Agility – to je adrenalin!

Máte rádi agility? Víte, o čem to je nebo jste úplní laici a chystáte se právě začít? Možná se vám bude hodit pohled někoho, kdo už si svou cestičku dávno pěkně vyšlapal. „Nebylo to zrovna jednoduché!“, vzpomíná na své začátky Denisa Sommerová, autorka našeho nového seriálu právě o tomto akčním sportu.

Agility začíná být u nás čím dál tím více populárnějším sportem, a to téměř pro každého. Jeho kouzlu už jako malá holčička doslova propadla dnes již úspěšná závodnice, trenérka a od příštího čísla také autorka našeho nového seriálu Denisa Sommerová.  

Denisko, pamatuji si tě jako docela malou holku s jorkšíráčkem Jessíčkem na našem tehdy ještě malém agilitním cvičáku. Kolik ti to vlastně tenkrát bylo let a co tě k tomuto sportu vůbec přivedlo?

 Ano, přesně tak, tehdy mi bylo jedenáct let. Začalo to vlastně tak, že jsem dostala svého prvního pejska a o agility jsem neměla ani ponětí. Každopádně moje mamka dělala dříve klasickou poslušnost se svým ovčákem a o nějakém „prolézání překážek“ slyšela, tak jsme si našli cvičák, šli to vyzkoušet a naprosto nás to nadchlo!

Dnes jsi velmi úspěšná závodnice i šikovná trenérka. Byla ta cesta až sem hodně trnitá a měla jsi už i jako relativně malé dítě velké ambice?

Cesta nebyla úplně tak jednoduchá! Já mám sice obrovské štěstí, že mám neskutečně úžasnou podporu od taťky s mamkou, ale i celé rodiny, takže je to samozřejmě pak jednodušší. Nicméně moji pejskové mi to dávali hezky sežrat a začátky nebyly vůbec snadné! Agility jsem ze začátku brala jako kroužek, do kterého jsem chodila jednou týdně trénovat a rozhodně jsem na nic nepomýšlela. Až když mi moje trenérka Barča oznámila, že půjdu na první závody, tak tam určitě nějaké ty ambice byly a asi jako každé dítě jsem chtěla vyhrávat!

K Jessíkovi časem přibyl další pes, dalo by se asi říct, že takový ten osudový a s ním asi přišel i zásadní zlom a první úspěchy. I když ze začátku to pro tebe nebylo tak úplně jednoduché. Ano, mám na mysli „Míska“. Pověz nám, co předcházelo jeho pořízení.

OSUDOVÝ PES ano, přesně tak bych ho představila i já! Věc se stala tak, že jsem začala agility mnohem více brát a jeden pejsek, který se mnou nechtěl spolupracovat, mi už nestačil a tak přišlo na řadu pořízení dalšího psa. Úplně na začátku jsme měli na mysli buď borderku a nebo australáka. Avšak při hledání těchto dvou plemen jsme právě otevřeli časopis s inzercí, kde na nás vykoukl takový krásný „voříšek“. Následně jsme ale zjistili, že to voříšek není a hned druhý den si pro něj jeli.

Jaký tedy tvůj Aramis je a co vaše společné agilitní začátky?  

Mísek je povahově opravdu úžasný pes s velkou duší a teď mu nemůžu vytknout jedinou věc! On je opravdu pan pes s velkým P! Pravdou ovšem je, že začátky s ním úplně jednoduché nebyly… Chtěla jsem si pořídit pejska, který bude chtít pracovat, ale to Arísek nechtěl. Zajímalo ho pouze, kde je jaká fenka a co by mohl kde sníst, ale agility a hlavně já to mu bylo úplně ukradené. Bojovali jsme a začalo se to lehce zlepšovat, ale pudy pro něj byly stále silnější než já, malá holka. A pak nastal zásadní zlom a Arísek šel po nějaké době na kastraci a od té doby si nemůžu stěžovat! Pes, který si nechtěl hrát, tak si hrát začal…. Na parkúru vnímal jenom mě a ostatní mu bylo úplně jedno, prostě zázrak!

Koikerhondje neboli holandský kachní pes se na parkúrech příliš často nevídá, proč tehdy právě toto plemeno? 

Již jsem se zmínila, že to nebylo plánované pořídit si zrovna kooikerhodje. Byla to náhoda, ale taková, které rozhodně nelituju!

Docela se vám spolu dařilo a stále daří. Vzpomeneš si ještě na takovou vaši první velkou nebo nezapomenutelnou výhru? Takovou tu opravdovou. A jak jsi to prožívala?

První velká výhra byla asi na MISTROSTVÍ EVROPY JUNIORŮ 2010, kde jsem obsadila v jednom běhu 2. místo a pamatuju si, že euforie z toho byla veliká! Nicméně každá výhra je pro mě jedinečná, a když nastupujete do finálového běhu z nějaké medailové pozice, je to opravdu neskutečný zážitek a adrenalin! Už jsem zažila i stav, kdy jsem běžela jako poslední závodník z prvního místa a když jsem přišla na start, nastalo naprosto hrobové ticho a všichni s napětím sledovali, jak to dopadne, tohle jsou opravdu silné zážitky!

Na závodech pravidelně nastupuješ v jednotlivcích, ale i za týmy. Každá kategorie má asi své osobité kouzlo. Jde to nějak porovnat? Třeba emoce, tréma, radost z úspěchu…

Hlavní rozdíl je asi v tom, že v jednotlivcích člověk dokáže více zariskovat, protože má odpovědnost pouze za sebe a ne za celý tým. V týmech samozřejmě člověk pak cítí mnohem větší smutek, když se mu něco nepovede, tím že to vlastně odnese celé družstvo. Já teda ale měla vždycky štěstí na taková družstva, že když se někomu něco nepovedlo, tak ho ostatní podpořili, že se nic neděje a že to příště určitě vyjde.

Jak často sama se svými psy trénuješ, aby ses udržela na vrcholové úrovni? A jak potom relaxujete?

Snažím se cvičit každý den nějaké triky doma a pak jednou až dvakrát týdně jít na cvičák a trénovat na překážkách. Moji psi berou jako relaxaci určitě ležení v posteli. Každopádně když máme volno, tak moc rádi podnikáme výlety do různých lesů a chodíme i plavat. Já si naopak s chutí zajdu někam sednout s kamarády nebo třeba do sauny.

Kolik máš v současné době doma pejsků a plánuješ v dohledné době třeba ještě nějak svou smečku rozšiřovat?

V současné době moje smečka čítá pět kousků… Jsou to třináctiletý vořísek Adam, devítiletý kooikerhondje Arísek, sedmiletý borderák Roura, pětiletá bavorská barvářka Bega a osmiměsíční pudlík Nutty. Tohle je zatím pro mě stop stav a aktuálně žádný nový přírůstek neplánuji, ale nikdo nikdy neví, co se stane…

Pár let už působíš i jako trenérka agility. Jaké to vůbec je z té druhé strany a kam si za tebou mohou naši čtenáři případně přijet zatrénovat?

Ano, pár let už to bude. Musím konstatovat, že z druhé strany je to velice zajímavé a abych řekla pravdu, tak mě to moc baví! Jezdí ke mně trénovat převážně junioři, a s tím jsem velice spokojená! Trénuji na dvou místech v Praze, a to venku na cvičáku v Řepích a potom v hale v Motole. V případě zájmu o trénink mě lidé mohou kontaktovat přímo na FB.

V říjnu jsi byla pomáhat v Liberci na letošním mistrovství světa. Jaké jsou tvé dojmy z tak velkolepé akce? A co třeba nějaké postřehy?

Na MS jsem byla letos jako pomocník poprvé a musím říct, že to pro mě byl obrovský zážitek. Je úplně jiné vidět to ze strany pomocníka, diváka a závodníka. Jako pomocník se dostanete do

úplného zákulisí, a i když to není úplně taková brnkačka, tak to stojí za to! Určitě jsem dostala spoustu námětů do tréninku, což se velice hodí, když chcete udržet krok s ostatními závodníky.

Máš sama mezi našimi nebo zahraničními závodníky nějaký svůj vzor? 

Nemůžu říci, že bych měla vysloveně jen jeden vzor, mám spíš daných více lidí a od každého si beru něco. Jsou to například Tobias Wust, Janita Leinonen nebo Jenny Damm.

Pro koho se podle tebe agility hodí a kdo by na tuto aktivitu měl raději zapomenout?

Agility je sport naprosto pro každého! Stačí jen vzít svého psího miláčka na cvičák a vyzkoušet si to!

Foto: archiv Denisy Sommerové