neztratili to, co je činí výjimečnými – svou sílu, vytrvalost, hrdost a schopnost tvořit pevné pouto se svým člověkem. Aby se musherské disciplíny rozvíjely takovým směrem, který respektuje jejich přirozené vlastnosti a zároveň jim umožňuje ukázat všechno to, co v nich je. A hlavně aby se k nim dostávali lidé, kteří jim budou opravdu rozumět a dokáží jim nabídnout smysluplný život plný pohybu, respektu a vzájemného porozumění.

Moc děkuji za krásný rozhovor a přeji vám, ať se daří.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Vladimíra Vraštila