Vánoční přání

Protože se pomalu blíží čas vánoční, a i na nás v redakci tak trochu (kromě všeho toho shonu) padá sentimentální nálada, rozhodli jsme se dát prostor mladým autorům. Poslyšte pohádku nazvanou Vánoční přání, kterou pro nás (vlastně pro vás) napsala mladá kynoložka, dvanáctiletá Veronika Růžičková.

V době adventního času sedělo na okně mladé děvče. Hledělo smutnýma očima nahoru na hvězdy, před rokem jí zemřel otec. Byl to milý a neobyčejný muž, více dával, než bral a miloval psy. Dívce dal jméno Eva. Eva si utřela oslzené oči rukou a zaprosila: „Ach ty sladký Ježíšku, letos k Vánocům bych si přála malého pejska, prosím, moc tě o to žádám.“ Povzdechla si a zalehla do své postele a usnula.

Zdálo se jí o tátovi, ve snu na ni mával a volal její jméno: „Evičko, pojď sem, pojď za mnou!“ Eva se s trhnutím probudila, byla hluboká noc. Chystala se znovu usnout, když tu zaslechla štěknutí a znova, a zas. Zvědavě se podívala z okna a uviděla před domem starou krabici. Potichu se vyplížila z domu a nahlédla do ní. Bylo tam malé štěňátko. Eva se zajíkla a vytáhla tu malou chlupatou kuličku. U krabice nebyl žádný vzkaz nebo dopis, ale vypadalo to, že ho tady někdo záměrně nechal. Štěně se zakouslo Evě do županu a začalo si s ním hrát. Holčička se pousmála a jemně ho podrbala za ouškama. „Evi, co se tady děje?“ vykoukla z domu Evina máma jen v noční košili. Dcera popadla štěňátko a krabici, doběhla do domu a rychle za sebou zavřela. „Podívej, co jsem našla!“ pochlubila se a ukázala malé štěně svojí matce. Žena se na psa podívala: „Víš, že ti to nemůžu dovolit.“ „Ale mami, táta je miloval.“ Matka se smutně pousmála: „Ano, to máš pravdu, míval úplně stejného, jmenoval se Štístko a byl to neobyčejný pes. No, říkám to nerada, ale můžeš si ho nechat. Jak ho pojmenuješ?“  „Štístko“, řekla Eva šťastně. 

Druhý den ráno navštívila půdu jejich domu. Bylo v ní plno věcí, ale ty tátovy byly na jednom jediném místě. Vytáhla jeho krabici. Bylo v ní plno věcí. Hrabala se v nich, když tu na půdu vykoukla malá psí hlavička. „Štístko!“ pousmála se Eva. Štístko vylezl nahoru a začal zvědavě šmejdit po půdě. Eva konečně našla to, co hledala. Krásný kožený obojek. „Štístko!“ zavolala na psa, ale ten vůbec nereagoval. Vytáhla tedy z kapsy kousek masa a zkusila ho přivolat znovu: „Štístko, ke mně!“ Pejsek zvedl hlavu a doběhl si pro odměnu. „Je mi jasné, že tě musím vycvičit.“ Usmála se. Štístko zblajznul poslední kousek a chystal se objevovat dál.  „Ne, ne, ne počkej, chtěla jsem ti něco ukázat, krasavče“, řekla Eva a navlékla mu kožený obojek se známkou. Pejsek si obojku snad ani nevšimnul. Jakmile ho jeho majitelka pustila, znovu se pustil do prozkoumávání. Eva vytáhla nějaké vybavení a chystala se sejít dolů, když tu si všimla mezi knihami neobyčejně vypadající knihy. Zvědavě ji vytáhla a oprášila. Byl to deník jejího táty. Zastrčila si ho do kapsy a slezla dolů. 

Máma dole pekla cukroví, tak měla dost času na učení. Zavřela se u sebe v pokoji a vytáhla si deník. Štístko si vlezl do krabice pod stůl. Eva se nadechla a ponořila se do fascinující četby. 

„Den 10. Dnes cvičíme sedni, Štístko už umí zareagovat na své jméno, a tak je čas přesunout se na level 2. Pejskovi řekneme povel „sedni“ a jemně mu tlačíme na zadek, dokud si nesedne, poté ho odměníme, buď klikem nebo odměňovacím slovem.” 

„Odměňovací slovo, co to je?“ podivila se Eva a ponořila se do deníku hlouběji.  

„Odměňovací slovo je jasné slovo, které nepoužíváme tak často (např. si) a vždy, když ho řekneme, tak pejskovi dáme odměnu. Poté to můžeme využívat místo klikru.“  

„Aha, to není tak složité“, řekla si Eva.  

Jak tak četla dál, z kuchyně se náhle ozval mužský hlas: „Pokud nesplatíte do měsíce, odebereme vám tento dům.“ Eva rychle zaklapla deník a seběhla dolů, to už byl muž pryč a mamka seděla v křesle. „Mami, co to bylo za lidi?“ zeptala se. Matka si otřela oči a odpověděla: „Pán z banky, nemáme dost peněz na splacení pronájmu.“ „Cože, kolik si žádá?“ Matka si to spočítala a řekla finální číslo. „To je hrozně moc“, zajíkla se Eva. Ustaraná matka se dala do tichého pláče. Její dcera se potichu vyplížila z místnosti nahoru do pokoje. Štístko se pustil do její peřiny. Eva si ho vzala do klína, otevřela deník a chtěla se pustit znovu do čtení, když tu z něj vypadl nějaký leták. Zvědavě ho otevřela. Byl to poutací plakát na závody agility. Eva ho odhodila vedle, ale Štístko jí ho přitáhnul znova. Otevřela ho tedy znovu, a tam stálo: PRVNÍ CENA 100 000 Kč. „Páni, to je skvělé, můžeme zaplatit náš dluh!“ vykřikla Eva. Seběhla dolů za matkou a radostně ji ukázala leták. „To by bylo skvělé, ale to bys ho musela naučit sestavu do nového roku“, namítla matka. Eva mávla rukou: „Pf, s tátovým deníkem to dokážu! Říkala jsi, že táta byl v tomhle profík“, mávla rukou Eva. „Jsi moje poslední naděje“, objala jí mamka. Eva se rozeběhla za Štístkem. „Musíme tu soutěž vyhrát!“, řekla mu odhodlaně. 

Tak Eva začala učit Štístka. Po čase skončila škola a měla mnohem víc volného času. Vstávala v pět a chodila spát v deset, aby se to naučili opravdu dobře. Čekala ji těžká fyzička a těžká zkouška trpělivosti. Štístko byl opravdu moc šikovný, ale i tak uměli na Štědrý den sotva třetinu. Vánoce byly opravdu chudé, ale to matce ani Evě nevadilo, obě věřily, že se jim to vrátí. „Doufám, že ty závody vyhraješ. Absolutně ti věřím“, pohladila ji matka. 

Konečně přišel 31. prosinec. Stála na stadionu v zeleném tričku a černých legínách, ale zima jí nebyla. Hřála ji u srdce myšlenka na tátu. Před ní šlo už hodně vycvičených psů s dospělými vůdci, ale ona neztrácela naději. Konečně došla na řadu. Hrdě se postavila na start, a když vyrazili, byla plná energie. Štístko skákal přes překážky jako pták, běhal jako vítr a vnímal ji jako bystrý orel. Udýchaní doběhli do cíle. Eva přerývaně oddechovala a šťastně se svalila na zem. „Udělal jsi to dobře, hochu, byl jsi pašák“, pochválila svého malého šampiona. 

Po několika dalších závodnících nastalo vyhlášení. Hlasatel se postavil na stupínek a po krátkém proslovu řekl: „Bez dalšího napínání, na 3. místě s výhrou 10 000 se umístila Anna Kosová.“ Nastal bouřlivý potlesk. „Druhé místo obsadil Aki se svojí trenérkou Michaelou Freskovou, gratulujeme k výhře 20 000.“ Ohromný potlesk. „A na prvním místě se umístila Kamila Hrobařová a se svým psem si mohou užít výhru 100 000 Kč.“ Eva se zklamáním musela posadit. „Nevyhráli jsme, přijdeme o dům“, pomyslela si. Sklesle připoutala Štístka na vodítko a vlekla se domů. „Tak co, vyhráli jste?“, zeptala se napnutá matka. Eva sklesle zakroutila hlavou. Matka jí srdečně objala a zašeptala: „To nevadí, kočičko moje.“ Eva tehdy ztratila veškerou naději. 

Přišla půlnoc a všichni odpalovali ohňostroje, když tu někdo zaklepal na dveře. „Kdo to může být?“, podivila se Eva. Oblékla se a šla otevřít, nikdo tam ale nebyl. Jenom ve sněhu ležela krabice. Vzala ji a odnesla dovnitř. V obýváku do ní nakoukla a zajíkla se, bylo tam 150 000 Kč a lístek s nápisem: To ty jsi pravá vítězka! 

Veronika Růžičková

Foto: Katka Houšková, Nikola Kolářová