Stopujeme s.... pražským krysaříkem!

Váží necelá tři kila, jeho výška je asi dvacet centimetrů a i přesto, že je o poznání menší, než jeho kynologičtí kolegové, na stopě se rozhodně nikdy neztratí. Naopak! Guliver je pes malý vzrůstem, ale velký osobností a dokáže také podávat velké výkony. Myslíte si, že pražský krysařík je pes vhodný tak leda na gauč? Přesvědčíme vás o opaku. Pokud vás zajímá, jak se stopuje s pražským krysaříkem, nastražte uši!

K policii se hodí německý ovčák, na obrany maliňák a na parkúr borderka. Jednotlivé kynologické disciplíny patří na určité úrovni konkrétním plemenům, která mají k takovým výkonům předpoklady a vlohy. Na stopách zase vídáme kromě německých ovčáků nejčastěji hovawarty, dobrmany, rotvajlery nebo například bílé švýcarské ovčáky. Protože vlohy pro pachové práce má ale téměř každé plemeno, patří stopování mezi disciplíny, kterým se může věnovat každý šikovný pes, který má srdce i nos na správném místě a také potřebnou chuť do práce. A tak bychom vás moc rádi seznámili právě s takovými jedinci, kteří ačkoliv svým zařazením nepatří mezi tradiční všestranná pracovní plemena, umí na stopě také podávat skvělé výkony. A věříme, že budou inspirací pro majitele dalších potenciálních psích sportovců, kteří mají odvahu překonat pomyslné hranice a vrhnout se do pachových prací! 

Ústředními hrdiny dnešního povídání jsou pražský krysařík Guliver a jeho psovodka Sabina Benešová, kteří se pustili do stop doslova po hlavě. Jak se tedy stopuje s pražským krysaříkem? Jde to? 

Běžná pravidla pro krysaříka neplatí 

Jde to, ale chtělo to úpravu. Úpravu fungujících pravidel, protože ta pravidla platí pro většinu, ale Guliver do této většiny nespadá. A i přesto to jde! 

Zásadní pro mě bylo zjistit, že Guliver má nos a umí ho sakra dobře používat. Všechny čichací práce miluje a hrne se do nich. Dalším krokem bylo zjištění, že i mě tento směr baví. A je to asi proto, že ve stopařině ještě daleko víc platí, že velmi záleží na tom, jaký máte vztah se svým parťákem, jak moc dobře ho umíte číst, jak moc mu věříte a jak moc jste vnímaví. Ale je to dlouhá cesta. Není to hotové hned, jako třeba „sedni“. Ta cesta je o spoustě znalostí, o přečtených knihách a vyslechnutých seminářích, o spoustě času, a pak o konkrétním sestřihu toho všeho na míru vašeho psa. A hlavně nikdy to není úplně hotové. Není to jako „sedni“. „Sedni“ je stejné v začátečnické zkoušce jako ve vrcholové. Prostě dobře naučený cvik „sedni“ bude vypadat vždy stejně. Jenže stopování se vyvíjí v čase. S věkem psa, zkušenostmi psovoda a obtížností stopy. 

Velikost krmné dávky je limitující 

Takže po objevení toho, že nás to oba moc baví a po nastudování systému přesného stopování, bylo zjištění, že většina pravidel pro nás neplatí. Se sbíráním pamlsků z každé šlápoty končím u sto krokové stopy, protože více kroků převyšuje Guliverkovu denní dávku. Bylo vcelku oříškem naučit se využít sto pamlsků na tisíci krokové stopy tak, aby se udržel zájem, koncentrace a tempo.  

Nevhodné podmínky pro zalehnutí krysaříka 

Další věcí, se kterou jsme se potýkali, bylo označování předmětů, kde jsme v průběhu několika let přešli přes zalehávání, zasedávání, až k přinášení. Ano, vím, že tento způsob je nejtěžší, zvláště u dlouhých stop s mnoha předměty, ale pro Gulivera nejpřijatelnější z hlediska okolních podmínek. Prostě velkou část dne, většinu roku je počasí nevhodné k ulehnutí krysaříka. A já spolu se svojí úžasnou trenérkou Ivou Lžičařovou vždy hledáme způsob, při kterém se bude Guliver cítit dobře i za cenu bodové ztráty. 

Hmotnost stopovačky může zásadně ovlivnit výkon 

No, a když už si myslím, že to mám zmáknuté, že už to jde, že je to skoro hotové, tak pak přijde vždy něco, co mě nenapadne, a je zase co řešit. Tak třeba až po několika letech stopování jsem zjistila, že výkon může ovlivnit i hmotnost stopovačky. Guliver je zvyklý stopovat na napnuté lehké desetimetrové šňůře, jenže když je rosa nebo mží, tak se mi i ta nejtenčí stopovačka nacucává vodou a pak už nejde na těch deseti metrech udržet napnutá. Prověšení je větší než těch 25 cm, co má Gulík v kohoutku, a tak se dotýká země. A i taková drobná změna může způsobit najednou nejistotu. Nezjistila jsem to ale hned a trvalo nějaký čas, než mi došlo, co všechno může výkon ovlivnit.  

Malí predátoři jsou pro malého psa nebezpeční 

Dalším naším nepřítelem jsou všichni malí predátoři, kterým chutnají pamlsky ve šlápotách. Včely, vosy, mravenci, hadi, ti všichni jsou pro nás nebezpeční. Ale i to jde minimalizovat tím, že prostě na stopy nechodím při vysokých teplotách, anebo když jdu, použiju místo volně ležících pamlsků pidikrabičky. Vždyť přeci vím, že nemám pracovní plemeno a vím, že po něm nikdy nebudu chtít, aby pracoval za jakýchkoliv podmínek. Takže ano, mám stopaře, ale nemám stoprocentního stopaře, který to dá vždycky. Já mám stopaře, kterého čuchat baví a když bude „příznivá konstelace hvězd“, tak odejde i dlouhou, starou a těžkou stopu. A když ne, tak se svět nezboří. Na druhou stranu to ale neznamená, že bych se extrémním podmínkám vyhýbala. Do našeho tréninku zařazuji i stopování v dešti, zimě, horku, bahně nebo na strništi, ale taková stopa je dlouhá, třeba jen padesát kroků a pak je za to extrémně vysoká odměna.  

Tělesné indispozice malého plemene 

Člověk se pořád učí a zrovna stopařina je pro mě vysokou školou trpělivosti a důvěry. Udělala jsem spoutu kiksů, které jsem pak musela odbourávat a přeučovat a zřejmě jich ještě pár udělám. Třeba na začátku našeho stopování jsem neodhadla dávku, a protože jsem chtěla jet šlápota-šlápota, přežrala jsem si Gulivera, že mu z toho bylo fakt zle. Jo, a když už náhodou neškodím já, pak zaškodí třeba příroda. Při zkoušce jsme na stopě narazili na močál. Nebyl velký, ani hluboký, ale byla to překážka, kterou Guliver nebyl schopný překonat. Zkoušku jsme tedy ukončili a já ho pak po odpískání, přenesla přes ten močál a on stopu krásně dokončil. Nebo jindy na jiné stopě se při cestě zpátky ke mně s předmětem zasekl o trs pampelišek, který ho nepustil dál. Jenže tohle jsou věci, které mu odpouštím, to není chyba ve vypracování, to je jen tělesná indispozice. 

Ale postupně za ty roky se krůček po krůčku dostáváme dál a dál. Nevím, kam se ještě posuneme, ale vždy to bude jen tak daleko, kde nám spolu při té stopařině bude ještě pořád dobře a budeme z toho mít radost.  

A tak bych na závěr chtěla říct, abyste se nezalekli a šli to zkusit. Myslím, že čichat se dá s každým pejskem. Protože když člověk jednou objeví, co se skrývá za psím čichem, nepřestane ho to fascinovat celý život. A ty překážky, které cestou při té stopařině potkáte, ty jdou vždy nějak překonat. Jenom nesmí člověk chtít zázraky, musí hledat alternativní řešení a nesmí se hroutit, když to někdy nevyjde. Naopak, berte to jako perfektní zaměstnání hlavičky vašeho parťáka, je to skvělé psychické vyžití, které uklidňuje, dává průchod stresu, snižuje srdeční frekvenci a krevní tlak. A hlavně – upevňuje to váš vztah! 

„Don´t wait for the perfect dog, take the dog and make it perfect!“ 

Sabina Benešová

https://www.facebook.com/guliverzfidelaku

@guliver_prag_ratter

Foto: archiv Sabiny Benešové, Ingrid Remetová, Lucie Dohnanská, Stanislava Petele