Stojí zato mít po svém boku psa

O tom, že i když je život těžký a sužuje vás jedna nemoc za druhou, tak se dá žít plnohodnotně a s elánem, Vás jistě přesvědčí rozhovor se sympatickou Zdenkou Koldovou, která, jak jistě mnozí z vás víte, byla v dubnu se svou fenkou křížence Malinou oceněna na Pražském hradě prezidentem republiky Milošem Zemanem. Malina dostala ocenění zlatého záchranářského kříže.

Zdenko, Vy jste letos v dubnu převzala vyznamenání od prezidenta Miloše Zemana. Povězte nám, za co to bylo a jak celá akce probíhala?

Ano, bylo mi ctí převzít ocenění zlatého záchranářského kříže od pana prezidenta Zemana. Tuto cenu získal můj psí pomocník pes – Malina. Byla oceněna v kategorii laik záchranář – nejlepší záchranářský čin  roku 2016. Díky předvídání (signalizování) záchvatu u diabetu (hypo- a hyperglykemiích), mi prakticky denně zachraňuje život. Právě díky tomu nemohu upadat do bezvědomí vedoucímu k diabetickému kómatu z možným  následkům  smrti, při kterém hraje roli rychlé lékařské  ošetření.

 Tato akce probíhala na Pražském hradě.  Nejdříve proběhl ceremoniál, audience  a proslov samotného pana prezidenta. Posléze předávání cen různých kategorií. Když byla všechna ocenění předána – setkala jsem se i s Malinou přímo s panem prezidentem. Měla jsem možnost přisednout k jeho stolu.  Potom následoval   slavnostní koncert  v Rudolfově galerii.   

Co se ve Vás odehrávalo, když jste se dozvěděla, že toto ocenění dostanete?

No narovinu, prvotní šok a překvapení. Nebyla jsem schopna kloudného slova, po objasnění celé situace jsem vše teprve v klidu zpracovala. Takto významné ocenění člověk hned tak nedostane, proto si ho velice vážím. 

Jak to vnímala Malina a co pan prezident na ni?

Malina nevnímala nijak tuto událost. Brala to, že mně opět někam doprovází jako každý  den  když je v práci. Jediné, co si vychutnávala, byl média a fotografové. Při osobním setkání s panem prezidentem dostala žužlací kost a po jeho boku si ji celou zpracovala. Pomazlila se, zalehla mu k nohám a sledovala dění kolem.

Malina je úžasná a obrovská hrdinka, neboť dokáže pomáhat i přesto, že její start do života nebyl zrovna růžový. Lidé jí v minulosti velmi ublížili. Než se dostala k Vám, měla velké problémy. Povězte nám o tom.

Ano, to souhlasím, měla veliké problémy. Jde o zachráněnou fenku, která přes čtyři roky žila v rodině, která se k ní opravdu dobře nechovala. Nebyla  venku venčena, neproběhla správná nebo spíše žádná  socializace, tudíž se bála všech zvuků,  lidí či dětí. Měla strach ze psů, byla zcela nevyrovnaná a uzlíček nervů se strachovou agresivitou. Pravděpodobně byla také týrána, vinou toho přišla o pravé oko a trpí poúrazovou epilepsií.  Bez hygienických návyků, trpící  koprofagií a těžkou  separační poruchou.  Co přesně asi v předešlé rodině zažívala nikdo netuší, nicméně si odnesla pouze to špatné.  Jednoho mrazivého dne – byl to 13. únor 2012 se jí povedlo utéct, či byla vypuštěna schválně, to dnes nezjistíme. Nicméně po pár dnech venku se nakonec povedlo odchycení a tak se dostala ke mně. Původní jméno Leidy jsem jí změnila, nejdříve na Štístko posléze na Malinu, které jí zůstalo. Naše společná cesta nebyla vůbec jednoduchá, ale nakonec se vše zvládlo.

Ať se jedná o canisterapeuta, asistenčního či vodícího psa, je za tím obrovská dřina, odříkání a mnoho práce. Jak se ale dá naučit, aby pes poznal přicházející záchvat hyperglykemie, to je něco, čemu opravdu nerozumím.

No víte, já tvrdím, že pokud vznikne správné pouto a vztah mezi psem a pánem, který trpí na jakékoli onemocnění či záchvaty – tak to jeho pes prostě rozpozná. A dává to také najevo. Pouze ve většině případů pán na svém psu tyto signály přehlíží a nikdy si to se signalizováním záchvatu nespojí.  Další a nejčastější způsob výcviku  signálních psů spočívá v pachové práci psa  (uměle vytvořených látek, které diabetik vylučuje kůží, dechem či močí). A další a možná metoda, které jsem já jako diabetik využila a cíleně u Maliny provedla nácvik – je cesta přímého pachového  kontaktu s kůží, dechem či močí. To znamená, že když jsem při změření zjistila, že hladina cukru v krvi klesá pod 3 mmol/l , nechala jsem se olizovat a učila Malču správné reakce na pach mé kůže. A vždy při  přesné detekci  správně odměňovala a učila fenku tyto stavy hlásit (signalizovat – extrémní lízání a specifický štěkot z vyšší tóninou). Stejný způsob učení při hyperglykemiích – když hladina cukru v krvi stoupala nad 15 mmol/l  jsem využila čich Malči  při ketolátkách – ketoacidotických změnách v krvi (aceton  v dechu či  moči). A opět jsem ji naučila tento stav signalizovat s tím rozdílem, abych rozpoznala, zda jde o hypo či hyper- opět extrémní lízání a specifický štěkot tentokrát nižší tóninou.  Malina je schopna rozpoznat blížící se záchvat do 5 min. Než začne hladina cukru v krvi  rapidně klesat či stoupat  a nedostávám  se do komatózních stavů.    

Malina ale u Vás není prvním psem, který toto umí. Vy jste před lety měla prvního psa v ČR, který dokázal předvídat tyto záchvaty. Povězte nám o něm více.

Ano, máte pravdu, před zhruba 13lety to byl  právě můj psí pomocník Roneček (kříženec labradorského retrívra) o kterém se vědělo, že tyto záchvaty dokáže s přesností  signalizovat. Byl to naprosto úžasný pes, se kterým jsem měla neskutečně nádherné pouto – vztah a právě on patří mezi ty psy, které jsem nemusela nic cíleně učit a sám začal tyto změny a stavy rozpoznávat a signalizovat je.  Byl po mém boku necelých 14 let. Uměl vše jako správný asistenční pes – včetně přivolání pomoci, otočení mého těla do stabilizační polohy, atd. Po celý svůj život prováděl canisterapie a šířil osvětu v této oblasti. Je to rok, co odešel do psího nebe. Právě je mu jsem neskutečně vděčná, že spoustu věcí naučil Malinu. Od důvěry, klidu, respektu, poslušnosti, aportu až po canisterapii. Moc mi chybí nikdy na něj a jeho neskutečnou povahu nezapomenu.

Paní Zdenko, Vy jste člověk, který se i přes veškeré zdravotní komplikace nevzdává a bojujete dál. Snažíte se pomáhat a šířit tzv. osvětu – v podobě vzdělávacích akcí pro děti. Jak takové akce vypadají?

Jezdím do škol, školek, na různé dětské akce, tábory atd., kde dětem vyprávím vše o psech. Zaměřuji se nejvíce na psí asistenty (pomocníky) a canisterapeuty. Probíhá názorná ukázka psů asistenčních či vodících, canisterapeutických. Učím děti jak  se správně ke psům chovat, jak o ně pečovat či jak reagovat při napadení  cizím psem atd. a také se snažím děti zapojit do výcviku. 

 Vše není vždy jen růžové – pokud se to tak dá nazvat. A najdou se i lidé – zlí, schopni ublížit i psu, který pomáhá lidem. Sama jste to před lety zažila, kdy neznámý agresor napadl a surově zbil vašeho canisterapeutického psa Ronyho. Co se tenkrát přesně odehrálo a jak vypadala rekonvalescence psa?

Bohužel, ne každý člověk miluje zvířata a mezi takové v mnohých případech patří právě lidé, kteří trpí duševní chorobou. V mém případě to byl pán trpící schizofrenií bez medikamentózní léčby.   Během mé každodenní procházky v Bělském lese napadl Rona. Opakovaně do něj kopal. Co přesně se stalo, již nechci vzpomínat. Jen jedno vím, že  tato špatná zkušenost, zhoršila celkově zdravotní stav mého psa. Po psychické stránce byl naprosto v pořádku, ale po fyzické to nejvíce odnesly nohy a páteř a vinou těchto následků byl limitován do konce svého života.

Ještě nám Zdenko, prosím, představte i Vašeho druhého psa Sunny.

Sunny není můj pes. Jde o psíka mé sestry, se kterým často pracuji a využívám ho právě v oblasti canisterapie. Jde o zachráněného psíka, křížence labradora, který tvoří nedílnou součást mě a Maliny.

Chtěla byste něco vzkázat pejskařům?

Handicap není překážkou  v našich životech, je součástí našich životů. Proto se nebojte pracovat ze svými čtyřnohými parťáky – stojí to za to mít po svém boku psa, kterého si cvičíte sami. Pes je nejvěrnější přítel člověka. Proto se mu snažte naslouchat,  porozumět, naučte se jeho řeči či signálům. Buďte pro něj dobře čitelní a pak teprve bude po vašem boku opravdu šťastný a spokojený.

Děkuji Vám za rozhovor

Iveta Panýrková

Foto: Archiv Zdenka Kloldová

http://moji-pomocnici.webnode.cz/