V Amerikánce vedle hromady dětí zazáří i chlupatá hvězda!

Za necelý měsíc nás čeká premiéra velice očekávaného filmu Amerikánka, ve kterém bude hrát i jeden čtyřnohý herec. Jeho paničku jsme vyzpovídali, jak natáčení probíhalo, jakým největším nástrahám čelili a také o jejích předchozích zkušenostech z natáčení se psem.

Ing. Helena Pozníčková Hejzlarová je trenérkou psů, spoluzakladatelkou tréninkového centra Hodný pes, předsedkyní spolku ISCA – Asociace pro mezidruhovou komunikaci, instruktorkou hersenwerku a předsedkyní Kynologického spolku sportu Dog Puller. Tentokrát jsme se s ní však bavili o zážitcích z natáčení filmů s jejími pejsky.

Začalo to s mým předchozím ovčákem Rastíčkem. Nejprve jsme fotili charitativní kalendáře a přes známou jsme se dostali k filmu. Hlavní motivací bylo to, že mě to s Rastíčkem moc bavilo. Byl v těchto situacích skvělým parťákem, nepanikařil a užíval si to. Natáčeli jsme několikrát, potom jsem zůstala v jejich databázi a teď mě produkce oslovila ohledně Amerikánky. Potřebovali dospělého německého ovčáka a měli s Rastym dobrou zkušenost, ale ten byl v té době už bohužel po smrti. Řekla jsem jim, že mám jiného ovčáka, který už byl velký a vypadal dospěle, i když mu byl v roce 2022, kdy se film natáčel, jeden rok. Nebyl ale v té době na natáčení zcela připravený a hodně záleželo na tom, co bude muset předvést.

On neuměl z tréninku, jaký si asi čtenáři představí, v podstatě nic. Je totiž hodně vzrušivý a měli jsme v té době dvouletou dceru, proto jsem s ním pracovala především na klidu v její blízkosti. Takže pokud by potřebovali psa, který bude chodit u nohy a aportovat, spolupráci bych odmítla. Na druhou stranu jsem ho tehdy brala všude s sebou, poznal spoustu nových prostředí. Když byl se mnou na lekcích třeba v Pesoparku, trénovali jsme hlavně nereagování na různé rušivky a odpočívání v kleci. To se při natáčení hodně vyplatilo.

Má tam malinkatou roli a nevím, jak moc bude ve filmu vidět. Hrál hlídacího psa v „pasťáku“, byl v pozadí spíše jako kulisa. Jeho úkolem bylo vpovzdálí hlídat a hodně štěkat přivázaný na řetězu. Měl dvě menší scény nablízko, ale nevím, jestli je ve filmu použili. V první trhá kus masa a ve druhé sedí vedle hlavní aktérky. Mně se hraní netýkalo, figurovala jsem tam čistě jako jeho panička.

Musí opravdu dobře umět čekat, a to jak v kleci nebo jiném bezpečném místě, tak i dlouhou dobu přímo na place. Běžně se stává, že vám štáb řekne, ať se připravíte, že půjdete na scénu, a pak se ještě několik hodin nic neděje. Nebo už na té scéně jste, připravené je všechno včetně psa, ale další hodinu se stále ještě netočí. Potom se natočí záběr během deseti minut a znovu čekáte. Tyto prostoje jsem vyplňovala tréninkem zvládání všech okolních rušivek, kterých bylo skutečně hodně, nebo hrou.

Při natáčení není čas ani ochota seznámit pejska se štábem a veškerým jeho vybavením. Pant byl první dny z některých situací nesvůj, bylo to pro něj těžké. Hodně se leknul, když se k němu přiblížil cizí člověk ověšený divnými velkými věcmi. Myslím si, že starší pes s více životními zkušenostmi by reagoval méně podrážděně. Ke konci se ale se všemi kámošil, kromě dětí, kterých v Amerikánce hraje mnoho. Byly z něj během natáčení nadšené a věnovaly mu i nevyžádanou pozornost. Je například od té doby hodně citlivý na to, když mu někdo chodí blízko ke kleci, v níž odpočívá, a chce ho hladit. Kdybychom točili znovu, uvažovala bych o tom, že si s sebou vezmu někoho, kdo mi bude pomáhat jim vysvětlovat, že to pro něj není dobré.

Musel umět štěkat na povel, jelikož hrál hrozně drsného psa. V tomto ohledu je fajn, že je to německý ovčák. Takového psa, i když v podstatě nic neumí, ale není úplný ňouma a je pracovně zapnutý, jde nouzově rozštěkat celkem snadno. Já jsem to po zkušenostech s Rastym u Pantíka dělat nechtěla a hodnotím to jako svoji chybu. Zpětně si říkám, že z tohoto důvodu už bych na to asi nekývla. Učila jsem ho štěkat jen na specifický povel a vyrobila jsem si na to jedinečný target, který mohl vidět na velkou vzdálenost, protože jsem od něj byla často třeba padesát metrů. Přesto se tehdy hodně rozštěkal a zůstalo mu to. Uvědomil si, jak je to zábavné a ten um si umocnil. Mám na mysli lidským uším nepříjemné vysoké štěkání v situacích s pozitivními emocemi, ne komunikační signál, kdy hlubokým hlasem zahání druhého psa.

Rozhodně umět odpočívat v rušném prostředí například v kleci, a pokud musí předvést konkrétní cviky, tak samozřejmě ty. Vždy je potřeba, aby je uměl plnit na dálku, a to na zvukový signál i na gesto. Ve většině případů se zvuky nahrávají zvlášť, takže na něj člověk může mluvit, ale stane se i to, že herci mluví přímo do mikrofonu a pes ani psovod nesmí být slyšet. Užitečné je také čurání na povel a to, že se v některých prostorech nečurá. Byť jsme točili v tovární hale a mohlo mu to evokovat venkovní prostor, kde se může vyprázdnit, a možná by to ani v nějakém špinavém rohu nevadilo, nechtěla jsem, aby očurával natáčecí prostor. Takže doporučuji mít naučené, aby se vyvenčil ve chvíli, kdy mu řeknu, a na určené místo. Je to praktické i v běžném životě, na psí sporty a se všemi mými psy mi to krásně fungovalo při odběru moči na veterině.

Natáčení trvá celý den, byli jsme tam většinou od 8 do 20 hodin a někdy se stalo, že jsme nic nenatočili. Je potřeba pejskovi rozvrhnout jídlo, odměny a pitný režim, aby se třeba nestalo, že po pár dnech bude průjmovat. My jsme natáčeli v červenci a v srpnu a bylo velké horko, takže jsem mu pití hlídala opravdu hodně. Prostředí bylo také hodně prašné, pravidelně jsem mu vykapávala oči, takže se nám hodilo naučené ošetření se souhlasem. Není možné ho celé dny ládovat pamlsky, proto byla důležitá motivace na hračku. Jelikož nikde nebyl stín, kde bych mohla Pantíka nechat v autě, byli jsme neustále spolu. Nechtěla jsem nechat celé dny nastartovaný motor a zapnutou klimatizaci a během natáčení to ani nelze kvůli hluku. Kdybych ho nechala v kleci s otevřeným kufrem, chodili by na něj lidi bez dovolení sahat. Celé natáčení trvalo asi třicet dní, které byly rozprostřené do dvou měsíců. Měli jsme už lepší natáčecí zkušenosti, ale právě i díky velké náročnosti se na mě Pantík hodně napojil.

Nejtěžší bylo, když měl trhat flákotu masa, asi pětikilový krvavý hovězí steak. Věděla jsem, že tolik masa nemůže ze zdravotních důvodů sníst, a budu mu ho potřebovat vzít. Snažili se ho přivrtat k nějakému vozíku, ale musela jsem zasáhnout s tím, že by ho zvládl urvat, a připevnili jsme ho jinak. Bylo fakt těžké mu ho pak sebrat, jelikož to byla absolutně nejlepší věc k jídlu, kterou kdy dostal. V sekundě, kdy si to chtěl nadhodit, se mi podařilo ho odtáhnout na řetězu pryč. Jelikož mu byl rok a ještě jsme se tolik neznali, nejsem si jistá, jestli by mě nekousl, kdybych mu to tahala z pusy. Tak vysokou úroveň sebekontroly na extrémně hodnotnou odměnu jsem s ním do té doby zkrátka necvičila.

Přesně tak. Změnila jsem jim také plán, jelikož tuto scénu chtěli točit na konci natáčecího dne, který tam se mnou strávil a byl krmený pamlsky. Sníst takové množství jídla pro něj mohlo být nebezpečné, proto se muselo točit následující den. Stejně tak jsem musela vysvětlit, že po natočení této scény bude mít obrovský kus masa v žaludku a ten den už točit nemůže. Je v pořádku, že štáb takové věci neví, od toho je tam pro psa jeho člověk. Z mojí strany to byla jasná hranice, nebyl ale velký problém vyhovět, jelikož všichni mají zájem na dokončení filmu. Doporučuji si dopředu podrobně zjistit, co má pes ve filmu dělat. Neměl by to být problém, protože produkce potřebuje mít jistotu, že se vše podaří. Já jsem dopředu znala náčrty haly a věděla jsem přesně, kde pes bude a jak je to daleko od štábu. Podle toho už člověk musí zvážit, zda to se svým psem zvládne.

Asi nejpříjemnější zkušeností bylo natáčení kampaně na téma, že lidé nemají překračovat hranice a krást stromky. Natáčelo se v lese a po něm se chtělo, aby na vodítku chodil se psovodem pohraniční stráže a plnil základní povely, jako při zastavení se posadit u nohy a někam koukat. Pak měl vyběhnout na zloděje a jakoby ho zakousnout. To šlo hezky naučit a signály jsem mu také dávala na dálku. Učila jsem ho, aby neměl problém být daleko ode mě, aby spolupracoval s cizí osobou, ale také aby si zvykl na to, že ho někdo může za vodítko nepříjemně zatáhnout. Chtěla jsem se vyhnout tomu, že by po blbém škubnutí už nechtěl s někým spolupracovat, takže jsem ho to cíleně citlivě učila. To bylo příjemné natáčení a trvalo jen dva dny.

Extrémně náročné bylo natáčení studentského filmu, který se točil v ledovém bazénu. Strávili jsme v něm asi devět hodin. Byli jsme oba promrzlí, já v neoprenu, Rastíček samozřejmě bez. Sice vodu miloval, ale tohle už bylo přes jeho hranice. Klepala se mu i tlama zimou, a stejně to zvládl. Měla jsem s sebou haldu ručníků, hodně jsem ho sušila, a měla jsem půjčené elektrické dečky, na kterých se zahříval. Tady se nám hodilo umět blbinky jako hrabat, bublat nebo kousat do vody na povel. Těžké bylo, když potřebovali natočit vodu v srsti, takže se nesměl chvíli oklepat. Společně s Amerikánkou to považuji za nejtěžší natáčení a nevím, jestli bych do toho šla znovu.

Pantík měl v průběhu natáčení maximálně nějaké čuchání a procházky v lese, jinak vůbec nic nedělal. Podmínky pro něj byly hrozně těžké – vedro, dusno, hodně lidí, všude prach a podlaha, na kterou si nemohl pohodlně lehnout. Po skončení to ještě dva týdny dospával. S Rastíčkem jsem dělala většinu jeho života záchranařinu a jako sporťák byl proti tomuto typu stresu odolný. Často jsme jezdili na nová místa a oproti Pantíkovi měl hodně rád lidi. Takže jsem ho na natáčecí prostředí výrazně připravovat nemusela. Výjimkou byla studená voda, aby si na ni zvykl, chodili jsme plavat do Vltavy. Podařilo se, že i natáčení v bazénu zvládl v plném zdraví.

Děkuji Ti za moc zajímavý rozhovor.

Simona Šimíčková

Foto: archiv Ing. Heleny Pozníčkové Hejzlarové

https://www.hodnypes.cz/

https://www.isca.cz/