Se stafbullem není nikdy nuda!

Těšíte se na další povídání s majiteli stafordšírských bulteriérů? A víte, že se toto plemeno může dobře uplatnit i v agility nebo dogdancingu? A co myslíte, je to vhodný parťák i pro dítě? Odpovědi na tyto a další otázky naleznete v následujícím poutavém rozhovoru.

Je všeobecné známé, že stafordšírský bulteriér se vyznačuje velmi silným poutem nejen k majiteli a celé jeho rodině, ale miluje prakticky všechny lidi kolem sebe. Dá se s ním podnikat spousta různých činností a aktivit a při správném vedení se z něj stane skvělý parťák a společník. Své o tom ví i Zuzka Krpatová, která má jednu úžasnou fenku tohoto plemene po svém boku.

Zuzko, poznala jsem tě zhruba před osmi lety v Praze na trénincích agility, kde byla tehdy tvojí čtyřnohou parťačkou hluchá fenka jack russell teriéra Roxy. Obdivovala jsem, kolik jste toho spolu i s tímto handicapem dokázaly. Proč tedy najednou také stafordšírský bulteriér?

V době, kdy jsem si pořizovala Roxy, jsem měla možnost seznámit se i s tímto plemenem, jelikož chovatelka Kateřina Klímková vlastnila nejen maminku mé Roxy, ale také maminku mé druhé fenečky Ashi Ushi Canis Care. Tato dvojice mě uchvátila již při prvním setkání a já jsem věděla, že pokud si jednou budu pořizovat druhého pejska, pak to bude zaručeně SBT od stejné chovatelky. Myslím, že jsem měla neuvěřitelné štěstí, jelikož právě Katka byla tou, která mne dokonale seznámila s tímto plemenem. Ví o něm totiž naprosto vše. V roce 2011 se v chovatelské stanici Canis Care narodilo sedm štěňat (tři fenky a čtyři psi) a já si vybrala moji druhou fenku Ushi (čteno Uši) tak, jak mi instinkt napověděl. Už jen její jméno má svůj význam, jelikož jsem své hluché fenečce chtěla pořídit náhradní uši a tak se také stalo.

Představ nám trochu blíže svou stafbullku Ushi a jak spolu s Roxy navzájem vycházejí? 

Ushi je velmi temperamentní, energie jí nechybí od rána až do večera. Je to naprosto nekonfliktní fenka, která i přes svou stavbu těla a velkou sílu sklopí ocas a podřídí se každému. Miluje lidi, miluje děti, pro jejich pohlazení a všímavost by udělala cokoliv. Potřebuje být neustále v blízkosti člověka a neustále s ním pracovat. Pohyb, hry, trénink, plavání, házení klacků, chytání míčků, potápění se pro kameny, přetahování… Tohle vše má ráda a pro mě je to velmi všestranně nadané plemeno, které opravdu umí velmi dobře rozvíjet své schopnosti, pokud je v nich prostřednictvím majitele podporováno. Je velmi vnímavá a dokáže se vcítit do druhých lidí. Je to zkrátka společník, se kterým se nikdy nikdo nenudí. Musím říci, že pouto mezi Roxy a Ushi je velmi silné a holky jsou jako dvě sestry, které spolu báječně vychází, pomáhají si, podporují se, chrání jedna druhou, ale samozřejmě na sebe také žárlí. Jedna bez druhé se neobejde a společně tvoří neuvěřitelně vtipnou dvojici, na kterou je někdy značně zábavný pohled.

Čemu všemu se spolu věnujete nebo jste se věnovaly dříve?

V současné době se věnujeme intenzivně agility. S tímto sportem jsem začínala již před osmi a půl lety se svou první fenkou a chtěla jsem u něj zůstat i v případě Ushi. Začínáme také druhým rokem dogdancing a v minulosti jsme se věnovali i canisterapii. S Ushi jsem toho vyzkoušela více – převážně v odvětví bull sportů, ale agility je to, co mě i holky baví nejvíc.

Agility patří k jednomu z nejvíce se rozvíjejících kynologických odvětví dnešní doby, ale napadá mě, zda je to úplně typický sport pro toto plemeno. Přeci jenom má trochu kratší čenichovou partii a poměrně robustní tělíčko na krátkých nožkách… Jak si stojí v konkurenci ostatních?

Ano, není to u nás úplně typický sport pro toto plemeno právě proto, že jejich čenichová partie je kratší a stavba těla je robustnější. Je to ovšem velmi individuální stejně jako u lidí a každý jedinec vyniká v něčem jiném. Ushi má oproti mnohým SBT u nás velkou výhodu, jelikož je menšího vzrůstu a drobné, přesto velmi osvalené postavy. Její kohoutková výška umožnila, aby mohla závodit v kategorii S, což pro ni znamená, že se nemusí vůbec přemáhat a může také vše bez problému udýchat, i když do toho dá vše. Je pravdou, že na závodech se skoro vůbec nesetkávám s někým, kdo vlastní SBT a věnuje se tomuto sportu oficiálně. Myslím, že mnoho majitelů  stafbulů tento sport provozují převážně jen rekreačně. Ushi je pracant, který se snaží zavděčit a dává do svého výkonu vše, co je zapotřebí. V konkurenci si vede dobře a má za sebou již mnoho vydařených závodů a dosažených prvenství. Běháme spolu v kategorii A2, ale jelikož mám nyní zastoupení v podobě mé neteře, již nemám tolik možnost s ní závodit.

Co je pro tvou fenku největší odměnou za dobře zvládnutý parkúr nebo cvik?

Největší odměnou je ta slovní společně s velkým pomazlením a jako třešnička pak přichází pamlsek nebo potahání se s hračkou.

Která překážka vám dala asi nejvíce zabrat a co naopak tvou fenku hodně baví?

Musím se přiznat, že mě konkrétně nenapadá překážka, se kterou bychom měly problém. Ushi se naučila všechny překážky celkem rychle a ani se zónovými překážkami jsme neměli nikdy žádné starosti. Ona neřeší, ona jen běží a občas si umane, že vlastně nepoběží do tunelu, ale že chce třeba na kladinu. Vše je o způsobu vedení a o tom, aby zůstala v neustálém kontaktu se mnou, když je na parkúru. Řekla bych, že nejvíce miluje slalom, i když se říká, že je to pro psa nejtěžší překážka. Ale vždycky když do něj naběhne, má v očích takovou jiskru a úplně jiný „drive“ než u ostatních překážek.

Nyní běhá s Ushi hlavně tvoje desetiletá neteř. Jak si spolu holky sedly a dá se nějak obecně říci, zda nemá stafbull problém při tréninku respektovat pokyny od dítěte? A je to podle tebe vhodný parťák pro dítě?

Nikolka se minulé léto se mnou zúčastnila agility tábora, aby si vyzkoušela, jak se tento sport s pejskem provozuje, co vše obnáší, jaké mají ostatní zkušenosti a zda by ji to bavilo. Měla obrovskou výhodu, jelikož Ushi je již vyběhaný pes, proto stačilo jen spojit jejich vzájemnou komunikaci a udělat z nich tým, což se po pěti dnech podařilo a Nikolka věděla, že se chce s Ushi agility věnovat. Nastoupila proto v září do OSA DDM Hranice do přípravky a začala s pravidelným tréninkem. Po půl roce si zkusila nejprve neoficiální závody a hned po pár týdnech se mnou začala jezdit i na závody oficiální. Jsou velmi šikovné a myslím, že o nich ještě uslyšíme, jelikož mají holky splněno na kvalifikační závody dětí, které budou probíhat v září a kam se také chystají. Stafbull všeobecně miluje lidi a miluje i děti, udělá pro nás prostě vše, co nám na očích vidí a co po něm chceme. U dětí je však důležité, aby věděly, jak k tomuto plemeni přistupovat. Pokud poznají jeho povahu a vědí, jak na něj, pak nebudou mít nikdy problémy a budou jím respektovány. Rozhodně je to pro ně výborný parťák. Mám možnost pozorovat Ushi skoro každý den s dětmi a jak ona miluje je, tak i ony milují ji.

Zaujala mne i ta canisterapie. Říká se, že stafordšírský bulteriér patří na tomto poli k jednomu z vůbec nejvhodnějších plemen. Souhlasíš?

Máš pravdu, opravdu je tomu tak. Již výše jsem se zmiňovala, že je velmi vnímavý a ve spojení se svým láskyplným odhodláním učinit člověka šťastným prokazuje neuvěřitelné schopnosti. Chce pomáhat, chce léčit, vnímá nemoci, cítí smutek druhých, je empatický. A svou energii předává tam, kde je to zapotřebí. Bolestivá místa olizuje nebo hřeje. A má výdrž dokud necítí, že je člověku lépe.

« Stafbull chce pomáhat, chce léčit, vnímá nemoci, cítí smutek druhých, je empatický! »

Do jakých zařízení a jak často jste spolu docházely?

Měla jsem možnost docházet do školy, kterou navštěvovaly hyperaktivní a hypoaktivní děti. Stejně tak do dětského domova a individuálně k pacientovi na lůžku. Docházela jsem vždy jednou, někdy i dvakrát týdně na dobu třicet až šedesát minut.

Je všeobecně známé, že však tato jistě záslužná činnost psa velmi duševně vyčerpává. Jak jste potom relaxovaly? 

Ano, je to pro pejska velmi vyčerpávající, a proto je zapotřebí k němu  vždy přistupovat tak, aby hlavně pro něj se tato záslužná činnost nestala negativní zkušeností, nebral to jako povinnost, ale jako něco, co ho naplňuje, uspokojuje a druhým naopak velmi pomáhá. Já jsem Ushi po ukončení každé návštěvy u klientů vzala do parku, kde jsem ji zabavila její nejoblíbenější činností, a to házením klacků anebo zavěšováním peška na strom. Dva dny jsem ji pak vždy nechala naprosto v klidu a nic jsem po ní nevyžadovala.

Stafbullka a russllice jsou přeci jenom každá tak trochu „z jiného těsta“. Mohla bys je nějak porovnat po pracovní stránce?

Teriér je teriér, i když každý z trochu jiného těsta.  Já holky v tomhle případě hodím asi do stejného pytle, jelikož jejich povaha se zase tolik neliší, a co se týče práce se mnou, pak ani s jednou nemám skoro žádné problémy. Myslím, že je to u Roxy trochu jiné než u ostatních jack russellů, protože ona specifickou povahu tohoto plemene moc nemá a je to dané asi i tím, že je hluchá. Obě se snaží stejně, obě vždy udělají to, co po nich požaduji. Ushi je více tvrdohlavá, ale Roxy zase více samostatná.

Vlastní-li člověk plemeno typu bull, ve většině případů musí být minimálně „ve střehu“, co se týče ostatních psů. Jak je na tom Ushi v tomto ohledu?

Tuhle stránku jsem naštěstí nikdy řešit nemusela, nikdy jsem neměla problém s ostatními psy v případě Ushi, ani v případě Roxy. Ano, byla jsem vždy ve střehu, avšak ne u holek, ale spíše na opačné straně u majitele a jeho psa. Holky si ostatních nevšímají, mají svoji smečku, a čím jsou starší, tím méně je jiní psi zajímají. Jedna má druhou a to jim stačí. Přijdou se pozdravit, očuchat, srovnat ty dotěrné mladé puberťáky, ale jinak je jim milejší naše lidská společnost.

Asi ještě i nyní panuje v současné společnosti ohledně těchto tzv. „bojových plemen“ spousta zbytečné hysterie. Setkala ses někdy v souvislosti s tím s nějakou neadekvátní nebo třeba pro tebe nepříjemnou reakcí okolí? Chtěla bys případně těmto lidem něco vzkázat?

Na tuto otázku mám takovou odpověď, kterou často používám v případě, že se setkám s lidmi, kteří mají někdy přehnané reakce. Kdo nezná stafbullíka, neměl by předem soudit. Je to stejné jako u lidí - někdy se skrývá v těle vypadajícím jako hromada svalů duše tak něžná, jako má dítě, které právě přišlo na svět. Kdo je zná, ten o nich ví, že žijí jen pro nás a jejich životní cestou je krédo, aby byli pohlazeni všemi lidmi, které v životě potkají. Vždycky tu budou negativní reakce na tzv. „bojová plemena“, ale já věřím, že jednou se o tomto plemeni bude psát: „To jsou oni! Ti, kteří bojují za lásku nás lidí.“

Komu bys tedy stafbullíka určitě doporučila a ke komu se podle tebe naopak vůbec nehodí?

Rozhodně bych toto plemeno doporučila všem těm, kteří milují pohyb, jsou aktivní, věnují svůj čas svému čtyřnohému příteli, nebojí se učit se novému, mají rádi adrenalin a výzvy, ale také rodinám s dětmi, pro které se stane nepostradatelným mazlíčkem. Stafbullík je v tomto směru otevřen všemu, zaleží jen na majiteli, jakým směrem ho bude chtít vést. Asi se i v tomto případě najde určitá skupina lidí, pro které toto plemeno určeno není. Třeba starším lidem by jejich temperament a elán mohl být překážkou v tom smyslu, že by ho nedokázali dostatečně využít a psa adekvátně zaměstnat.

A co bys popřála plemeni do budoucna?

Všem stafbullteriérům přeji do budoucna, aby vaše cesta životem byla naplněna láskou všech vašich páníčků, aby se váš úsměv na tváři stal obrazem pro ty, kteří vás kdy budou moci pohladit a především bych vám ze srdce popřála to nejdůležitější – a to je zdraví! Žijte, buďte šťastní, milovaní, všemi obdivovaní, protože vy si to zasloužíte. Jste úžasní a my vás milujeme!

Foto: archiv Zuzany Krpatové
www.canis-care.cz
www.doguniversal.cz/zuzana-krpatova/