Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

Uvítali byste pohled a názor na americké kokršpaněly od někoho dalšího, kdo s nimi nejen jezdí na výstavy a občas odchová štěňátka, ale především aktivně cvičí? A víte, jak souvisí volný pohyb, rozumná činnost, ale třeba také vhodná strava s celkovou kondicí psa v průběhu jeho života, ale hlavně v seniorském věku? Pak je tedy následující povídání určené právě pro vás…


U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

Usměvavá Lenka Herzová se americkým kokršpanělům a především sportu s nimi věnuje již více než čtvrt století a jejich povahu má dokonale „načtenou“. Ochotně se s námi podělila nejen o řadu praktických zkušeností včetně vhodné motivace k práci, ale přidala i pár konkrétních tipů a postřehů do začátku výchovy, pro trénink agility nebo třeba pro někoho možná tak trochu nudné poslušnosti. A to rozhodně není vše, co nabízí tento obsáhlý, ale moc pěkný rozhovor.

Lenko, povězte nám, jak dlouho máte po svém boku americké kokršpaněly a proč si právě oni získali vaše srdce?

U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

První fenka amerického kokršpaněla přišla do naší rodiny na jaře roku 1996. Byla to černá fenka bez průkazu původu, která s námi bohužel strávila pouze krátkou dobu – v listopadu 1997 podlehla vrozenému onemocnění. Mandy byla ve všech ohledech „prvním psem“. S výcvikem a výchovou štěněte nikdo z nás neměl zkušenosti, a tak nám, jakmile odrostla tomu úplně nejmladšímu štěněcímu věku, dala dost zabrat. Ještě teď si do detailu vzpomínám, jak jsem se ji snažila dostat domů, protože jsem musela stihnout autobus do školy, ale jí se domů nechtělo, protože tam je nuda a venku je to o moc lepší. Když jsme o ni přišli, věděla jsem, že to bez psa už nepůjde, a tak jsem peníze z letní brigády „obětovala“ na pořízení psa s průkazem původu a téměř na tajňačku se týden poté autobusem vydala až do Jižních Čech. Novým přírůstkem byla opět černá fenka Kora Červený Muškát (30. 9. 1997) a ve všech ohledech to byla právě ona, kdo mě k americkým kokrům připoutal. Na to, jak málo jsem toho o amerických kokrech a o psech obecně věděla, jsem měla neuvěřitelné štěstí na úžasně vyrovnané a povahově dokonalé zvíře. Po zkušenosti s Mandy jsem se rozhodla nenechat už nic náhodě, a tak jsem se hned od začátku po hlavě vrhla do výchovy a výcviku. Kora byla správným američanem – ochotná, spolupracující, zároveň s obrovskou chutí do jakékoli aktivity. Jejím typickým poznávacím znamením byl míček v tlamě, který si nosila po celou dobu vycházky. Když nebyl k dispozici míček, vystačila si s nějakou větví (často větve měnila, protože samozřejmě čím větší, tím lepší, a tak jsme při návratu z procházky občas donesly domů něco, co připomínalo menší stromek).

U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

S Korou jsem začala jezdit i na psí výstavy, což se nám stalo osudným. Na brněnském Intercanis 1998 jsem po odvystavování bloudila po výstavišti a obhlížela stánky, až jsme se dostaly k pavilonu A, kde probíhala soutěž agility. Chvíli jsem na to koukala a bylo mi úplně jasné, že tohle by nás obě mohlo bavit. Zanedlouho poté jsme začaly trénovat, tuším, že to bylo v září 1998 a 1. 5. 1999 jsme vyrazily na naše první závody. Brzy se dostavily i první úspěchy, první umístění „na bedně“ a také první nezdary, protože jsem tehdy s agility neměla žádné zkušenosti a pracovat s vysoce drivovým psem je bez nich…, řekněme trochu náročné. Moje nezkušenost a špatné načasování povelů a vedení často vedla k tomu, že nám zbytečně padaly laťky, ale pokud se nám zadařilo, byla z toho vždy bedna. Takže jsme tak trochu běhaly stylem „hop nebo trop“. Na start jsme naposledy nastoupily v roce 2009 v jejích jedenácti letech a od té doby si Kora užívala aktivního důchodu až do svého odchodu na sklonku roku 2011.

Žádný pes není kopií jiného a každý má své přednosti i mouchy, ale všichni mě každodenně přesvědčují o tom, že jsem si nemohla vybrat líp!

V současné době ale jedináčka nemáte, že?

U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

Celkem se po mém boku za tu dobu objevilo dvanáct amerických kokrů – aktuálně mám doma sedm kousků ve věku mezi pěti měsíci a šestnácti lety. Jedná se o smíšenou smečku v počtu čtyři fenky a tři psi. Samozřejmě jsou mezi nimi rozdíly – žádný pes není kopií jiného a každý má své přednosti i mouchy, ale všichni mě každodenně přesvědčují o tom, že jsem si nemohla vybrat líp. Je to především jejich vnímavost a schopnost doslova číst myšlenky, okamžitá připravenost k jakékoli aktivitě, snadná motivovatelnost, univerzálnost a v neposlední řadě velmi kontaktní povaha (která má ale občas i svoje stinné stránky, protože ve smečce na sebe občas žárlí a já mám jen dvě ruce). Se všemi jsem se věnovala nebo se věnuji různým psím sportům, a tak jsou pro mě velmi důležité i fyzické předpoklady. Ale to, co mě u američanů drží, se jen těžko popisuje – asi nejbližší definicí by mohla být „souznění“.

Váš momentálně šestnáctiletý senior je po všech stránkách hodně úspěšný. Mohla byste nám ho blíže představit?

U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

Je to moje srdcovka, moje „láska na první pohled! – Monty (Valmont Bohemia Black Diamond, 14. 5. 2007). V roce 2007 jsem měla doma Koru a Montyho polosestru Rikki (Nina Ricci Bohemia Black Diamond), s fenkami se mi pracovalo výborně a tak nějak jsem vůbec neuvažovala, že bych si k nim pořídila psího kluka. Jenže to bych nesměla chodit šmírovat na webovky štěňátka... Monty mě zaujal už jako psí mimino svým typickým výrazem: „A co jako, máš problém?" a já jsem se nemohla dočkat, až se objeví nová fotka. Na jedné z výstav, tuším, že to byla brněnská NVP, se mě chovatelka, paní Nepomucká, jen tak mezi řečí zeptala, jestli nevím o někom, kdo by chtěl štěně na sport, protože má doma pejska, který prostě potřebuje něco dělat. Když jsem zjistila, že je to to „moje“ štěně, bylo jasno a hned tu noc jsem si Montyho přivezla domů. Monty byl odmala Pan Pes, povahově vyrovnaný, ale zároveň nestrpěl, aby si na něho nebo na mě někdo dovoloval. Když jsem na začátku psala, že američani umí číst myšlenky, u Montyho bylo jeho napojení na mě až neuvěřitelné. Netuším, z čeho to dokázal vyčíst, ale stačilo mi na něco pomyslet a on už reagoval. Jako s ostatními, tak i s Montym jsem začala trénovat a připravovat se na budoucí agility kariéru, současně mě ale zaujal tehdy relativně nový sport – obedience. Montyho obedience bavilo, podařilo se nám úspěšně složit základní zkoušku OB-Z, ale dál jsme se už nedostali. Tehdy se na rozdíl ode dneška při posuzování úplně nepřihlíželo ke konkrétnímu plemeni, a tak jsme ztráceli „zbytečné“ body za to, že Monty neběhal maximální rychlostí, ale pouze cválal a tak podobně. To bylo pro mě ne úplně motivující, takže jsme se spíš vrhli na klasickou poslušnost, kde má splněné BH, ZOP, ZZO, ZZO1. Asi by toho bylo i víc, ale v té době už jsme aktivně závodili v agility, takže na ostatní sporty už nezbývalo tolik času.

U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

V agility jsme kromě mnoha individuálních vítězství a několika mistrovských titulů v rámci plemene (Mistrovsví ČR kokršpanělů) dosáhli asi největšího úspěchu v podobě 11. místa na Mistrovsví agility ČR v roce 2013. Navíc, jak jsem později doma zjistila, si Monty z napohled nevinné šarvátky s jiným psem den před závodem odnesl pokousanou nohu, ale celé dvoudenní závody se tvářil, že je úplně v pořádku a to zvládl tak dokonale, že si toho nikdo nevšiml. Průběžně jsme jezdili i na výstavy, kde se nám dařilo i přes aktivní sportovní kariéru sbírat tituly, asi nejvíc jsem v tomto směru hrdá na Montyho CAC (ve třídě vítězů – dokončený Grandšampion), NV + BOB a užší výběr BIG na závěr jeho kariéry v roce 2016 (9 let) a spousta titulů z výstav pořádaných klubem, jako např. BOB třídy čestné 2016 a Nejlepší veterán 2015. Především je to ale úžasný pes, něco jako druhá polovina mé duše. Miluju všechny své psy, všichni jsou úžasní a neopakovatelní, ale s Montym to byl vždycky trochu jiný level. Uvědomuju si to především v poslední době, kdy se náš společný čas odpočítává spíš na měsíce než na roky, a jsem mu moc vděčná za všechny jeho lekce.

Pro správný rozvoj a fungování psychiky do vysokého věku je důležité zajistit prostředí bohaté na různé podněty, což v podstatě znamená jakýkoli trénink!

Ve své smečce máte ale i další aktivní seniory. Myslíte si, že dlouhověkost může mimo jiné významně ovlivnit i tzv. duševní a fyzická „hygiena“?

U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

Ano, to bezpochyby ovlivňuje, stejně jako u lidí. Celkovou kondici bychom nejspíš mohli rozdělit do několika skupin. Prvním předpokladem dobrého zdraví ve vyšším věku je fyzická kondice (pohyb). Na základě mých zkušeností má největší přínos volný pohyb v přirozeném terénu. Asi to zní trochu záhadně, ale neskrývá se pod tím nic jiného než běhání v přírodě s možností věnovat se „psím“ věcem. Už ve velmi nízkém věku můžeme pozorovat, že při běhání například v lese nebo na louce se psi pohybují úplně automaticky, elegantně přeskakují přirozené překážky (jako například větve, různé výmoly) aniž by o tom nějak přemýšleli nebo aniž by je to někdo musel učit. To pomáhá udržovat celé tělo v dobré kondici, zvyšuje obratnost, zlepšuje reakce a koordinaci, zároveň rozvíjí orientaci v prostoru a spoustu dalších potřebných dovedností. Proto se většinu času z našich procházek snažím cílit na přírodní terény – trávu, písek, polní a lesní cesty, které jsou mimochodem především pro štěňata a staré psy mnohem šetrnější na klouby. Dobré nasvalení a pevnější vazy díky zvýšené sportovní zátěži zase usnadňují pohyb a působí jako prevence zranění, pravidelný pohyb udržuje v dobré kondici i klouby a vazy. Výbornou volbou, například v zimě při nedostatku možností volného pohybu venku, je dogfitness, což zahrnuje posilovací a koordinační cvičení. Zejména ve vyšším věku pomáhá udržovat koordinaci a úroveň nasvalení.

U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

Druhou a neméně důležitou částí skládačky je duševní kondice (práce). Pro správný rozvoj a fungování psychiky do vysokého věku je důležité zajistit prostředí bohaté na různé podněty, což v podstatě znamená jakýkoli trénink. Američtí kokři jsou velmi inteligentním a vnímavým plemenem, velmi rychle se učí a doslova milují jakoukoli interakci. Navíc jsou snadno motivovatelní, ať už na hračku nebo pamlsek, takže se s nimi snadno spolupracuje. Asi nejvíc se mi osvědčilo cvičení psích triků (základ mj. i pro dogdancing), které můžete perfektně přizpůsobit aktuálnímu věku a fyzické kondici psa. Můžeme zde perfektně využívat metodu tvarování (shaping), kdy pes musí aktivně přemýšlet a zkoušet, jaká cesta povede k vytoužené odměně. Množství triků a jejich variací je nekonečné, takže se pejsek může učit stále nové a nové věci. Další super věcí na duševní pohodu je snad nepřirozenější psí činnost, a tou je čuchání (pachové práce). Ať už se jedná o hledání pamlsků v čuchacím koberečku, standardní stopování, nebo třeba nosework, používání nosu je pro psy velmi náročnou psychickou činností. Dokonce bych řekla, že náročnější, než fyzický pohyb. Pro celkovou dobrou kondici je důležité tyto činnosti kombinovat, samozřejmě s ohledem na věk a zdravotní stav pejska.

A potom je tu jistě i kvalitní strava… Jak to máte v tomto ohledu nastavené vy a co se vám nejlépe osvědčilo?

U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

Kvalitní strava je jedním z dalších předpokladů dobrého zdraví a kondice. Vždy jsem krmila kvalitním granulovaným krmivem, ale v průběhu roku 2013 přišla zásadní změna. Monty měl odjakživa problém s nabíráním hmotnosti, většinu času byl sice dobře nasvalený, ale s nízkým množstvím podkožního tuku a tedy i výkyvy energie. Asi hlavní příčinou byla, jak jsem později zjistila, mírná potravinová intolerance na obiloviny. Když se mu pod jazyk zapíchla osina a nadělala mu tam pořádnou paseku, bylo nutné ji operativně odstranit a ránu zašít a já jsem musela vyřešit, jak ho do zahojení krmit. Rozmočené granule totiž u všech mých psů byly vždy absolutně nepoživatelné a „jedovaté“. A tak jsem u veterinářky koupila nějakou mletinu s tím, že syrové maso snad sní. S BARFem jsem už předtím přišla do letmého kontaktu, ale tehdy jsem tomu úplně nevěřila a považovala to za další „módní“ trend a marketingový tah. Ale první krmení mě přesvědčilo o opaku. Monty nejenže svou porci snědl, ale přímo ji vysál a během pár týdnů se až neuvěřitelně energeticky spravil. Zbytek smečky mezitím svoje granule absolutně ignoroval a dožadoval se masa, a tak jsme na BARF přešli kompletně. V současnosti masem krmím štěňata i veterány, na mase jsem odchovala i březí a kojící fenu společně s dvěma vrhy (C a D). Granule občas používám při výcviku jako odměny nižší hodnoty, ale obecně dávám přednost přirozeným pamlskům (např. sušené maso, domácí pečené pamlsky atd.). Asi největší přednost vidím v tom, že vím přesně, co mí psi v misce mají a potom také možnost krmení přizpůsobit aktuálním podmínkám (množství krmné dávky, obsah tuku atd.). Krmení masem je trochu složitější na přípravu než nasypání granulí do misky, ale není přehnaně složité a pokud se u toho aspoň trochu přemýšlí, není třeba se ho obávat.

Se svými psy se, jak již víme, věnujete celé řadě kynologických disciplín. Které to jsou a co vás asi nejvíc baví?

U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

Hlavním a dominantním sportem je pro nás agility, kterému věnujeme odhadem minimálně sedmdesát procent společného času určeného na výcvik. Nejoblíbenější je nejspíš proto, že se jedná o dynamický sport, který klade nároky na fyzické i psychické schopnosti psa i psovoda. Paradoxně mě velice přitahuje i to, že se jedná o dost nepředvídatelný sport – můžete mít natrénováno, kolik chcete, pokud vám v rozhodujícím závodě spadne tyčka nebo pes ustřelí na jinou překážku, končíte. Takže takový trochu adrenalinový sport. Mou prací jako psovoda je naučit psa jednak různé překážky, které se mohou v parkuru vyskytnout, jednat různé způsoby jejich překonávání (ve směru běhu x oběhnutí a překonání překážky zezadu, dlouhý skok x krátký skok atd.). Jakmile toto všechno pes umí, je celkový úspěch jen a jen mojí zodpovědností, protože pes udělá jen to, co mu řeknu, nebo to, co si myslí, že mu říkám. Klíčové je proto načasování povelů a handlingu, bez kterého se ve vysoké rychlosti psa nepodaří nasměrovat na správnou překážku.

U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

Protože agility je fyzicky velmi náročným sportem, je potřeba ho kompenzovat a to nám zajišťuje dogfitness. Jedná se o různá koordinační cvičení jako třeba kavalety, zvedání různých pacek, kombinovaná s posilovacími cvičeními na targetech. Ačkoli jsem spíš příznivcem tvarování a klikání, v dogfitness používám téměř výhradně navádění, protože je pro účinnost cvičení velmi důležité to, aby pes byl v přesné poloze, což by se tvarováním dosahovalo jen velmi těžko a zdlouhavě. Čas od času zajedeme na trénink sportu, který mají v oblibě zejména moji psi, a tím je coursing. Dělám to především kvůli nim, protože kromě rozcvičení, vypuštění a odchycení se ode mě nic neočekává. Občas je podezřívám, že se jim tak líbí právě proto, že jim do toho pořád nežvaním.

U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

S mými psy od velmi raného věku až dokud to celkový stav dovolí, cvičíme i různé psí triky a cviky z obecné poslušnosti. Sportovně je obvykle zúročím v momentě, kdy se mi závodní psi začínají dostávat do veteránského věku a úměrně tomu snižujeme tréninkovou zátěž v agility, takže obedience případně dogdancing vyplní uvolněný prostor a zároveň dodají nové výzvy a možnosti. Na těchto sportech mě baví především to, že kladou velké nároky na soustředění jak psa, tak i psovoda, preciznost a v případě dogdancingu i kreativitu. Aktuálně mě velmi zaujal relativně nový sport rally obedience, který je ve vyšších kategoriích bezesporu náročný, ale stále „uživatelsky příjemnější“ než standardní poslušnostní disciplíny.

Myslím, že se obecně nedá doporučit jedna metoda nácviku slalomu, která by se dala použít pro všechny, snad jen pozorovat svého psa, případně se poradit se zkušeným trenérem a zvážit své možnosti!

V agility se týmy většinou nejvíce „trápí“ s nácvikem slalomu. Měla byste nějaký tip pro majitele kokříků, jak na to nebo kterým způsobem vy sama trénujete?

U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

Nácvik slalomu je náročný spíš pro psovoda než pro psa. Obecně raději cvičím slalom na pamlsky než na hračky, především v počátečních stadiích nácviku. Důvodem je především to, že na jídlo se bude pejsek většinou více soustředit a pracovat hlavou, kdežto hračka může emotivního kokříka rozrušit natolik, že nebude úplně vnímat, co se po něm chce. Důležité je správně se rozhodnout, která z mnoha metod je pro konkrétního pejska vhodná. Co se týká mých aktivně závodících psů, tak tříletá Kami má slalom učený uličkou, sedmiletý King naváděním (ano, dnes to už asi nikdo nedělá, ale King je opravdu specifický pes), osmiletá Dída 2x2. Co se týká náročnosti, nejhůř je na tom navádění – jednak je extrémně náročné na koordinaci psovoda, který musí správně a rychle proplétat ruku slalomem, jednak pak dost dlouho trvá, než je pes schopný slalom provádět samostatně na dálku, protože se od začátku učí spoléhat na psovoda. Osobně bych tuto metodu nevolila, s výjimkou specifických případů, jako je King. Když ke mně ve svých dvou letech přišel, neuměl vůbec nic, neuměl používat hlavu a měl sklony zbytečně řešit všechno ve svém okolí, takže zrovna jemu velmi pomohlo to, že nemusel u nácviku slalomu přemýšlet a mohl prostě jenom následovat mou ruku. Dnes má perfektní slalom, jehož provedení se neliší od jiných psů, kteří byli učeni modernějšími metodami.

U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

Další oblíbenou metodou je 2x2, která spočívá zjednodušeně řešeno v probíhání branek a jejich postupném sestavování do konečného slalomu. Tuto metodu jsem zvolila s Dídou a můžu potvrdit, že se mi opravdu podařilo naučit kompletní slalom se všemi náběhy v průběhu pár týdnů. Metoda je také velmi nenáročná na vybavení - v průběhu nácviku si vystačíte se tyčkami zapíchanými do země. Slalom uličkou jsem pro Kami zvolila spíš z toho důvodu, že jsem tuto metodu chtěla vyzkoušet. Je to metoda, kdy pes probíhá uličkou tvořenou sudými a lichými slalomovými tyčemi a tato ulička se postupně zužuje až do standardní podoby slalomu. Pro drivové psy jako je Kami je ulička super, protože mohou od začátku běhat ve vysoké rychlosti, což je hodně baví. Od úplného začátku se může pracovat i na nábězích a navíc i na různém křížení před nebo za „slalomem“. Krizový bod obvykle přichází ve chvíli, kdy velmi úzkou uličku chcete převést na rovný slalom, protože většina psů se na chvíli sekne, než to poberou. Myslím, že se obecně nedá doporučit jedna metoda, která by se dala použít pro všechny, snad jen pozorovat svého psa, případně se poradit se zkušeným trenérem a zvážit své možnosti. Ale právě ta možnost přizpůsobení tréninku tak, aby to psa i psovoda bavilo a hlavně aby byli úspěšní, mi zrovna přijde super.

Dalším takovým oříškem bývají zónové překážky. Sedí AK spíš sbíhané zóny nebo zastavované? A dá se to třeba kombinovat?

U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

Asi vím jen o velmi málo lidech, kteří by dělali zastavované zóny na áčku. Možná je to ještě OK u pomalých psů, kteří si áčko spíš slezou a pak se v klidu zastaví, vzhledem k úhlu sestupné části jsou ale zastavované zóny u rychlých psů hodně nebezpečné. Celá váha psa znásobená jeho rychlostí se totiž v okamžiku kontaktu předních tlapek se zemí seskládá na přední nohy a existuje velké riziko toho, že se pes zraní. Nácvik houpačky mám rozdělený do několika částí. Nejdřív učím psa, že se prkno pohybuje a naráží na zem. To nacvičíme jednoduše tím, že si stoupnu ke spuštěnému konci houpačky a počkám, až na ni pejsek položí tlapku, nebo si na ni vyleze. To odměním. Postupně konec houpačky mírně zvedáme, takže když na ni pejsek vyleze nebo naskočí, bouchne o zem. Tato část nácviku mu pomáhá zvyknout si na pohyb a na náraz. Další částí nácviku je naučit psa dobíhat až na samotný konec houpačky. Zde využíváme buď pomocníka, nebo různé předměty, kterými lze houpačku podepřít tak, aby se nepřeklopila. Na konci nechám psa, aby si lehl, a nějakou dobu mu sázím do tlamy jeden pamlsek za druhým. Pak ho vezmu do náruče a sundám. Postupně houpačku podkládám nižšími a nižšími předměty tak, aby se do tohoto cviku přidal i pohyb a náraz.

U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

Dokud se ale houpačka nepřeklápí až na zem, pejska vždycky sundám. V této fázi už můžu experimentovat s tím, že jsem někdy vpředu, někdy vzadu, někdy stojím a jindy třeba běžím, přesně tak, jak bych to v budoucnu dělala v reálném parkuru. Poslední a neméně důležitou částí je spolehlivé naučení vypouštěcího povelu, na který může pejsek houpačku opustit a pokračovat v parkuru. Co se týká kladiny, v současnosti absolutně vedou sbíhané zóny. Zde je možností nácviku víc. Pro americké kokříky bych asi vždy volila některou ze sbíhaných variant, protože za ty roky co s nimi cvičím, jsem zjistila, že zastavit je někde uprostřed parkuru je docela oříšek. Jsou docela běhaví, navíc velmi brzy zjistí, že je potřeba se dostat na konec co nejrychleji a nějaké „zbytečné" zdržovačky je dokáží docela vytočit... Samozřejmě o zdržovačky jde spíš při zastavování ve fázi nácviku, protože dobře naučená zastavovaná zóna vypadá hodně podobně jako sbíhaná. Velmi populární je metoda založená na probíhání targetu – podložky, které se pejsek při proběhnutí musí dotknout alespoň jednou tlapkou. Začíná se cvičit na zemi a postupně se přechází na prkno a na kladinu. Mně se ale u kokrů nejvíc osvědčila metoda používající krokové regulátory. Tato metoda je tak trochu založená na svalové paměti, je to něco podobného, jako když jdete z anebo do schodů, také nepřemýšlíte, kam dáváte nohy. V tomto případě se na sestupnou zónu kladiny umístí jeden až dva regulátory (používají se například rozpůlené trubky, tyčky apod.), které psovi upraví délku kroku tak, aby dopadl tam, kam potřebujeme. Zde je ale opět potřeba metodu přizpůsobit konkrétnímu pejskovi tak, aby mu vyhovovala. Na výběr je opravdu hodně možností a to, co funguje jednomu týmu, nemusí nutně fungovat druhému. Jedinou zásadní věcí je to, že bych sbíhané a zastavované zóny na kladině nekombinovala. V minulosti zde takový trend byl, ale časem se ukázalo, že to nebyla úplně nejlepší cesta.

Američani nejsou plemenem, které by cvičilo jen proto, abyste měli radost. Moji psi se mnou budou s nadšením dělat cokoli, ale musejí mít pocit, že se nejedná o práci, ale o super hru!

Americký kokršpaněl je poměrně temperamentní pejsek, není pro něj obedience nebo poslušnost obecně tak trochu nuda? Jak vám to spolu jde a kam až byste se ráda dostala?

U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

Poslušnostní disciplíny mi přijdou jako perfektní doplňující sport k dynamickému agility - vyžadují trochu jiné dovednosti a rozvíjí nás i jiným směrem. Pravdou je, že američani nejsou plemenem, které by cvičilo jen proto, abyste měli radost. Moji psi se mnou budou s nadšením dělat cokoli, ale musejí mít pocit, že se nejedná o práci, ale o super hru. Pokud je cvičení nebaví nebo si myslí, že je moc prudím, jsou schopní v klidu odejít a začít si čuchat. Zásadní je pro nás vybalancovat vysokou hladinu energie se schopností používat hlavu a soustředit se. Jako další důležitou věc jsem se musela naučit odhadnout, kdy lekci ukončit. Nemůžu si dovolit opakovat jeden cvik mnohokrát po sobě, protože inteligentní kokři začnou přemýšlet, že tam asi něco dělají špatně a začnou vymýšlet alternativy, co by mi tak mohli nabídnout jako jinou možnost. To opravdu nechcete, takže je lepší skončit ve chvíli, kdy se pejskovi cvik opravdu povede, a vrátit se ke cvičení v jiné lekci. Američtí kokři jsou celkově hodně dobře motivovatelní, a pokud se při výcviku postupuje citlivě, může je poslušnost hodně bavit. Ale té zábavy zase nesmí být moc... Zatímco při agility trocha nadšení navíc nemusí vždy končit katastrofou, pokud nastoupím s kokrem na poslušnost v příliš vysoké energii, neodcvičím buď vůbec nic, nebo jen velmi málo. A ono jim stačí opravdu velice málo. Někdy jen to, že je po nějaké době vypustíte z kenely nebo z auta, oni začnou poskakovat „Hurá, jdeme něco dělat!“ a předvádí, jak moc se těší.

U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

V poslušnostních disciplínách soutěžíme pouze občas, beru je jako doplňkový sport a když nám vyjde volný víkend, což nebývá až tak často. Občas způsobíme trochu rozruch, například jako když jsem s něco přes rok starou Dídou skládala její první zkoušku (ZZO). Byla tam snad jedinou zástupkyní malého „gaučového“ plemene a i přesto jsme skončili s nejvyšším počtem bodů. Pokud si dobře vzpomínám, jedinou bodovou srážku jsme dostaly za neochotu odběhnout do vyslání. To je totiž přesně ten příklad, jak kokr pracuje při poslušnosti - on ví, že se cvičí a má sledovat, co po něm budu chtít, tak proč by běhal někam pryč? V současnosti mě velmi zaujal nový sport rally obedience, což je takovou zajímavou kombinací obedience, dogdancingu a agility, která je na rozdíl od klasických poslušnostních disciplín pro psa velmi „uživatelsky příjemná“, protože se může v průběhu cvičení slovně povzbuzovat a na určených místech i pochválit nebo prokrmit. S tímto sportem právě začínáme a minimálně bych chtěla vyzkoušet, jestli se nám bude líbit. Podle mých předpokladů nejspíš ano.

Se psy mne baví pracovat a je naopak zase baví pracovat se mnou!

Jak své psy vlastně motivujete k práci?

U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

Moje psy jsem si vždy vybírala s ohledem na to, že s nimi chci dělat sport na nějaké vyšší úrovni. To znamená, že většina z nich (moje odchovy) mají už sportovně vedené rodiče, nebo pochází z linií, o kterých vím, že se tam objevují pracovní povahy. A asi tak nějak to pravé štěně prostě poznám... Americký kokršpaněl je původně loveckým plemenem, a i přes svůj luxusní exteriér si zvládá uchovat vysokou ochotu pracovat. Většina amerických kokrů je dost žravá, takže je i velmi snadno motivovatelná. Hodně z nich také výborně aportuje, tyto pejsky můžeme tedy bez problémů odměňovat i hračkou. Někteří kokři se rádi předvádí a je pro ně velkou motivací i pouhá společná aktivita a to, že můžou ukázat, co umí. Moji psi, možná kvůli svému vysokému drivu dávají většinou přednost hračce a hře se mnou před jídlem (které od hraní zdržuje). První týdny tedy obvykle věnuji tomu, abych pejska naučila akceptovat jako odměnu jídlo i hračku. Ty pak v tréninku používám podle toho, co zrovna chci cvičit. Tam, kde potřebuji, aby se pes soustředil a přemýšlel, jsou lepší pamlsky. Tam, kde potřebuji, aby pes pracoval ve vysoké rychlosti, používám hračky. Ale ono je to stejně celé o tom, že mě baví pracovat s nimi a je naopak baví pracovat se mnou...

Podařilo se vám složit řadu zkoušek, jezdíte na závody a na své konto jste si za ta léta připsala i mnoho úspěchů. Čeho z toho si asi nejvíce vážíte nebo kdy jste na některého ze svých čtyřnohých parťáků byla opravdu moc pyšná?

U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

Jsem přesvědčená o tom, že to, že se k nám dostane konkrétní pes, není až tak úplnou náhodou. Některé psy máme „za odměnu“, některé psy máme proto, aby nás něco naučili. Pes za odměnu je takový ten dokonalý jedinec, který všechno hned pochopí a umí, nemusíte s ním řešit žádné problémy, ale nikam vás neposune. Ten druhý pes má své mouchy, hodně se spolu natrápíte, než se vám podaří najít cestu ven, ale vyjdete po ní oba zkušenější a silnější. Proto si už dlouhé roky nehraju na velké a malé úspěchy. Paradoxně největší okamžiky pýchy a uznání se pro mě odehrávají mimo sportovní soutěže. Za všechny bych nejspíš ráda uvedla Kinga a jeho cestu. Když se ke mně v roce 2018, původně jen na hlídání na pár týdnů, dostal, kvůli svým špatným zkušenostem z původního domova řešil úplně všechno, všeho se bál, neuměl používat hlavu a absolutně nechápal systém „něco udělám a dostanu za to odměnu“. S tehdy dvouletým dospělým psem jsem musela pracovat jako se štěnětem, všechno ho učit úplně od začátku. Bylo to o to těžší, že už měl naučené špatné reakce, do kterých mi padal kdykoli, když se dostal i jen do mírného stresu. Naštěstí má úplně perfektní povahu a od začátku na něm bylo vidět, že se chce učit a spolupracovat, jen neví jak. Několikrát jsem to skoro vzdala, protože jsem neviděla žádný posun, ale nakonec se nám ten začarovaný kruh podařilo prolomit a King začal fungovat. Nikdy z něho nebude „normální“ pes, protože ty ztracené nejdůležitější měsíce a roky mu nikdo nevrátí, ale naučil se fungovat tak, aby ho běžný život nestresoval a aby si ho uměl užít. Nikdy z něj ani nebude pes na velké soutěže, protože je stále mnoho věcí, které ho dokáží rozhodit tak, že na chvilku poleví soustředěnost, ale taková chvilka často na soutěžích rozhoduje o úspěchu nebo neúspěchu. Pokud bych měla být úplně konkrétní, tak naposledy jsem okamžik hrdosti zažila po dlouhé pauze na agility intenzivce, kde si před tréninkem King oběhl všechny přítomné lidi, pozdravil se s nimi očním kontaktem a zavrtěním ocásku a pak se spokojeně usadil na místo, kde v klidu pozoroval týmy, které šly na řadu před námi, a čekal, až přijde řada na nás. Ano, je to úplně normální věc pro normální psy, ale pro Kinga je to úspěch z říše snů.

Vím, že cvičíte i se svými staroušky. Dá se nějak obecně říci, do kdy zhruba zůstávají američánci sportovně aktivními?

U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

Řekla bych, že dokud jim to zdraví dovolí a dokud o tu aktivitu stojí. Když moji psi přichází do seniorského věku, což u kokrů vnímám jako hranici deset plus (let), obvykle začínám omezovat agility a nahrazovat je jinými, méně fyzicky náročnými sporty. Pejskovi, který je celý život sportovně aktivní a je zvyklý pracovat, samozřejmě prospívá aktivita i ve vyšším věku, jen je vhodné omezit nebo zcela vyloučit tvrdé dopady, nárazy, točení v plné rychlosti atd. Více než kdy předtím je pak cvičení ne o výkonech, ale o společně stráveném čase. Konkrétně v současnosti je mým nejstarším agility aktivním psem dvanáctiletá Buffy (Believe in Dreams Vivacious Diamonds), se kterou občas vyjedeme na soutěž veteránů, protože je ve skvělé fyzické kondici a i přes svůj věk se dožaduje toho, že chce běhat. Jediným jejím problémem je zhoršující se sluch, který ale jsem schopná vykompenzovat tím, že ji v náročnějších pasážích odběhám na ruku. Ano, znamená to, že se s ní naběhám víc než s ostatními mladšími psy, ale to je oběť, kterou jsem ochotná přijmout.

Našla by se nějaká vtipná (veselá) nebo nezapomenutelná historka nebo situace spojená s výcvikem?

U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

Těch by bylo asi hodně a je hodně těžké vybírat tu nej. První, co mě napadla, je hodně letitá a pochází z jedné z našich prvních soutěží obedience, kde jsem nastoupila s Montym a o rok mladším Brambůrkem (Angel in Action Vivacious Diamonds). Jako první šel na řadu Monty, který už v té době nějaké zkušenosti měl, cviky úspěšně absolvoval a já jsem velmi namotivovaná nastoupila na start OB-Z s Brambůrkem, kterému tehdy byly necelé dva roky a s pocitem, že to bude brnkačka. Tenhle pejsek byl totiž odjakživa malý hujer, takže jsem si neuměla představit, že by mohl nastat problém. Což byla asi hlavní chyba. Procházeli jsme perfektně jednotlivé cviky, Brambůrek se nesl a vzorně spolupracoval a já byla maximálně spokojená. Nadšení mi vydrželo, dokud jsme se nepropracovali k rozlišování. Jednalo se o cvik, kdy bylo na zemi položené moje napachované dřívko a vedle něj nasypaná větší hromádka neutrálních dřívek. Poslala jsem Brambůrka pro dřívko, on vyběhl k hromádce, spolehlivě si našel to správné, sebral ho a rozběhl se zpátky ke mně. V polovině cesty se ale zastavil, podíval se na mě s výrazem, který bych identifikovala jako „Ty mi za to stejně nic nedáš, kašlu na tebe...“, otočil se k rozhodčí, doběhl k ní, vzorně předsedl, podal jí packu a čekal, až si od něj vezme dřívko a dá mu nějaké to kokino, když je vlastní psovodka hamižná. Rozhodčí se sice podařilo udržet dekorum, ale polovina přihlížejících ležela v křečích na zemi.

Co byste na závěr vzkázala majitelům AK, kteří přemýšlejí o tom, že by nějaký sport zkusili a mohli by se na vás třeba obrátit o radu a pomoc?

U američanů mne drží hlavně vzájemné souznění!

Určitě zkuste, američani jsou velmi univerzálním plemenem a díky své ovladatelnosti a ochotě spolupracovat jsou vhodní i pro začátečníky. Každý pejsek je trošku jiný, některého může bavit víc agility, některého dogdancing a jiný se zase může najít třeba v pachových pracích. Sama mám pejska, pro kterého bylo agility psychicky hodně náročné, protože parkur je pokaždé jiný, ale doslova miluje poslušnost, nejspíš kvůli tomu, že ví, co bude následovat. Pro úplného začátečníka bych možná doporučila najít si nějaký výcvikový pobyt, kde je možnost vyzkoušet různé sporty během týdne, zjistit, které by vás zaujaly a pak na základě toho si najít klub v místě bydliště. Při výběru cvičáku bych ještě zdůraznila, že někdy je lepší dojet si i na vzdálenější cvičák za kvalitním trenérem a zázemím, než za každou cenu trénovat v místě bydliště v nevhodném prostředí. Bohužel i dnes stále platí, že není cvičák jako cvičák a v případě relativně citlivého plemene, jako je americký kokr, může špatný přístup nadlouho sport pejskovi znechutit.

Moc vám děkuji za krásný rozhovor a spoustu cenných rad a tipů.

 

Michaela Weidnerová

Foto:   archiv Lenky Herzové, Věra Zinková, Tomáš Brčko

Doporučujeme z našeho e-shopu
MERCH eCanis
Novinka
Interiérová klec pro psa

Krásná interiérová klec nabízí nejen místo k odpočinku pro vašeho psa, ale je i vkusným doplňkem dovnitř každého bytu, či domu. Její vrchní desku lze využít jako odkládací stolek na dekorace, či potřeby po vašeho čtyřnohého parťáka.

ZB000796
od 6 650
MERCH eCanis
Novinka
Plastová kartička Můj pes je sám doma!

Plastová kartička ve velikosti platební karty do peněženky pro případ nouze, pokud by váš pes zůstal doma sám. Na zadní straně je opatřena kontaktmíni údaji.

Skladem
ZB000505
59
Novinka
Sušené krůtí krky

Křupavý pamlsek s vysokým obsahem vápníku a hodnotných bílkovin. Blahodárně působí na kosti a srst.

ZB000462
od 22
Novinka
Sušené hovězí plíce

Vhodné pro obézní psy díky nízkému obsahu tuku. Jsou křehké a měkké a tak jsou skvělým pamlskem pro štěňata, starší psy, ale také pro psy, kteří mají problémy s chrupem. Prospívá rovnováze hladiny žaludečních šťáv. 

ZB000458
od 21
Novinka
Sušené hovězí srdce

Dietní pamlsek s vysokým obsahem bílkovin. Vhodné zejména pro psy s nadváhou. Hodí se také pro staré psy, kteří mají problémy se zuby.

ZB000453
od 26
Novinka
Obojek SOFTY
Obojek SOFTY
Vyberte barvu

Odolný perforovaný ručně vyráběný obojek Softy je navržen k maximálnímu pohodlí vašeho psa. Objektivně lehký a vzdušný materiál, který ovšem neztrácí svou pevnost a odolnost.

ZB000096
od 0
Lanové vodítko EASY LONG - TWIST | MINI

Kvalitní, ručně vyráběné vodítko s originálním posuvným systémem umožní zkracování a prodlužování vodítka v celé délce snadným pohybem několika prsty.

ZB000299
od 539
Kam dál ...



-->