Těžký život redaktorky...

Asi si říkáte, jak může mít redaktorka těžký život? Vstává až v osm ráno, odkutálí se do kanceláře. V klídku si udělá kávičku, sedne za stůl, zapne počítač a v pohodičce si pomalu pročítá e-maily. Ano, i já bych to takto viděla, ale...

Redaktorská práce není jen o onom sezení za počítačem s kávičkou, je to také a především práce v terénu a ta je pro nás ženy těžká, neb se musíme mnohdy dostat na místa velmi vzdálená. A já jako asi i více žen mám orientační nesmysl, a tak vždy někde bloudím, anebo se mi stávají věci, které by se Pánu tvorstva, tedy muži státi nemohly.  Dnes vám zde nebudu vyprávět o psech, ale jen o cestě za psy, která byla velmi dobrodružná.

Na cestu v pátek třináctého? Už nikdy více!

Jestli za vše mohlo právě toto datum, ze kterého máme všichni hrůzu – nevím. Jasné však je, že tímto pátkem to začalo. Rozkaz z redakce od manažera zněl – služební cesta do Ostravy v pátek třináctého. Říkám si super, závody služebních psů mě opravdu baví a tak si tento víkend opravdu užiju. Protože jsem nechtěla nechávat někde ve městě přes celý víkend auto, požádala jsem sousedku ať mě „hodí“ do města na autobus do Prahy. Kamarádka pro mě v osm ráno přijela a já sedám do auta a říkám: „Terko, zapomněla jsem v manželově autě stativ a na takovou práci ho potřebuji. Hodíš mě za ním do práce?“ A jelo se za manželem. Na autobusové nádraží jsme dorazily, jak se říká, za pět minut dvanáct.

Kde mám mobil?

Vystoupila jsem z auta a klusem si to hnala na zastávku, protože autobus tam již stál. Kdo mě zná, asi se teď usmívá nad představou běžící koule s batohy a stativem v ruce. Ale věřte, že mě do smíchu nebylo. Když by mi bus ujel, už bych se do Prahy nedostlala. Přeci jen od nás je to kus cesty a autobusy jezdí poskromnu. Sednu do autobusu, sáhnu do kapsy a jejda! „Kde mám mobil? Bože můj..., to ta nová vesta, má malé kapsy a mobil mi vypadl!“ Nemohla jsem dělat nic. Vyskočit z autobusu nemělo smysl, Terka byla pryč! Zavolat jí nebylo jak. Jedu napříč Českou republikou a nemám telefon, v dnešní době celkem pohroma. A tak ve skrytu duše doufám, že mi vypadl u ní v autě a říkám si, že už chci být ve vlaku, kde je WIFI a já napíšu manželovi, že nemám mobil, ať se nebojí.

Jiná planeta? Nejen ztracena v čase...

Po příjezdu na hlavní vlakové nádraží jsem měla pocit, jako bych se ocitla na jiné planetě. A to přesto, že jsem tu jako dítě vyrostla, neb mí rodiče zde pracovali. Je to již více jak třicet let a to náraží vypadá úplně jinak. Jakou radost mi udělala ona stará část budovy, která mi vrátila i vzpomínky z dětství. No, nebudu se zde zdržovat sentimentálními vzpomínkami. A tak jsem si toho dne opravdu připadala jako „vidlák“ (omluvte ten výraz). Lítala jsem z jedné strany na druhou a byla bezradná. Moje Pendolino odjíždí z jižního nástupiště číslo čtyři. Bože můj? Co to zase je? Ptám se sebe. Jak mám poznat, kde je jih a kde je sever. Marně očima pátrám po sebemenší nápovědě. Jak se mi ulevilo, když dva cestující vedle mě řešili podobný problém. 

A stane se...

Tak, konečně přijel vlak. Od rána jsem na cestě a konečně si sednu do vlaku a budu moci napsat domů e-mail, že nemám mobil. Budu to muset napsat i člověku, který mě má vyzvednout na nádraží v Ostravě. No bezva, ten si bude asi myslet pěkné věci. Vlezu do vlaku, najdu si krásné místo. Slušně pozdravím paní, která tam již sedí, a optám se, jak bývalo zvykem: „Dobrý den, máte tu volno?“ Paní zvedne oči, dlouze se na mě zadívá a povídá: „Ale, vy máte přeci na lístku napsáno, kam si máte sednout.“ „Cože? Tam je to napsané?“ Musím vypadat jako idiot – opravdu to tam je. Jako by nestačilo, že jsem se na nádraží ptala v informacích, jestli jsou mé vytištěné papíry z e-mailu jízdenky. Je vidět, že jsem dvacet let vlakem nejela. Naposledy to byly závody do Duchcova a to ještě průvodčí štípal ty tvrdé kartičky kleštičkami. Našla jsem tedy správný vagon i sedačku a konečně usedla. Vyndala notebook a napsala zprávu. Byla jsem opatrná a napřed jsem psala kamarádce, zda ten mobil není u ní v autě. Naštěstí byl! A tak jsem se potupně přiznala manželovi, co mi odepsal, asi zveřejňovat ani nemusím. Potom jsem napsala e-mail panu Kozákovi do Ostravy, že jsem ztratila mobil, a že mi tedy nebude moci zavolat. Malérů ten den bylo asi málo! Najednou vlak v půli cesty zastavil a strojvedoucí nám oznámil, že nedaleko došlo ke srážce vlaku s člověkem a my tím pádem nabereme zpoždění. „Tak to je už úplně v háji!“, říkám si.

Kdo je kdo?

Umíte si představit situaci, že se ocitnete přes 460 km od domova, bez mobilního telefonu a ještě vás má vyzvednout člověk, kterého jste nikdy neviděli a stejně tak jako on nikdy neviděl vás? I představa se vytváří špatně, bohužel to byla pro mě v pátek 13. října tvrdá realita. Po vystoupení z vlaku jsem šla k východu a zůstala stát. Mávala jsem na každého chlapa v autě, který projížděl okolo. Co si asi chudáci mysleli, nechci domýšlet. Každému jsem pokyvovala a stojících před nádražím jsem se chodila ptát, zda nejsou pan K. Nakonec se mi zrodil v hlavě nápad. Hele, tam je nějaký krámek, půjdu se jich zeptat, zda mi na internetu nevyhledají číslo na pana K. a já mu pak zavolám z telefonní budky. („Doufám, že najdu budku na peníze.“, říkám si v duchu.) Vejdu do obchůdku, kde pracují jen samé ženy. Vykládám jim celou historku od ztráty telefonu až po návštěvu jejich krámu s úmyslem získání telefonního čísla. Z jejich výrazu je jasné, že mě chápou, nám ženám se takové věci stávají. 

Zachránce

Telefonní číslo jsem získala a vycházím ven hledat budku, ze které bych mohla zavolat. Najednou přibrzďuje auto a řidič na mě pokyvuje. „Hurá, říkám si. Jsem zachráněna.“ A ano, opravdu to byl pan Kozák, pořadatel skvělého Obranářského speciálu SKP Ostrava. A pokud vás zajímá, co bylo dál, pak neváhejte a přečtěte si Reportáž psanou při lampičce.