Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

V životě je všechno jinak

A máme zde poslední příběh z našeho maratonu o horáčcích. Tentokrát společně nahlédneme do života jednoho štěněte, které dokázalo proměnit svět kolem sebe a povedl se mu i takový malý zázrak. My už však víme, že u českého horského psa se i nemožné stává možným...


V životě je všechno jinak
Andrea Šímová 22.1.2019 3817x Méně známá či málopočetná plemena

Cesta domů s naším malým Baryčkem byla sice ubrečená, zato u nás doma si zvykl hned. Seznámení s Vaneskou bylo trochu divoké. Po příjezdu nás Vanynka vítala s velkou radostí a syn jí rovnou před čumák položil toho „vetřelce“. Ta ze sebe vydala hluboký hrdelní bručivý sykot a štěně vzalo do zaječích a schovalo se  pod auto. Zpod auta vydolovaný Baryk se bál té velké neznámé, Vaneska na nás zase upírala své hnědé oči s ještě větším otazníkem v nich. Museli jsme ji ujistit, že ona je první a jediná.

V životě je všechno jinak

Po vzájemném očichání a proběhnutí se po zahradě vzala Vaneska toho malého vetřelce domů. Byl trochu nesvůj, ale přece jen pomalu prozkoumal nový domov. Jak tak chodí a kouká, najednou se před troubou lekl a začal štěkat. Za prosklenými dvířky na něj útočil černohlavý ďas. Baryk se schoval za roh, kouká a poslouchá, nic neslyší. Odváží se ke dvířkám a ten ďas hned na něj spustí štěkot. Zase uteče za roh, opět se odváží kouknout na ďasa, ten ale voněl po pečeném kuřeti a najednou mu tak děsivě nepřipadal. Dokonce si před troubu lehl a usnul. Chodili jsme potichu. Po probuzení a malé svačince jsme šli prozkoumat zahradu. To bylo něco. Velká chlupatá hafanice ho neustále pozorovala. Na tyhle týpky si musí dávat pozor. Co kdyby jí chtěl ten prcek zabrat její místo? Ale na Baryčka se přišla podívat jedna, druhá i třetí návštěva a tak neměl čas myslet na blbiny. Musel se mazlit, hladit, pusinkovat a ukazovat, jak umí pelášit za kočkami a také jen tak kolem studny. Až se mu najednou podlomily nohy a tam, kde padnul, usnul. Chrápal jak starý chlap. Po půlhodinovém odpočinku se protáhl a začal nanovo. To jsem si říkala, jestli to takto bude od rána do večera celý den a celé roky, tak nás potěš... Takto řádil až do večera. Úplně zapomněl na smutnění po mámě a sourozencích. Navíc jedna chlupatá  náhradní tady byla. A také teplý pelíšek a lidičky, kteří ho milovali. První noc krásně prospal a střídavě se tulil ke mně a k Vanesce. Byl doma.

Dny a týdny utíkaly a malý větroplach nám ukazoval, co je zač.

V životě je všechno jinak

Bylo až neuvěřitelné, jak rychle se učil. V podstatě vše okoukal od Vanesky. Cokoliv jsem po ní chtěla, Baryk se pokaždé na ni podíval a zopakoval. Byl úžasný. Také to byl pěkný lotr. Stačilo vidět kocoura podlézt plot a už lezl za ním. V poslední chvíli jsem po něm skočila a vytáhla ho. To se mu ani trochu nelíbilo a zkusil na mě svou děsivou zuřivost. Hned dostal odborný výklad o poslušnosti. Po psím. Docela mě to mrzelo, že jsem hned druhý den musela takto zasáhnout. Seděla jsem u studny, Baryk postával opodál celý překvapený mým psím výpadem, pomalu, po krůčcích přišel ke mně, sedl si, hlavu povislou, oči prosebné, natáhne tlapku, dotkne se mně, kouknu na něj, poslušně si lehne a čumáčkem se dotkne mé ruky, po břiše se kousek připlíží, olízne mi ruku, rozevřu dlaně a okamžitě se mi vrhne do náruče. Olizuje mě, kníká a vrtí ocáskem. Obejmu ho a je po zlobení. Přišel se omluvit. Takový je malý horáček.

Tuto dělovou kouli jsme si pořídili také proto, aby měl manžel parťáka na běhání.

V životě je všechno jinak

Ale protože v životě je všechno jinak, původní plán nabral obrat. V době, kdy se Baryk narodil, manžel prodělal mononukleózu, což jsme ale netušili. Potvrdilo se to až po pár měsících, kdy jsme ho už měli doma. S manželovým sportováním byl konec. No, a co teď se sportovním psem? Nedala bych ho za nic na světě. A tak nastalo dlouhé období, kdy jsem přemýšlela, jak to vyřešit. Oba dva synové sportovní typy nebyli. Já byla několik let po operaci pravého menisku, žádný zázrak to nebyl, navíc sporty jako lyže, běh, lezení do strání moje parketa zrovna nebyly. Nesnášela jsem je. Leda, že by byl Baryk tanečně nadaný. Ukázalo se, že nebyl. Čechohoráček může začít s pravidelným tréninkem až na roce, tak jsem měla čas pouvažovat nad tím, co dál.  

Možnost byla jen jedna. Hold to budu muset vzít já.

V životě je všechno jinak

Tak, jak jsem před rokem hledala toho pravého pejska, teď jsem hledala tu pravou činnost, kterou s ním budu dělat. Zaujala mne záchranařina, po čase mi došlo, že to asi nebude ono. Začínat něco, co je tak časově, fyzicky i finančně náročné a o čem nemám ani páru, je nesmysl. Další byla canisterapie. Snažila jsem se co nejvíce číst, ale také jsem si nebyla jistá. Na každodenních procházkách a při hraní jsem si všimla, jak mne Baryk neustále vybízí k běhání u nohy, i volně. A krásně mě sleduje očima. Jakoukoliv změnu pohybu, rychlosti dělal přirozeně. Základní povely poslušnosti zvládal na první pokus a v různých variantách. Ukazování směru rukou bez slovního povelu, hledání hraček, pamlsků, atd. Asi na tři čtvrtě roce (v zimě) jsem mu nasadila postroj, co jsem našla doma a přivázala k němu dětské boby s jedním polínkem. Jakmile jsem mu postroj připnula na tělo, posadil se a v tu chvíli se proměnil v koníka. Ta změna chování byla okamžitá a neuvěřitelná. Připnula jsem si ho na vodítko a s mým prvním krokem vstal a naprosto přirozeně chodil vedle mne a tahal ty boby z jednoho konce zahrady na druhý. Poslušně, vnímal každičkou změnu směru. Nikdy jsem neviděla na vlastní oči psy tahat. Nevěděla jsem, jak a co mu říkat, jak ho učit. Nebylo to potřeba. Uměl to naprosto přirozeně. A bylo mi jasné, že musíme spojit běh a tahání. Nebylo zbytí, Andreo, budeš se muset obětovat, máš běhacího psa, budeš běhat. Tečka.

Bylo rozhodnuto!

V životě je všechno jinak

Můj meniskus, artritida a ztuhlé svaly si budou muset zvykat. Dobře jim tak. Neměly mě tolik let tak bolet. Začalo krásné období, kdy jme se společně učili začátkům. Vždy jsem cosi vykoukala na internetu, zkusila to s Barykem, ten to pochopil a vyrazil. Naplno. Opakuji, Baryk vyrazil. Se mnou to bylo horší. Než jsem se vzpamatovala, škubnul se mnou, pěkně jsem se prohnula v zádech a už jsem sténala. Otočil se na mě, kde to vázne, že měl vyrazit, tak vyrazil. V jeho očích bylo napsáno: „Ty jo, než se tahle ženská pohne, budu v důchodu.“ Posadil se a trpělivě čekal… A tak pořád dokola. Až jednoho dne to najednou fungovalo. Šlo nám to, vzájemně jsme se pozorovali, vnímali a také běželi. A bylo to fantastické. Když cítíte ten tah, který vám pomáhá odrážet se a být na zlomek sekundy v letu a i když vás začnou velice rychle bolet nohy a plíce chtějí vyskočit z hrudi, protože nemáte žádnou kondičku, neumíte správně dýchat, po těch několika prvních metrech máte pocit radosti, uspokojení, jako byste právě vyhráli maraton. A pejsek se raduje s vámi. Nádherný pocit.

V jeho očích bylo napsáno: „Ty jo, než se tahle ženská pohne, budu v důchodu.“ Posadil se a trpělivě čekal…

Po malých krůčcích dál a dál...

V životě je všechno jinak

Postupně jsme se naučili start a rozběh, uvolnění tahu povelem „pomalu“ či „krok“, nezahálet a začít opět tahat, změny směru vpravo, vlevo, rovně, zastavit. Velice rychle a snadno. Horáčkovi to vysvětlovat nemusíte. A co mne neustále udivuje, je to, jak pes vnímá svého parťáka. I když běží střemhlav před vámi, moc dobře cítí váš stav tam vzadu na konci šňůry. Tolikrát jsem chtěla ze sebe vydat ještě víc, než jsem byla schopná a byl to Baryk, který měl víc rozumu než já. Řídil se mým dechem, slyšel to nesmyslné těžké nadechování, kdy už jsem nemohla do plic nabrat více vzduchu, přes šňůru cítil mé na poplach bijící srdce, i když pořád řvu „tahej!“ a začal otáčet hlavu na mne, zpomaloval, až běžel vedle mne, nakonec zastavil, posadil se a upřeně se mi díval do očí se slovy: „Zpomal, co to děláš? Má to být radost, ne dřina. Toto už nezvládáš.“ Měl víc rozumu než já. Nechci ho brzdit a zkazit mu práci a radost. Ale musím znát svou hranici i já. Nejenom můj parťák. Až si vydechnete a zklidníte se, dojde vám, že v tom nejste sami, že za vás myslí a uvažuje i někdo jiný, že vás hlídá, ale i respektuje. Cítíte tu oddanost. Neuvěřitelné...

Běháme spolu přes tři roky, měníme místa i složení tréninků, sem tam si zaběhneme závod a pravidelně trénujeme se skupinou stejných nadšenců. Občas se potýkáme i s nějakými zraněními a pro oba je to jako droga. Běhat se psem je něco úplně jiného, než jen sám se sebou. Nikdy bych neřekla, že já budu milovat běh. A v tomto věku. Nevyměnila bych to za nic.

Jo, a co meniskus, artritida a ztuhlé svaly? Meniskus dělá problémy, když neběháme. Artritida raději zmizela a ztuhlé svaly? Co to je?

Lidé od čechohoráků jsou většinou přírodní typy. Nemusíme sedět u televize. Jsme spíše akční. Se svým psem zdoláváme hory i hranice svých možností. Jsou mezi námi i profesionální sportovci. ČHP je běžec dlouhých tratí, ne sprintér. Kdo zůstane věrný čechohorákovi a nevymění ho za jiné plemeno, sportuje pro spojení dvou duší. Ne pro medaile.

 

Foto: Andrea Šímová

 

Závěrečné poděkování

Chci poděkovat všem svým přátelům z Klubu českého horského psa, kteří se podíleli na této bleskové akci a hlavně redakci eCanis, že nám ji pomohla realizovat. Cílem bylo naše národní plemeno představit v návaznosti na skutečný život tak, jak ho my se svými psími společníky žijeme. Věříme, že jsme mnohé z vás přesvědčili o tom, že ČHP je tím pravým vaším budoucím parťákem. Jsme skupina lidí orientujících se spíše na přírodu a sport a rádi vás mezi sebe přivítáme a pomůžeme při výchově, sportu či chovu tohoto plemene.

Všem čtenářům magazínu eCanis přeji krásný rok 2019!

Andrea Šímová
www.ceskyhorskypes.cz

 

Kam dál ...