Základem chovu je vždy kvalitní fena!

Chtěli byste se dozvědět něco více o chovu amerických kokršpanělů u nás a uvítali byste pohled dlouholeté zkušené chovatelky? Zajímalo by vás, jak je to s genetikou barev u tohoto plemene nebo třeba pár detailů ohledně střihu a úpravy srsti? Pak si určitě nenechte ujít následující rozhovor, který vám nabídne i spoustu dalších užitečných informací.

Sympatická Dana Čopjaková stála u počátků chovu amerických kokršpanělů v bývalém Československu a tomuto plemeni se s láskou věnuje už přes třicet let. Odchovy z její chovatelské stanice Moser Dog patří mezi nejlepší u nás a výborný „zvuk“ mají i v okolních státech a jinde ve světě. Jsme proto opravdu moc rádi, že se rozhodla podělit se s námi o své bohaté zkušenosti, praktické názory a rozumný pohled na tyto okouzlující psy. Užijte si tedy toto moc pěkné povídání.

Moje první dovezená fenka ze země původu. Tady společně s chovatelkou Micky Topper (CHS Halltop) a kamarádkou Danou Kohoutovou (CHS Danako)

Jako ani ne dvacetiletá jsem se věnovala služební kynologii, kdy jsem od dětství běhala po cvičáku s německými ovčáky. A tehdy mi nabídla moje kamarádka Dana Kohoutová (CHS Danako), jestli s ní nechci jet na výstavu do Brna, kde se bude vystavovat plemeno tehdy dost neznámé, a to americký kokršpaněl. V té době nebylo možné vygooglit, o čem se to vlastně bavíme a tak mé úplně první setkání s nimi proběhlo až na zmiňované výstavě. Samozřejmě láska na první pohled. A zanedlouho po té vyšel v časopise Pes přítel člověka článek právě o tomto plemeni, a aby se mi dostalo opravdu fest pod kůži, na titulce byl úplně nejroztomilejší blonďáček s krásnými černými kukadly. No, zkuste něco tak nádherného nemilovat. Moje první fenka Milady od Kawy byla sice černé barvy, ale postupně jsem se k blond barvě dopracovala a je to barva, která v mém chovu převládá. Dlouhou dobu, více než patnáct let určitě jsem se věnovala i chovu vícebarevných. Vždyť prvním mým importem z USA byla nádherná zlatobílá fena Halltop ´s Clamour Girl, jejíž bratr Snowy River Clasic je v Americe legendou. Dala nám nádherné odchovy. Nicméně výběr kvalitních krycích psů byl složitejší a složitější. V podstatě rodokmeny jednobarevných a vícebarevných kokrů jsou odlišné. Navzájem je nemůžete křížit, takže defacto chováte  „dvě plemena”. Na dvou židlích se sedět nedá, a pokud chcete dělat chov opravdu špičkově, je třeba se rozhodnout. Alespoň já jsem to tak cítila. Volba byla jasná. Blond barva, okořeněná sem tam barvou černou.

Těsně po roce 2000 jsem se již víceméně věnovala jen blond varietě.

Pokud si pamatuji, nebylo nás na počátku zase tak málo. Plemeno velmi zaujalo. Bylo podobné anglickému kokrovi, který se opravdu v té době využíval dost intenzivně v lese jako pes pracovní, a tomu odpovídala i povaha a osrstění. Amík, byť zařazen mezi slídiče, působil však vedle svého anglického příbuzného jako princeznička. Nos citlivý měl, také jsme úplně na začátku museli absolvovat lovecké zkoušky pro uchovnění, ale hedvábná načesaná srst působila v lese jako pěst na oko. A amík v kombinéze u zkoušek vyvolával lehké nevolno u zkoušející komise. Mám z té doby jednu úsměvnou vzpomínku, kdy jsem s blond fenkou Bianca Danako barvářskou zkoušku musela složit. Před zkouškami jsme absolvovaly trénink, kde nám radil hospodář honitby a Bibinu chválil. Jen před loučením špitl prosbu, jestli bychom na zkoušky mohly přijet bez kombinézy. V den zkoušek vše probíhalo velmi dobře, hezky jsme slídily, odložení zvládly. A pak jsme šly na barvu. Před začátkem jsem slyšela, jak hospodář šeptá rozhodčím: „Teď něco uvidíte!” Aha, už se těší, až ji budu vyplétat z maliní, napadlo mě.

Tak i na to došlo, ale pak už to byla jízda. Rozhodčí na konci barvy byli zcela ohromeni jejím tempem a pěknou prací. Nakonec z dvanácti přihlášených loveckých psů jsme byly druhé nejlepší. Dokonce padl návrh od pana rozhodčího, jestli ji nechci nechat ostříhat, že by v lese byla skvělá. My ale měly jiné plány. Plemeno si velmi rychle získalo popularitu a počet chovatelů se zvyšoval. Byli jsme zařazeni do Klubu chovatelů loveckých slídičů, kde nad námi držela ruku paní Dagmara Poláková, určitě velké jméno české kynologie, zvláště české myslivosti. Nás, chovatele té doby (80. – 90. léta), naučila ctít standard. Standard je zákon. Nelze chovat, aniž bychom se standardem neřídili! V dnešní době, mám pocit, že toto chybí. Na počátku devadesátých let začaly pokusy o osamostatnění a založení samostatného klubu pro naše plemeno. Pamatuji na rušnou schůzi v Divadle Bolka Polívky v Brně, kde se tato velká událost řešila. Určitě musím vzpomenout jméno paní Jitky Hlaváčové (CHS Gilovam), která byla iniciátorkou a hybnou silou této velmi důležité události pro chov amerického kokra u nás. Trvalo to několik velmi rušných a tvrdých let, ale nakonec v roce 1995 předsednictvo ČMKU schválilo ACC jako asociovaného člena ČMKU. Byl to velmi významný posun pro naše plemeno, které se mohlo začít daleko intenzivněji rozvíjet.

Ano, máme doma dvě sestry, kterým bude letos patnáct let. Několik let sice už neslyší, ale ony to rozhodně jako handicap neberou. Právě naopak. Všechno povoleno. Pro mě osobně jsou velmi důležité, zvláště Wyoming Moser Dog, která získala nejen titul světové vítězky, ale hlavně je zakladatelkou mé nové linie, jejíž čtvrtou generaci mám již doma. A upřímně musím říct, že si jí velice považuji. Dále máme doma vnučku, pravnučku a praneteř Wyoming. Pravnučku, černou dvouletou fenku Lima Moser Dog momentálně vystavuji. Dokončily jsme šampiona ČR a minulý rok jsme zabodovaly na Klubové výstavě, kde jsme v konkurenci cca šedesáti přihlášených kokrů získaly titul BOB za posuzování rozhodčího specialisty z Dánska, který se plemeni věnuje jistě třicet let.

Holky spolu žijí v absolutní shodě. Pokud by jedna z nich zůstala sama doma, asi by byla velmi nesvá. Velmi často hlídáme buď naše odchovy, nebo i pejsky jiných plemen našich známých. Okamžitě jsou bez problémů přijati do naší malé smečky. Někdy se mě noví zájemci ptají, jestli senior amík přijme štěně do „smečky”.  Můžu s klidným svědomím říct, že určitě ano. A většinou to seniorovi vlije novou krev do žil. Amíci milují společnost nejen ze svých řad, ale i jiného plemene. Milují kočky, králíky. Milují lidi. Milují společnost, protože mají velké srdce.

Samozřejmě se snažím chovat poctivě, aby můj chov byl kvalitní nejen po stránce exteriéru, ale aby byl zdravý a vyrovnaný v povaze tak, jak to standard požaduje. Prostě aby noví majitelé prožili s mým odchovem spokojené období života a nemuseli nic závažného řešit. A co si budeme povídat, i když mám radost z výstavních úspěchů našich odchovů v rámci Evropy nebo i dále, většina jich ale jde do rodin jako parťáci pro život a je důležité, aby dělali radost a nepřidělávali starosti. Jinak se snažím udržet dlouhodobě chov na vysoké úrovni bez větších propadů a hlavně držet svůj ustálený typ. Žádné výkyvy v exteriéru. Myslím, že je to v chovu velmi důležité. A je velmi příjemné, když i chovatelé ze zahraničí poznávají můj chov podle typu. Vždy kladu důraz na vynikající pohyb, protože vydatný dlouhý krok je pro kokra tím nejtypičtějším. Když vidím v závěrečkách amíka s perfektním pohybem, vždy mi naskočí husí kůže. Často vidím na FB fotky amíka v pohybu. Majitel je pyšný, ale ve většině případů, je pohyb špatný či nedostatečný. Pokusím se to vysvětlit na této fotografii. Představte si bod uprostřed horní linie hřbetu. Další body jsou konec přední a zadní tlapky. Vznikne rovnoramenný trojúhelník. Pokud bude jedna strana více otevřená, je to špatně. Jsou to takové pomyslné otevřené nůžky. Čím více jsou rovnoměrně otevřené, tím vydatnější je pohyb. V každém případě by se konec přední tlapky měl dostat na úroveň nosu (při pomyslné přímce). No, a k tomu potřebujeme rovnou top linii, v její rovině nasazený ocas, který nebude příliš vysoko nesený. Dobře nasazený krk s dobře vloženou lopatkou a s krásnou hlavou. Kolem povlaje hedvábná dlouhá srst a máme vyhráno.

Ch. Your-Hardt ´s Son of A Gun, který se nesmazatelně zapsal do historie českého chovu.

Přísun nové krve je naprosto nezbytný pro další vývoj chovu. Bez toho to prostě nejde. Pro nás je to o to komplikovanější, že zemí původu je Amerika, a to není za rohem. A přísun nové krve ze země původu alespoň za nějaký čas je nutný. Snažím se o zahraniční krytí v rámci Evropy, ale možná i díky tomu, že americký kokr momentálně nepatří mezi módní plemena, není moc nové kvalitní krve ani v rámci Evropy. Ovšem jednou za čas prostě novou krev z USA přivézt musím. V době, kdy jsem začínala chovat ami, nebyl internet a v podstatě ani možnost vycestovat na západ. Pamatuji si, jak jsem finské chovatelce napsala dopis a po dlouhých týdnech přišla odpověď. V dopise bylo několik stránek velmi drobným písmem rozepsaných rodokmenů jejích psů. Neumíte si představit, jaká vzácnost to pro mě byla. V dnešní době nám vše přijde samozřejmé. Tehdy těsně po revoluci nebylo jednoduché získat si důvěru chovatelů ze západu. My vyjeli na krytí do Dánska k snad nejmilejším chovatelům ami, které jsem kdy poznala. Chvíli byli nedůvěřiví, ale pak velmi vřelí. Rozhodli se nám s chovem pomoct a nabídli nám krásného ročního pejska. Měli jedinou podmínku. Pes u nás bude pít pouze balenou vodu, neboť slyšeli, že máme pitnou vodu velmi nekvalitní. Já byla tak šťastná, že jsem okamžitě souhlasila. Kamarádka, která tam dlouhodobě žila a tlumočila nám, začala vysvětlovat, že u nás z kohoutku pijeme vodu běžně včetně našich dětí, a jak může vidět, docela nám to prospívá. Zasmáli se a na balené vodě už netrvali. Tady musím být konkrétní. Jednalo se o chovatele Bidstrupovy a pejsek barvy černé s pálením Ch. Your-Hardt ´s Son of A Gun, který se nesmazatelně zapsal do historie českého chovu. Jeho syn Ch. Jazz Singer Emeny v tomto trendu dál pokračoval. Dovézt novou krev přímo z USA samozřejmě lze a ohledně korespondence je to nyní jistě jednodušší než v minulosti. I ohledně získávání informací o úrovni kde kterého chovu. Ale stále platí, že si musíte získat důvěru chovatele. Musí věřit, že nejenže rozumíte chovu, ale hlavně jste tím správným člověkem pro jeho drahocenný odchov. Ale toto jistě platí napříč všemi plemeny.

Americký kokršpaněl může být jednobarevný (černý, černý s pálením, blond, hnědý a hnědý s pálením) nebo vícebarevný (černobílý, zlatobílý, tricolorní, hnědobílý a hnědobílý s pálením). Tady musím zmínit i barvu roan (šiml), která také patří mezi vícebarevné, ale je poměrně nová. V Evropě se na výstavách začala objevovat před cca patnácti až dvaceti lety. Teď jde jakoby do módy, ale každý, kdo se chce takové barvě věnovat, by si měl rozhodně nastudovat genetiku barev. A platí pravidlo, že jednobarevní se nekříží s vícebarevnými. Dělá se to jen velmi zřídka. Měl by být proto opravdu pádný chovatelský důvod a přísná selekce výsledného odchovu by měla být samozřejmostí. U nás v klubu toto lze uskutečnit jen na výjimku po pečlivém zdůvodnění. Je třeba si uvědomit, že z takového spojení se ani nemusí narodit vícebarevný jedinec, anebo s velmi nedobře rozloženým zbarvením. Naopak můžou být ve vrhu v lepším případě jednobarevní bez bílých fleků nebo s povolenou bílou kravatou. Ale i tito jedinci po další generace ponesou vlohu pro strakatost, a to není žádoucí. V horším případě se rovnou narodí nestandartně zbarvení jedinci, kteří do chovu nesmí dál zasáhnout. Mohou mít bílé fleky na mordě, širokou bílou náprsenku, bílé tlapky apod. Osobně nejsem příznivcem takových spojení. Další barevné spojení, které je naprosto nevhodné, je spojení hnědé a blond nebo zlatobílé a hnědobílé. Je tam obrovské riziko absence pigmentu, kdy štěňata mají růžový nepigmentovaný nebo jen částečně pigmentovaný nos, okolí očních víček a světlé nebo i modré oko. Toto vše je vylučujícími vadami.

S Patty Darke jsem měla příležitost setkat se na Jubilejní výstavě

Blonďáky miluju. Bezesporu je to moje životní láska. Můžete mít stříbrného, plavého, blonďatého, zlatého až tmavě červeného jedince. Takovou paletu odstínů blond barva nabízí. K tomu černé uhrančivé oči a také úžasná mazlivá povaha. Problém u nich je v tom, že mnohdy neudrží srst, hlavně fenky po hárání. Někdy znovu naroste. Většinou zhruba po třetím roce, kdy se hormony v těle uklidní. Často však zůstanou jen praporce na nohách a trochu řídké srsti na břichu. Vlastně pro život parťáka do rodiny žádný problém. Naopak méně starostí se srstí. Pro výstavy však problém velký. V Americe mají jednodušší situaci v tom, že vystavovat na získání šampiona můžou už od půl roku věku štěněte. Než fenka začne hárat, s šampionem mají hotovo. My potřebujeme dvě sezony. Někdy nesplnitelný úkol.

ICh. Tamaro Entrenous Moser Dog na MVP v Litoměřicích - blond pes musí mít srsti na rozdávání.

Takže při výběru krycího psa blond barvy musíte hledat takového, který má srsti na rozdávání a ještě musí být i správně nastavený jeho rodokmen. Kdysi bylo pravidlem žádná hnědá barva v rodokmenu nebo i žádná vícebarevná. Teď je člověk rád, když tuto barvu nenajde do čtvrté generace. Také neznám moc chovatelských stanic v Evropě, které by se na tuto barvu dlouhodobě specializovaly a měly vysoký standart v kvalitě. I v Americe mizí špičkové kennely  specializující se na tuto barvu, neboť chovatelé odchází do důchodu a noví se objevují jen sporadicky. Z těch opravdu slavných, které najdete v kvalitních rodokmenech, musím jmenovat alespoň CHS Darkehaven (chov. Patty Darke), Gazon (chov. Marcia P. Joslyn), Lamar (chov. manž. Lamar) a v neposlední řadě Silver Pine (chov. S. Santiago) z Brazílie, která se s námi rozloučila před velmi krátkou dobou a její špičkové odchovy stále kralují i na evropských prestižních výstavách. Patty Darke, již výše zmiňovaná, stále působí v USA jako rozhodčí a platí za živou legendu chovu ami. Měli jsme tu čest setkat se s ní osobně na Jubilejní speciální výstavě Slovenského klubu amerického kokršpaniela před několika lety a získat posudek a dokonce i titul od takové velevážené persony je opravdovou poctou. Pokud bych se měla vrátit ke svému chovu, tak snad ne v tak daleké budoucnosti se rýsuje dovoz nové krve ze země původu ze staré špičkové chovatelské stanice, a to nás naplňuje novým optimismem. Opět důvod těšit se na další chovatelskou práci.

Pes Garbo - import z USA s kupírovaným ocasem

V dnešní Evropě se většinou setkáváme s ocasy dlouhými nekupírovanými, a to i ve státech, které kupírování u tohoto plemene povolují. Týká se to i České republiky. V některých zemích nelze vystavovat ami s kupírovanými ocasy vůbec (např. ve Skandinávii). Ale třeba v Dánsku smíte takového psa alespoň uchovnit a chovat na něm. V Anglii smí vystavovat na menších výstavách, ale třeba Cruft´s je psům s kupírovaným ocasem zapovězený. V Německu smíte vystavovat v případě, že jde o lovecky vedeného psa. A jinde smíte, pokud jde o import, tedy pes je dovezený ze země, kde je kupírování povolené. Určitě je tedy nutné vždy zjistit situaci té které země před tím, než se rozhodnete tam vystavovat. Myslím, že už jsme si zvykli na dlouhý ocas.

Garbova dcera Lima již s ocasem

Někdy může být trošku problém v tom, jak pes ocas nese, jestli nemá zálomek nebo konec ocasu není nějakým způsobem zakroucený. Je třeba si uvědomit, že se ami po dlouhé generace kupírovali, takže stěží toto někdo sledoval. Rozhodčí v Evropě rozhodně neřeší, zda je pes kupírovaný, či nikoliv. S tímto jsem se nesetkala. Ovšem v USA trvalo nějakou dobu, než začali rozhodčí akceptovat nekupírované ocasy. V prvních letech toto striktně odmítali. Sama jsem byla svědkem toho, kdy na nejprestižnější speciální výstavu v Americe přiletěla celkem početná výprava vystavovatelů z Evropy a rozhodčí psy s nekupírovaným ocasem neposoudil. Bylo to asi před dvanácti lety. Od té doby se mnohé změnilo a už se i dokonce stala vítězkou této výstavy fena z maďarského chovu s nekupírovaným ocasem.

Ano, určitě najdeme plemena jako je zlatý retrívr nebo anglický špringršpaněl, ale i spoustu dalších, které se jak v Evropě, tak i v zámoří velmi liší. U amerického kokra je toto jiné. Možná bychom mohli říct, že ve Skandinávii jsou odchovy trochu větší výšky než ve střední Evropě atp., ale to jsou běžné rozdíly způsobené třeba i tím, že v určité části Evropy jsou využíváni krycí psi určitých linií. Nicméně jsem přesvědčená, že můžeme v pohodě vystavovat v různých částech Evropy, v Rusku ale i v USA, aniž by se náš vystavovaný jedinec odlišoval typem. S klidným srdcem můžu říct, že americký kokr patří k plemenům, která mají jednotný typ celosvětově. A to určitě chov usnadňuje.

Myslím, že tato odpověď bude velmi krátká. Střih je daný a řekla bych, že celosvětově jednotný. Samozřejmě, že například spodní linii různí vystavovatelé můžou obstřihnout různě podle toho, kolik toho umí. Nebo naopak to ovládají velmi dobře a umí psovi střihem pomoci tak, aby mu pomohli opticky nohy prodloužit, tělo zkrátit, řidší srst zahustit apod. V čem se střih liší, je úprava nekupírovaného ocasu. Osobně dávám přednost nakrátko efilačními nůžkami zkrácenou srst do prutu. Nejméně mě taková úprava ruší. V Rusku často nechávají na ocase hodně srsti připomínající až chomáč cukrové vaty. V USA někdy vidím úpravu připomínající irského setra, tedy do vlajky. Střih jako takový určitě zůstává po desetiletí stejný. Snad se dá říct, že jedinou změnou bude, že přibylo množství srsti. Samozřejmě na fotkách vítězů v USA vždy uvidíte jejich perfekcionalismus. Jejich výhodou je, že před focením stráví dlouhý čas úpravou, je to skoro rituál. U nás se doběhne a v dalších sekundách už se fotí. Mnohdy při prohlížení starých amerických časopisů zabývajících se plemenem vidím fotky staré padesát let a říkám si, že i dnes jak exteriérem, tak i střihem by nejenže nezapadli, ale mnozí určitě trčeli nad současnou konkurencí.

Určitě se tomuto Klub amerického kokršpaněla věnuje a v určitých intervalech tyto kurzy pořádá, nebo pokud se snad konají pod jinou hlavičkou, s předstihem na tyto akce upozorňuje. Často, pokud je pozvaný ze zahraničí rozhodčí specialista, který sám ami chová a upravuje, je požádaný pořadateli klubových výstav, zda by nebyl ochoten podělit se o své zkušenosti na tomto poli. Můžu vzpomenout například paní rozhodčí z Dánska Lone Wandel (CHS Pointbreak) nebo pana Michaela Hammericha z Dánska (spolupracuje s CHS Truly-Yours). Klub pořádá také workshopy. Teď zrovna děvčata, která bezkonkurenčním způsobem chystají všechny klubové výstavy, plánují na červnovou letní klubovku workshop ohledně zvládnutí techniky koupání a vysoušení srsti amerického kokra při použití nové kosmetiky zn. ACTIVE OFFICINE COSMECEUTICHE a použití různých hřebenů a kartáčů. Workshop povede Lucie Kubová z fy Alexk Pet, se kterou klub v tomto ohledu dlouhodobě spolupracuje.

Trocha teorie určitě ještě nikoho nezabije. Naopak díky tomu může nový zájemce o výstavy nebo rovnou i o chov předejít mnoha zklamáním. Doporučuji využít výhod dnešní doby a použít internet. Vyhledat všechny vyhledatelné informace o plemeni. Důkladně přečíst standard!!! Lze najít příspěvky, kde je standard důkladně rozebrán, vysvětlen i s obrázky a lze si udělat skvělou představu o stavbě těla. Existuje literatura, která se plemeni věnuje a to jak v knižní podobě, tak i v časopise. Vyzbrojen teorií by pak člověk měl zavítat na výstavy a prohlédnout si výstavní jedince na živo. Být příjemný a zdvořilý a požádat zkušenější chovatele o radu a zkušenosti, pokud mu něco není jasné. Srovnat si v hlavě, co vlastně chce. Jaká je jeho vize. Hledá společníka pro život? Chce vystavovat? Nebo dokonce chovat? Sportovat a aktivně s amíkem žít? Která barva se mu líbí? A pokud se rozhodne pro chov, opravdu si důkladně promyslet například jaké barvě se chce věnovat. Není úplně dobré koupit si například černou fenku, která má v rodokmenu hnědé linie a toužit po blond štěnátkách. Pokud fenka nebude dominantně černá, může se blond štěňat dočkat, ale s kvalitou spokojený asi nebude. Toto je trošku „vyšší dívčí” a je to na delší povídání nebo spíše hodně dlouhé. Ale základy znát je dobré. Úplně nakonec bych doplnila to, co říkám velmi často. Základem chovu je vždy kvalitní fena. Ať si tedy pořídí tu „nej“.

Děkuji vám za pěkný a zajímavý rozhovor.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Dany Čopjakové

http://www.moserdog.com