Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

To napsal sám život… - Tam daleko na severu – I. díl

Určitě tušíte, že okolo psů je tolik zajímavostí, historek, mýtů, dobrodružných, ale třeba i trochu tajemných událostí… Je škoda, aby to všechno upadlo v zapomnění, a tak startujeme další nový seriál, ve kterém si právě na takové příběhy „posvítíme“. A začneme v roce 1928...


To napsal sám život… - Tam daleko na severu – I. díl
red. 8.2.2020 5317x Zajímavosti

O tom, že v mushingu nejsme žádná „béčka“, vypovídají skvělé výsledky českých musherů po celém světě. Věděli jste však, že dobývání polárních krajin si s sebou nese také stopy rodáků z Čech? A o tom si budeme právě nyní povídat...

 

S historií tažných psů v Čechách je spjato jméno muže, jehož romantická duše, cílevědomost, vytrvalost a houževnatost ho dovedla jako prvního Čecha až na půdu Antarktidy. Řeč je o Dr. Václavu Vojtěchovi (1901–1932), který svůj krátký životní příběh vložil do svého autobiografického díla „Námořníkem, topičem a psovodem“.

Ukázka z publikce „Námořníkem, topičem a psovodem“:

„Proč umělci netouží po spatření polárních krajin? Víte, co to je za krásu, když se půlnoční slunce sklání v podzimním čase k obzoru? Tvrdím, že tyto krásy tvoří ono kouzlo, jež vábí k sobě zpět každého člověka, který je spatřil. Není tím vinen ani led, ani sníh, ale to, co je tam kolem nás ve vzduchu, na obloze a po obzorech... Chápete již, že stůněme po návratu z polárních krajin? Není na světě lidských lékařů, kteří by nás vyléčili. Je to prostě božím krajem, jenž nás má v moci."

To napsal sám život… - Tam daleko na severu – I. díl

V roce 1928 se po velkých peripetiích stal Václav Vojtěch členem Byrdovy expedice k jižní točně. Toužil prozkoumávat místa, která před ním navštívili takoví velikáni, jako byli Amnundsen nebo Scott, a proto neváhal přijmout v této expedici jakékoliv místo bez ohledu na své znalosti a vzdělání. Díky tomu se dostal nejen na jižní pól, ale stal se také nefalšovaným severským musherem pravého psího spřežení a druhem takových velikánů severských dobyvatelů, jakými byli Artur Walden nebo poručík kanadské jízdy Alaa Innes-Taylor.

Vojtěcha neskutečně zaujali právě severští psi!

Prvním psem, se kterým se na výpravě Václav setkal, nebyl paradoxně žádný husky, ale foxteriér Igloo, jenž byl Byrdovým nerozlučným přítelem!

Ty poprvé spatřil již na lodi „City of New York“ v novozélandském přístavu. Zde se mu naskytl pohled na těsné boudy, řetězy a psy. Štěkot a vytí „vlčích“ hrdel divokých malamutů a husky bylo slyšet daleko do města a lidé ani nevěděli, že je zde slavná Byrdova expedice. Měšťany tito psi velice zaujali. Čišela z nich romantika bílých plání a v myslích zdejších lidí se zjevil kus pravého severu.

Když mi bylo poprvé svěřeno řízení psí smečky, měl jsem pocit takové hrdosti, jako snad nikdy předtím v životě.“

                                                                                Dr. Václav Vojtěch

Z Vojtěchova deníku...

To napsal sám život… - Tam daleko na severu – I. díl

„Mé první řízení psího spřežení bylo zprvu nesmělé, ale po několika mílích byla již ruka jistá. Nestačil jsem se smát udiveným chlupáčům, kterým zněl nový psovodský hlas dosud cize. Nejpodivněji se díval vůdce Benie. Bílý husky s černými skvrnami na hlavě se rebelantsky otáčel proti hroznému biči spletenému z dlouhých řemenů kůže z aljašských sobů caribo. Jen dvakrát jsem ho za celou dobu použil. A to když Bennie nepřestával zkoušet na mne své tesáky, kdykoliv jsem k němu přišel. A když mě přepadla samotného na trialu na Tasmanském ledovci tak hrozná bouře, že psi nevydrželi čelit již svými otužilými hlavami. Jen tvrdá ruka mě mohla zachránit. Dojel jsem. Oněch patnáct kilometrů zůstane navždy v mé paměti.“

Ač světoběžník – myslel také na své krajany...

To napsal sám život… - Tam daleko na severu – I. díl

Svých zkušeností psovoda chtěl využít i ve prospěch obyvatel našich hor a vyšlechtit pro ně nové domácí plemeno tažných psů. Dovedl si velice dobře představit smečky psů, které třeba v Krkonoších rozvážejí zásoby od chaty k chatě. Důkazem vážnosti jeho úmyslu bylo štěně saňového psa, které s sebou právě z Antarktidy přivezl.

 

Po Vojtěchově návratu do Československa (6. července 1930) oznámil pražský ilustrovaný zpravodaj, že doktor Vojtěch přivezl z polární výpravy mimo jiné také nádherný exemplář eskymáckého psa plemene husky, darovaného admirálem Byrdem. Už spojení „eskymácký husky“ naznačuje, že otázka severských plemen nebyla v té době příliš vyjasněná. A není se čemu divit, podíváme-li se například na to, kdy byl sibiřský husky uznán jako samostatné plemeno. 

Co to tedy bylo tenkrát za psa?

To napsal sám život… - Tam daleko na severu – I. díl

Mnohé objasňuje ve svých vzpomínkách sám doktor Vojtěch. Při zpáteční cestě z Antarktidy do New Yorku bylo na palubě lodi „City“ později „Larsena“ sedmdesát pět psů sloužících expedici při dobývání točny. Při čtyřměsíční cestě lodí  zlenivěli a ztloustli.  Bylo jim rozhodně lépe než při cestě Rossovým mořem, kde docházelo k neustálým záplavám paluby vodou. Mrzlo a všude se vytvářel ledový krunýř. Muselo to pro psy být hrozné. Boudy byly plné vody a žalostné vytí pronikalo až do mozku. Příval vody bral všechno, co se mu postavilo do cesty.  „Poprvé jsem poznal, jak vypadá boj o holý život.“, uvedl Vojtěch ve svých vzpomínkách.

 

Matkou psa, kterého si Vojtěch přivezl domů, byla Molly. Oblíbená něžná fena, která vrhla tento vrh na sedmdesáté rovnoběžce v ledové tříšti. Štěňata, jimž bylo polární moře kolébkou a za kmotry měla tuleně, tučňáky a velryby, se narodila se 5. listopadu 1929 a mezi nimi byl i malý bílý pes jménem York, kterého k nám Vojtěch tehdy přivezl. Nejednalo se tedy o sibiřského huskyho, tak jak jej zná dnešní moderní svět, nýbrž o potomka oné blíže těžko určitelné rasy severských psů z území Kanady a Aljašky, v níž kolovala i nemalá část vlčí krve.

Vojtěchův záměr a možná i sen

V sedmdesátých letech oživil Vojtěchův plán na zavedení tažných psů v našich horách Petr Hanzlík a jeho kamarádi, kteří založili chov nového plemene, českého horského psa.

Jak jsme zde již maličko nastínili, snil Václav Vojtěch o vyšlechtění plemene tažných psů, kteří by byli schopni pracovat v našich horách. Pravděpodobně za účelem pomoci vyšlechtit novou rasu, která by u nás byla jako doma, k nám přivezl již zmiňovaného psa. Veškeré plány se severskými psy však překazila Vojtěchova tragická smrt.

Osudový den...

To napsal sám život… - Tam daleko na severu – I. díl

Osud si s námi opravdu pohrává a někdy i náhoda dokáže zničit úplně vše. A tak tomu bylo i v případě Vojtěchovy další plánované expedice, tentokrát do kanadských pustin, a to počátkem srpna 1932. Ale souhra osudu zapříčinila, že se vyplutí lodě Montecalm o týden posunulo. A tak skauti v Sadské na Nymbursku pro svého slavného rodáka připravili táborák. Vojtěch si s kamarádem vypůjčili kanoi a vyrazili na vodu. Loď se s nimi však převrátila a Václav Vojtěch se již nikdy nevrátil. Bylo mu pouhých třicet let.

Na Vojtěchovu počest byl první ročník expedičního závodu, který se konal ve dnech 14. – 16. března 1986 v Krkonoších, nazván Memoriálem dr. Václava Vojtěcha. Dnes je tento nejstarší dosud pořádaný závod psích spřežení u nás známý především jako Ledová jízda.


 

„Mám před sebou ještě dlouhou cestu a chci dosáhnout cíle. Postaví-li se však proti mně nepředvídané překážky a nehody, pak nechť moje řádky povzbudí v našem národě nové nadšence v oboru polárního bádání, kteří by dokončili mnou začaté a promýšlené dílo. Aby pochopili, že nadšením, láskou, odhodlaností, neústupností, sebezapřením, vytrvalostí a sebeobětováním možno lámat i ledy polárních krajů a vítězit v cizině i na místech nepřístupných a téměř nedobytných.“ 

Tato slova napsal těsně před svou smrtí Václav Vojtěch v předmluvě své knihy „Námořníkem, topičem a psovodem za jižním polárním kruhem“ jako odkaz své generace těm budoucím. 

Kam dál ...