Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Ty vidíš mě, já vidím tebe...

Umíte si představit život s hluchým psem? Nic jiného než vidět těm, co neslyší, totiž nezbývá. Jaký je tedy život s hluchým psem? Tak přesně to se dozvíte v následujícím rozhovoru. Seznamte se s „Jeníkem“...


Ty vidíš mě, já vidím tebe...
Panýrková Iveta 1.8.2019 2390x Rozhovory o plemeni

Před týdnem jsme se z pera MUDr. Radany Zachové dozvěděli něco více o hluchotě dalmatinů. A v článku jsme otiskli také výzvu pro majitele hluchých jedinců. Dnes vás s jedním z nich seznámíme. Povídat si budeme s Lenkou Mrázkovou, která dala šanci prožít jednomu takto hendikepovanému dalmatinkovi plnohodnotný, ale hlavně krásný život plný lásky...

Leni, vy jste byla majitelkou dalmatina, který byl „postižen“ hluchotou. Řekněte mi, věděla jste, že má tento problém již při jeho koupi? Jak byl starý a proč jste si ho vlastně vzala?

Mým prvním pejskem v životě, kterého jsem si pořídila v roce 1991, byl dalmatin a jako na potvoru byl hluchý. Vzala jsem si ho jako štěňátko v osmi týdnech a o tom, že je hluchý, jsem začala uvažovat po několika málo dnech, kdy se mi zdálo, že na některé podněty a běžné hlučné věci téměř nereaguje, anebo je až moc v klidu. Na půl roce mi to už opravdu nedalo a na veterině bylo po několika běžných akustických zkouškách konstatováno, že opravdu neslyší.

Mým prvním pejskem v životě, kterého jsem si pořídila v roce 1991, byl dalmatin a jako na potvoru byl hluchý.

Prozraďte nám, jak se jmenoval a jaký byl celkově v povaze?

Byl to pejsek s průkazem původu, jmenoval se Larry Ivopeta, říkala jsem mu však „Jeník“. Byl to můj poklad, zlatíčko, tak asi jako každé štěňátko, když si ho člověk přiveze domů. Byl dokonalý, vyrovnaný, klidný, ale i divoký, hravý a také sporťák. Byl to pejsek, který byl svým způsobem i vtipný a jak se říká vyčůraný… Prostě to se mnou uměl…

    

Hluchý pes je chtě nechtě určitou komplikací. Člověk musí být v mnoha ohledech opatrnější a obezřetnější než u psa zdravého. Jak jste to spolu měli vy?

Je to tak, hluchota je opravdu dosti velkým hendikepem. Jedním z častých znaků hluchoty je téměř stálé postavení uší v pozici naslouchání jakoby v jedné rovině s lebkou, prostě moc s ušima necvičí, protože tam nejsou zvuky, které by musel registrovat z různých koutů a tudíž s nimi hýbat ve směru zvuků. Ovšem myslím, že se není vůbec čeho bát, že by to majitel s hluchým pejskem nezvládal. Pokud si člověk pořídí štěňátko, začíná jednoduchým výcvikem a už při tomto cvičení používáte v podstatě „znakovou řeč“.

To znamená, že přes ústní povel použijete i ruce a psovi ukážete, co po něm vlastně chcete. To samé učíte i hluchého pejska, postup je naprosto stejný, takže tato metoda je ověřená a funguje. Komunikace je o to intenzivnější, že jste ve větším očním kontaktu, pejsek se vás naučí sledovat a vy jste stále i ve fyzickém kontaktu, neboť když po něm něco požadujete a on vás zrovna nesleduje, dotýkáte se ho a upozorníte, že se jde cvičit, že po něm budete něco chtít. Vznikne mezi vámi snad ještě větší pouto, jelikož on se musí spolehnout na vás a vy mu musíte dát jistotu.

Postupem času se učíte fungovat v běžném životě, a s tím jsou spojeny různé strasti, ale i úsměvné příhody. Člověk musí být důslednější, stále ve střehu, ale odměnou je mu opravdové štěstí a plnohodnotný život takto postiženého pejska.

Na první a ani druhý pohled by nikdo nepoznal, že je pejsek hluchý. Stálým sledováním chování, pohybů a postavení se perfektně naučíte znát i řeč těla a víte, co možná bude následovat, k čemu se pejsek právě chystá. I toto vás naučí včas reagovat a pak i to, že víte, co všechno si můžete dovolit se svým parťákem absolvovat.

„Jeník“ chodil vždy na vodítku, ale nakonec se tak naučil znakovou řeč, že věděl, kdy se má otáčet, kdy zastavit a podívat se na mě, takže se pohyboval na volno i v lese. Nechodil daleko, vždy si hlídal, aby mezi námi byl oční kontakt „ty vidíš mě, já vidím tebe“. 

Co pro vás bylo nejtěžší?

Nevím, jestli bylo něco v životě s hluchým dalmatinem nejtěžší… Pokud vás zdravý pejsek ne úplně dokonale poslouchá, také máte pocit, že je snad hluchý, asi nebylo nic, co by bylo tak těžké překonat. Jediným úplně nejtěžším okamžikem pro mě bylo, když mi paní veterinářka po zjištění diagnózy suše oznámila: „Je hluchej, dejte ho utratit, co s hluchým psem…“, tak to byl moment, kdy mi bylo smutno a těžko. Ovšem „Jeník“ mě z toho brzy dostal, takže jsme si spolu užívali spokojený život.

Jak jste řešili třeba přivolání? Určitě jste ho to nějak naučit musela, když jste ho pouštěla na volno?

Přivolání probíhalo klasicky jako se zdravým pejskem, prostě seděl a musel na mě koukat, přivolala jsem povelem „ke mně“ a plácla se dlaní do stehna. Následovala pochvala a velké mazlení. Možná kdyby mě někdo nezúčastněný pozoroval, asi by si myslel, že jsem maličko na hlavu. Dělala jsem spoustu gestikulací a pohybů, které pro pejska znamenaly obdiv, poděkování, pochvalu a to se mohlo zdát trochu podivné.

Jako nástroj komunikace mezi vámi a psem mě napadá řeč těla – gesta. Tomu psi rozumí velice dobře. Jak jste tedy komunikovali?

Naše komunikace probíhala od samého probuzení. Gesta byla jednoduchá, máte to jako s malými dětmi, takže po ránu ruce nahoru a poplácání na hrudník, takže Jeník se přiřítil a vyskočil mi na hrudník, k noze – poplácání na stehno, sedni – ukázání ukazováčkem směrem k zemi, lehni – ukázání dlaní směrem k zemi, volno – upažení ruky a ukázání směru ode mě, otočení – pokud byl na volno, tam byl asi největším důležitým faktem, aby mě Jeník opravdu sledoval, při povelu otoč – zavrtění rukou s prsty nahoru, jako když šroubujete žárovku a pak hned ukázání na mě, pokud byl kárán, tak to byla klasika – zdvižený ukazovák a pohrození, další pak pevný postoj a ruce v bok s výrazem naštvání, pokud jsem něco vysloveně nechtěla, aby dělal – tak před sebou překřížené ruce jako zákaz. Tohle všechno a ještě spousty dalších drobností se člověk naučil ovládat společně s výrazem obličeje, anebo přídavkem nějakého třesknutí nebo dupnutí, protože určitá frekvence a rezonance to umocnily, anebo alespoň upozornily na to, že se něco děje nebo se dít bude. Víte, každý pejsek jednou zestárne a postupně ztrácí třeba i sluch, a tím, že gesta používám dosud, tak mám určitý náskok v tom, že on už to umí odmala a na stáří je připraven tím, že ví, co všechna ta gesta znamenají.

Zažila jste někdy situaci, která byla opravdu komplikovaná právě proto, že neslyšel?

Ty vidíš mě, já vidím tebe...

Hluchého pejska hlasem nezavoláte, už toto samo o sobě se musí člověk i zvíře naučit, ale i to se dá řešit. Myslím, že celé období soužití s hluchým dalmatinkem bylo svým způsobem složité, ale přesto bylo krásné, poučné a nenahraditelné.

V době, kdy jsem měla svého hluchého „Jeníka“, jsem aktivně hrála tenis, on chodil všude se mnou a i na tenisových dvorcích byl se mnou a čekal, než dohraji, anebo dotrénuji. Byl na volno, chodil si tam a prostě na mě čekal. Občas se přišel podívat, jestli ještě hraju a pak ležel pod lavičkou a čekal. Měla jsem s ním v té době jednu velkou příhodu, která ve mně vzbudila obrovský strach, ale i ponaučení. Jednou jako asi každý den jsme byli na dvorcích, já trénovala  a „Jeník“ se tam někde plácal. Dohrála jsem, tzn. asi po 1-1,5 hodině jsem ukončila trénink a hledám psa. Asi po patnácti minutách ho vidím, jak přichází odněkud shora od silnice. No, oddychla jsem si.  Večer jsme ťapkali vesele domů pěkně procházkou, do města to bylo tak dvacet minut pěší chůze. Najednou mě u Zverimexu zastaví paní vedoucí, která mě znala za ta léta, co jsme kolem ní chodili, a povídá, co že ten můj pejsek byl dneska na procházce sám, že ho viděla v době mého tréninku, jak si štráduje do města, že ho sledovala, jak jde na tu největší křižovatku, ale těsně před ní se otočil a zase pěkně mašíroval nazpět. Podotýkám, že celou tu cestu z tenisových dvorů se jde po hlavní třídě podél tramvajových kolejí. Neumíte si přestavit ten obrovský vztek sama na sebe, ten strach, co se mohlo všechno stát, jak jsem byla hloupá a pak ta úleva, že všechno dobře dopadlo a nakonec jsme se i zasmáli, jak šel „Jeník na vandr“. Už nikdy jsem ho pak nenechala bez dohledu na volno.

Jste opravdu odvážná vzít si psa a takovým hendikepem. Šla byste do toho znovu?

Ty vidíš mě, já vidím tebe...

Nevím, jestli je to o odvaze. Prostě se to stalo, hluchý pes není nemocný, je naprosto zdravý, je spontánní, bezprostřední, vtipný, hravý, láskyplný. Je spousta pejsků bez končetiny, na vozíku, slepých, co já vím co ještě a žijí plnohodnotný život, jaký jim člověk jen může dopřát. Musí tam fungovat vzájemné propojení člověk a pes. A pak lásku a péči musí člověk umět darovat a věřte, že oni si to zaslouží.  Šla bych do toho znovu, protože i oni mají právo na krásný život a dnes už jsem zase o něco moudřejší a bohatší o zkušenosti. 

Pojďme ale maličko odbočit. I nyní jste hrdou majitelkou dalmatina a ne jednoho. Představila byste nám své současné puntíkaté parťáky?

Jsem, jak říkáte, hrdou majitelkou dvou dalmatinů. Jsou to dvanáctiletý Albert Danarny a jeho tříletý syn Carda Lasko z Hrubých luk, a abych ho úplně neodstrčila (on by byl smutný), mám ještě jednoho německého krátkosrstého ohaře jménem Art ze Lhoteckých lesů, po našem je to „Jožka“ (6 let). Albert je jedním z dalmatinů, který během svého a mého života opravdu plní mé sny. Objížděla jsem s ním výstavy, dokud byl ve výstavní kondici, avšak jen tak pro radost a abychom se ukázali, jaký je to fešák.  Albert  zplodil několik desítek malých puntíků a při tom se věnoval  i daleko náročnější zábavě. Je to jedinec, který složil coursingovou licenci a do svých osmi let aktivně běhal stejně jako jeho otec Blade Runner Javapami. Ale co hlavně, vyvracel takové ty mýty mysliveckých spolků, že dalmatin do myslivosti nepatří atd., což skutečně není pravda. Úspěšně splnil Zkoušky vloh (I. cena), Barvářské zkoušky (I. cena) 2x, Barvářské zkoušky honičů (I. cena) a Podzimní zkoušky (III. Cena). Dokonce se účastnil několika honů a skvěle reprezentoval své plemeno.  Dokázali jsme několika hnidopichům, že i dalmatin může být lovecky upotřebitelným plemenem. 

Carda (syn Alberta Danarny) je ještě nevybouřený tříletý mladík, který se postupně začíná vybarvovat, k čemu vlastně bude tíhnout. Je ještě dost nevyzrálý a pojančený, ale základy poslušnosti zvládá, to mu nemohu upřít. S Cardou jezdíme na tuzemské i zahraniční výstavy, dokonce i evropskou a světovou jsme absolvovali, na což jsem patřičně hrdá, jelikož jsem ráda, když je české dalmatiny vidět i ve světě.

Předpokládám, že během několika měsíců začněme maličko důrazněji cvičit a pokusíme se jít v otcových stopách a dosáhnout také na některou z těch mysliveckých zkoušek. Ovšem to je ještě moc práce před námi. A náš ohař Jožka je výborný ve vystavování, plavec, aportér, ale lovecký výcvik mu je na míle vzdálen, nemá rád střelbu, takže je takový náš věrný kamarád a skoro bratranec, protože jeho barva je černý bělouš a to nemá k dalmatinovi až tak daleko.

Jeden z těch dvou dalmatinů je už ale také nemocný. Co mu je a jak jeho problém řešíte?

Je to tak. Albert Danarny (12 let) má bohužel problém s bederní páteří. Pravděpodobně se mu v páteřním kanále skřípe nerv. V důsledku tohoto přestává chodit a nemá koordinaci zadních nohou. Ubývá mu svalovina na nožičkách a to je problém,  že ho moc neunesou.  Zkoušeli jsme různá cvičení, aquaterapii, Dornovu metodu, masáže, vitamíny, podpůrné prostředky na obnovu svaloviny, no nic nám nepomohlo. Nedá se nic dělat, nějak to zvládnout musíme. Kam můžu, ho přepravím ručně, nebo si maličko přejde a pak jsme s kamarádem vyrobili vozík, kolečka z kočárku, konstrukce ze sjezdařských duralových tyček, plastové trubky na vodu, izolace, hadice, postroj a už drandíme. Jde mu to hezky a má ještě hodně chuti do života. Vzhledem k tomu, že mám ještě ty dva draky, tak to musíme prokombinovat dohromady s venčením, aby se i oni vyběhali a vyvenčili, takže to Bertík musí zvládnout a když mu trošku pomůžu, tak je to v pohodě a všichni jsou spokojení. Myslím, že každý by si měl svého psa vážit, protože i on nám věnuje celý život a snaží se plnit vše, co po něm chceme. Oplaťme mu to svou láskou a starostlivostí, zaslouží si to.

Co na dalmatinech opravdu milujete?

Ty vidíš mě, já vidím tebe...

Co na nich miluju? Je to srdcová záležitost. Můj první byl dalmatin a tak to i zůstane. Miluju je pro jejich úžasnou povahu. Jsou to parťáci v jakémkoliv směru, sporťáci.  Milují jakoukoliv zábavu, práci, povinnost, prostě zaměstnání. Miluji je, protože jsou chytří, odvážní, legrační a protože se smějí. Jsou krásní, elegantní, výjimeční, každý je originál svým tečkováním, oddaný a učenlivý. Prostě parťáci  pro život. 

Měla byste nějaké rady pro majitele dalmatinů nebo třeba i pro majitele hluchých psů?

V každém případě se nebojte si ponechat nebo i vzít hluchého pejska. On bude totiž opravdu takový, jakého ho budete chtít mít vy. Ani vy pak nepoznáte, že je hluchý, protože spolu najdete společnou řeč a jeho úsměv, radost, pohoda, věrnost a oddanost bude vaší odměnou, protože mu připravíte krásný život. Potřebujete jeden druhého.

Leničko, já vám moc děkuji, že jste si na nás udělala čas a na závěr se zeptám. Co vzkážete těm, kteří již mají hluchého psa nebo uvažují, že mu dají domov?

Každý z nás, z živých bytostí potřebuje ke svému  životu štěstí, lásku a milující osobu, která mu dá pocit bezpečí – dejte jim tedy větší část svého srdce a i vy budete šťastnější!

 

Děkuji vám za rozhovor

 

Foto: archiv Lenka Mrázková

Kam dál ...