Vřelý výklad vztahu člověka a psa – Historie psího rodu

Soužití člověka a psa trvá již několik tisíciletí. Je s námi prakticky od doby kamenné až do dnešních dní. Žádný jiný živý tvor s námi neprošel vývojem tak jako pes a možná proto je jeho historie proměnlivá a složitá stejně tak jako u člověka. A právě historii psího roku odráží i stejnojmenná knížka, se kterou bychom vás moc rádi seznámili.

Publikaci, kterou si tentokrát představíme, mám ve své knihovně už několik desítek let. Ačkoliv se nejedná o výcvikovou knihu s nejnovějšími poznatky, rozhodně by neměla scházet v žádné pejskařské knihovně. Její první vydání vyšlo roku 1987 a troufám si tvrdit, že na tehdejší dobu byla přímo nadčasová. Nakonec posuďte sami…

Pojďme si ji připomenout

Povídat si budeme o publikaci s názvem Historie psího rodu od Heleny Kholové. Dle mého názoru se jedná o velmi dobře napsanou knihu, která nám představuje psa jako jedno z nejstarších a nejvýznamnějších zvířat, které provází člověka snad odnepaměti. Navíc nás autorka informuje obsáhle o původu psa a jeho poslání v různých dobách. Vše je navíc napsáno velmi poutavě a zajímavě. Ostatně stačí, když nahlédnete do obsahu knihy, který naleznete vzadu. Už názvy jednotlivých kapitol ve vás vzbuzují velkou zvědavost. Při čtení vám pak bude více než jasné, že autorka má ke psům opravdu vřelý vztah.

Nudit se určitě nebudete

Pokud patříte mezi vášnivé čtenáře románů a neotřelých příběhů, věřte, že vás tato kniha určitě zaujme. Mohu zaručit, že se do vyprávění zcela ponoříte a ani se od toho nebudete chtít odtrhnout. A to jsou přesně ty staré knížky, mají prostě své osobité kouzlo. Ráda bych upozornila třeba na část o historii vzniku některých psích plemen, ale i další kapitoly. Kniha je jedním slovem prostě skvělá a v případě, že si chcete odpočinout a odechnout si a u toho se ještě něco nového a zajímavého dozvědět, pak je to jednoznačný tip. Rozhodně se nebudete nudit u čtení „nějaké“ nezáživné historie.

Pár slov o autorce knihy

Při čtení recenzí starých knih jste možná zvyklí na zvučná kynologická jména. Kdežto tady vám jméno autorky možná nic neříká. Nechci se nikoho dotknout, ale možná vám neříká nic proto, že se zaměřujete především na kynologické autory. Věřte však, že se jedná o dámu velice erudovanou. Paní Helena Kohlová se narodila v září 1936 a zemřela v srpnu 2020. Byla českou popularizátorkou přírodních věd, spisovatelkou a překladatelkou. Pracovala jako redaktorka v časopise ABC mladých techniků a přírodovědců, který já osobně považuji za jeden z nejlepší časopisů vůbec. Historie psího rodu není jedinou její knihou s kynologickou tématikou. Paní Kohlová napsala ještě další kynologické publikace: Všechno o psech 1000+1 rada (Cesty, 2002, ISBN 80-7181-684-1), Jak žít se psem (Ottovo nakladatelství 2012, ISBN 978-80-7451-146-2), Kynologický výkladový slovník (Canis TR 2012, ISBN 978-80-9042-106-6).

Nesmíme opomenout ani ty krásné ilustrace, které uvnitř najdeme. Jejich autorem je Zdeněk Berger, jenž je ilustrátorem řady knih přírodovědného zaměření. Měl poměrně široký tematický záběr, od ilustrací knih o rostlinách až po rekonstrukce vyhynulých zvířat. V této pěkné publikaci najdeme mimo nádherných ilustrací také skvělé fotografie jejímž autory jsou Jiří Cibulka, Eduard Studnička, M. Císařovský.

Ukázka z knihy:

Psí problémy po česku (Středověký lovec z dobové miniatury)

Když se to tak vezme kolem a kolem, obešli jsme se psy celou zeměkouli a nakoukli i do těch nejzapadlejších a nejnepříznivějších koutů. Je tedy jedině spravedlivé, abychom před koncem zaskočili také domů. Dobrý znalec kynologie zná nespočet plemen se světovými jmény – výstavní katalogy se hemží přízvisky „anglický“, „irský“, „německý“, „francouzský“ atd. atd. Plemena, v jejichž názvu se objevují český nebo slovenský, spočítáme na prstech. A přeci mají naše země kynologickou tradici velmi dlouhou, úctyhodnou, a jak ani jinak nemůže být plnou zábavných momentů. Ale bude vhodné, když začneme úplně od Adama, tj. od vlka.

Není pochyb o tom, že vlčí populace u nás vždy bývaly zdatné a početné nejen v pravěku, ale i v době historické. Poslední vlk byl ve Slavkovském lese zastřelen 1756, v Krkonoších roku 1761 a na Šumavě roku 1891. Na moravských pohraničních horách přežívaly generace vlků ještě déle a na Slovensku jich žije několik desítek dodnes.

Není pochyb o tom, že lidé brzy našli k vlkům zvláštní vztah. V dobách lovů velké zvěře nebyl kupodivu tak příliš negativní jako dnes. Ale to se musíme vrátit málem třicet tisíc let nazpět, do doby ledové (prozatím poslední). Tehdy si na severních svazích Pavlovských vrchů budovali své tábory lovci mamutů. Zevrubný, a hlavně velkoplošný výzkum, trvající již několik desítek let, odhalil základy chýší, stopy ohnišť i ohromné skládky mamutích kostí, dokazující vskutku gargantuovský apetit těch lidí se svébytnou kulturou. Zachovaly se i kosti menších zvířat, například kun a lišek i se stopami pečlivého stahování, nástroje, šperky, zbraně.

Zachovalo se však ještě víc – stopy jejich duchovního života. Chatrč kouzelníka nebo snad kmenové šamanky, pohřbené pod mamutí lopatkou s několika zuby polární lišky v dlani.

Kam pro ni?

Pro tentokrát je to vše. Naše malá ukázka z knihy Historie psího rodu sice končí nedokončeně, ale pokud si ji chcete dočíst a k tomu i mnoho dalších zajímavých příběhu z psí historie, pak je nejlepší si ji najít a přečíst. A kde se dá koupit? Dnes už jedině v antikvariátech či na různých webových bazarech s knihami. Rozhodně ji seženete snadno a za pár kaček.

Iveta Panýrková

Foto: archiv redakce