Testujeme za vás... aneb Výukový program ATA - Trenér psů I. stupeň POČTVRTÉ

Další, v pořadí již čtvrtý víkend ve škole trenérů je za námi. Tentokrát chci tuto recenzi školy pojmout trochu jinak. Každého nebude bavit neustále číst mé ódy na tuto školu, a tak jsem se pokusila vyzpovídat některé mé „spolubojovníky“. Pojďte se tedy podívat, co o tomto programu říkají ostatní studenti.

Co si o škole myslím já, již všichni pravidelní čtenáři tohoto testovacího seriálu vědí. A proto se dnes zeptáme některých dalších studentů. Výběr je od těch úplně začínajících až po ty, kteří se výcviku psů věnují již mnoho a mnoho let, přesto se rozhodli vzdělávat se. Ono jak někteří rádi tvrdíme – člověk se učí celý život!

Než se dostaneme k samotným studentům, pojďme se podívat, co se na čtvrtém víkendu v ATA vlastně dělo…

Tentokrát výuka neprobíhala na naší oblíbené farmě u Českého Šternberku, ale v Praze. O to byla i praktická část ztížena, neboť na cvičení nebyl až tak úplný klid. Kolem plochy, kde se cvičilo, běhala „tlupa“ hlučných dětí, každou chvilku se objevil procházející chodec, cyklista či pejskař. Sama jsem trnula hrůzou a bála se chvíle, kdy vejdu na plac se svou hyperaktivní půlroční kníračkou. Musím však hrdě přiznat, že pro mého psa jsem středem zájmu byla jen já. Neměla čas koukat okolo. A stejně tak to bylo i u psů kolegyň. Ona správná motivace totiž hraje velkou roli. Hlavou mi projela vzpomínka na nováčky ze cvičáku, které jejich psi táhnou nebo úplně ignorují, protože je zajímá vše ostatní více než panička. A přitom stačí tak málo, aby měl pes oči jen pro vás...

Teorie nás neminula 

Ani teorii jsme se nevyhnuli. Prostředí, ve kterém jsme probírali teorii, bylo opět příjemné, čisté a o kávu či občerstvení nebyla nouze. Do výkladu pana Ščučky občas zasáhla Rozárka (papoušek pana Ščučky), která nás vždy dokázala rozesmát svými zvuky či poznámkami. Na druhou stranu bylo pro mě doslova fascinující sledovat malou vsuvku o přestávce, kdy nám pan Ščučka ukázal pár zajímavých triků s tímto vzácným opeřencem.

A co se probíralo?

Prakticky všechno, škola se pomalu ale jistě blíží do svého finiše a my již máme v hlavách nasypáno mnoho a mnoho nových vědomostí. A tak jsme tento víkend probrali témata, jako jsou reflex nebo  reflexní oblouk. Probrali jsme techniky tvarování a nezapomněli jsme ani na guru všech cvičitelů Karen Pryor a jejích deset pravidel tvarování. Témat bylo opravdu velké množství a vše nám pomaličku začalo zapadat do sebe. Je zajímavé, jak dobře je plán této školy sestaven. Jak dokonale si to všechno sedlo.

Co o škole říkají studenti?

Otázky

1. Proč jste se rozhodli studovat v této škole?
2. Co škola změnila nebo co vás naučila v souvislosti s vaším přístupem ke psům?
3. S čím nejvíce „bojujete“?
4. Komu byste tuto školu doporučili?

Dagmar Smídová

Pokud pominu pejsky v mém dětství, tak mě před patnácti lety okouzlili labradoři. Mým prvním psem byl velký mohutný labrador Quentin, díky kterému jsem se dostala k  mnoha různým stylům výcviku poslušnosti, lovecké kynologii a později i tzv. working testům. Někdy kolem roku 2007 jsem objevila kouzlo pracovních labradorů (trial linie) a chvíli na to jsem si ze zahraničí přivezla svou první trialovou holčičku Faith, se kterou jsme si užily několik závodních a tréninkových WT (working testových) sezon jak u nás, tak i v zahraničí. Během let k nám přibyla další trialová fenka, kterou jsem si brala z velmi nevhodných podmínek a nejmladší členkou naší trialové smečky je Roza (1,5 roku), která je mi parťačkou v ATA.

1) Pana Ščučku jsem oslovila na doporučení kamaráda, když Roze byly tuším tři měsíce. V té době jsem nevěděla nic o panu Ščučkovi, nic o jeho stylu práce. Důvodem pro mou návštěvu bylo to, že Roza byla na můj vkus moc samostatná (na to jsem nebyla dosud zvyklá, že se mě štěně nedrží jako klíště), a nefungovala mi ani jedna má výchovná metoda. Nebyla jsem schopná ji přivolat, upoutat, pokud byla zaujatá něčím jiným anebo někde něco našla. Dokážete si představit ani ne tříměsíční štěně, které se od vás na volném prostranství vzdaluje na sto i sto padesát metrů?  Po této úvodní konzultaci jsem se dle instrukcí pana Ščučky pustila do práce, ale nefungovalo mi to. Vrátila jsem se ke svým metodám a bojovaly jsme další tři měsíce a bylo to jen horší a horší a v podstatě i pro psa a okolí nebezpečné. Byla jsem moc ráda, že nás pan Ščučka vzal zpět a přiznám se, na poprvé jsem to nepochopila (anebo nechtěla chápat?), proto to nefungovalo.

A pak se otevíral další ročník ATA1  (podzim 2017) a já nás s Rozou přihlásila. Školu jsme úspěšně zakončily. Nicméně jsem nás znovu přihlásila do dalšího ročníku ATA1, protože jsem měla pocit, že mi toho spoustu uniklo a taky že jo.

2) Najednou se mi otevřel úplně jiný svět. Naučila jsem se respektovat osobnosti svých psů. Škola mě naučila stát si za svým, nepodléhat názoru většiny a hlavně se nebát dělat věci jinak.

3) Nejtěžší je přepnout své myšlení a přijmout filozofii moderního výcviku v tomto pojetí a vytrvat, protože je to cesta dlouhá, náročná ale výsledky stojí za to. Určitě to chce velkou dávku trpělivosti a sebedisciplíny.

4) Chce se mi říct všem, každému kdo má doma psa, ale přeci jen to omezím. Doporučuji ji všem, kteří mají otevřenou mysl, chtějí pochopit myšlení svého psa a mít doma šťastného parťáka, na kterého se můžou kdykoli a kdekoli spolehnout.

Petra Štolová

Kynologii se věnuji třicet let, posledních deset let se snažím cvičit moderními metodami. Se svými psy se věnuji převážně obedience, ale také DD, pachovým pracím a pro zábavu hoopers.

1) Absolvovat ATU jsem se rozhodla na základě předchozích zkušeností s panem Ščučkou, mám za sebou spoustu jeho seminářů i individuálních tréninků a nepochybuji o tom, že on je ten nejlepší trenér zvířat u nás.

2) I když s panem Ščučkou už nějaký ten rok trénuji, tento ucelený program je naprosto jedinečný, a jsem si jistá, že moji psi mi rozumí o moc víc a hlavně já umím pořád lépe a lépe číst je.

3) Ani mě nenapadá nic, co by byl větší problém.

4) Školu bych dala jako povinnost všem, kteří si chtějí pořídit psa nebo už nějakého mají.

Ilona Machová

Kynologii se věnuji cca šest let od doby, kdy jsem si z útulku vzala svého prvního psa, křížence Martyho. Jeho špatné zkušenosti a asociální chování mě donutily začít se tomuto oboru věnovat hlouběji, až jsem tomu propadla. Nyní mám také desetiměsíční štěně malinoise Niki. Zajímám se především o problémové chování psů a se svými psy se věnuji převážně disciplínám agility, dogdancing, sportovní kynologie a v poslední době také nosework.

1) Přes to, že jsem se za svůj krátký kynologický život zúčastnila několika desítek seminářů, tematických akcí a výcvikových víkendů, valná většina informací se na těchto akcích stále dokola opakuje, a to bez vysvětlení hlubších souvislostí a principů výcviku. Není divu, na těchto akcích na to prostě není dostatek času. Proto mě tento program velmi zaujal, nejenom svým rozsahem, časovým i informačním, ale především osobností vyučujícího.

2) Nejvíce jsem asi změnila svůj přístup k tréninku v oblasti jeho plánování a rozvržení, celkově systematiky trénování psa. Pochopila jsem, jak moc je důležité mít dopředu velmi poctivě rozmyšleno, kdy a co chci dělat, kolik budu dělat opakování a jak přesně zareaguji na konkrétní výsledné chování psa. Ale to jsem zmínila jen střípek z toho, co všechno jsem se již do této chvíle stihla naučit.

3) Rozhodně změnit některé letité návyky, které má člověk zažité a které i dnes stále mezi kynologickou veřejností převládají.

4) Komukoliv, kdo se chce naučit spoustu nových věcí systematicky utříděných, pochopit věci, které nám někdy utíkají mezi prsty a nedokážeme je uchopit, a v neposlední řadě také kdo nad sebou potřebuje někoho, kdo jej opravdu přiměje pravidelně pořádně trénovat a studovat.

Jiřina Hanušová

Ve výcviku psů se teprve orientuji. Před necelými deseti lety jsem si pořídila labradorku jménem Airin a s ní jsem se věnovala klasickému výcviku na standardním cvičáku. V loňském roce jsem si k Airin pořídila maďarského ohaře nebo chcete-li vižlu jménem Baghíra.  Obě fenky mám od štěněte – Airin od čtyř měsíců a Baghíru od dvou měsíců.  Tedy obě většinu věcí, které dělají, dělají díky tomu, že se to se mnou naučili. No, a jak to jde, byste posoudili, kdybyste nás potkali.

1) Hlavním důvodem byla právě Baghíra. Chtěla jsem jí učit moderním přístupem, o kterém jsem si sice něco přečetla, ale potřebovala jsem vlastní zkušenost a hlavně spoustu věcí i vysvětlit, jak se říká face to face, tedy pod dohledem někoho velmi zkušeného.  Potřebovala jsem a potřebuji naučit sebe, jak nejen s Baghí, ale i s Airin a do budoucna s možná dalšími psy pracovat.

2) Strašně moc a těžko se to shrnuje do pár vět. Původně jsem měla psa jako parťáka na túry a výlety do přírody. Nyní mne baví s nimi pracovat tak, jak se ve škole učíme. Do školy jezdím pouze s Baghí, ale trénuji doma i s Airin. Z Airin se postupně díky novému přístupu stává čím dál tím aktivnější pes a to před rokem měla poměrně velké zdravotní problémy a velmi těžce chodila. Ale zpět k otázce – myslím, že jsem se nejvíc naučila plnou soustředěnost na to, co právě se psem dělám a vnímat, jak pes pracuje, jak se s ním dorozumět – protože on neumí ani česky, ani anglicky, ani německy… Dále jsem si uvědomila, že pes se učí pořád a dle toho je potřeba se i chovat. Osobně se mi strašně líbí myšlenka, že trénink psa je potřeba ukončit, dokud má pes úspěch a daří se mu, protože pak se vrací rád ke cvičení. No, a takhle bych mohla pokračovat ještě hodně dlouhým výčtem věcí.

3) Se spoustou věcí od teorie počínaje po praktický nácvik. Jen pro názornost uvedu pár příkladů: nastavení optimální denní dávky pro psa, generalizace prostředí u jednotlivých cviků. Dále odhadnout, kdy ukončit trénink, aby to bylo ještě při úspěšném pokusu a abych psa tzv. nepřetáhla anebo abych nezamrzla na jednom bodě. Škola není jednoduchá – zabírá i hodně času mimo výukové dny. Z mého pohledu s tím ovšem musí každý majitel psa počítat, už když si psa pořizuje. Pes vždy vyžaduje čas a mě se tento vynaložený čas tisíckráte vrací v jejich úžasném fungování a spolužití.

4) Všem majitelům psů ať již psa mají, či o něm teprve uvažují – tzn. všem pejskařům.

Dana Navrátilová

Mým oborem, který je mému srdci opravdu nejbližší, je psí psychologie a té se také věnuji již šestým rokem. Mám dva psy plemene stafordšírský americký teriér a s oběma jsem si prošla určitými výchovnými problémy. Tyto problémy, se kterými jsem se před pěti lety potýkala, mě přivedly právě k tomu, abych začala studovat chování psů, a tím jim dokázala pomoci. Do školy chodím se svým mladším pejskem Brunem. Letos v červnu bude slavit už čtyři roky.

1) V této škole jsem se rozhodla studovat hlavně proto, že jsem chtěla získat ucelené informace o výchově a výcviku psů a samozřejmě toužím i po certifikátu, který by podtrhl veškerou moji snahu a píli v učení se o psech.

2) Tato škola mě naučila hlavně to, jak přistupovat k výcviku psů pozitivní metodou a na vlastní oči jsem se přesvědčila, že metody, které nás pan Ščučka učí, fungují. Můj pes se díky nim změnil z lehce ustrašeného „mamánka“ v sebevědomého „mamánka“.

3) Ve škole v podstatě nejvíce bojuji sama se sebou. S tím, abych se plně soustředila v praktické části výuky na přítomnost a na to, abych učinila přesně to, co pan Ščučka říká.

4) Vzhledem k tomu, že učení v teoretické části a následná praxe se skvěle doplňují, bych tuto školu doporučila všem, kteří se dokáží opravdu koncentrovat a chtějí mít doma i pro své klienty vychovaného a hlavně šťastného psa.

Zaujal vás tento článek a výcviková škola Jiřího Ščučky– Animal Training Academy? Chcete se také na něco zeptat? Tak neváhejte a napište nám na e-mailovou adresu redakce@ecanis.cz.

Zazvonil zvonec a i třetímu víkendu byl konec...

Tento článek nemá sloužit k tomu, abych prozradila výukový program, či metody této školy. Má vám nastínit průběh a vyvolat úvahy nad tím, zda by to pro vás mělo význam se zúčastnit, či nikoliv. A slušelo by se pochválit i trpělivého Jiřího Ščučku, který nejenže má detailně propracovaný učební plán, ale dokáže každému vše dokonale vysvětlit a nenechá se odradit ani záludnými otázkami a že jich nebylo málo.

Foto: Jiří Ščučka – Aminal Training Academy (ATA)