Se psem do Egypta? Proč ne!

Dovedete si představit, že byste si svého psa vzali s sebou na dovolenou do nějaké muslimské země? Tak přesně takový nápad měla jedna naše čtenářka, která byla i ochotná podělit se s námi o své zážitky a zkušenosti! Přátelé, inspirace není nikdy dost!

„Všechno jde, když se chce a když máte toho správného psího parťáka!“, říká Kateřina Bobková, která se se svou dalmatinkou Kešu vypravila dokonce až do Egypta. Pro někoho nepředstavitelná záležitost a holé bláznovství, pro jiného naopak skvělé dobrodružství a pořádná výzva. Jak to holky v této daleké a pro nás do značné míry kynologicky exotické zemi zvládly, co všechno musely absolvovat předem a jaké to bylo na místě, je už náplní tohoto velmi zajímavého rozhovoru.

Již druhým rokem mi dělá společnost a radost moje fenka Call Me Cute Aisha´s Heritage (*2. 4. 2021, bílá + černé tečky), které nikdo neřekne jinak než Kešu. Když jsem se byla podívat v chovatelské stanici na vrh C, ten malý buclatý uzlíček s fialovým obojkem byl jediný, který ke mně nepřišel. Po dalších návštěvách bylo jasné, že právě tato mladá dáma se mnou půjde domů a to nejen kvůli svým proporcím, tečkování, ale především kvůli své povaze. Je temperamentní, společenská, učenlivá a pěkně mazlivá. Baví ji výcvik, ráda se předvede na výstavě, ale hlavně miluje společné aktivity. Vím, že bych nevybrala lépe!   

Troufnu si říct, že jsem sportovně všestranný člověk, miluji cestování všemi směry, do hor, k vodě, za zážitky, adrenalinem a jen tak doma neposedím. Dalmatini jsou všeobecně aktivní psi, kteří vydrží běhat celé dny, rychle regenerují a nebojí se ničeho. Kešu naprosto podtrhuje toto tvrzení a já mám velké štěstí, že do všeho skáče po hlavě stejně jako já. Takže ano, většinou je všude se mnou. Ráda cestuje v autě, běhá u kola, bruslí nebo chodí po horách, nevadí jí přespat po širákem, zamilovala se do sněhu, ale i do vody.

Ano, destinace na dojezd autem je pohodlnějším a bezpečnějším způsobem cestování se psem, avšak to bychom nebyly my dvě. Má práce architekta skýtá spoustu možností a jednou z nich byla i nabídka pomoci v Egyptě s návrhem interiéru apartmánu. Zároveň moje rodina jeden apartmán v Egyptě vlastní. A kdo by svému psovi nechtěl ukázat moře? Nápad byl na světě!

Na cestu jsem se připravovala v podstatě od ledna, kdy jsem pořídila klec pro psa certifikovanou pro leteckou dopravu IATA. Právě začátkem letošního roku jsme cestu chtěly uskutečnit, abychom vychytaly příznivější klimatické podmínky, nepodařilo se. Egyptská ambasáda v tomto období požadovala covid test pro psa, který prováděla pouze jedna německá laboratoř a proces byl příliš složitý.

V dubnu jsem znovu absolvovala kolotoč telefonů – egyptská ambasáda, letecká společnost, letiště, státní veterinární zpráva, státní veterinární ústav, náš veterinární lékař, veterinární klinika v Egyptě.

Správně na cestu potřebujete zdravého psa s mikročipem, s klinickým vyšetřením ne starším než 72 hodin, s vlastním pasem, s platným očkováním proti vzteklině a do země třetího světa musí být připraven i certifikát sérologického vyšetření protilátek proti vzteklině.

Letenku pro psa není vůbec složité koupit. Zavoláte na leteckou společnost a zažádáte o přepravu psa na vámi vybraný let, po potvrzení, které netrvá déle než 48 hodin si můžete koupit svou letenku.

Dle pravidel letecké společnosti lze zvíře na palubě letadla přepravovat pouze do váhy 8 kg i s přepravním boxem. Kešu má 25 kilogramů a s klecí tedy musela být přepravována v nákladovém prostoru. Bylo mi vysvětleno, že letadlo má dole více prostorů a zvíře se tedy vždy ukládá do části, kde lze regulovat teplotu, nikoli do prostoru s kufry s mínusovými teplotami.

Kešu je na svou klec zvyklá, cítí se v ní v bezpečí a já jsem se snažila si co nejméně připouštět, že by ji mohl čekat nějaký nekomfort. Odbavení jsem posouvala na nejpozdější možnou dobu, do klece jsem umístila misku s vodou a na klec napsala vzkaz se jménem. Odevzdala jsem ji na pás a když mi zmizela z dohledu, rozklepala se mi kolena. Až na letišti v Egyptě jsem pochopila, že moje obavy byly zbytečné, Kešu byla vážně bombarďačka! Neštěkala, nevrčela, na letišti všechny oblizovala a vypadalo to, že ji let nijak nepoznamenal.

Ubytovaní jsme byly v rodinném apartmánu. V Egyptě je to vlastně celkem běžný typ ubytování pro kohokoli, kdo tam chce strávit více času než týden v hotelovém komplexu. Měla jsem povědomí o tom, že Egypťani nemají psy zcela v lásce a předpokládala jsem, že se budeme spíše stranit společnosti, ale byla jsem příjemně překvapena. Dalmatin s milou povahou pro ně byl takovou raritou, že se s Kešu neustále chtěli fotit. Žádný zákaz ani omezení jsme nepociťovaly.

Ano, mají to takto zakořeněné. Občas se nám stalo, že nás místní obyvatelé obcházeli nezvykle velkým obloukem, ale bylo to spíše výjimečně.

Koupání v moři bylo naprosto bezproblémové. Chodily jsme každý den k večeru, kdy slunce už tolik nehřeje, a protože je Kešu vodomil, bylo ji z vody těžké dostat. Na pláži byly každý den i místní rodiny, egyptské děti dokonce chodily házet Kešu lítající talíř.

Slanou vodu jsem první dny měla vždy tendenci omývat ve vaně, ale velmi brzy jsem zjistila, že to není potřeba. Dalmatini mají samočistící schopnost a večer jsem na srsti žádné krystalky soli necítila. Sluníčko v Egyptě opravdu pálí intenzivně, chodily jsme tedy ven na východy a západy.

Ano, právě každodennímu neúnavnému sluníčko se Kešu velmi rychle přizpůsobila. Ráno mne budila kolem 5:30, kdy pomalu vycházelo Slunce a šly jsme si společně zaběhat. Přes den velmi rychle pochopila, že není možné venku trávit čas, takže pouze rychlé čůrání a zpět do apartmánu pod klimatizaci. A podvečer byl její! V Egyptě zapadá Slunce kolem 6 a je pravdou, že Kešu po koupání v moři vždy vytuhla až do rána.

Ano psy jsme potkávaly, ale jsou spíše plaší. V našem okolí byla smečka 3 psů, kteří jsou opravdu moc hodní, mají pravidelnou veterinární péči a podobně jako to známe u krav, mají označení na ouškách. Tuto péči pro ně zajišťují místní. My jsem žádné nebezpečí nepociťovaly.

Vzhledem k tomu, že v Egyptě je teplo vlastně stále, skvěle fungují venkovní zahrádky. Chodily jsme společně na kávu, do shisha baru nebo na večeři. Jednou jsem byla v luxusnější restauraci, kam mne ale Kešu ani nenapadlo vzít, zůstala v apartmánu v pelíšku.

Úroveň veterinární péče nemáme ověřenou, avšak měla jsem kontakt na místní veterinární kliniku, která by nám v nejnutnějším případě mohla pomoci.

Doporučila bych určitě to, co jsme trošku podcenily my – botičky na packy. Písek se v Egyptě doopravdy dokáže rozpálit a je nemožné na něj šlápnout bosou nohou natož pacičkou.

Čeho bych příště určitě vzala více je žrádlo pro psa. V Egyptě je možné koupit pouze jeden typ granulí a z masa pouze drůbež, hovězí a mořské plody. Vepřové je pro muslimy špinavé.

Největším zážitkem bylo, když Kešu poprvé viděla moře, s vervou začala pít a byla dost překvapená, že je slaná. Zakuckala se jako člověk a velmi rychle pochopila, že to nepůjde. Ale jinak zážitkem jako takovým byla především naše společná dovolená v Egyptě. A pro mne to, že ten můj pes je vážně parťák, kterého nerozhází písek, moře, žádná tráva a slaná voda.

Letos se ještě chystáme s obytným autem do Rakouska a do Slovinska, baví nás hory v kombinaci s jezery. Ale už teď vím, že cesta letadlem pro nás není překážkou, tak se třeba podíváme i do nějaké severské země. V Egyptě jsme rozhodně také nebyly naposledy.

Co vám poradit? Cestujte, vystupte ze své komfortní zóny a odhoďte strachy! Všechno jde, když se chce a když máte toho správného psího parťáka!

Moc děkuji za zajímavé povídání, které určitě někoho z našich čtenářů inspiruje k podobné cestě.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Kateřiny Bobkové