Tibetský teriér - nadšený sportovec s vlastním názorem

Ačkoliv má výzor roztomilého společenského psíka, který ocení dekorativní odpočinek na naducaném polštářku, tibetský teriér je spíše chlupatá koule nabitá energií. A kde lépe zužitkovat jeho nadšení pro pohyb než při některém psím sportu? O tom, jak se cvičí s tibeťáčkem, jsme si tentokrát popovídali s Jitkou Kržovou, která má v tomto směru (nejen) s tibetskými teriéry bohaté zkušenosti.

První fenku tibetského teriéra si pořídila v roce 2006. Před ním byla majitelkou dvou kříženců. Dnes má tibetské feny dvě – Ta-byu od Vilzonky a její dceru, vlastní odchov, Beatles Tibet Apso. Když začínala se sportem a tibetskými teriéry, byla jen hrstka lidí, která měla ambice plemeno propagovat i jinde než ve výstavních kruzích. Postupem času se to změnilo, tibeťáci jsou v různých odvětví sportu vídáni víc a víc. Po dlouhých letech v ZKO se paní Jitka rozhodla, že založí kynologický spolek a půjde na výcvik moderními metodami a  ne zastaralým „cukr a bič“. Do svého klubu si zvali známé instruktory na všechny možné sporty a aktivity se psy a jezdili pravidelně na semináře a tréninky kynologických osobností.

S ostatními týmy trénovala agility, a začátečníkům pomáhala s tím, aby věděli, jak si ze svého čtyřnohého miláčka udělat bezva rodinného psa. Závodně se v té době věnovala agility, coursingu, dogtrekkingu a hoopers. Nyní závodění i vystavování prozatím pověsila na hřebík, ale nemá v plánu to tak nechat napořád.

Mí první psi byli kříženci a pak už jen tibetští teriéři. Nicméně když jsem se ještě věnovala psům jako trenérka, prošlo mi rukama spousta plemen od jorkšírů až po německé dogy.

Můj první pes byl černý chlupatý kříženec. Jednoho dne jsem šla kolem novinového stánku a můj pes jako by vypadl z oka psu na obálce časopisu. A hned začalo pátrání po tomto plemeni. Zaujal mě hlavně svým vzhledem, protože já prostě chlupaté psy miluji. A potom se přidalo jeho smýšlení, protože tohle plemeno vám nedá nic zadarmo a to je to, co mě na něm neustále překvapuje a přitahuje.

Každé plemeno má své. Já ho miluji právě pro jeho hlavu, i když to je někdy hodně náročné.

Když jsem běhala závodně agility, vždy jsem říkala, že pořídit si na tenhle sport právě tibeťáka, je fakt výzva! Člověk musí přijít na to, jak svého psa správně motivovat. Zkrátka jak dokázat, aby dělal to, co vy chcete, a ještě ho to bavilo. Drilem u něj nic nezískáte. Tlak způsobuje protitlak a pak s ním nehnete. Jsou to velice chytří psi a podle toho také fungují. Jeho lidská smečka musí být v myšlení vždy napřed, protože např. ta odměna, která vám fungovala včera, dneska už fungovat nemusí. Po několikaletém soužití s tibetskými teriéry už vím, jak na ně. Dnes už se mi s nimi pracuje dobře, protože vím, jak na to. Ovšem začátečník to může vidět jinak.

Nyní se rekreačně věnujeme agility, hoopers, dogdancingu, ale příští rok mám v plánu se zase po letech vydat na dogtrekkingové závody.

S první fenkou Byemou Kipu Khyim jsem dělala coursing, byl to dokonce první tibetský teriér, který si vyběhal coursingovou licenci. Coursing bezmezně milovala. Měla překvapivé výsledky, protože přemýšlela sama, nikdo jí neříkal, co má dělat a to jí vyhovovalo. Být tam sama za sebe, což je u tibeťáka hlavní. Rovněž jsme spolu absolvovaly dogtrekkingové závody na 80 - 100 km a nutno podotknout, že tibeťák není z těch, který by celou cestu táhl dopředu a tím vám pomáhal. Také to ale není tak, že by po pár kilometrech začal protestovat, a naopak jste ho museli táhnout za sebou vy. Jde s vámi, bok po boku, a je mu jedno, jestli je těch kilometrů deset nebo sto. je to skutečně vytrvalý parťák.

Tibeťák jde do všeho, vidí-li v tom smysl. Vše je o správné motivaci. Takže pokud člověk nemá ambice stát se mistrem světa, ale jen tak si užívat jakýkoliv sport bez ohledu na umístění, tibeťák jde s vámi do všeho, co si vymyslíte. Ať už je to již zmíněné agility, hoopers, dogdancing, nosework, obedience, pasení… Tibetští teriéři mají opravdu zastoupení v hodně sportech, ale samozřejmě jich je málo oproti plemenům, která pro práci žijí.

Naprostého laika může zarazit jeho svéhlavost a nemusí si s tím umět poradit. Pokud si ale člověk zjistí, jaké toto plemeno je a dopředu s tím počítá, tak ho zvládne i začátečník. Tibeťák primárně není pes, který splní vše, co vám na očích uvidí. Pro děti, si myslím, že je toto plemeno ideální i pro svou velikost. Mí psi chodí se mnou do školky, kde pracuji, a s dětmi vycházejí velmi dobře. Ba naopak snadno podlehnou jejich radosti a energii a dovádí s nimi. Děti s nimi dělají základní povely, vodí je na vodítku, nechají se od nich hladit, česat… Na toto jsou hodně trpěliví a i když dětské ruce nemusejí být vždy k psovi opatrné, tibeťák jim to snadno odpustí. Však i několik zástupců našeho plemene se věnuje canisterapii.

Nevýhodou je, že když psa dáte do postroje a vyrazíte s ním na osmdesáti kilometrovou túru, máte z něj pak velkou zadredovanou kouli a věnujete poté hodně času údržbě srsti. Samozřejmě sportovní tibeťáci mají srst horší, protože prostě při jakémkoli sportu dostane zabrat. V mých začátcích mi rozhodčí na výstavě řekla, že se mám rozhodnout – buď mít výstavního psa a nebo dělat sport. A měla pravdu, obojí se skloubit nedá.

Cením si jakéhokoli ocenění, protože s tibeťákem to prostě není samozřejmé. Cením si toho, že ať jsem se vrhla na jakýkoliv sport, mí psi do toho šli vždycky se mnou. Máme spoustu medailí a pohárů, ale pro mě bylo vždy výhrou to, když jsme tam fungovali jako tým. Vysněný cíl nemám, neboť to už bychom byli na konci (smích). Můj cíl je hlavně to, abychom si ten krátký psí život spolu báječně užili.

Děkuji za rozhovor.

Kateřina Smětáková

foto: Jitka Kržová