Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Výcvik nás musí bavit!

Plemenem tohoto měsíce je hovawart a my vám nyní nabízíme první ze série rozhovorů s jejich majiteli. Dnes na téma výcvik! Dozvíte se, jak se s hovawartem žije a co všechno s ním lze dělat. Třeba i canisterapii! Petra Kejdanová a Ch. Rennie z Budské samoty je tým, který má složeno téměř třicet zkoušek z výkonu podle různých zkušebních řádů.


Výcvik nás musí bavit!

Milá, na první pohled nenápadná a pořád usměvavá mladá dáma a po jejím boku dovádějící a energií sršící plavá hovawartka. Tak nějak by se dala charakterizovat dvojice, která ihned zaujme tím, jak skvěle je sehraná a jak jim to spolu na cvičišti šlape. To je Petra Kejdanová a její šestiletá Rennie z Budské samoty. Tým, který má na svém kontě téměř třicet zkoušek z výkonu. A tak jsme se zeptali…

Petro, hovawarti vás provázejí takříkajíc již „od plenek“, tudíž se na úvod samozřejmě nabízí otázka, čím toto plemeno vaší rodině tak učarovalo?   

Naši první hovawartku Almu si rodiče pořídili již v dubnu roku 1990 a já se narodila necelý půlrok na to, tedy v září téhož roku. Pro toto plemeno se rozhodl především taťka, mamka v té době chovala šeltičky. Výběr proběhl v podstatě na základě článku, který vyšel PPČ již v lednu roku 1987 (autor Dr. M. Císařovský). Velký, chlupatý a snadno vychovatelný hlídač s láskou k dětem – to bylo to nejzásadnější. A dále pak podle chovatelů a poradkyně chovu to měl být pes bez loveckého pudu, a to se zase líbilo mamce. Vypadal prostě jako ideál. Nakonec to bylo sice trochu jinak, ale v důsledku ještě lepší a myslím, že hovawart už u nás bude napořád. A kdybych měla vypíchnout jednu věc, tak asi ten vztah k rodině.

  hh  hh

Kdy jste si všimla, že vám kynologie není úplně lhostejná a zkoušela jste sama své první výcvikové krůčky?                       

Úplně první pokusy proběhly už v nějakých devíti, deseti letech v parku právě s Almou. Při pořízení Centy jsem měla takovou představu o dokonalém, hodném a šikovném pejskovi, asi tak po vzoru známé Lassie. Z této iluze mě ale naše fena vyléčila velmi brzy a jako se všemi našimi psy se i s ní začalo chodit na cvičák. Po té, co jsem asi tak po půl roce překonala svou introvertnost, jsem přestala pouze doprovázet rodiče, ale sama jsem se s Centou pokoušela cvičit a už toho nikdy nenechala.

    hh

Po boku se vám vystřídalo hned několik hovawartích holek, vzpomenete si, čím byla každá z nich pro vás jedinečná? Povězte nám krátce něco o Almě, Centě, Ayen a dalších…     

Alma Muminí údolí – naše první a nejhovawartější hovawartka. Úžasná ochránkyně, která mě milovala a hlídala od prvního dne, kdy jsem přibyla do rodiny. Nikdo ji to nemusel učit, prostě to dělala a nechala si od nás dětí líbit téměř cokoliv. Byla neuvěřitelná skokanka ze všech možných oken, a to absolutně bez pudu sebezáchovy. Nekompromisní hlídačka, která si podala i zloděje/vykradače aut. A také velmi samostatně myslící bytost.

    hh

Centa Růžové atrium – to byla beze sporu moje největší učitelka, no a pro jedenáctiletou holku ne zrovna jednoduchý pes. Zažila jsem s ní spoustu poprvé – první cvičák, první výstavu, první bonitaci a zkoušku a také první štěňátka. No a všechno toto bylo rozhodně nezapomenutelné. Nezapřela, že její babička byla ze stejné „rodiny“ jako Alma, ale tak ostrý pes jako její předchůdkyně přeci jen už nebyla. Mít ji dneska s těmi zkušenostmi a lidmi kolem sebe, byla by na sportovní kynologii asi vůbec nejlepší ze všech pěti hovíků, které jsme měli či máme.

Ayen Kasurgis – je černoška, kterou jsme si nechali právě po Cenťulce. Při volbě, musím přiznat, sehrála velkou roli právě její barva. Celočerných jedinců tu před dvanácti lety ještě moc nebylo. Rozhodně k tomu ale přispěla i její miloučká povaha a fixace na nás, je to takový soukromý rodinný canisterapeut. Je mnohem jemnější povahy, než byla její máma, ale to neznamená, že by nebyla skvělou hlídačkou. Naopak! A hlídá i s velkým rozmyslem a jejím „majstrštykem“ při cvičení bylo právě i hlídání předmětu. Oceňovali to nejen na zkoušce (závodech) ZPU1, ale i na ukázkách na různých psích dnech apod. Má bohužel vysoký stupeň DKK, takže chov nepřipadal v úvahu, ale byla skvělou adoptivní mámou a vychovatelkou Renulce. Teď je to už dvanáctiletá dáma a šéfka naší smečky.

Rennie z Budské samoty – je prostě zlato ve všech významech tohoto slova a jednoznačně můj osudový pes. Když „odešla“ Centa, stáli jsme před rozhodnutím, jakého dalšího psa budu chtít. Nějakého „vhodnějšího“ na cvičení nebo na canisterapii (studovala jsem v té době bakalářský obor zoorehabilitace a pomocné aktivity se zvířaty). Mě to ale táhlo pořád k hovíkům. Měla jsem tedy už určité specifické požadavky na štěně a shodou okolností vrh „R“ z Budské samoty je všechny splňoval a navíc jedna plavá fenka byla ještě volná. Renulku mi vybrala právě chovatelka Lída Černá a já jí za to nikdy nepřestanu být dost vděčná.

Benyen Kasurgis – je kluk po Renulce a zažívám s ním mé „nikdy neříkej nikdy“ aneb já nikdy nebudu mít psa. Tak teď je to zase „Benyen je první a poslední pes v domácnosti“. Zůstal u nás neplánovaně, jelikož měl poměrně těžký start do života. Je to takové naše korunní princátko a jedinečné obohacení naší smečky. A on si je svého postavení náležitě vědomý. Stejně jako ty čtyři holky je i on naprosto jedinečný a díky za to.

Její projev a nadšení miluji, jen moc nevím, nakolik je to moje zásluha. Myslím, že Reni spíš taková prostě je.

V současné době je vaší parťačkou hlavně plavá Rennie a její syn Benyen. Reni je fenka s obrovským potenciálem a chutí do práce všeho druhu. Čemu všemu se vlastně spolu věnujete?

hh Hlavně sportovce, s tím jde ruku v ruce ještě obedience. Ale vyzkoušeli jsme toho mnohem více. Párkrát jsme si zablbly na parkúru agility, „přičuchly“ jsme k dogtrekkingu a dogbiatlonu, a Reni umí i řadu dogdancingových kousků, které se nám pak hodily při canisterapii. Nějakou dobu jsme se také věnovaly pasení a moc mě mrzí, že jsme o tuto možnost přišly, protože ze všeho, co jsme zkusily, byla tohle pro mou fenku opravdová láska. A nadchlo to i mne. Jinak je spousta a spousta odvětví a zábavy, která by mne moc lákala a Reni věřím i bavila, ale není čas a prostor. Třeba to ale jednou vyjde s Benyenem.

 Složily jste spolu úctyhodných dvacet šest zkoušek z výkonu. Zdá se to neuvěřitelné, jak to vůbec děláte a jak svou fenku motivujete?        

Jde to vlastně tak nějak samo. Pro mne jsou ty zkoušky do určité míry nutné zlo, které jen dokazuje, že to teda umíme a jsme na té a té úrovni a posouvá a ponouká nás to dál. I po letech však ten stres okolo zkoušek a závodů těžce nesu, a kdyby to šlo, vyhnu se mu. Mě prostě baví cvičit a pracovat se psem, to ostatní je navíc. hh 

Co se týče motivace, u Reni to jde také relativně jednoduše. Je žravá, je kořistnice a rovněž neskutečně aktivní pes, který chce cvičit a pracovat s člověkem a pro něj. V současnosti bych i řekla, že jakákoliv odměna (pamlsek, míček) je v podstatě jen bonus. Ona se odměňuje samotným cvičením, minimálně pokud jde o poslušnosti. Její projev a nadšení miluji, jen moc nevím, nakolik je to moje zásluha. Myslím, že Reni spíš taková prostě je.

Velmi úspěšné jste například na poli obedience a se zkouškou OB3 je Rennie také jediným hovawartem u nás, který ji na svém kontě má. Navíc jste loni zaznamenaly i skvělý mezinárodní úspěch. Jak náročné je dělat tento sport na takové úrovni?       

hh Obedience je sport o poslušnosti s velkými nároky na přesnost psa i psovoda. Určitě bychom to nezvládly samy, potřebuji vedení, pomáhat efektivně cílit trénink a samozřejmě zvolit ty správné metody. A velký dík určitě patří Lucce Stemmerové, ke které jezdíme, jak jen to jde.

Jinak nastoupit u nás na zkoušky nebo závody v OB3 pro mne není nijak jiné oproti nižším třídám. Obedience je svým způsobem specifická tím, že získat nulu jde stejně snadno jako mrknout okem, a také v ní závodí mnohem více plemen, než jsou němečtí ovčáci nebo maliňáci, takže si člověk nepřipadá jako exot. Nehrotí se, když nesplníte limit zkoušky a i bez něj můžete předvést hezký a koukatelný výkon.

Na MS HW 2016 v obedience to bylo přece jenom už trochu jiné a závaznější. Nakonec kdo by také chtěl udělat mezinárodní ostudu? Navíc jsem splnila podmínky přestupu do trojek jen pár týdnů před samotným mistrovstvím, takže natrénováno zrovna nebylo. Nakonec nám ale jen těsně uteklo druhé místo (a tehdy i ten limit zkoušky), rozhodčí se ale Reni a náš výkon moc líbil a k jejímu temperamentu a projevu nám gratulovala i německá vítězka Annette Reutter.

 

Mám takové malé předsevzetí, a to dotáhnout počet zkoušek na třicet.

Je všeobecně známo, že hovawartům nejlépe sedí pachové práce a naopak tak trochu se jejich majitelé „perou“ s obranami, co vy a tyto dvě disciplíny?

Peru se s oběma. Řekla bych, že Reni není úplně rozený stopař, každopádně si musí všechno opravdu hodně nachodit a já asi nejsem nejlepší učitel. Určitě jsem se systém „jak na stopy“ hh naučila až s Reni, ale pořád to není žádná sláva. Já tedy bojuji i s tím donutit se pravidelně chodit trénovat a hledat vhodné terény apod. Ze všech třech disciplín mě tahle „královská“ baví nejméně a nejhůře do ní hledám motivaci (pro sebe, ne pro psy). O výkonech předchozích fen raději nemluvě, našim hovíkům tedy stopy nikdy extra neseděly. Nicméně z pohledu zkoušek jsou pro nás určitě nejtěžším oddílem obrany. Reni má rozhodně velmi dobře rozvinutý kořistnický pud. Obrany ji baví, rukáv s oblibou nosí zpět figurantovi, aby se s ní tahal dál, ale je měkká. Nechce jít do těla a tvrdého střetu. V podstatě jsme ve sportovce už mezi zkouškami s obranou složily ty, co jsem chtěla. Kousat určitě budeme chodit dál, a když to bude na nějakou další zkoušku, tak ji zkusíme. Když ne, nevadí, já to ke štěstí nepotřebuji.

Máte složenou i canisterapeutickou zkoušku. Věnujete se této záslužné činnosti i v praxi? A jak jde vůbec dohromady nedůvěřivý a relativně rezervovaný hovawart a canisterapie?

hh Ano, složily jsme spolu CT zkoušku u společnosti Alfa, a nějakou dobu jsme i aktivně chodily do mateřské školy, a to i do speciálních tříd, kam chodí děti s handicapem. Krom toho, že pro mne bylo těžké se školce přizpůsobit časově, nesouhlasila jsem ani s formou CT, jak byla prováděna. Chvíli jsme také chodily k seniorům, což i Reni vyhovovalo více, ale v současnosti se již této činnosti aktivně nevěnujeme. Nezvládám to skloubit s mojí prací ergoterapeutky ve FN Motol. Velkým cílem do budoucna ale je prosadit canisterapii právě při mém zaměstnání. Jinak Reni není typicky nedůvěřivý a rezervovaný hovawart. Velmi dobře si hledá cestu a kontakt s lidmi, je neuvěřitelně empatická a také miluje pamlsky, ale i obdiv a potlesk lidí. Když jsem si tedy všimla, že by i k tomuto mohla být vhodná, tak jsem ji částečně i tímto směrem od mládí vedla. Rozhodně to však neznamená, že by nebyla jako správný hovawart hlídač a obránce, když je třeba.

Kdybyste si měla vybrat jen jednu jedinou sportovní aktivitu, která by to byla a proč?

Jednoznačně poslušnost. To je prostě moje disciplína. Je to souhra psovoda se psem a opravdu v tu chvíli musí oba tvořit rovnocenný tým. Dá se trénovat vlastně kdekoliv a kdykoliv a strašně mě baví i ten proces hledání správné cesty. Je to prostě taková společná hra psa s psovodem.

V čem Rennie exceluje a naopak bez které disciplíny nebo cviku by se klidně obešla?

Rozhodně právě v poslušnosti a v menší míře jsem to tak měla už i u předchozích hovawartek. Není pravda, že hovíci neumějí hezké poslušnosti, věřím, že ty při správném přístupu umí jakýkoliv pes.

Ale určitě máme cviky, které byly, či jsou oříškem i pro nás. Určitě je to odložení za chůze do sedu a v současnosti tzv. „stromeček“ v OB3, především část s oběhnutím kužele. Proč? To je mi záhadou, kterou asi nikdy nerozluštím.

Co byste poradila majitelům hovawartů, kteří by chtěli se svým psem ve výcviku podobně jako vy něčeho dosáhnout? Jak nejlépe na to?

Je jedno, jakému odvětví kynologie se věnujete, ale vždycky se pokuste učit se od těch nejlepších, a to nejen od hovawarťáků, ale naopak i od těch, kteří cvičí s úplně jinými plemeny. A rovněžhh se snažte to dělat nejlépe, jak to jen jde. Je jedno, jestli máte před sebou „jen“ základní zkoušku, anebo mistrovství světa, cviky jsou pořád stejné a mají i pořád stejně vypadat. Tak proč si to neulehčit tím, že to rovnou učím pořádně a správně? A hlavně to dělejte tak, aby to vás i vašeho psa bavilo.

A vaše plány do budoucna? Máte nějakou metu nebo cíl, na který byste ještě ráda „dosáhla“?

Mám takové malé předsevzetí, a to dotáhnout počet zkoušek na třicet. Hlavně ale chci, aby nás to pořád stejně bavilo. No, a když k tomu budou vhodné podmínky, tak snad ještě jednou štěňátka a nějakou chlupatou kulatou holčičku, která zůstane doma.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv P. Kejdanové

      hh

                             Ch. Rennie z Budské samoty

  • Nar. 20. 8. 2011
  • Otec: Cyrol Bukový háj
  • Matka: Deriin Sideric Miks.
  • Zdraví: DKK 0/0, DLK 0/0, štítná žláza neg.
  • Zkoušky: BH, FPr1 – 3, IPO-VO, IPO-ZTP, OB-Z, OB1 – 3, UPr1 – 3, ZM, ZVV1, ZOP, ZPU1 – 2, ZZO, ZZO1 – 3, ZPS1, STpr 1 – 2, CT zkouška
  • Výstavy:  4x CAC, 1x CAC ČMKU, Národní vítěz, 2xres. CAC, res. CACIB, Šampion ČR, vítězka speciální výstavy, čekatelka šampiona IHF, BOS

 

Kam dál ...