Z očí jim ta lumpárna přímo kouká!

Určitě již víte, že bearded kolie je výborným parťákem pro nejrůznější kynologické sporty! Coursing, obedience, canicross, dogktrekking, ale ani spousta dalších, někdy i extrémních disciplín jí není cizí. Třeba Hard Dog Race… Nevěříte? Tak pozorně čtěte!

Bearded kolie není žádný gaučový povaleč a ke spokojenému životu nějaké zaměstnání a sportovní vyžití nutně potřebuje. A nakonec se tyto aktivity mohou stát příjemnou zábavou a relaxem pro celou rodinu. Přesně tak to mají i manželé Iveta a Milan Kantovi, kteří svým chlupatým holkám nabízejí celou řadu různých akčních disciplín. A s něžnější polovičkou z této sympatické dvojice jsme to i podrobně rozebraly…

Asi nejlepší bude říci, jak to u nás s bearded koliemi vůbec začalo. Obě naše děti asi před dvaceti lety začaly žadonit, že by chtěly pejska. S manželem jsme se shodli na tom, že pokud budeme nějakého pořizovat, tak jedině s PP. Začali jsme se tedy poohlížet, jaký pejsek by se nám všem líbil. Děti chtěly v té době dalmatina, ale toho jsme jim rozmluvily.

Při jednom výletu do Jičína jsme potkali beardedku a já prohlásila, že to je to, co chci mít doma a nic jiného. Na první pohled mě upoutala hlavně její dlouhá srst a výraz jejich očí, ta lumpárna jim z nich přímo kouká. Hledali jsme tedy inzeráty na štěňátka, ale co osud nechtěl, narazili jsme na jeden, kde nabízeli šestiletou fenu beardedky, samozřejmě jsme hned volali a do týdne (musím říci, že to bylo týden před Štědrým dnem) byla naše Kety Vanilka u nás doma. A proč jsme u tohoto plemene zůstali? Miluji na nich jejich ztřeštěnost, když běhají venku po louce, ale hlavně jejich pohodovost a přítulnost.

Ano, dnes máme naši nejstarší dvanáctiletou Kofilku od Emy Destinové, věkem seniorku, ale duchem bláznivou puberťačku, která se nebrání žádné sportovní aktivitě. Prostřední je desetiletá Citronella, náš malý „Vousáček“, podomácky Nella, která je naší největší chloubou, co se týče coursingu.  Doma je to však křehká a milá víla. Nejmladším benjamínkem smečky je Attractive girl MonaChristie (Ája). Té bude sedm let a je sportovně všestranná. Jsme na ni ovšem pyšní i na poli výstavním.

Ideální zájemce? Tak to je  těžká otázka. Někdy přijede zájemce a na první pohled se zdá, že by to byl ten pravý páníček pro štěnátko, ale po hovoru s ním, kdy řekne něco v tom smyslu, že ono to má dlouhé chlupy a ono to také líná, tak domů tedy ne, však venku máme přece kotec (Když slyším slovo kotec, ježí se mi vlasy na hlavě. Beardedka v kotci? To by byl nešťastný pes!), tak to asi nebude to pravé. Naopak jiný zájemce se nám třeba moc nezdá a nakonec se z něj vyklube ten nejlepší páníček, jakého si mohl člověk přát.

Zájemce o beardedku by hlavně měl mít na pejska čas, aby se mu již v útlém věku dostatečně věnoval a utvořili si spolu dobrý vzájemný vztah. Beardie je velmi kontaktní pes, který vyžaduje pozornost.

Tak to je věc názoru. Někdo má jen jednu vousatku, té to vyhovuje a je spokojená. Je to ovšem plemeno velmi společenské, tak si myslím, že ji více vyhovuje život ve smečce. Já osobně bych už pouze jednu beardie asi mít nemohla.

Nejprve musím uvést, že s holkami sportuje hlavně můj manžel, já jsem většinou řidič a podpůrný tým. Mezi sporty, které naše holky absolvovaly, patří coursing, obedience, dog biatlon, dogtrekking, caniscross, dog scootering a dog running. Z kynologických zkoušek mají naše holky na svém kontě BH, ZZO a ZPO. Dále mají složené speciální zkoušky pro bearded kolie, tzv. working testy a samozřejmě jako správný ovčácký pes mají kromě Kofilky všechny zkoušku z pasení ZVOP (základní vlohy ovčáckého psa). A ještě se musím pochlubit, že naše Kofilka běžela, plavala a jela s koloběžkou v soutěži o „Železného psa“.

Dohromady se to skloubit dá. Většina těchto sportů je hlavně o pohybu, respektive o běhu. Trénujeme hlavně podle počasí, když jsou velká tepla, netrénujeme skoro vůbec, když je počasí příznivé, trénujeme více. Trénink pro holky znamená například i běhání u koloběžky, aportování nebo samostatný běh. Samozřejmě pokud jdou na kynologickou zkoušku, pracuje se intenzivněji cca měsíc před ní, přibližně tak třikrát týdně.

Nejvíce nás asi bavil coursing, ve kterém byly holky velmi úspěšné. Citronella se stala 3x Mistrem ČR, 2x Mistrem Čech, 2x Mistrem Moravy. Kofilka je 1x Mistrem Čech a všechny tři v průběhu let, kdy běhaly coursing, byly i Mistry KCHBC. V současné době se už ale coursingu nevěnujeme, neboť  Kofilka a Citronella již dovršily věku, kdy už závodně běhat nemohou. Nyní nás tedy asi nejvíce baví dog biatlon.

Dog biatlon se dělí do kategorie enduro nebo sprint a závodníci jsou vždy ještě rozděleni do kategorií dle pohlaví. Enduro je kategorie, ve které se běží třikrát vzdálenost cca 3 km. V kategorii Sprint běží týmy třikrát vzdálenost asi 600 m. V obou případech závodníci po prvním a druhém okruhu střílí na terč. Střelba probíhá ze stoje, kdy připravený pomocník přidrží závodníkovi psa, aby se mohl soustředit na střelbu. Ve vzdálenosti 10 m je připravených pět terčů, na které má závodník pět možných výstřelů. Pokud některý terč netrefí, dostává penalizaci dvacet sekund. Po třetím okruhu již zamíří tým přímo do cíle a vítězí ten, kdo má nejrychlejší čas. Střílí se laserovými puškami, které nevydávají klasický zvuk běžné střelby, takže psům nevadí. Beardedkám dog biatlon docela sedí, pro ně to je běh s páníčkem a střelbu, kterou díky laserové pušce nevnímají, vlastně berou jako možnost odpočinku a pomazlení se s pomocníkem.

Motivaci na coursing jsme nepotřebovali skoro žádnou, stačilo vzít do ruky košík a dečku a ony hned věděly, co bude a byly tak natěšené, že jsme je sotva udrželi a od střapce je museli párkrát odtrhávat i ve třech lidech. Na běhací sporty také stačí vzít koloběžku nebo běžecký pás a ony se už radují, že bude nějaká akce. Odměnou je pak samozřejmě sušené nebo vařené maso.

Sportujeme hlavně pro radost a ty psí sporty, které s nimi děláme my, je opravdu baví. Jak už jsem se zmínila, v coursingu jsme asi i ambice měli a holky nezklamaly. Citronella byla v roce 2012 na mistrovství ČR vítězem mezi nechrtími plemeny. Sporty, které děláme nyní, děláme rekreačně, ale nikdy jsme žádný závod nevzdali, i když někdy to bylo s vypětím všech sil hlavně našich. Mám na mysli třeba při dogtrekkingu, když jsme šli snad nejhorší cestou na vrch Kozákova, tak jsem si myslela, že už to vzdám. Když jsem ovšem viděla, jak si psi v pohodě vykračují, tak jsem nabrala sil a závod jsme dokončili a ani jsme nebyli poslední, jak jsem si nejdřív myslela, ale skončili jsme někde uprostřed.

Úsměvnou historku mám asi ze závodu „Železný pes“. K smíchu to tedy bylo spíše mně, ne však mému  manželovi… Běh a jízda na koloběžce probíhala i po lesní cestě, kde se usídlil roj divokých včel, a spousta závodníků včetně manžela si odnesla nejedno žihadlo. O včelách jsem věděla už od prvních startujících ještě před tím, než dorazil manžel s Kofilkou do cíle. Když dojeli, hned hlásil, že ho poštípaly včely do hlavy a krku, ale mě hlavně zajímalo, jestli nedostala žihadlo Kofilka. Na to mi bylo řečeno: „No, hlavně jestli neštíply Kofču! Na ni se nemohly přes ten kožich vůbec dostat, ale že já mám hlavu jak dýni, to je každému jedno!“

Plánů máme více. Nejbližší akcí pro nás bude teď 14. září 2019 překážkový závod „Hard Dog Race“,  který je v ČR pouze jeden. Je to obdoba Gladiatoru race. Samozřejmě nás opět čeká dog biatlon a také plánujeme na příští rok Dog Epic Race, jde o horský etapový závod. A nesmím zapomenout na kynologické zkoušky, také ještě nějaké zkusíme.

Děkuji vám za rozhovor.

Foto: archiv Ivety Kantové, Adéla Tůmová

http://www.kofinela.wz.cz/