Všichni psi z celé vsi - Manžeta

Stalo se už železným zvykem, že jsem na ukázkách, které náš útvar při různých příležitostech pořádal, vystupoval v roli figuranta – kaskadéra, nebo lépe řečeno moderního gladiátora.

Vystoupení mívalo obvykle dvě podoby. V té první jsem se proměnil ve zlého, nepřátelského záškodníka, který po prozrazení prchá na kole nebo motocyklu z místa činu a je dostižen a zadržen ostražitými psy. Ve druhé, pak zase v neohroženého průzkumníka, který se vypořádá se zlými, nepřátelskými psy tím, že je před zadržením „hravě“ zachytí na kapesník vytažený právě z kapsy a nebo malou manžetku, navlečenou na zápěstí ruky, nejlépe pak s vyhrnutými rukávy.

Tyto zajisté pozoruhodné výkony však mají svá pravidla. Za prvé nesmíte se bát a musíte „umět“. Za druhé musí být použitý pes, který netouží po vaší krvi a je ovladatelný. Za třetí, také psovod musí být šikovný, kdyby se náhodou něco zvrtlo.

A právě na poslední uvedenou manžetu mám následující vzpomínku…

Byl čas prázdnin, dovolených i mezivýcvikového období, věnovaný opravám všeho, o s výukou psovodů a výcvikem psů souvislého. Procházel jsem mezi kotci karantény, kontroloval zdravotní a psychický stav ustájených psů a počítal boudy, které bude třeba renovovat. A náhle jako v pohádce objevil se za mnou velitel a sdělil, že hned po obědě přijede nějaká zahraniční delegace, pro kterou bude zapotřebí narychlo připravit nějakou solidní ukázku. Což o to, zahraničních delegací už zde bylo bezpočet, ale vědělo se o nich předem, tohle je vyložená „bleskovka“ a spěch nebývá dobrým rádcem, něco však dohromady dát musíme.

Bohužel jako na potvoru na dovolené byli kolegové, kteří měli psy schopné atraktivního vystoupení, při kterých by slabší členové delegace museli zkolabovat a ti kteří zde zůstali, mohou ukázat jen to, co je běžné na kynologických cvičištích. Škoda, neboť právě tenhle velitel by si zasloužil to nejlepší. Náhle mě hlavou bleskl nápad. V kotcích karantény „stál“ pes, kterého jsem před nedávnem koupil v Ostravě a který by mohl mít předpoklady pro „parádní“ vystoupení. Má totiž tři zkoušky, to znamená, že je ovladatelný a hlavně při nákupu se proslavil tím, že mě nechtěl ublížit. Majitel ho při prodeji a přezkušování vypustil při „rozkousání“ na vodítku o něco dřív a pes mě naplno uchopil za stehno vykročené nohy. Bleskově však poznal omyl, překousl na opožděný rukáv, který mocným zákusem držel. Takový pes se nenarodí hned tak, takový pes vás bude účinně bránit, ale bezdůvodně nikomu neublíží. To je právě ono, co potřebujeme a hned ho jdu vyzkoušet. Vůbec jsem se nezdržoval vyhledáním vojáků, co psy v karanténě ošetřovali, ostatně byli na obědě, tohle zvládnu sám, pomyslel jsem si. Měl jsem totiž v úmyslu provést se psem „rychlokurz“ a půjde-li vše podle představ, dám ho prostě do rukou průměrného psovoda, který ho pak na mě při „představení“ vypustí. Vzal jsem do kapsy hrst pamlsků, potřebnou psí výstroj a hlavně zmíněnou psí manžetu. Pes se jmenoval Bart a měl velkou radost, že jsem ho z té nudy v kotci karantény vysvobodil. Byl světle žlutý s černou dekou na zádech a měl mohutnou až výrazně velkou hlavu. Na jedno jsem však nevzpomněl. V takové hlavě bývají i silné čelisti a mohutné žvýkací svaly. Nechal jsem psa na dlouhém vodítku řádně vyběhat, podělil ho pamlsky a zahájit nácvik. Barta jsem posadil u nohy, odhodil manžetu a vyslal ho pro ni jako pro aport. Pes předmět přinesl, váhal s pouštěním, ale nakonec se povedlo. Uvedený úkon jsme zkusili ještě asi dvakrát a zatím vše vypadalo nadějně. Dobře tedy, přistoupíme k další etapě. Posadil jsem si psa před sebe, navlékl manžetu na zápěstí a současným pohybem ruky zavelel aport. Bart rychle pochopil, co od něho požaduji, vyskočil ze sedu a pevně uchopil nabízenou kořist. Pusť, křikl jsem rázně a při druhém povelu se to jakž takž podařili. Výborně, pes mě nezklamal, je chápavý a přizpůsobivý. Zkusíme třetí část. Posadil jsem Barta, dal mu povel k setrvání a pomalu se rozešel. Zůstal sedět a čekal, co se bude dít dále. Asi po deseti krocích odstupu jsem zavelel drrrž a přidal do kroku. Pes vystartoval okamžitě a v nádherném odskoku mě uchopil přesně uprostřed podávané manžety. Výborně, hodný pejsek, zajásal jsem, ale pak se celý děj změnil v horor. Bart zcela ignoroval povel k puštění a začal plnou silou mohutných čelistí drtit moje nebohé zápěstí. Na takový tlak nebyla tenká manžeta dostačující ochranou. Pes se bojem rozohňoval a nikde dokola ano živáčka, už si asi nezahraji na kytaru. Voda, voda, napadlo mě a už jsem táhle bojujícího psa k zařízení na stříkání kotců. Volnou rukou jsem otočil uzávěrem a nasměroval ústí hadice mez manžetu a tlamu. Proud vody se roztříštil o cíle a odrazem zasáhl i mě. Jsem mokrý jako vodní myš, ale Bart také a po několika vteřinách manžetu pouští. Rychle ji stahuji z odkrvené ruky a protože se zájem psa obnovuje, odhazuji chabý, ochranný prostředek do Bartova otevřeného kotce a rychle zavírám dveře.

A tak jak z uvedeného vyplývá, jsem vzácné delegaci svoje „parádní“ číslo nepředvedl, ale zřejmě se nic nestalo, protože ten večer zapadalo slunce na stejném místě jako včera a s růžovým ránem, ohlásilo nástup krásného srpnového dne.