Vzpomínám na všechny své psy!

Také vám připadají příběhy „obyčejných“ lidí těmi nejzajímavějšími a jistým způsobem i nenahraditelnými? A právě nyní vám přinášíme jeden takový rozhovor s člověkem, kterého nepotkáte ani na mistrovství, ani vrcholových závodech, ale rozhodně si ze setkání s ním vždy odnesete dobrou náladu. Konečně posuďte sami…

Při svém putování po závodech jsem poznala mnoho skvělých lidí a jedním z nich je i Zdeněk Hrubý ze ZKO Pchery. Je to člověk, který dělá „pejskařinu" srdcem a pro své vlastní potěšení, a ne pro konečné vavříny. Vlastně oním vítězstvím je pro Zdendu fakt, že si se svým psem dobře rozumí a jsou sami sobě skvělými parťáky.

Se psy jsem začal v jedenácti letech a mým prvním parťákem byla křížená fenka německého ovčáka a boxera Asta, kterou jsem si cvičil pro své potěšení. Tenkrát mě stála padesát korun z mého kapesného a dožila se bohužel jen dvou let. Jelikož je to opravdu dávno, tak se mi její foto nepodařilo dochovat. Po Astě přišel na řadu další kříženec. Tentokrát to byl kříženec kolie a foxteriéra, který vypadal tak trochu jako menší verze šeltie. Byl opravdu velice šikovný a zvládnul kousat i do rukávu. Ze všeho nejvíce mu však šlo norování, a pokud byla nora menší, tak si ji upravil pro svou velikost. Mým dalším kámošem byla fenka s PP Pája z SNB, se kterou jsem začal chodit na slánský cvičák, kde jsme složili dvě zkoušky, a to ZM a ZVV1, a to bylo vše, neboť jsem byl na jaře roku 1971 povolán do základní vojenské služby. Po třech měsících výcviku jsem nastoupil jako psovod na 20. prapor PS Nový Vojířov u 15. brigády PS České Budějovice.

Byl mi přidělený služební pes Xavo H1 – hlídkový pes prvního stupně. Bylo mu jedenáct let a sloužili jsme spolu na drátech po levé straně stanovitě KÓTA 585 asi do konce roku 1971. Potom jsme přešli na průzkum lesů na pravé straně. V roce 1972 nám z chovatelské stanice Libějovice přidělili na rotu dva nové služební psy Artuse a Ringa. Artuse jsem vyfasoval já, a tak jsme začali chodit průzkumy lesů ve třech. Artuš na stopovací šnůře a Xavo na volno. Občas se stalo, že byl Xavo unavený, a tak zalehnul a odpočinul si a pak nás doběhl. Asi v polovině roku 1972 jsme s Artusem putovali do kurzu v Libějovicích a Xavo nastoupil službu na stanovišti Průsek jako hlásič. Jeho služba spočívala v tom, že měl štěkat v momentě, kdyby se někdo přiblížil, a tím ho měl odradit do přístupu k DZ (drátěnému zátarasu). Po návratu z kurzu, kde jsme složili zkoušku H1, jsem požádal velitele roty, zda bych si mohl vzít Xava zpátky na průzkum lesů, že tam stejně není nic platný a jenom strádá, ale bohužel. Řekl, že se mnou počítá na stanoviště Schillerův kámen.

Bylo mi Xava líto, kdykoliv jsem měl volno nebo po službě, tak jsem ho tam chodil krmit a pouštět, aby se mohl proběhnout. Vždy když mě viděl, měl ohromnou radost, a když jsem odcházel, byl smutný a začal výt. Musel jsem mu vždy slíbit, že se zítra vrátím. Jak skončil, bohužel nevím, nikdo si na něj nevzpomíná. Zřejmě zemřel stářím. Na stanovišti Schillerův kámen jsme měli za úkol prověřování zkratů před DZ a za DZ běhal služební pes Gamín H3 (hlídkový pes třetího stupně – takzvaný SUP – samostatně útočící pes). SUP ne tak doslova. Pes byl uzavřený v dřevěném boxu, kde byla dvoje dvířka, levá a pravá, která se otvírala elektronicky podle toho, na jaké straně došlo ke zkratu. Pes sice vyběhl sám, ale vzápětí za ním běžel psovod. To jen na vysvětlenou, aby si někdo nemyslel, že když tam pes někoho chytil, tak ho roztrhal na cáry a oni tam potom přišli a shrábli dotyčného do pytle. Tak to ne, vždy musel psovod běžet za psem.

Tak jednu veselou historku bych asi opravdu měl. Úsměvná je hlavně pro mě i po těch letech, když si na ni vzpomenu. Měli jsme „tréninkovku“ za dráty – cvičné narušení SH a pronásledování pachatele. Xavo na dlouhé stopovací šnůře (15 metrů) a já za ním pelášil, co mi nohy stačily, když se mi do cesty připletl „bludný“ kořen a já se natáhnul jak široký tak dlouhý. Vodítko mi samozřejmě vyletělo z ruky a Xavo byl fuč. Volal jsem, pískal, ale marně – pes se nevracel. Došel jsem až na hranice s Rakouskem a zpátky, ale Xavo nikde. Asi po hodině jsem to vzdal a ze stanoviště KÓTA jsem volal veliteli roty, že mi za dráty utekl pes a zřejmě zmizel v Rakousku. Velitel, major Moša, mi na to odpověděl: „Holoubku, koukej ho najít a bez psa se mi nevracej, jinak za ním mazej do Rakouska.“ Nic jiného mi nezbývalo, než ho jít znovu hledat. No, a jak to dopadlo? Asi po další hodině hledání jsem milého Xava našel. Už mu začalo být divné, proč ho pořád volám a chodím okolo něho, tak se ozval. Co se stalo? Jak byl na té stopovací šnůře, tak se omotal kolem stromu a bylo to… Musel jsem kolem něj nejméně desetkrát projít a on si tam jen tak ležel – miláček.

Když skončila vojna, mého služebního psa si převzal jiný mladý psovod. Na rotě jsem byl do 29. ledna 1973 a od 30. ledna 1973 jsem byl převelen do chovatelské stanice v Libějovicích, kde jsem měl na starosti čtyři psy a jednu fenu z nákupu. O ty jsem se staral až do konce března, pak jsem odešel do civilu. Ptáš se, jestli si na ně někdy vzpomenu? Není den, abych si na ně nevzpomněl. Vzpomínám na všechny psy a feny, kteří mi prošli rukama – na ně se nedá zapomenout.

Po návratu do civilu jsem si pořídil dalšího psa od Milana Exnera z Vraného. Jmenoval se Ajax, a jeho chovatelskou stanici si již nepamatuji. Nicméně Ajax byl velmi dominantní samec, cvičit se mu moc nechtělo a na každý povel, který dostal, mi ukazoval zuby, nebylo mu to však nic platné. Když byl sám, byl pánem situace. Jednou dokonce roztrhal plot a sousedku zahnal do domu, ta podala někomu klíče na ulici, aby odemkl vrata, a když vyšel na ulici, tak za ním zavřela. V poledne mi matka volala do práce, abych se po práci zastavil doma, že Ajax utekl, ležel na ulici a nikdo nemohl projít okolo. Na každého vrčel a nechtěl jít domů. Měl jsem ho asi do čtyř let, pak jsem ho dal na hlídání do Vinařic. Dalším mým psem byl Brit bez PP, také z Vraného, ale od pana Óbra. Na cvičák jsem s ním nechodil, neboť to tam v té době nějak nefungovalo. Byl to pes číslo jedna, zkoušky sice neměl složené žádné, ale uměl vše. Ve třech letech jsem ho z rodinných důvodů musel dát pryč. Zkrátka jsem dostal nůž na krk, že buď pes, nebo rodina. Dalším psem v mém životě byla fena Erna, která byla pouze na hlídání, měla udělanou pouze poslušnost.  Na nic jiného nezbýval čas, neboť jsme opravovali dům. Odešla v deseti letech a pak přišla její dcera Rita. Ta na tom byla skoro stejně jako její matka jen s tím rozdílem, že v šesti letech složila zkoušku ZM a jezdili jsme spolu po závodech. Jejím nejlepším umístěním bylo páté místo, jinak jsme byli pořád na prvním místě, ale odzadu. Také nás opustila v deseti letech podobně jako její matka. Pak jsem měl brazilskou filu jménem Rambo, po pravdě to byl pes manželky, který měl pouze základní výcvik poslušnosti. Víc s ním nemělo cenu dělat. Opustil nás v osmi letech na torzi žaludku. Po něm přišla Lady a její dcera Sára, kterou jsem dostal k padesátým narozeninám. S tou jsem si kynologii opravdu vychutnal v plných doušcích. Složili jsme ZM, ZVV1, ZVV2 a svůj poslední závod absolvovala v deseti letech v kategorii veteráni, kde skončila na prvním místě. Sára si na světě dlouho nepobyla, odešla ve čtrnácti měsících po epileptickém záchvatu. Lady odešla v červenci 2013, zůstala nám po ní její dcera Nany, která má zlatou povahu po mamince. Miluje všechna naše domácí zvířata. Má složenou zkoušku ZZO, neboť nekouše, ale nám to nevadí. Je to naše zlatíčko. No, a pak to byla Utta z Golha, dnes již tato fenka německého ovčáka není mezi námi. Nyní mám celočernou fenku německého ovčáka, které jsou tři měsíce. Teprve se uvidí, co bude dál...

Potkáš se s prima lidičkami, poklábosíš a hlavně jim ukážeš, v čem jste se zlepšili a co jsi svého čtyřnohého miláčka naučil nového.

Aby mi sloužilo zdravíčko a mohl jsem se tomuto krásnému „koníčku“ ještě dlouho věnovat.

Iveta Panýrková

Foto: archiv Zdeněk Hrubý