Všichni psi z celé vsi - Hinko

Bylo kolem půlnoci. Stoupal jsem příkrou bukovou strání, postříbřenou úplňkem měsíce a nechával za sebou klikatou brázdu v nádherném prašanu, kterého napadlo za celý den věru požehnaně. Chvílemi jsem zastavoval, abych si odpočinul a pokochal se krásou i tichem rušeným jen praskáním mrznoucích stromů.

Pak jsem opět pokračoval v cestě, abych dosáhl v daném čase náhorní roviny a provedl kontrolu odloučené jednotky i aktivizace psa Hinka.

Hinko z Duboveského zámku byl pes s velkým P. Velký černý ovčák s mohutnou hlavou, na které vytvářely světlé znaky zdání čtyřech očí a dodávaly jeho přísnému vzhledu, výraz přímo krvelačný. Chodil jsem s ním před nějakým časem ve snaze udělat z něho stopaře, ale nakonec jsem to vzdal. Byl rozený pro boj a bylo škoda cokoliv na něm měnit. Abych však dokreslil čtenářům jeho povahu, prozradím, jak naložil s tehdy nejdůležitější funkcí našeho útvaru.

Měl jsem službu, to znamená žádný spánek, spoustu běhání a starostí. A tak jsem v pozdních hodinách usedl řádně utahaný za svůj pracovní stůl, natáhl spokojeně nohy a drbal za ušima nového psa Hinka. Položil mně hlavu do klína, přivřel blaženě oči, ale nespal. Stačil sebemenší šelest zvenčí a byl ve střehu. Nakonec jsem toho měl dost. Jsi těžký, povídám a nasadil jsem mu náhubek. Stočil se pod stůl u mých nohou, hluboce vzdychnul a já otevřel první stránku vánočního dárku, detektivky: „Sázka na třináctku“. Dlouho jsem si však nepočetl. Na chodbě se ozvalo řízné hlášení dozorčího služby a do místnosti bez zaklepání rázně vstoupil zástupce velitele pro věci politické. Zůstaň, přikazuji Hlinkovi a zvedám se ze židle, abych splnil předepsaný ceremoniál. Nenechal mě ani domluvit. Dobrý, povídá, co to čteš a hnal se ke stolu, aby nahlédl do otevřené knížky. To neměl. Jako pravička mistra těžké váhy, vyrazil z pod stolu Hinko a doslova přehodil úderem náhubku nebohého politruka přes protější stůl. Bylo to nesmírně rychlé a nemohl jsem pro jeho záchranu nic udělat. Zahlédl jsem pouze jakousi směs naleštěných holinek a rukou a uslyšel kovový třesk pistole vypadlé z pouzdra. Okřikl jsem psa, ale nebylo proč. Ležel již zase na svém místě a pozorně sledoval, co bude. A bylo! Zpod stolu se pracně zvedal celý pocuchaný a rudý v obličeji, zástupce pro věci politické. Zde příběh končí, neboť není v úmyslu popisovat, co se dělo dále, ale je jisté, že Hinko nebyl zastřelený, jak mu bylo slíbeno, protože bych teď nešlapal hlubokým sněhem, abych mu posloužil jako živá návnada.

Svlékl jsme krátký kožich, přehodil jej přes ramena a zdolal nejstrmější skalnatý úsek cesty. Stříbrná stráň zůstala kdesi hluboko pode mnou, nohy citelně bolely. Opřel jsem se o vyvrácený strom a přemýšlel jako Honza v pohádce, kterou cestou se vydat. Obě se stýkaly u cíle. První byla bezpečná, ale dlouhá, druhá sice krátká, vedla však prostorem, kudy chodila hlídka se psem. Ti zde ovšem podle doby, neměli co dělat. Dříve však nežli se rozhodnu, kterou cestu zvolím, řeknu co a jak udělám. Dorazím k jednotce a provedu kontrolu. Pak si vyzvednu ochranný rukáv a po domluvě se nechám v určeném čase a prostoru zadržet Hinkem. To nejlepší si pak nechám na konec. Posadím se u rozpálených kamínek a před zpáteční cestou se posílím horkým čajem a chřupavou topinkou s množstvím česneku. Rozhodl jsem se, přelézt drátěný zátaras a stanul na úzké pěšině, kterou bylo do cíle sotva dvacet minut. Nadhodil jsem si na ramenou kožich a vykročil vstříc svému osudu. Neušel jsem však ani třetinu cesty, když se v nedalekém ohybu stezky objevilo světýlko, které poskakovalo směrem ke mně. Na bludičky ani jiná strašidýlka už dávno nevěřím, ale kdo tam v tuhle dobu může být? Ale pak mě to došlo. Hlídka! Vyvolal jsem zřejmě při přelézání zátarasu poplašný signál a zahájil tak opravdovou akci. Což o to, s podobným překvapením by měl každý kontrolní orgán počítat, od toho je baterka na osvícení obličeje i heslo, jenže před hlídkou běží Hinko a ten na hesla nehraje. Volám a mávám baterkou, už o mně ví, ale Hinka nic nezastaví. Je to obranář, jaký se nerodí každý den a plní svou úlohu „útoku na volno“ výtečně. Vidím ho, jak se řítí v měsíčním svitu po umrzlé stezce na jako narůstající černá koule. Vpravo dráty, vlevo zátaras, jsem v oplocené pasti, není kam uskočit, jen dopředu a zpět. Spásná myšlenka bleskne hlavou, kožich! Strhnu jej s ramenou a nastavuji před sebe. Skočil a zakousl se do límce ve výši prsou. Otáčím se rychle kolem své osy a přivádím kožich i se psem do dostředivého pohybu jako na kolotoči, aby nemohl pustit a vybrat si opravdovější uchopení. Drž, Hinko, drž, volám, snad se upamatuje a pozná z mého hlasu, že nejsem ten pravý, kdyby se límec utrhl, začíná totiž praskat. Hlídka je tady, jsou výborní běžci. Chyťte si psa, volám udýchaně a nadhazuji prvnímu Hinka do náruče, doufám, že to psovod. Pes se zmítá v rukou vojáka a vyplivuje kus utržené kožešiny. Měl jsem z pekla štěstí, ale Hinko také, tak opravdová aktivizace se hned tak nepovede.

Sedím u malých železných kamínek, ve kterých nádherně praská a voní smolnaté dřevo. Jím výbornou topinku a blaženě srkám již druhý hrnek horké tekutiny. Asi ji opravdu potřebuji doplnit, trochu víc než bylo zdrávo, jsem jí dnes totiž vypotil.