Vyhasínací útlum

Pokud nepodmíněné reflexy nejsou pravidelně opakovány, dochází k tzv. vyhasínání a pes zapomíná. Rychlost vyhasínání je přitom závislá na typu psa, složitosti daného cviku i tom, jakým způsobem se jej pes učil. Ve výcviku vyhasínací útlum využíváme spíše tam, kde se snažíma psa něco odnaučit. V takovém případě je potřeba patřičnou dobu se danému chování vyhýbat, dokud dané chování pes nezapomene. Jako příklad nám poslouží častá situace, kdy majitel nechává štěně po příchodu na sebe skákat. Pes ale vyroste a najednou je toto chování nepříjemné. Jednou možností je užití negativního působení, hrozí však, že použijeme příliš silné podněty a pes se k nám bude bát přijít. Druhou možností je využít vyhasínání. Tedy nabídnout psu vždy nějáké náhradní chování - například mu po příchodu podat žvýkací kost, hračku, poslat jej na místo a podobně a toto opakovat tak dlouho, dokud nežádoucí chování nevyhasne.

Vyhasínací útlum se nám však může objevit i v počátku výcviku, například u přivolání. Pokud pes nemá tento cvik ještě patřičně upevněn a my jej přivoláme z větší vzdálenosti, může se stát, že pes sice rychle zareaguje, ale během cesty k nám, dojde k vyhasnutí a pes cvik nedokončí. To je poměrně častá situace objevující se u nezkušených psovodů, kteří po první reakci psa zůstanou pouze stát a psa už dál na sebe neupozorňují, nechválí a nelákají, případně ještě povídají s přáteli a podobně. Pro vytvoření podmíněného reflexu je však potřeba udržet pozornost psa a cvik dotáhnout do konce.