Velškorgi jsou jako chipsy, jeden nikdy nestačí!

Jste zvědaví, jak se cvičí s velškorgi cardiganem, co všechno tento malý sympaťák zvládne, k čemu se vlastně hodí a proč není vůbec radno zpočátku ve výchově cokoliv zanedbat? Na tyto a další otázky naleznete odpověď v následujícím rozhovoru! Přejeme příjemné čtení!

Jaroslav Kořený se společně se svou manželkou nejprve věnovali dobrmanům, ovšem později doslova propadli nejen australským ovčákům, ale také velškorgi cardiganům, o kterých bude tentokrát řeč. Obě tato plemena už nějaký ten pátek chovají pod hlavičkou své chovatelské stanice Emily Bohemia, jezdí s nimi na výstavy a aktivně se věnují i všestrannému sportovnímu výcviku, což završuje hezká řádka složených zkoušek z výkonu. Celá jejich početná smečka je samozřejmě součástí rodiny a většina volného času obou chovatelů patří právě jí. A my si vás k nim nyní dovolíme pozvat na malou návštěvu…  

Zajímavý je spíše fakt, že se moje paní stala takovou objetí mé vášně. Když jsme se seznámili, tak jsem jí řekl, že ujíždím na pejsky a ona nás přijala. Následně jsem po ní pojmenoval naši (mou druhou CHS) chovatelskou stanici. Dnes patří mezi vynikající porodníky a je nepostradatelnou administrativní pracovnicí.

Před lety jsem se věnoval chovu a výcviku především služebních plemen. Mou velkou láskou byli dobrmani. Bohužel jsem nikdy neskousnul zákaz kupírování, a tak jsem se tedy rozhodl jít jiným směrem. Své dosavadní pejsky jsem však doma nechal dožít. No, a jak říká klasik: „Za vším hledej ženu“. Manželce se velice líbili australáci. Jeli jsme se tedy podívat na štěňata, mě oslovila jejich povaha a dnes už máme třetí generaci. A to byla vlastně i cesta ke cardiganům. Na výstavě v Nitře před deseti lety mi manželka ukázala takového „divného“ psa s krátkýma a křivýma nožičkama, a že se jí moc líbí. Byl to cardigan a já se do něj zamiloval. Samozřejmě jsem začal pátrat jak po chovatelích, tak i po veškerých informacích o plemeni. A ono se nakonec ukázalo, že by to mohlo být to pravé a navíc s vlastnostmi, které australák postrádal. Po téměř dvou letech se nám podařilo získat první fenečku a už to jelo. Za rok přibyli další dva a dnes jich máme tak trošku víc...

Kolik máme psů? Na to je jednoduchá odpověď. Máme jednoho austrálaka a dva cardigany a k tomu čtyři holky ausi a čtyři holky cardiganů, takže pokud se nemýlím, máme jedenáct hafíků (jak my říkáme – dětí).

Fungujeme jako správná firma. Manželka se stará o výživu a papíry. Moje sestra, která je velmi platným členem našeho týmu se věnuje výcviku a handlingu, no a moje maličkost je šéfem i dělníkem údržby a úklidu. Já zajištuji styk z veřejností (výběr nových majitelů, komunikaci se zájemci o koupi štěněte) a samozřejmě výběr výstav a akcí, kterých se zúčastníme a hlavně výběr krycích psů, koupě štěňátek atd.

Za mě se jedná o nedoceněné plemeno s obrovským srdíčkem a chutí do práce. Jen pro zajímavost, naši cardigani mají dohromady dvacet osm složených zkoušek. U nás jednoznačně dáváme přednost sportovním zkouškám. Jednak se nám to líbí a zároveň je zde i možnost využití výcviku v běžném životě.

Tak touhle otázkou jste mě zaskočila. Upřímně jsem se tím nikdy nezabýval. Za mne proti variantě pembroke nic nemám, ale není to můj šálek kávy. Tak nějak mi na nich něco chybí. Připadají mi tak trošku jako plyšoví méďové. Mám rád tu trochu syrovosti a divokosti, kterou má cardigan ve výrazu a to je to, co se mi na nich líbí a pak samozřejmě ta úžasná povaha.

Jasné je, že by se měl daný jedinec co nejvíce blížit ke standardu plemene. Pro mne je důležitý pohlavní výraz, tedy aby samec vypadal jako samec a samice jako samice, což je dnes mnohdy problémem. Rozdíly ve velikosti se stírají a to není dobré. Barvičky neřeším, pokud je to dobré zvíře ať již v typu, pohybu či povaze. Ano, jsou barvy, které se líbí více, nebo jsou momentálně módní, ale to jde mimo mě. Na co si dát pozor? Tak v prvé řadě na skus, který by měl být nůžkový a chrup úplný, oko zbarvené dle barvy srsti a samozřejmě nosní houba plně vybavena. Uši by měly stát a samci by měli mít sestouplá obě varlata. V každém případě by měl mít člověk nastudovaný standard.

Tak povaha je mnohdy opravdovým oříškem. Jednak není vidět, štěňata se doma chovají bez větších problémů, ale při změně prostředí se projeví naplno. Za mne nejlepší povaha je model nádražní vrabec. Je to jedinec, kterého jen tak nic nerozhází, vše nové ho zajímá, ale zároveň se nepouští do všeho po hlavě. Nové věci prozkoumává, vyhodnotí a zaujme stanovisko. Přílišná bázlivost nebo naopak agresivita je mnohdy výsledek rukou nezkušeného majitele. To je průšvih. Bohužel jsme se v Česku již několikrát setkali s problémy, kdy dokonce hrozilo utracení nezvládnutého cardigana. Proto pozor na povahy...

Tak tohle je věc, která se zatím u cardigana nepotvrdila. Sami máme psa blue merle s deseti zkouškami a druhého červeného s osmi zkouškami a na další se připravuje. A tak bych mohl pokračovat na příkladech a našich holkách, ale i u jiných psů.

Co se týče barviček, tak o těch se píše dnes a denně. Tak jen ve zkratce. Existují čtyři základní zbarvení. Nejznámější je žíhaná, pak následuje černá se znaky, blue merle a červená. Na to navazují ještě odstíny zmíněných barev a pálení. Pro krytí existuje jednoduchá poučka. Černá kryje vše, žíhaná a červená vše, ale nekryje merle. A nakonec merle kryje pouze černou. 

Co se s nimi dá podnikat? Snad vše, co je baví a jejich nízký „podvozek“ dovolí. Jsou rádi za jakoukoliv aktivitu. Jak jsem již zmínil, my děláme sportovkou všeho druhu. Je to pořádná švanda, když přijde krátkonožka na závody a po počátečních rozpacích končíte na bedně a za vámi zůstávají plemena, jako jsou němečtí ovčáci. Já bych řekl, že mají rádi změnu a stereotyp je ničí. Určitě bych se vyhýbal dálkovým běhům, běhání u kola a zdolávání vysokých překážek. Také je třeba dávat si pozor na prochlazení kvůli jejich krátkým nožičkám. 

Smečka je výzvou! Člověk musí opravdu dodržovat hierarchii a nastavená pravidla. U nás je klid a pohoda, ale u cardiganů je ta hranice dost tenká, takže člověk musí být neustále ve střehu. Vše je otázkou rutiny a nastavení již zmíněných pravidel. Obzvláště nejmladší hafíci se občas snaží vymoci si lepší postavení ve smečce. Je zajímavé, že u australanů toto nepozoruji, ti jsou se svým postavením smířeni a ke třenicím dochází jen velmi zřídka.

Co se týče loveckých pudů, jsou zvědaví, ale snahu pronásledovat jiná zvířata nemají. Možná je to tím, že máme poměrně hodně drůbeže a králíků, tak je jim vše všední. Denně asistují při krmení a jiných pracích okolo domu a hospodářství.

Ideální zájemce o štěně je asi snem každého chovatele. Nejlépe by měl vědět, nejen jak jeho vybrané plemeno vypadá, ale i jaké jsou jeho potřeby a povahové rysy. Zda mu může zajistit jak výživu, tak i péči odpovídající jejich potřebě. V neposlední řadě by již měl mít i nějaké kynologické zkušenosti.

Opakem jsou pak lidé, kteří vás osloví a chtějí štěně ihned a hlavně za hubičku. Pak jsou tady zájemci, kteří vám nadiktují, jak má štěně vypadat, jakou má mít barvu srsti, očí a kdy má být k odběru a hlavně kolik má stát. Tak takovým zájemcům ihned oznámím, že nejsme autosalón. Popřípadě je bez problému odešlu do Ikey pro plyšáky. Takových případů bych mohl uvést bezpočet.

Myslím, že jsou mezi námi lidé, kteří jsou obdařeni nadáním, talentem a porozuměním a ty bych bral. Ale většina začátečníků kupí chyby ve výchově, kterými štěndo snadno zkazí. Uvědomte si, že osobnost cardigana velí k tomu, aby všechny chyby ve výchově použil proti svému majiteli. No, a děti to je další kapitolou, určitě přímo pro dítě nikdy ne, a to žádného pejska. Pod důsledným dozorem se tomu nebráním, ale raději ne.

V prvé řadě by neměl podléhat emocím typu „soused má super štěně, tak já ho chci taky a hned“. Ideální je vybrat si plemeno, navštívit výstavy a popovídat si s lidmi okolo něj. Poté samozřejmě kontaktovat chovatele a dohodnout se na možnostech návštěvy. Pokud vás chovatel odmítne, určitě pokračovat v hledání. Po dohodě s chovatelem si na štěně u vybraného chovatele počkat. Po dobu čekání má zájemce čas si vše na příchod nového člena připravit a doplnit si nezbytné informace. Dále je dobré dlouhodobě projevovat zájem o štěně. Jako příklad uvedu, že jsme u chovatele v zahraničí čekali na štěně tři roky a dočkali se.

„Chceš-li rozesmát boha, řekni mu o svých plánech“. Teď už ale vážně, chtěl bych přispět k rozvoji plemene zajímavými spojeními a také se podílet na propagaci tak úžasných psů, jako jsou cardigani. Hlavně bych si chtěl ještě dlouho užívat jejich poťouchlých pohledů a rošťačení. 

Mám jedno veliké přání a to, aby se čeští cardigani vypracovali na světovou úroveň, neboť až na výjimky jsme velký kus cesty za zbytkem světa. Všem chovatelům přeji štěstí při výběru partnerů pro své pejsky, a aby každý nový vrh byl krokem dopředu. Majitelům přeji mnoho lásky a úžasný život ve společnosti našich úžasných ďáblíků.

Na závěr jedno důležité upozornění. Velškorgi jsou jako chipsy, jeden nikdy nestačí. Tak bacha na ně, ať se vám nedostanou pod kůži stejně tak jako nám!

Děkuji vám za moc příjemný rozhovor.

Iveta Panýrková

Foto: archiv Jaroslava Kořený

https://emily-bohemia.weebly.com