Trenér má vždycky pravdu… nebo ne?

Život se psem zdaleka není jen o péči, výchově a výcviku, ale zejména o vztahu, komunikaci a důvěře. S trenérkou Ing. Helenou Pozníčkovou Hejzlarovou jsme probrali, jak se to promítá do spolupráce a vztahu s tím, koho si pro sebe a svého pejska vybereme jako trenéra.

Helča Hejzlarová začala s pejsky pracovat v útulkovém prostředí. Práce s nimi ji nadchla natolik, že se v roce 2010 stala trenérkou psů. Věnovala se záchranářskému výcviku a obedience. Je majitelkou spolku ISCA z.s., který pořádá kurzy pro trenéry zvířat. Dále je  instruktorkou hersenwerku, předsedkyní Kynologického spolku sportu Dog Puller, z. s., a trenérkou i rozhodčí tohoto psího sportu. Společně s Petrou Šatopletovou založily v roce 2022 výcvikové centrum Hodný pes.

Podle mě má tento vztah více rovin. V rovině lidské by měl být vyrovnaný, a to jednoduše proto, že jsme dva lidé kteří by se k sobě měli chovat slušně a komunikovat spolu asertivně. Každý z nás má právo říct tomu druhému, že mu něco nevyhovuje.

Zároveň člověk přichází za trenérem jako za odborníkem. V této odborné rovině by mělo mít slovo trenéra větší váhu. Dnešní svět je plný video návodů, podcastů a dalších zdrojů informací, což nám dává pocit, že toho víme hodně. Nicméně velká přidaná hodnota je v tom, že trenér se věnuje praxi, nasbíral za určitou dobu zkušenosti a rukama mu prošel ohromný vzorek psů. To mu na trénování dává větší náhled, než když si někdo cvičí sám doma, byť to dělá správně. 

Zkušenosti mi také říkají, že společný trénink často není tolik o výcviku, jako spíše o terapii toho páníčka. Proto si myslím, že v emocionální rovině by trenér měl být stabilní, aby byl klientovi oporou, nikoli naopak. 

Rozhodně ano. Jednoduše proto, že lidi milují své psy, mají k nim vztah, který je ovlivňován spoustou věcí. Můžu být do svého psa, v dobrém smyslu slova, blázen. Nebo s ním naopak mám hodně potíží, což mě samozřejmě trápí. Proto emocionální rovina je tady vždy, nedá se jí vyhnout. 

Jsme svědky různých situací a podle mého názoru se málokdy stává, že vztah mezi trenérem a klientem je ideální. Například se setkáváme s klienty, kteří přijdou s nějakými získanými informacemi a mají pocit, že vědí víc než trenér. Druhým standardem jsou naopak trenéři, kteří se tváří jako velcí odborníci, přestože mají málo znalostí i zkušeností a chybí jim pokora. Stává se právě i to, že trenér není emočně zcela stabilní a není klientům oporou. Často je pak vidět, že se potřebuje klientům vypovídat.

Nesmíme také zapomenout na slušnost. Ta je podle mě asi jedinou věcí, která ve vztazích mezi trenéry a klienty bývá stabilní. Myslím, že máme obecně naučenou určitou míru společenské slušnosti. Po lidské stránce se k sobě chováme hezky, jako člověk k člověku. Nikdy se mi třeba nestalo, že by byl vůči mně klient drzý nebo mi odmítl podat ruku, dokonce ani za doby covidové.

Záleží na tom, co člověk chce. Může po svém psovi chtít běžnou provozní poslušnost nebo s ním dělat nějaký sport. Pokud se chce se psem buď volnočasově, nebo dokonce profesionálně věnovat konkrétnímu sportu, považuji za důležité kritérium, zda trenér v tomto sportu funguje. Neznamená to, že v něm musí vynikat, ale pohybovat se v tom prostředí. Například pokud se chci věnovat obedience, vyhledám trenéra, který s ní má zkušenosti, působí v ní. Jednou věcí je naučení se konkrétních cviků, s čímž vám trenér samozřejmě pomůže, nicméně můžete to zvládnout i sami. Avšak trenér, který prostředí té aktivity či sportu zná, vám dokáže předat další náležitosti, které potřebujete pro zvládnutí konkrétní zkoušky. Pomůže vám s přípravou na dané prostředí a průběh zkoušky, předá vám své osobní zkušenosti. To člověk, který na takové zkoušce nikdy nebyl, jinde nezíská.

Obecně bych při výběru dávala na osobní doporučení. Obnáší to dát si čas sehnat názory na daného člověka. Není to o tom, že když u někoho venku vidím na první pohled skvělé přivolání, řekla bych si, že má určitě výborného trenéra a šla bych k němu. Spíš pozoruji, jak trénuje. Jestli ho po přiběhnutí odměňuje a hraje si s ním, nebo se na něj naopak vzteká, je na něj zlý.

To je hodně zavádějící. V dnešní době si mnoho lidí dokáže udělat krásné webovky. Nejedná se o hodnotu, podle které bychom se měli řídit. Naopak znám fantastické trenéry, kteří mají zastaralý web. Někdy to dokazuje, že mají spoustu lidí na osobní doporučení, tudíž nemají potřebu svoji prezentaci na internetu řešit.

Dá se však zapátrat ve facebookových skupinách a domluvit se s někým na procházce. Podstatné je podívat se, jak se ke svému pejskovi chová. Navíc je to proveditelné, i když člověk ještě není součástí pejskařské bubliny. Musím dodat, že poslušnost pejska pro mě není směrodatným kritériem. Jde mi o to, jak se k němu majitel chová a jak s ním řeší různorodé situace. Jako příklad můžu uvést sebe se svým psem, kterého někteří lidé považují za nevychovaného. Je to tím, že jsem ve výchově dala přednost určitým věcem, aby vůbec v naší rodině s malým dítětem mohl zůstat. 

Trénuji hlavně v Praze a s tímto přístupem k výběru trenéra či cvičáku se zde téměř nesetkávám. Je otázkou, zda to stále platí v menších městech. V Praze je velké množství trenérů, jsou flexibilní, někteří za klienty dojedou. Je ale těžké soudit, zda člověk tímto přístupem něco pokazí. Pouze na základě svého pocitu a několika zkušeností z kurzů a výcvikových táborů bych odlišila kynologické kluby na menších městech, kde se již dnes nechovají ke psům hrubě. Mám dojem, že často je tam podstatné komunitní setkávání pejskařů, kteří si pocvičí a po odložení pejsků si společně dají kafíčko. Na druhou stranu si myslím, že ve větších městech, kde je cvičáků více, se možná zásadněji řeší zkoušky a jsou vyžadovány výsledky, což může vést k používání drsnějších metod. 

Nicméně pokud mi někdo říká, že se mám k psovi zachovat hrubě, má přijít ke slovu moje asertivita. Člověk nemusí být kovaný ve výchově psa, aby si uvědomoval, že mu vadí například neslušné chování vůči němu samému, cukání vodítkem nebo příkaz, ať svému psovi nasadí obojek, který ho bude škrtit. To přeci není striktně otázkou výchovy či výcviku psů. Člověk by si měl stanovit hranice, co mu bude a nebude vadit. Pokud závadné chování k psovi připustím, pak tu škodu páchám já svým přístupem. Nemůžu se zbavit odpovědnosti za svého psa tím, že to svedu pouze na trenéra.

Pokud trenérovi řeknu, že něco dělat nechci, měl by být schopen zkusit jiný postup. Na tom se také ukáže, jak dobrým trenérem je. Pokud je schopen či ochoten aplikovat jen jednu cestu, je to pro mě velký vykřičník. Nejde pouze o to, jestli se chová přímo hrubě, používá tresty a zastaralé metody. Může se jednat o situaci hendikepovaného majitele, který fyzicky není schopen některé věci udělat a trenér musí umět mu je přizpůsobit.

Já i moje kolegyně se vždycky snažíme získat potřebné informace již na první lekci. Například zda s tím pejskem něco dělají, něco jim funguje, byť se to obecně z pohledu výcviku nepovažuje za zcela správné. Takové věci chceme vědět. Nejedná se o hrubé zacházení se psem, to nedělá žádná nás.  Jde často o chování, které dlouho odbourávali a podařilo se jim to způsobem, který trenérovi nemusí zcela dávat smysl. Pak si ho logicky nechtějí znovu pokazit. Typicky se setkáváme s odmítáním odhazování pamlsků na zem lidmi s pejskem, u kterého dlouho pracovali na nejedení jídla ze země. Přestože bychom mohly vyargumentovat, že odhazováním pamlsků určitým způsobem si to nepokazí, nerozbouráváme jim to, co již mají nastavené. Jim třeba navrhovaný způsob připadá složitý, nicméně stává se, že časem k němu také dojdou. Na první lekci si tyto věci řekneme a respektujeme, jak jsou zvyklí pracovat. Stejně tak chceme, aby nám říkali, když něčemu neporozumí nebo jim něco nedává smysl. Je to také otázkou navázání důvěry. Mám zkušenost, že ji trenér spíše získá tím, že dá prostor, než striktností.

Když na něco takového narazíme na individuální lekci, máme mnohem více prostoru se tomu věnovat, zatímco na skupinových lekcích ho není tolik. Trenér musí zejména přesně a srozumitelně mluvit, aby obsáhl vše, co potřebuje lidem předat. Přitom si to oni musí přebrat převážně sami. Kurzistům také dáváme dodatečně zápisky z lekcí a online videa, aby si ty věci sami v klidu nastudovali či zopakovali. Myslím si, že pro to mají dostatek prostoru. Někdy se na lekci sejdou třeba čtyři psi se stejným problémem, v takovém případě lekci stopneme a společnou záležitostí se zabýváme, ale jindy na skupinovkách ne. 

Je to vlastně hodně komplikované. Na začátku každé metody či postupu je odborné pojmenování a odbornost jako taková. Nicméně jak se postup rozšiřuje přes jednotlivé trenéry, pojmenovávají ho různě, protože jim to dává větší smysl. Já také někdy některé věci nazývám způsobem, který mi přijde čitelnější pro klienta. Většinou uvedu na pravou míru, že je to můj název a že odborně by se to, co děláme, jmenovalo jinak. Uvedu ten konkrétní název nebo podle situace či klienta alespoň zmíním, že se jedná o moji upravenou verzi. Takhle se tedy šíří věci, které už jsou nějak pozměněné. Tím pádem vzniká spousta škatulek a názvů, až si někdy i trenéři navzájem nerozumí. Můžou mluvit každý trochu o něčem jiném, ale nazývat to stejně, a naopak. Nejčastěji se s tím setkáváme u významu dominance, kdy snad každý trenér jí přikládá různý význam.

Protože je těžké se v tom vyznat, doporučuji číst knížky. Jako u jiných témat, než je výchova psa, by nás mělo zajímat, ze kterého zdroje je čerpáno. Když je původní zdroj uveden, dává nám to zprávu, že se blížíme ke skutečnému původu, nikoli že jde o šíření pozměněných informací. V Hodném psovi dbáme na to, aby trenér byl tím, kdo naučí metodiku výcviku. Bez ohledu na to, kolik cviků se u nás člověk se svým psem naučí, měl by být schopný sám se psem pracovat a natrénovat s ním v podstatě cokoli. I to hodně pomůže vyznat se v jednotlivých metodách.

Každý trenér by také měl znát všechny nejčastěji používané metody, byť s nimi nemusí souhlasit nebo je používat. Kolikrát mu to může s nějakou situací pomoci. Například budu mít psa, který má něco naučené tak, že má odpor to provádět. Když si umím představit, jak ho to asi učili, protože ty metody znám, dokážu lépe vymyslet, jak to opravit či přeučit, aby z toho měl radost a nebál se. Například budeme kontrapodmiňovat pohyby páníčka, které byly součástí učení konkrétního cviku, a jichž se pes bojí – například naklánění nad něj. Je užitečné mít co nejširší přehled o dostupných nástrojích, přestože je nechci používat.

To je také hodně subjektivní. Já osobně bych si dávala pozor na lidskou slušnost a to, jak se mnou druhý člověk mluví. Pokud mě ani nepozdraví, nemůžeme se asi o žádné spolupráci bavit. Druhá zásadní věc je, jak přistupuje k mému zvířeti. Hodně mi například řekne, když ho bez předchozí domluvy vezme do ruky. V tu chvíli nerespektuje, že je to zvíře, které má své potřeby. Je to stejné, jako když lidi přijdou a hned sahají na moji dceru. Tak bychom se chovat neměli.

Dále používání jakýchkoli korekčních pomůcek, ty prostě do výchovy ani výcviku patřit nemají. Já na jednu stranu naprosto chápu zoufalého majitele, který tu elektriku na doporučení trenéra na svého psa použije právě z důvodu zoufalství. Mám pro to pochopení, protože ty situace jsou většinou z pohledu lidské psychiky velice náročné. Často se to děje u lovení nebo utíkání psa, což jsou, nemyslím tréninkově nebo výcvikově, ale emocionálně těžké a vypjaté situace. Také chápu, že pokud to jejich problém vyřešilo, což se děje, pak tu pomůcku dále používají a třeba i doporučují. Bohužel jsou tito lidé hodně slyšet, na rozdíl od těch, kterým to naopak opravdu hodně uškodilo. To se děje také, ale tito majitelé psů nemají důvod své zkušenosti šířit. Přitom dnes již máme například skvělé GPS metody, kdy máme možnost krásně psa trasovat. Ještě před pár lety zdaleka tak kvalitní ani cenově dostupné nebyly. Další věcí je, že existují funkční metodiky na odnaučení takového chování. Z pohledu vědy se o tom dnes už ví opravdu mnoho. Tedy dokážu pochopit majitele v této situaci, ale už ne trenéra, který by zkrátka obdobné pomůcky ze své pozice doporučit neměl.

Mám z minulosti negativní zkušenost z jednoho „klasického“ cvičáku. S lidmi, kteří ho vedli, jsme si celkem rozuměli, ale zkoušky tam probíhaly hrozným způsobem. Měla jsem tehdy německého ovčáka pocházejícího od lidí, kteří ho bili. V důsledku toho lidi nesnášel a bál se jich, tudíž zacházení s ním muselo být hodně šetrné. Od první lekce tady jsme měli domluveno, že ho nebudu korigovat cukáním vodítkem, ani že jim ho nedám do ruky, protože jsem se reálně bála, že by jim mohl ublížit. Oni to všechno při tréninku respektovali. Ale pak přišly zkoušky ve sportovní kynologii, kdy při obyčejném kontrolování čipů se rozhodčí ke všem psům choval tak ošklivě, že ovčák, který byl před námi, ho kousl do ramene. Byla jsem si jistá, že pokud se podobně zachová k mému psovi, ten ho pak také kousne. Byla jsem v hrozném stresu a bála se, že po něm vystartuje. Tak jsem ho chytla pevně za vodítko a nastavila mu pouze jeho krk tak, aby na něj nemusel skoro sahat, jen k němu přiložil čtečku. Právě proto, že tam takové chování ke psům probíhalo, ani ti psi se pak nechovali moc hezky. Takže co zkouška, to hrozný stres.

Asi to ve mně zanechalo obecně hodně negativní vztah ke zkouškám. Nějakou dobu se to ve mně pralo, že bych jako trenérka nějaké zkoušky složené mít měla. Teď už si ale říkám, že jsem nějaké zkoušky přeci složila s předchozím psem, to mi stačí, a se současnými psy se soustředím na to, co s nimi chci a potřebuji dělat. Ale líbilo by se mi zavedení nějakých zkoušek v provozní poslušnosti. Nyní mi jako nejhodnotnější pro život se psem připadají canisterapeutické zkoušky a jejich náplň. Nebylo by špatné, kdyby se tyto disciplíny zkombinovali a výsledkem složení zkoušky by byl takový průkaz na psa, něco jako řidičský průkaz na auto. Nemělo by se to nazývat sport, aby lidi neočekávali, že je potřeba podat výkon.

V dog pulleru se neskládají zkoušky, pouze se soutěží. Mám u tohoto sportu dobré zkušenosti jednak díky tomu, že trénink vedu, a zároveň z důvodu, že se jedná o nový sport, takže často i chytne nové lidi. Je to mladý sport, i proto v něm zdaleka není taková konkurence jako v jiných sportech, pořádáme prozatím pár závodů za rok. I podle toho se lidé, kteří se mu věnují, chovají. Jelikož tam není konkurence, nepřehánějí to s vyvíjením tlaku na psa. Současně vzhledem k povaze tohoto sportu, kdy si v zásadě pes hraje s hračkou, si neumím představit, proč by ho někdo učil averzivními metodami. Většina psů je z těch kulatých hraček nadšená a chtějí spolupracovat. Proto se zde averziva nepoužívají. Nicméně si myslím, že jakmile začne poptávka po dog pulleru sílit, budeme se s nimi setkávat častěji.

V pravidlech je zakázáno špatné zacházení se psem po celou dobu závodu, ne pouze když je tým na place. Diskvalifikuje se za něj. Pokud nad tím udržíme kontrolu a striktně to nebudeme tolerovat, věřím, že současnou atmosféru udržíme. Několik diskvalifikací již bylo, například kvůli stahovacímu obojku. Nejprve přichází napomenutí, poté když není respektováno, přichází diskvalifikace.

Motivace klientů monitorujeme skrze dotaz v přihlašovacích formulářích na kurzy, abychom věděly, jak se k nám dostávají. Ve většině případů to bývá na osobní doporučení, nově také hodně přes sociální sítě. Myslím si, že obdobné je to i u přihlašování na semináře a naše další aktivity, nevidím tam zásadní odlišnosti.

Nemíváme tu lidi, kteří by zásadně chtěli skládat zkoušky. Motivace našich klientů jsou různé. Jedna je ta, že lidi mají psa, baví je s ním pracovat a chtějí někam chodit, třeba protože je chytrý a učenlivý. Druhou motivací je určitě „máme štěně“ – pomoc s výchovou, zorientování se v tom, co tomu zvířátku můžu nabídnout. Třetí je „mám problém a neumím ho řešit sama“. To bývají tři nejčastější důvody. Neumím říct, co převládá, kolikrát se i různě překrývají. Nemáme tady ambiciózní pejskaře, nicméně také nemáme ani vypsané lekce na žádné konkrétní sporty, tudíž dává smysl, že nás nevyhledávají. Tedy i naše prezentace na webu je v tomto jasná. Naším přáním je oslovit širokou veřejnost, i lidi, kteří na trénink s pejskem nepůjdou. Rády bychom jim rozšířily obzory na jednorázových akcích a seminářích. Líbilo by se nám, kdyby se občas chtěli dozvědět něco nového a zajímavého. Například v ulici, kde je Hodný pes, potkávám denně spoustu pejskařů s hezky vychovanými pejsky a věřím, že se spolu mají dobře. Líbilo by se mi, kdyby jednou za čas přišli na seminář dozvědět se, jak by jim mohli okořenit život. V kynologii za poslední dobu vznikla spousta nových a zajímavých věcí. I když si je zažije jen párkrát, zkvalitní to tomu psovi život.

Já osobně mám ráda celou lokalitu Nusle, v níž se Hodný pes nachází. Probíhá tu krásný komunitní život, lidé se znají, chovají se k sobě slušně a pomáhají si, což platí i pro pejskaře. Když se potkají, podrží si psa, v klidu se minou. Za deset let, co tady žiju, se mi nestalo, aby ke mně nějaký pes zničehonic přilítnul. A to jsem vždycky měla kombinaci pejska, který chodil v pohodě na volno, a k tomu druhého, se kterým jsem některé věci řešila, proto musel být na vodítku. I lidé s „problémovými“ psy na sebe zdálky mávají a halekají, pouští se navzájem. Skvělé je, že do toho zapadne i nově přistěhovaný člověk se svým psem. Pokud se tak zpočátku nechoval, od ostatních to okouká. Mým přáním pro Hodného psa je, aby se stal součástí místního komunitního života. Otevřeno máme samozřejmě pro všechny, kdo s námi chtějí pocvičit, něco se naučit a obohatit život svému pejskovi i sobě.

Moc děkuji za pěkné a velmi přínosné povídání.

Simona Šimíčková

Foto: Tereza Svobodová, archiv Ing. Jaroslava Hejzlara, archiv Hodného psa

https://www.hodnypes.cz/