Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Separační úzkost u psa: jak ji poznat a co (ne)dělat! I. díl

Možná je to také váš případ. Psa nadevše milujete, a přesto ho nemůžete ponechat samotného doma. Celou dobu vyje – sousedé si stěžují a vy nevíte, co s tím. A to není zdaleka jediný problém, který jde ruku v ruce se separační úzkostí. A právě na toto téma vám nyní přinášíme dvoudílný seriál.


Separační úzkost u psa: jak ji poznat a co (ne)dělat! I. díl
Robert Zlocha 22.1.2020 9463x Moderní výcvik psů

Představte si, že máte panický strach ze samoty.  Když zůstanete sami, začnete zrychleně dýchat, tep vystřelí nahoru a pochodujete z místa na místo. Udělali byste vše, abyste našli jakoukoliv lidskou společnost. Přesně takhle se cítí psi trpící separační úzkostí neboli strachem ze samoty. Ten je ve většině případů navázaný na konkrétní osobu nebo osoby, případně na jakoukoliv přítomnost člověka.

Separační úzkost je velmi častým a obtížně řešitelným problémem, a proto bych mu rád věnoval dostatečný prostor. V následujícím článku se proto dočtete o symptomech separační úzkosti, jejich příčinách, prevenci, prognóze, v druhém díle se blíže podíváme na jednotlivé kroky řešení. Pro zájemce mám též seznam literatury, díky níž si na toto zapeklité téma můžete víc posvítit.  Rád bych vám též popsal pár příkladů z vlastní praxe, abyste viděli, jak pestrá je paleta příběhů lidí, kteří se separační úzkostí u svého psa bojovali.

Úzkost, nuda, nebo naučené chování?

Separační úzkost u psa: jak ji poznat a co (ne)dělat! I. díl

I když je se separační úzkostí vždy spojená vysoká míra stresu, symptomy jsou rozlišné. Jeden pes vyje, druhý se třese, třetí ničí byt, čtvrtý se počůrá nebo pokálí, pátý nervózně pobíhá a hyperventiluje, šestý jen smutně leží a nevezme si žádné žrádlo a ten sedmý má od každého něco. Prostě co pes, to jiná „separačka“.

Proto dochází k časté záměně s obyčejnou nudou. Hodně psů se doma prostě jenom nudí, jejich potenciál není využitý a začínají ničit vybavení bytu. Avšak stejně často se setkávám s opakem – pes má z mého pohledu „separačku“ jak vyšitou a je označený za rozmazlence nebo znuděného psa. Přístup, který používám, ale funguje stejně dobře pro obě skupiny. Navíc i pes se separační úzkostí může být znuděný a naopak.

A jak takovou nudu rozpoznat? Pes například spí a pak se probudí, v klidu se projde po bytě, něco najde a rozkouše to a pak jde zase spát. Nehyperventiluje u toho, nevyje, prostě na první pohled je vidět, že si krátí čas. V takovém případě je řešení jednodušší a zabere často několikanásobně kratší čas než u skutečné separační úzkosti.

Tak stejně se ještě můžeme potkat s naučeným chováním. Například pes zjistil, že kdykoliv jsme jen zašli za dveře, začal štěkat a hned jsme se vrátili. Možná jen říkal: „Pojď zpátky, já si chci hrát“, ale v tuto chvíli vypozoroval, že štěkání na nás funguje. A pak už není daleko od vzniku tzv. pověry. Odejdeme na trochu delší dobu a pes štěká, abychom se vrátili. A my se skutečně vrátíme, nehledě na to, že to s jeho štěkáním nemělo co dělat. A pokud pes uvěří, že díky jeho štěkání se vracíme i po delší době, tak kdykoliv se bude trochu nudit nebo bude chtít naši přítomnost, rozštěká se, abychom už byli zpátky. Naštěstí i v případě naučeného chování a pověry je většinou práce na takovém případu mnohem jednodušší a stejně tak stačí použít některé body z tohoto článku (zejména práci s dekou, využití fyzického a mentálního potenciálu psa a vhodné hračky).

Kde se to v tom psovi bere?

Separační úzkost u psa: jak ji poznat a co (ne)dělat! I. díl

Příčin separační úzkosti může být několik. Psi jsou sociální zvířata. Evoluce dala jim i jejich předchůdcům jasnou informaci: pokud jsi sám, tvoje šance na přežití se snižuje (ať už kvůli nebezpečí z jiných predátorů nebo menší šanci na ulovení kořisti). A jak předat nejlépe takovou zprávu? Přes emoce. Přes strach.

Pozor však na pořizování druhého psa coby řešení separační úzkosti. Znám více lidí, kteří takto chtěli na problém vyzrát. Nakonec skončili s tím, že ten nový pes pochytil separační strach od původního. Svůj problém tedy nezmenšili, ale znásobili. Výjimkou potvrzující pravidlo byl v mé praxi dvanáctiletý basenji, jehož úzkost držel celý život pod pokličkou jeho psí parťák. Obvyklá práce s dekou, o níž se víc rozepíši níže, byla velice náročná. Lekce spočívaly hlavně v tom, aby se majitelka naučila rozložit už tak malé kroky na ještě menší. A jak odhadnout správný moment, kdy (v nejlepším) cvičení ukončit a který den celé cvičení vynechat. O to příjemnější byl však další vývoj. Psovi najednou vše „docvaklo“ a v nepřítomnosti majitele v klidu spí. Myslím, že vytížení hlavičky psa různými čichacími hrami hrálo také velký vliv. Tato náhlá změna, kdy psa cvičíme, jdeme pomalu napřed a nejednou separační úzkost zmizí, je vlastně docela častá. Majitelé mají mnohdy pocit, že to je vlastně náhoda, že by se to stalo i tak. Je to klidně možné. Ve své praxi jsem však viděl už desítky případů se stejným průběhem. Tito psi přitom předtím trpěli separační úzkostí několik měsíců až dvanáct let (teď dokonce řeším případ, kdy má pes 15,5 roku a celý život má separační úzkost). Za náhodu to tedy nepovažuji.

O tom, jestli váš pes bude mít separační úzkost rozhoduje kombinace genetiky a jeho zkušeností. Včetně těch, které pes získá u chovatele. I proto je výběr kvalitního chovatele velice důležitý. Jeden majitel pak udělá mnoho preventivních kroků a stejně se separační úzkost u jeho psa rozjede. A druhý udělá nevědomky vše proto, aby separační úzkost podpořil a světe div se, vše je v pořádku.

Existuje pár osvědčených postupů, jak separační úzkost u svého psa vyvolat. Buďte s pejskem od rána do večera a nikdy ho nenechávejte o samotě. Nebo ho po pár dnech či týdnech, až si k vám vyvine pouto, dejte do jiné rodiny. Opakujte několikrát (proto pejskové z útulku zápasí se separační úzkostí častěji). "Pomáhá" také pořádná změna. Pracujte půl roku z domu se svým psím asistentem po boku, a pak začněte ze dne na den chodit na osm hodin do práce.

Jak tedy vidíte, rizikovým faktorem je buď nevystavení psa žádné samotě nebo naopak příliš náhlé nebo dlouhé vystavení. A jakékoliv traumata, nejenom zmíněné změny majitele a putování útulkem, ale také různé nemoci nebo i zranění v útlém věku. Ty mohou vést k tomu, že pes zažíval velice špatné a stresující období a majitele si vybral jako jediný záchytný bod ve svém životě.

 

Jak separační úzkosti předcházet?

Separační úzkost u psa: jak ji poznat a co (ne)dělat! I. díl

Naštěstí existuje i druhá varianta, tedy preventivní kroky, díky nimž lze separační úzkosti předejít. Zvykejte psa na samotu od úplného začátku. Čím dříve, tím lépe. A pusťte se do toho zlehka. Nejde o to nechávat psí mimino každý den pár hodin o samotě. Začněte velice krátkou dobou, klidně několika vteřinami, které budete při úspěchu navyšovat.

Hlavním principem práce při separační úzkosti je totiž systematický přístup. Při prevenci nebo řešení už vzniklého problému je zapotřebí postupovat po maličkých krůčcích, a to zejména na začátku. Raději tedy odejdu padesátkrát na deset sekund než jednou na pět hodin. Nejprve trénuji odchodem do jiné místnosti nebo do koupelny se zavřenými dveřmi, než abych rovnou vyrazil na nákup. Odcházím nejlépe, když je pejsek najezený a příjemně unavený, než když je nabitý energií a chce si hrát. Výborně funguje i rituál, kdy pejskovi při kratším odchodu dám nějakou skvělou kousací nebo žvýkací hračku (například naplněný Kong, různé vhodné kostičky atd.). Vytvářím tím pocit, že můj odchod znamená začátek „párty“.

Separační úzkost u psa: jak ji poznat a co (ne)dělat! I. díl

Důležité je též páníčkovo chování při přicházení a odcházení. Buďte klidní. Vyvarujte se zběsilého radostného vítání. Zkrátka dejte psovi najevo, že o nic nejde. Vytváření rituálů při odchodu (například to, že se s pejskem rozloučím, pusa na čelo a ahoj) může pomoci, ale já sám je nepoužívám. Otevření dveří, nazutí bot nebo oblečení bundy je také vlastně rituál a psi s rozvinutou separační úzkostí na něj reagují strachem a nepříjemným pocitem, protože si ho stihli spojit právě s naší nepřítomností. Takže v takových zvycích nevidím příliš systematický přístup ani při prevenci.

Jak je důležité postupovat systematicky, dokazuje příklad roční maltézáčky Fibi. Její majitelka s ní obešla několik trenérů. Všichni se však podle jejích slov tvářili, že maltézák není pes na trénink, a dívali se na ni skrz prsty. Paní ale byla velice aktivní a hledala řešení v různých internetových článcích a skupinách a v principu dělala vše správně. Jen tomu chyběl onen systematický přístup, který jsme spolu v tréninku následně dodali. A i když fenku musela někdy nechat o samotě, během měsíce práce byla separační úzkost minulostí.

Co určitě nedělat?

Trestat psa za separační úzkost postrádá smysl. Řešit strach ze samoty strachem z trestu mi přijde kontraproduktivní. Ano, můžu potlačit příznaky (štěkání, kousání), ale těžko tím zlepším pocity u psa. Za vše mluví příběh jednoho známého. Pes má dlouhé roky separační úzkost, štěká, když je sám doma. Dostal protištěkací elektrický obojek. Když dojde baterie, pes to během pár dnů zjistí a začne znovu štěkat. To se děje i po několika letech každodenního používání. Hlavní symptom separační úzkosti zmizel, separační úzkost určitě ne.

Faktor X je zkrátka řešení, které člověka hned nenapadne, nemusí dávat na první pohled úplně smysl, ale může to případ posunout během krátké doby mílovými kroky vpřed!

Můj pes má separační úzkost. Co s tím?

Separační úzkost u psa: jak ji poznat a co (ne)dělat! I. díl

Jak jsem již naznačil, existuje mnoho přístupů k řešení separační úzkosti. Mně se nejvíce osvědčil následující postup.  Nejde o splnění všech níže uvedených bodů, spíše o vytvoření synergického efektu. Jinými slovy čím více bodů je splněno, tím je větší šance na úspěch. Jedná se nejprve o správnou diagnostiku, při níž se určí průběh a podněty úzkosti, pak jde o to nenechat psa o samotě déle, než je schopný snést, upravit prostředí a denní režim, trénink na dece, bariérový trénink, habituace v provozu, využití fyzického a mentálního potenciálu psa, vhodné hračky, kapky, difuzéry či léčiva a v neposlední řadě je důležité správné očekávání a motivace člověka. O všech těchto bodech se podrobněji rozepíši v dalším díle tohoto článku.

Separační úzkost u psa: jak ji poznat a co (ne)dělat! I. díl

Podstatné je však nezapomenout ani na faktor X. Separační úzkost je velice proměnlivá, v mnoha ohledech nepředvídatelná. Řešil jsem případy psů, kteří měli velice silné a nebezpečné projevy separační úzkosti (ubližovali si, byli v úplném šoku atd.), ale během měsíce se jejich problém podařilo zvládnout. Na druhou stranu jsem trénoval se psy, kteří jenom trochu vyli a byli nervózní, avšak práce s nimi vydala na půl roku. U jedné akita-inu jsme s majitelkou dlouho stagnovali. Zkoušeli jsme všechno možné, ale celý případ padal na tom, že majitelka psa nechávala během dne o samotě, i když to nezvládal. A pak jednou nechala otevřené dveře do dětského pokoje, kam pes během nepřítomnosti majitelky nemohl, ale místo na posteli její dcery měl velice rád. A problém byl vyřešen. Pes si po odchodu majitelky vlezl do postele a prospal tam v klidu celý den a po příchodu se protahoval a zíval. Faktor X je zkrátka řešení, které člověka hned nenapadne, nemusí dávat na první pohled úplně smysl, ale může to případ posunout během krátké doby mílovými kroky vpřed. Takže součástí řešení může být i trochu experimentovat a zkoušet. Základ je však v systematickém přístupu, ne naopak.

Jak dlouho trvá vyřešení separační úzkosti?

Separační úzkost u psa: jak ji poznat a co (ne)dělat! I. díl

Často se mě klienti ptají, jak dlouho to bude trvat. Z toho, co jste si zatím v článku přečetli, už asi tušíte, že je to velice těžké předpovědět. Proto obvykle říkám, že od několika týdnů až po několik měsíců, možná ale i půl roku a více. Nemluvím teď o případech nudy nebo naučeného chování, tam samozřejmě může být řešení daleko rychlejší (hodiny, dny, či týdny, déle trvá spíše přeučení páníčka než pejska). Očekávat, že skutečnou separační úzkost vyřeší klient během týdne nebo dvou, je většinou naivní. I s tímto požadavkem mi však lidé volají. Šance na zvládnutí ovlivňuje několik faktorů. Mé zkušenosti jsou takové, že klienti, s nimiž jsme společně pracovali na pěti až deseti lekcích, a dokázali splnit všechny body, na kterých jsme se dohodli, s jednou výjimkou všichni uspěli (o tomto případu se zmiňuji v odstavci o lécích v následujícím článku). Nechci tím říct, že je zapotřebí zaplatit si trénink, jinak se problém nevyřeší. Často však klienti očekávají, že na jedné lekci získají dostatek informací, aby se dostali do cíle, a zbytek si vyřeší sami. V takovém případě je úspěšnost kolem šedesáti procent. Čím intenzivněji se klienti zapojují, tím větší je pravděpodobnost úspěchu.

Separační úzkost u psa: jak ji poznat a co (ne)dělat! I. díl

Tím se dostávám i k druhé stránce věci. Separační úzkost je velice náročná i pro nás trenéry. Znám více trenérů, kteří tento problém odmítají řešit, a to právě kvůli nízké úspěšnosti oproti jiným problémům, které pejsky trápí. Pro trenéra je neúspěšnost velice demotivujícím faktorem, který může lehce vést k vyhoření. Proto pokud klient plní jen půlku toho, na čem jsme se dohodli, a následně nemá kýžený úspěch, naučil jsem se nebrat si to k srdci. O to více ale prožívám případy, kdy klient poctivě se psem pracuje, vše konzultuje a zasekne se třeba na měsíc na mrtvém bodě. Naštěstí je to nakonec většinou korunované úspěchem. Je pro mě pak obrovskou motivací vidět, jak se klientům i jejich pejskům ulehčí, když separační úzkost vyřeší.

V příštím díle seriálu podrobněji rozeberu jednotlivé body, s nimiž pracuji při řešení separační úzkosti.

 

Foto: Nikola Kolářová

Separační úzkost u psa: jak ji poznat a co (ne)dělat! I. díl
Kam dál ...